[PŘÍBĚH]

Blue pozorně všechny poslouchat. As'hara prokoukla jeho lež a samozřejmě správnou pravdu pronesla nahlas.  Ale možná to tak bylo lepší. Blua bodla u srdce slova od Arem. Zkudil si představit, jaké to je být hluchý. Neslyšet zpěv ptáků, bublání řeky nebo řeč jiných vlků. Blue se pokusil sklopit uši  tak, aby nic neslyšel, ale nedařilo se mu to. Nakonec to vzdal, aby se Arem necítila ještě hůř. Sklopil se tak, aby viděla jenom jeho. "Chceš jít jinam? Půjdu s tebou." Blue to řekl pomalu, aby se nemusela tolik soustředit. Mluvil i tiše, aby to neslyšel nikdo jiný. Vlastně skoro nic neřekl a jen hýbal pusou. Narovnal se, jen aby mohl odpovědět lékaři. "No.. Ne. Zatím." 

Hranice

Onen normálně zbarvený vlk se ptal, jestli ty vlasy má od mala. Ona jen přikývla. "Je to něco jako lidské vlasy." Vysvětlila a usmála se na něj. Blue se choval jako by se do ní zamiloval, jenže takhle se asi měli vlci chovat normálně k postiženým vlkům, proč se tedy někdo nechoval tak k ní? Další bodnutí u srdce. Zavrtěla hlavou, musela se ovládat. Začala rychleji dýchat, přívod kyslíku byl nerovnoměrný. "Jsou nemoci, na které není potřeba popisu a ani pocitu, který by je vyznačil, ale jsou nemoci...které tě mohou zabít a ty to při nich i cítíš." Ash byla na pohled normální, jenže její srdce. To které pomalu tlouklo v její hrudi. "Těch, na kterých je to vidět každý lituje, ale těch kteří umírají nikdo nelituje. Jejich smrt je zbytečná." Ozvalo se jí v hlavě a ona jen stáhla uši. Zapomněla dýchat, asi se až moc zamyslela nad tím, jak to má nebohá Arem těžké a jestli mezi ní a Bluem něco je. Jedna plíce zvládala tohle ještě dobře, ale ta nemocná, ne, prostě se jí tohle muselo stát ve skupince vlků, jako by se přec cestou sem třikrát nedusila, kvůli tomu že moc myslela. Ihned se rozkašlala. Sklopila hlavu a snažila se i v kašli pořádně nadechnout. Uměla to již zvládat sama. Zase ten pocit bezmoci, ten pocit že se může nadechnout naposled a zemře tu před vlky. "Máš nemoc, které si nejde všimnout." Zase ten hlas v její hlavě. Když jí zvedla, klepala se a barva jejích očí ještě více zbledla. Z úst jí tekl pramínek krve špinící onu krásnou bělostnou srst. Jen kývla na ostatní, že se nic neděje. Nepotřebovala být královna dramatu, tohle se jí dělo skoro pořád. Byla na to zvyklá. 

Rieka Agelim 

Niekde v hĺbke duše bol Aurelion ,dobrý vlk' ako sa hovorí, aj keď všetci tí, ktorí s ním mali tú česť by protestovali. Predtým k nemu však prehovoril ten hlas, ktorý mu nedovolil Lawiee viac ublížiť a nebolo to nič iné ako jeho vlastné svedomie. A vlk, ktorý ho má ešte nie je na tom tak zle. Každopádne, cestu má pred sebou ešte dlhú, než dokáže zničiť efekt, ktorý na ňom zanechali otcove gény - cestou sem sa stihol pobiť s dvoma vlkmi, čo bolo teraz dôvod jeho krívania. Sem tam si prešiel jazykom po pysku, zotrel si z neho svoju vlastnú krv, no každopádne vyšiel z toho boja dvaja proti jednému dobre. Skončilo by to horšie, no nechceli schytať zbytočné zranenia a radšej sa dali na útek, ktorý im vyšiel.,,Zbabelci" povedal si sám pre seba znechutene a ticho zavrčal. Dôvod, prečo na nich zaútočil bol jednoduchý, urobili pár krokov vedľa. Ako tak kráčal, jeho uši zachytili šumenie vody a tak sa vydal tým smerom. Vzhľadom na to, že už dlhšie nejedol, taká ryba by mu prišla vhod. No tie potvory vôbec nebolo jednoduché uloviť, ako sa presvedčil mnohokrát a aj teraz, keď hypnotizival pohľadom vodu a nakláňal sa nad hladinu, až by sa vlk bál, že tam padne. Keď uvidel obrys ryby, ako blesk ponoril hlavu do vody a zovrel tlamu, no keď ju vytiahol, jeho úlovok bola len voda. Zamračil sa a ďalej sa pokúšal ju uloviť, inak pôjde spať asi hladný. 

