Informace o uživateli

Další postavy:	Harash Melover	×××	×××	xxx
Majetek:	Ametysty: 0	Peříčka: 0	Jinany: 0	Vlčí mince: 811
Stav:	Aktivní

 

Známosti

Blue: Porazila jsem tě, a tys mě potom srazil k zemi. Zničím tvou pitomou slabou smečku. Cuoco: Jsi zvláštní vlk a docela mě překvapuješ. Rissa: Na to, jaká si střasořitka si docela vyskakuješ. Sibiri: Zaplatíš mi tvými nejbližšími. Doufám, že tě to zničí. Trinity: Neporěbuji pomoc!

 

https://www.youtube.com/watch?v=wfLOt5P6nSk <- Everybody knows

 

 

Jméno vlka: Astraia de Veba
Pohlaví: Samice
Datum narození: 14.4.2014 (Narozena mimo Erden - víc jak 4 roky)
Rodiče: Vena, Milror
Sourozenci: Kimo (♂), Rebbo (mrtvý, ♂), Leven (♀)
Partner/ka: xxx
Potomstvo: xxx
Postavení ve smečce: Není ve smečce
Zajímavosti:

Pod její srstí je nespočet mnoho jizev a ke každé zná příběh, jak k ní přišla. Většinou by mohla jít vidět ještě zasychající krev, ať už zvířecí, její nebo cizího vlka.

Každé oko má jiné.

Je velmi vysoká a mohutná, srst však moc hustou nemá, díky špatné výživě v mládí i v dospělosti.

Kdyby neměla svaly, byla by velice vychrtlá.

Je možné, splést si ji s vlkem, přičemž i její hlas je poměrně hrubý.

Astraia je vlčice s hodně složitou povahou. Na první pohled se jeví jako vlčice, která je spíše introvert a nesnaží se zapojovat do dění kolem.  Opak je ale pravdou. Není nic, co by jí uniklo. Oči, uši a dokonce i nos má všude, kde by se mohlo něco stát. K žádnému z vlků hned nepřijde, snad jen kdyby jí to přivedlo pod nos nějaké výhody nebo zábavu. Ano, miluje zábavu v tom smyslu, čím víc vlků se hádá, tím lepší to je! Je to veliká manipulátorka, v čemž jí hodně pomáhá magie, kterou vlky lanaří do jejích plánů. Tak, tohle by bylo to, co by o ní většina vlků řekla. Něco z toho je pravda, něco až tak úplně ne. To ale vlci co neumí číst myšlenky nemohou vědět. Ve skutečnosti je spíše ztracená a hledá cestu z labyrintu, který jí nadělila její minulost a magie. Na každého vlka má svůj názor, ať už špatný nebo dobrý, stejně tak jako každý má názor na její osobu. Lže, jako když tiskne. Prakticky nikdy nemůžete vědět, kdy říká pravdu a kdy něco zatajuje nebo lže. Také je ale velmi spravedlivá a hrdá. Dokáže uznat svou chybu, ale musí k tomu mít opravdu důvod. Omluvu bere jako potupu a slabost. Nikdy by se nikomu nepoklonila jen tak a poslouchat cizí rozkazy jí taky moc nejde. Nejradši by byla, kdyby každý poslouchal ji. Nikdy nikomu neřekne o své osobě víc než by chtěla. Stává se tak poměrně tajemnou vlčicí, která zatím nikoho nenazvala přítelem a nemá se k tomu ani v budoucnu. V každém vidí potencionálního nepřítele, dalo by se tedy říct, že je trošku paranoidní. Její osobnost dokresluje velká kupa sarkasmu a kousavých poznámek, které si není možná vždy dobré brát úplně k srdci. Také si sem tam neodpustí nějakou rádoby hádanku, kterou se snaží ostatní vlky zmást. Pro rvačku nejde daleko a nedala by se přiřadit k těm křehčím, takže není pravidlem, že vlk tu vítězí nad vlčicí. To jestli je od krve, bahna nebo čehokoli jiného je jí stejně jedno, jako když se na jejím těle objeví nějaký nový škrábanec, které bere spíše jako trofeje.