Řeka Agelim

Spokojeně seděl na břechu oné řeky a nechával svůj ocas volně spuštěný podél těla. Sedět musel podivně, s nohama na jednu stranu. Však i přes to mu to bylo velice pohodlné. Nechával své tělo vyhřívat jemně na sluníčku a užíval si, že je tu konečně jaro. Jako Druid spojený s přírodou si velice liboval v tom si takhle jen sedět a poslouchat její zvuky, až do chvíle jeho vyrušení. Přicházel tam vlk. Již na první pohled to byl rváč. Měl mu poradit jak tedy na rybolov? Nedostal by se tím do konfliktů? I když bylo zábavné sledovat, jak se pokouší "lovit" ryby, tak se musel zvednout. Měl promluvit, nebo si jej vlk všimne sám? Celou dobu byl schovaný, aby měl svůj klid. Ale teď k němu vykročil blíže. Uvidíme, jak to bude příjemné setkání. 

Vzhlédla zase k Bluovi, který se k ní sklonil, vlastně teprve nyní si uvědomila, jak mohutný vlk to je. Tiše kývla hlavou na nesouhlas, musí bojovat, musí se to naučit, jinak jí to nikdy nepůjde - a co se stane, když jednou něco takového proběhne i ve smečce? Jednoduše si musí zvyknout, jinou cestou to ani naučit vlastně nejde. Když ta dvojice samců zase začala mluvit, otočila se pouze k vlčici a bezdůvodně ji pozoroval. Nervózně přešlápla z jedné přední tlapky na druhou, její chování ji dostatečně vykolejilo - snad jako jakousi matku, více než fakt, že nyní jsou již 3, 3 vlci, co ví její tajemství. Mírně roztřeseně vydechla, tento obraz již kdysi viděla, ale v jiné verzi. Nevzpomínala si, měla chuť vztekle si dupnout. Napnula se, ale pak pouze zavřela oči a přešla co nejblíže k drobné vlčce, až se její přírodně zbarvená srst mírně třela s tou bělostnou - snažila se o to být blízko, ale zase neměla zájem podělit se o své zjizvené tělo. Dávala ji tak možnost opřít se, ale jestli to udělá, to již bylo na ní. Přivřela oči a raději se soustředila zase na samce, kdyby začala mluvit vlčice, snad to zaregistruje. Stáhla uši, proč ji tohle opět něco připomnělo? Alespoň že bolest ji nenaznačovala, že by si měla na něco vzpomenout.

Hranice

Obě vlčice se najednou začaly chovat poněkud podivně. Pozvedl jsem obočí (spíše vykulil oči) a sledoval obě najednou. Blue tu byl očividně jediný normální, tedy až na to zbarvení. Vlčice se na můj vkus až moc utápěly ve svých problémech. Ano, já takové problémy neznal, byl jsem zdravý, obyčejný, průměrný, ničím nevyjímečný. Jedna se stále krčila a nesměle se snažila skrývat svůj hendikep a ta, která vypadala, že s ní bude trochu zábava se najednou začala tak divně chvět. Druhá vlčice jí šla pomoci, ale já netušil s čím vlastně. Její kašel mi přišel neobvyklý, takový že to není jen obyčejný kašlík z nastydnutí. Raději jsem nic neříkal. Nevěděl jsem co. Nemohl jsem jim pomoci. Jen jsem tiše zakňučel a smutně se posadil. Bylo vedle mě tolik bolesti. Koukl jsem po Blueovi, který chtěl jít s Arem raději pryč, což jsem chápal, přítomnost cizích vlků jí zkrátka nedělala dobře. Podíval jsem se po ní a bylo mi líto, že jí pomocnou tlapku nemůžu nabídnout ani já. AsHara už vypadala o něco lépe, nebo alespoň nekašlala, což jsem bral jako pozitivní znamení, jen ta krev z její tlamy. "Nechceš se napít?" pípnul jsem, abych si nepřipadal tak zbytečně a ztraceně v tomto společenství, ale stejně jsem si tu krátka připadal cize.

Za Blua

Hranice

Blue se začal ztrácet. Poslední, co vnímal normálně bylo nesouhlasné kývání hlavy od Arem. Poodešel tedy o kousek dál a v tu chvíli začala kašlat As'hara. A najednou byl strašný zmatek. Kdyby Blue mohl, plácl by se do hlavy. Nebo by odešel, ale bylo to neslušné. Místo toho nervózně sklopil uši a poodešel stranou. Situace mu trochu připomínala zmatek u vyhnanců. "Tak na rovinu vlci, kdo všechno tu má nějaký problém? Začínám tu chytat paniku." Řekl to trochu hrubě, ale jen z toho zmatku, který měl v hlavě.

Toulavá řeka

Chvíli po tom, co jsem doplachtil až k mrakům jsem se v mžiku rozhodl trochu otestovat své schopnosti a v té výšce - která mi připadala vyšší než ve skutečnosti je - jsem stáhl křídla a volným pádem nechal své tělo letět dolů. Byla to nádhera, nabíral jsem čím dál větší rychlost a vítr mi krásně čechral hebkou srst. Spokojeně jsem přivřel oči a sledoval krajinu pod sebou, jak se mi nesmírně rychlým tempem přibližuje. Nakonec jsem roztáhl křídla a vší silou se snažil rychlost snížit nejlépe na nulu. To víte, dalo to zabrat, ale cílu v křídlech, to já měl. Blanitá křídla uhlově černé barvy měla několik metrů a hravě si poradila i s přistáním. Konečně taky nějaká řeka. Složil jsem křídla zpět k tělu a došel k vodě. Hltavými doušky jsem začal pít, dokud jsem alespoň trochu neukojil svou žízeň. Nakonec jsem se rozhodl u vody odpočinout a tak jsem si k ní lehl a vyhříval se na slunci.

Toulavá řeka 

Každý její další krok byl perfektně promyšlený do detailů. Bála se pádu do řeky, ale přesto šla těsně u kraje, dokud se nezačala propadat do bahna. Odskočila o kousek dál a pokračovala v cestě. V hlavě si jako ve škole přemítala všechno, co ji Nick naučil. Každý krok jí přinesl nové pachy a po chvíli i jendoho vlka viděla. Nadšeně zavrtěla ocasem, přiblížila se a ještě víc nadšeně vypískla. V mžiku byla u něj a prohlížela si jeho křídla, která ještě nikdy neviděla. Věděla, že nějací vlci mají křídla. Částo sbírala peří, ale z těchto křídel nemohla sebrat nic. "Ahoj!" Vypískla, ale hned si vzpomněla na svoji křehkou zeď, která ji chrání od nebezpečí a zmlkla.

Toulavá řeka

Netrvalo dlouho a z mého klidného polehávání mě vyrušil piskot. Zvedl jsem hlavu a v tom spatřil velice zajímavě zbarvenou vlčici. Natočil jsem hlavu a prohlížel si jí. "Zdravím," opětoval jsem jí pozdrav a lehce pohodil ocasem. Zvědavě jsme nasál její pach a posadil se, přišlo mi nezdvořilé se tu válet, zatímco ona tu stála vedle mě. Moje ohromné tělo se tedy zapřelo o přední tlapky a křídla se napůl roztáhla do klidové pózy. Vypadal jsem s nimi ještě větší, než jsem byl. Blanitými křídly jen lehce prosvítalo slunce a tak bylo dobře rozeznatelé, kudy vede jejich kostra. "Mohu ti nějak pomoci?"  zeptal jsem se jako pravý gentleman, protože mě nenapadlo nic jiného o čem bych s ní mluvil momentálně. 

Toulavá řeka

Už nebyla tak zbrklá, ale stále věnovala pohled jen křídlům. "A..asi ne. Co to je za křídla?" Nejistě přešlápla a zabodla pohled do země. Nebyla v kontaktu s nikým jiným než s Nickem už tak dlouho. Moon nasucho polkla a znovu se zadívala na vlka. Jeho velikost jí nedělala nejistou. Koneckonců byla až na křídla stejně mohutná. Její hustá srst ji připomněla léto, které si rádo zahrávalo s její trpělivostí. "Vlastně jo... Nevíš, jak se dostat na takové to území, kde je stále zima? Totiž, jestli jsi odsud."

Velice mě pobavila její otázka ohledně křídel a tak jsem se mírně uchcechtl. Ne že bych se jí vysmíval v její znalosti, ale protože mě to zkrátka pobavilo. "Nikdy jsi neviděla netopýra?" zeptal jsem se mile a křídla pořádně roztáhl, takže jsem působil jak nějaké obřisko. Na rozpětí měla dohromady kolem 10ti metrů. To víte, aby unesla takovýho velkého vlka jako jsem já, musela tomu být úměrně velká. "Chceš si sáhnout?" zeptal jsem se mile a natáhl k ní levé křídlo. Nevěděl jsem, zda to odmítne, přijme, nebo mě kousne, ale nehodlal jsem tak daleko do budoucnosti přemýšlet. "Myslíš třeba nějakou ledovou tundru? To nevím, ale klidně bych se tam podíval," řekl jsem nadšeně a nová energie se mi ihned vlila do žil. "Co bys řekla na malou průzkumnou výpravu?!" vyzval jsem jí nadšeně, protože tohle bylo moje a vesele jsem začal pohazovat ocasem.