Astraia se narodila jako poslední vlče, o kterém se dlouho spekulovalo, jestli vlastně vůbec žije. Její matka už začínala pomalu propadat panice, když v tom se malé černé vlče s bílými znaky a dvoubarevnýma nadechla. Drobné tělíčko se zvedlo, jak zalapalo po dechu a vrhlo se do kožichu své matky. Spolu s ní se ten jarní večer narodilo ještě několik vlčat. Dva její bratři a sestra. Dny plynuly a mezi vlčaty nebyly zase tak velké rozdíly, možná až na Astraiu, která většinou byla pozadu. Všechna vlčata už běhala, mezitím co se tato černá vlčka pokoušela chodit. Měsíce plynuly a i tyto rozdíly se nakonec srovnaly. Přesto to na ní nechalo nějaké ty následky, jelikož mezitím co si ostatní hráli, ona se choulila v rohu. Také její první lov nedopadl moc dobře. Její velký otec, uznávaný člen tamější smečky, moc Astraiu nebral. Vždy si potrpěl na tom, co říkají ostatní a rozhodně se mu nelíbilo mít slabou a neschopnou dceru. Všichni její sourozenci a oba rodiče se tedy vydali na lov, který byl pro už odrostlejší vlčata prvním. Když číhali na jednu menší srnku, byla to zrovna Astraia, která šlápla na větvičku a vyplašila tak jejich kořist. „Nechápu, jak můžeš být zrovna mým potomkem,“ prskl jí otec do obličeje a odešel spolu s ostatními najít si novou oběť. Jenom její matka se u ní zastavila a olízla jí čelo, jako útěchu v tom všem zlém. Naštvaná a zklamaná vlčice se vydala na opačnou stranu. Zatoulala se ale dál, než bylo bezpečné. Nevědomky překročila hranice a došla až kamsi, kde to smrdělo zvláštními vlky. Nenechali na sebe dlouho čekat a všichni tři se za nějakou chvíli vynořili ze křoví. „Ale, ale alé,“ začal jeden a hrozivě se přitom usmál. „Že by se dcerunka velkého bety ztratila,“ začala se smát vlčice a švihla ocasem. „Ubohé vlčátko, tatínek ji nechce,“ řekl na oko smutně jeden z vlků a v očích se mu zlověstně zablýskalo. Vystrašená vlčice nevěděla jestli má být naštvaná nebo vyděšená. Asi by to tímhle okamžikem pro malou vlčku skončilo, ale osud s ní měl asi jiné plány, jelikož se objevil ten největší a nejstrašidelnější vlk, kterého kdy viděla. Vyděšeně se krčila skoro až u země a pociťoval k tomu obrovskému tvorovi autoritu. Klidně by mu začala olizovat nohy, kdyby jí to nařídil. „Nebuď zbabělá, to nejhorší, co ti mohu udělat je, že tě zabiji a smrt si pro tebe stejně jednou přijde,“ promluvila chraplavým hlasem, při kterém se jí ježila srst. Potom se vlk otočil k těm třem a hrozivě na ně zavrčel. „Ještě jednou neuposlechnete můj příkaz a skončíte s vnitřnostmi venku,“ syknul a rychle se přiřítil k vlčici. „Tohle je výstraha,“ zabodnul oči do každého z vlků a otevřel mohutné čelisti.  Jak to všechno dopadlo už ale Astraia neviděla. Se slzami na krajíčku utekla, vlastně ani nevěděla jak, zpět na území její smečky. Tam jí nečekalo nic jiného než přednes jejího otce a soucitné oči její matky. Vůbec ale netušila, o čem jí to otec vlastně káže, protože se stále vracela k té události co se jí nedávno stala.