Za Moon - Toulavá řeka

Neto-co? Neviděla. Její znalosti očividně ještě nedosahovaly takových rozměrů jako by měly. "Ne. O mě se rodiče moc nestarali, ale teď už vím, co to je." Zastříhala radostně ušima a sledovala, jak jsou křídla obrovská. Matně si pamatovala, že její mamka měla taky tak velká, ale s peřím. U srdce se znovu ozvala ta velká prázdnota, ale nedala to na sobě znát. "Em... ráda." Nejistě se jednoho křídla dotkla čenichem. Bylo to podivné, skoro jako dotýkat se vyschlé ploutve ryby. Oklepala se a stáhla se zpátky. Tundra? Ještě o takovém slově neslyšela, ale tak nějak si dokázala představit, co to znamená a nevyptávala se. Průzkumná výprava se jí líbila, ale na tak přátelské vlky nebyla moc zvyklá. Přesto se usmála a nenechala se jen tak zastrašit. "Klidně!" Zavrtěla ocasem a už rozmýšlela, jakým směrem se vydat. "Já jsem Moon." Dodala rychle.

Toulavá řeka

Bylo mi jí trochu líto, když nevěděla, takový netopýr, ten byl všude možně, ale když vám někdo neřekne - tohle je netopýr - tak to asi vědět nebudete. "Tak když je někde uvidíme, tak ti je ukážu, vypadají jako taková černá myš s těmihle křídly," popsal jsem stručně a doufal, že na nějaké narazíme. Křídla se jí očividně nelíbila a tak jsem se jen usmál a stáhl je zpět k tělu, aby nepřekážela. Byl jsem rád, že s výpravou souhlasila a tak jsem se ještě napil a vyskočil na všechny čtyři. "Angelo," řekl jsem jen a lehce uklonil hlavou, byl jsem dobře vychovaný a nehodlal jsem to měnit ani na svých toulkách. "Tak drahá Moon, kudy půjdeme?" vyzval jsem jí, aby udala směr a čekal, kam vyjde.

TOULAVÁ ŘEKA

Vlčice spala již příliž dlouho,byl čase znovu vzbudit a postavit se na své nohy.Sibiri otevřela oči a hned, když se probudila snažila postavit na všechny čtyři nohy. Bylo to jednoduší než si myslela. V dáli uviděla partu vlků - jeden s křídly,černý a druhý bez křídel.Jak dlouho jsem spala?Asi dost dlouho, že ani nevím kde jsem..

TOULAVÁ ŘEKA - Obrovská louka

Možná si vzpomenu u jídla..Je tu vůbec něco ? Sibiri se rozhlédla na všechny strany. Nic. Zavětřila,  ucítila něco. Že by zajíc? Rychle rozeběhla za pachem vedla na východ. Asi po několika minutách uviděla zajíce, dokonce několik zajíců. Seděli v trávě a ukusovali ji. To byla šance pro ni. Rozeběhla se ještě rychleji. A ihned si zvolila jednoho králíka. Byla už kousek od něho,už se snažila po něm skočit a králík se pohnul. Sibiri dopadla vedle jeho. Ihned se otočila a běžela za nim. Zajíc různě kličkoval v trávě a Sibiri za ním. 

Takhle běžele několik minut než si musela Sibiri vymyslet novou taktiku. Zajíce mezitím pustila více do předua sama zastavila. Rozhlédla se. Všude jen tráva a pár keřů. Když se podívala zpátky, kdy před chvílí zmizel zajíc. Již ho nenašla. Začichala, ale jediné co cítila byli žluté květiny pod jejíma nohama a soci jí léta kolem hlavy, hezky to bzučelo. 