Ani ne za pár měsíců nastal v suchý podzimní den obrovský požár. Všichni vyběhli ze svých úkrytů, někteří se váleli na zemi a bolestně skučeli. Pár jich dokonce už ani nevydávalo zvuky, jelikož byli mrtví. Astraie se z toho zvedal žaludek. Uskakovala před ohněm, až narazila do čehosi. Vyklepaně se otočila a pohlédla do těch strašlivých očí, které viděla tenkrát po nevydařeném lovu. Kolem jeho těla poletovaly malé jiskřičky a temný úsměv v tom utrpení přímo zářil. „Tak tě znova zdravím,“ zašeptal a trhl hlavou, protože se odněkud ozval příšerný ohlušující řev. Mladá vlčice poznala, komu patřil. Byl to hlas jejího otce, který vybíhal z jejich doupěte. Hned za ním běžela matka a všichni její sourozenci. Jenom ona s nimi nebyla. Tak jako celý její život. Až teď, v bouři ohně jí všechno začalo pomalinku docvakávat. Jen ať si shoří ti, co zradili svou rodinu! Pomyslela si hořce a potom spatřila vystrašené matčiny oči. Jenom ji měla ráda. Byla na ni vždy milá a laskavá. Velmi by tesknila, kdyby se jí něco stalo. Osud jí ale nepřál a na vlčici spadl velký kus hořícího dřeva. Nacházeli se na okraji lesa, takže to nebyla zase taková náhoda. Už napínala svaly, aby se mohla dostat k milované matičce, ale něco jí chytlo za zátylek a přitáhlo si jí to mocnou tlapou. „Teď sleduj,“ zašeptal jí vlk do ucha. Udělala co říkal a dech se jí zastavil v srdci. Otec na svou družku jen pohlédl, zastavil se a zmatené se podíval na bezpečnou cestu, kterou by se mohl dostat společně se svými dětmi do bezpečí. Nakonec škubl hlavou a vydal se do bezpečí. Všichni jeho potomci za ním. Teď už bylo jasné, že je její matka mrtvá. Astraiu sžíral vztek. Její partner, kterému věřila a všechny její děti ji nechali zemřít! A i ona ji nechala. Se zlostí očí se otočila na vlka za ní. „Nestihla bys to, stejně by zemřela. Přinejmenším na následky. Akorát jsem ti otevřel oči. A dokonce budu tak hodný a dám ti životní šanci,“ řekl tajemně a na konci se děsivě usmál. „Můžeš buď zůstat s nimi,“ pohodil hlavou k bezpečné cestě, která se každou chvíli mohla stát nebezpečnou. Tam, kde se měli nacházet přeživší členové smečky a její rodina. „Nebo můžeš jít se mou,“ brouknul. Astraia bez rozmyšlení přikývla. „Radši zemřu, než abych se přidala k nim,“ prskla a slovo ‚k nim‘ v podstatě vyplivla. Následně se kolem vlka uskupilo několik vlků a on jim vytvořil bezpečnou cestu skrz oheň. Jak vlčka později zjistila, měl magii ohně. Následujících několik let se stal jejím vzorem, někým, ke komu vzhlížela. Naučil ji všechno, co její rodina zanedbala. Každá lekce byla ale na život a na smrt. Přesto tam Astraia objevila svou magii a taky se tam v ní zdokonalila. I boji jí zdejší vlci naučili a samozřejmě jí i ‚vychovali‘.  Její povaha se tak hodně zformovala hlavně v tomhle období se špatnými vlky. Nebýt toho, mohla by možná být tato černá vlčice milá a přívětivá.

Asi ve dvou a půl letech života ze smečky odešla. Odchod ze smečky sice znamenal smrt, ale když sdělila své důvody, tamější vlci a dokonce i samotná alfa- vlk, který jí podle ní ukázal pravdu, založil požár v její rodné smečce a zabil jí matku (to si samozřejmě nikdy nepřiznala), schválili. Ke jménu si připojila své druhé, protože nechtěla být se svým starým rodem už víckrát spojována. Druhé jméno nemá tuhle podobu jen tak pro nic za nic. Je to totiž zpřeházené jméno velikého děsivé vlka, jenž jí ukázal cestu. Vydala se kamsi do světa za jediným cílem. Najít členy své bývalé rodiny a zařídit spravedlnost. Netrvalo to tak dlouho a našla svého bratra Rebba, kterého po kratším souboji zabila se slovy „za matku.“ Najít jejího otce jí trvalo celý půl rok.  Souboj byl velmi vyrovnaný, jelikož byl její otec statným vlkem. Jenomže na něj začínalo jít stáří. Iluzemi ho vyvedla z míry, přesto to nestačilo a byla to ona, kdo skončil na zádech. Z každé části těla jí tekla krev a do svého pokrevního otce upírala dvojbarevné oči. Vtom se její otec zarazil. Byla to přecejenom jeho dcera. Toho Astraia vyžila a ve slabé chvilce mu vrazila tesáky do krku. Poté se zvedla a nechala ho na zemi krvácet se smrtelnými zraněními. Usmála se podobným úsměvem, který patřil vlkovi, který z ní udělal tohle. Zadní nohou mu ještě do obličeje kopla prach a beze slov odešla. Nějakou dobu hledala své sourozence a cestou cvičila své dovednosti na ostatních vlcích a snažila se udělat významnost svému jménu. Sby se každý bál, až ho uslyší!

Magie:
Iluze- dokáže vlkovi v hlavě udělat naprostý zmatek. Před touto magií není úniku, ale na druhou stranu vám nemůže nijak ublížit, proto ji tato vlčice využívá jen jako obranu nebo jako pomůcku při lovu. Dokáže se vloupat do hlavy jakékoli živé bytosti a vytvořit iluzi nevídaných rozměrů. Může do nich zahrnout zvuky, pachy a i například hmat (ucítíte na sobě motýly, horko/zimu, dokonce i lehkou bolest). Nic z toho však nemůže nikomu ublížit. Vše se odehrává pouze v hlavě vlka. Omezení je například to, že na vlka na kterého působí magií, musí vidět. Také se nedokáže vloupat do hlavy více jak jednomu vlku/zvířeti naráz.
Dovednosti:
Inteligence: 40 
Lov: 20
Síla: 50
Rychlost: 20
Magické schopnosti: 50
Vytrvalost: 20