ｍｏｋｒá  ｓｔｅｚｋａ » ｂｒｏｖｓｋá ｌｏｕｋａ

arem se nadechla a nechala tlamu mírně pootevřenou, aby 'vstřebala' tu vůni toho všeho.. toho nového světa. Ah ano, samozřejmě že měla mizernou náladu. To ona opustila smečku s bílým vlkem, místo toho, aby mu pomohla s jeho vlastními problémy. To ona si nezapamatovala smrt svých vlastních rodičů v boji proti těm, jenž ji zničili domov. To ona je ta, která svého bratrance nechala ve smečce bílého vlka, to ona opustila svou přítelkyni kvůli amnézii. Bolestně zakňučela, sevřelo se jí srdce. Dnes mohla mít rodinu, ale utekla od problému jako zbabělec. A nyní? Možná tak Blue, ale to je její.. kamarád spíše, tedy určitě. Stáhla uši, na které beztak neslyšela a vzhlédla s přimhouřeným pohledem k obloze."Tak nefér, nemyslíš, Astriel?" "Ach, nauč se alespoň sarkasmu, Aguste. Leaderem bude ať chceš či ne, sjednotí smečky a bude nám všem jednou velet"
Dlouze vzdychla a rozešla se před sebe. Nikdy nikomu nebude chybět, protože to nebude cítit - protože je to předci vlčice s amnézií, nebude nikdy schopna si vzpomenout na celou svou minulost. "They say before you start a war, you better know what you're fightingt for" zašeptala tiše pouze a sklopila hlavu, ase ze svým utrápeným výrazem.

Za Moon - Toulavá řeka

Myš s křídly vidět netoužila, ale přesto se upřímně usmála a přikývla. "Tak dobře." Zavrtěla ocasem a zamyslela se nad jeho jménem. Připadalo jí, že to je jako anděl, ale andělé mají přeci křídla s peřím. "Nemůžeš být anděl. Ti mají peří." Namítla rozhodně. Ihned zavzpomínala nad přezdívkou, kterou jí oslovoval Nick a už znovu namítala. "Jsem princezna." Zazubila se. "A šla bych doprava." A samozřejmě zabočila nalevo.

Za Blua - Obrovská louka

Odpojil se od skupinky, která dlouho mlčela a nenápadně se vzdálil a pokračoval hlouběji trávou. Každý krok si dobře promyslel a často větřil, aby nebyl překvapen náhlým nebezpečím. Jak tak čenichal a rozhlížel se po krajině, spatřil v dálce dvě vlčice, tedy, pravděpodobně to byly vlčice. Byly od sebe celkem daleko, pravděpodobně si ještě jedna druhé nevšimly. Blue se blížil k místečku mezi ně a obě si nenápadně prohlížel. Obě znal, tedy, jednu určitě. Arem vypadala sklesle a Bluovi to hned navodilo špatnou náladu, no, ještě víc se mu zhoršila, když rozeznal i druhou vlčici. Šedá, téměř bílá vlčice s černými znaky, jejíž jméno si nepamatuje, ale určitě začíná na S. Věděl, že dlouho truchlila pro ztracenou alfu a to mu připomnělo ztrátu rodiny a všeho, co ho dělalo šťastným a změnilo v hromádku neštěstí. Dlouze vydechl a zhluboka se nadechl. Myslet na svoji špatnou minulost nedělalo dobře jemu, ani jeho okolí. Přesto si dovolil alespoň trochu zavzpomínat.
Mami, tati, máte se dobře? Sourozenci moji, žijete? Odpustíte mi to? Blade, vrátíš se někdy? Moon, Luno, přežijte a já si vás najdu. A hlavně mi nikdy neodpusťte. Nezasloužím si to. Chvíli ještě pokračoval středem, ale nakonec to zabočil k Arem. Trochu zrychlil tempo, aby co nejdříve překonal vzdálenost a zastavil se až u ní. "Ach, Arem, máme oba špatný den, co?" Pousmál se a stáhl uši dozadu.

Zvířecí pláně

Vlčice pomalu našlapovala vdechovala vůni vzduchu. Obyčejného vzduchu, který i když se nedělo nic zvláštního, moc hezky voněl. Kde kdo by si mohl myslet, že jí nevoní vzduch dokud se v něm nenachazí dostatečně dost krve. Pravda ale byla, že i když jí pach krve nevadil, zase ho nemusela čmuchat celý den. Vždycky jí ona vůni sice probudila a nastartovala, ale radši by cítila obyčejný čerstvý vzduch. Oklepala se, i když nebyla mokrá, spíš asi jenom ze zvyku. Vždycky se jí totiž na chvilku načechrala srst a nevypadala tak splyhle. Popoběhla přivřela oči před náporem vzduchu. No on to tak strašný nápor nebyl, protože neběžela zase tak rychle, jenomže na to prostě nebyla zvyklá. Už to byla nějaká doba, co běžela. Neměla tu činnost ráda a taky se při ní velmi rychle unavila. Stejně jako teď. Už po několika minutách musela zastavit a pootevřít tlamu, aby se jí lépe dýchalo. Asi by se měla cvičit i v tomhle. Ale Astraia považovala běh za zbytečnost. Kam se dostaneš během, tam se dostaneš i pěšky, na arychlosti nezáleží, stejně na tebe vždycky počkají, pokud se jedná o něco důležitého. Pokud ne, tak je stejně jedno, žes tam nebyla. Pohodila hlavou a zastříhala ušima. Nejedla už pomalu dva týdny. V břiše jí ale nekručelo, i když měla hlad. Doufala tedy, že potká cestou nějakého zajíce. Stopovat ho totiž nehodala.

Zvieracie pláne

Labou vkročila na neznáme územie. *Kde to som?* rozhliadla sa okolo seba, no nikde nikoho nevidela, čo bola pre ňu veľká výhoda. Kráčala pomalým krokom, rozhliadala sa stále okolo seba, nechcela byť hneď na začiatku prísť do konfliktu. Ako tak kráčala v brušku sa jej ozval pre ńu veľmi známy hlas. *Už zase?!* zavrčala potichu. *Mala by som si niečo nájsť* rozhliadla sa okolo, či niekde neuvidí vhodnú potravu. *No tak, neskývaj sa predo mnou* zaskučala, bola naozaj hladná, keď tu konečne zbadala malého hlodavca. *Nebude nikomu chýbať* rozbehla sa za ním, chytila ho za chvost. Hrdo si ho niesla do vyššej trávy, kde sa chcela skryť so svojou korisťou. *Dobrú chuť* sadla si, pustila sa do žrania. Keď sa ako tak zasýtila, vydala sa ďalej po svojej ceste. Chcela už niekoho stretnúť, no široko-ďaleko nikoho nikde nebolo. Po chvíli pridala do kroku. Ako kráčala po chvíli zacítila pach vlka. *Niekto konečne na obzore* chvostom švihla o zem, snažila sa nasledovať pach. Stále však bola hladná a slabá. *Nesmiem prísť do konfliktu, nie som taká* hľadala zdroj pachu, keď pred sebou uvidela vlčicu. "Ahoj" šepla tíško, no ostala stáť skrytá v tráve. 

OBROVSKÁ LOUKA

Vlčice uslyšela pohyb a hlas vlka, který jí někoho připomínal. Ale nemohla si vzpomenout kdo to je. A tak se vydala za zvukem. Pochvíli plazení v trávě, objevila dva vlky, přesněji tedy vlka a vlčici. Přemýšlela o tom, jak začít konvezaci. Trošku povyskočila. „Snad nepřicházím v nevhod. Nebo Vás neručím v nějaké dobré chvilce?" Pověděla vlkům a postavila se hleděla po nich. Blue? Arem? Jsou to oni, nebo špatně vidím?

Zvířecí pláně

Po nějakédobě chozen si znaveně sedla do trávy. Už nemohla, neměla energi ia ani chuť se dál snažit. Otráveně se ohldéla za sebe, kde na ní promluvil hlas. Zamračila se, když nikoho nějakou dobu neviděla. Zavrčela si pro sebe a švihla v trávě ocasem. "Neschovávej se předemou, stejně ti to nebude nic platné," odfrkla si a znovu dvoubarevnýma očima přelétla okolí. Tentokrát byla o něco úspěšnéjší, protože mezi strávou zahldéla i barevnou srst vlčice. Musela sama nad sebou ohrnout čumák. To byla tak slepá, že to neviděla. "Být tebou raději vypadnu, nemám dobrou náladu," zavrčela na ni. Nějak to k ní nesedělo, jelikož vlčici vlastně varovala samu před sebou, což jí nebylo podobné. No bylo to opravdu způsobeno špatnou náladou. Když jí měla dobrou, nepohrdla konfliktu, ale když byla hladová a bez energie, prát se jí nechtělo. Přesto by pořád zvládla zakročit, kdyby něco. Otočila se k ní zády na zenamení, že se nechce bavit, přičemž se jí na zádech rýsovaly lopatky. Nebylo to moc chytré gesto, protože na ni mohla vlčice kdykoli nepozorovaně zaútočit. Ale Ast pochybovala, že by se o to tahle jemná vlčice pokusila. 

Zvieracie pláne

Keď počula vlčicin hlas radšej cúvla. "Keď myslíš" vyštekla, nechcela prísť do konfliktu a tak sa radšej stratila vo vysokej tráve. *Veď počkaj, ešte sa stretneme* zavrčala si sama pre seba. Kráčala ďalej hlbšie do územia, dúfajúc, že stretne niekoho milšieho s kým by sa dalo aj porozprávať, prípadne sa aj zahrať. *Neboj Rissa, času máš ešte dosť na hrátky i na priateľstvá* posmelovala sa sama pre seba. *Nepotrebuješ sa hneď kamarátiť s každým* opakovala si slová, čo jej hovorila jej dobrá priateľka Sandre. *Och Sandre, keby si tu len bola so mnou* zaskučala, nechcela ale myslieť na minulosť. Žila prítomnosťou a tak to aj ostane. Nikde necítila žiadného vlka, čo jej prišlo veľmi divné. Keď už bola mimo vysokej trávy vyskočila na mohutný peň stromu, sadla si. Mala odtiaľ dobrý výhľad a tak pozorovala, či sa k nej nikto neblíži, pripravená použiť svoju silu a magiu v prípade potreby. Chvíľku ešte premýšľala nad tou podivnou vlčicou čo mala tú česť vidieť pred chvíľkou. *Čo jej bolo?* premýšľala, no po chvíli potriasla hlavou, nechcela nad ničím dumať príliš dlho. Ľahla si, privrela oči, no stále bola v pozore, pripravná sa brániť. 

Zvířecí pláně -> Rozvětvená řeka

Astraia se oklepala. Nic na sobě neměla, ale udělalo se jí tak dobře. Nikdy neměla z vlků dobrý pocit, připadalo jí, že jí každý lhal a podváděl. Pravděpodobně si to myslela proto, že to sama dělala. V dálce se začala rýsovat řeka, ke teré se rozhodla černá vlčice jít. Neměla žízeň, ale ze skušenosti věděla, ež kdy žse napije, nebude pocit hladu tak akutní. Možná její neschopnost sehnat si něco k jídlu byla způsobena její absencí na prvním lovu. A nebo na to byla prostě levá. Těžko říct. Nikdy jí to avšak moc nelámalo hlavu, jelikož celý život prožila ve smečce, kde jí jídlo obstarávali jiní vlci. Škubla ocasem a sklonila se k vodě, které se následně napila. Nohy jí přestávaly sloužit, takže si nakonec k řece lehla. Věděla, že teď je to opravdu akutní, musel by jí teď před čumákem přeběhnout zajíc, aby se najedla. 

Zvieracie pláne - Rozvetvená rieka

Ako tak ležala na pni zlomeného stromu do ňufáka jej udrel pach vlka. Roztvorila oči, sadla si. *Kde si?* zavrčala, keď si všimla pri rieke čiernu siluetu vlčice. Tej vlčice, čo už mala tú možnosť stretnúť. *Takže znovu sa stretávame maličká?* oblízla si tesáky, bola pripravená na súboj, no vlčica jej prišla vyslabnutá. *Čo jej je?* zoskočila z bezpečného pňa, rozhodla sa ísť preskúmať situáciu. Už od útleho detstva bola zvedavá a rada pomáhala kde sa len dalo. Keď bola za vlčicou, ticho štekla. "Nezačali sme práve najlepšie" sadla si ďalej za vlčicu, stále ju sledovala. "Môžem ti pomôcť ak potrebuješ" snažila sa byť milá, i keď by sa vlčici najradšej zahryzla do krku. Potriasla hlavou, chcela sa zbavyť tej nepríjemnej predstavy. *Čo ťa učili Rissa!* tíško zavrčala, privrela oči. "Nemušíš byť hneď na okolie zlá" vyštekla. Stále bola v pozore, pripravená sa v prípade potreby brániť alebo aj útočiť. Z vlčice necítila žiadny silnejší pach. *Takže nie je člen svorky, je tu len sama za seba* znovu si oblízla tesáky, pričom chcela aj ukázať, nepatrila medzi slabé vlky. Sedela za vlčicou a čakala na jej reakciu. 

Spkojeně si ležela na okraji řeky a pozorovala neklidnou vodu. Když v tom jí do čumáku uděřil lehce známý pach a taky zaslechla jakési šelestění někde za ní. Otráveně si odfrkla. Musí za mnou pořád někdo lést? To jsem tak moc milá?! Zabručela si v hlavě a cukla ocasem. Vlčice začala něco blábolit a dokonce se snažila chovat mile, i když jí to určitě dělalo problém. To jí vadilo víc, než kdyby popravdě přizanala, jak se věci mají. Prát se Ast sice nechtěla, ale ubránit by se před touhle vlčici určitě zvládla. "Nepotřebuju pomoct," odsekla a pohlédla na opačnou stranu, než kde vlčice stála. Nerada si to přiznávala, ale pomoct asi opravdu potřebovala. Nebo nějaké velké štěstí. Stále ležela a odolávala nutkání vstát a před vlčicí zase utéct. No... utéct bylo asi silné slovo. "Nejsem zlá," odfrkla si. Ach kdyby viděla Ast v náladě, poznala by teprve její horší já. "Alespoň teď ne," dodala a položila si hlavu na tlapky. Všechno jí to tady začínalo unavovat.

Pozerala na vlčicu. "Dobre keď m*yslíš"odvrkla, odkráčala pár krokov ďalej keď uvidela veľkého vypaseného králika. *Je čas večere* skočila po králikovi, pritlačila ho k zemi. *Možno bude ku mne milšia, keď jej donesiem večeru* premýšala, zobrala králika do pysku, vrátila sa k vlčici. "Možno to odmietneš, ale daj si" precedila pomedzi tesáky, králika pustila neďaleko vlčice, ňufákom ho posunula k nej bližšie. "Som ochotná ti môj úlovok prenechať" povedala napokon s úsmevom. Sadla si obďaleč, nechala vlčicu na pokoji, čakala ako bude reagovať. *Veď ja jej nechcem zle* tíško zaskučala, bola smutná, nechcela byť na nikoho zlá, najmä nie teraz, keď bola ešte iba obyčajným tulákom. Kútikom oka pozorovala dianie okolo seba, dávala pozor na všetky strany, bola veľmi opatrná. Ako tak sedela, okolo nej preletel motýľ. *Počkaj maličký, ja ťa chytím* vybrala sa za motýľom, vlčicu nechala s králikom osamote.

Pozerala na vlčicu. "Dobre keď m*yslíš"odvrkla, odkráčala pár krokov ďalej keď uvidela veľkého vypaseného králika. *Je čas večere* skočila po králikovi, pritlačila ho k zemi. *Možno bude ku mne milšia, keď jej donesiem večeru* premýšala, zobrala králika do pysku, vrátila sa k vlčici. "Možno to odmietneš, ale daj si" precedila pomedzi tesáky, králika pustila neďaleko vlčice, ňufákom ho posunula k nej bližšie. "Som ochotná ti môj úlovok prenechať" povedala napokon s úsmevom. Sadla si obďaleč, nechala vlčicu na pokoji, čakala ako bude reagovať. *Veď ja jej nechcem zle* tíško zaskučala, bola smutná, nechcela byť na nikoho zlá, najmä nie teraz, keď bola ešte iba obyčajným tulákom. Kútikom oka pozorovala dianie okolo seba, dávala pozor na všetky strany, bola veľmi opatrná. Ako tak sedela, okolo nej preletel motýľ. *Počkaj maličký, ja ťa chytím* vybrala sa za motýľom, vlčicu nechala s králikom osamote.

Osud - Rozvetvená rieka 

Každý sa občas nudí a to platí najmä pre vyššiu silu, keď každodenne pozoruje ako plynú životy vlkov. Najmä, keď to už robíte po veľmi dlhú existenciu a nič zaujímavé sa súčasne nedeje, dni sú pokojné a podobajú sa ako vajce vajcu. To sa sila, ktorú vlci nazývali osud a zrejme nemali tušenia, že je skutočná rozhodla aspoň pre dnešok zmeniť a preveriť si náhodných vlkov. Týmito (ne)šťastníkmi sa stali dve vlčice, Astraia a Rissa. V podobe obyčajnej líšky sa zjavila na skale, kde sa hrdo posadila a sama pre seba pousmiala. Pootvorila tlamu, z ktorej následne vyšla hravá melódia, ktorej vlčice proste nemohli odolať a nejaké kúzlo ich viedlo priamo za ňou. 

Pohldéla na vlčici, která se vzápětí vypařila aby se mohla za pár minut opět objevit a držet v tlamě cosi k jídlu. Přitiskla si uši až ke krku a nedůvěřivě si ji prohlédla. Nechápala, proč by to tak vlčka vůbec dělala. Hned poté zase něco řekla a odhopkala pryč. Ast se stále podivně na jídlo šklebila. Přijímat milodary bylo dost hluboko pod její úroveň, ale jestli bude dál takhle paličatá, nejspíš časem opravdu zemře. Potlačila tedy všechny negativní myšlenky a pustila se do jídla. Netrvalo to dlouho a všechno maso skončilo v jejím žaludku. Zaplnilo jí to docela dost, jelikož neměla moc velký žaludek, kvůli malým dávkám potravy. Stačilo jí tedy málo k nasycení. Postavila se na nožky a protáhla se. Hned se cítila o něco lépe. Přesto však vypadala hrozně, na nějakou větší změnu by to potřebovalo pravidelně jíst, což zrovna u Astraii nehrozilo. Pomalu se rozešla dopředu a kus od vlčice potupně sklonila hlavu. Tohle jí bylo proti srsti snad ještě víc než cokoli. "Díky," zabrblala a škubla hlavou, když v tom zaslechla jakýsi zvuk. Zvědavě se tam podívala a rozešla se oním směrem, nehledě na to, jestli vlčice cupitá za ní nebo ne. Byla by radši za tu druhou možnost.