[PŘÍBĚH]

bacha na to, hranice a jejich bod 'tam a zde' =D

touláš se, utíkáš, či hledáš? Na chvíli zamyšlene odvrátila pohled od dvojice a spozorovala vlčici, velice zvláštní a.. jednoduše jinou. Byl to nezvyk, potkávat tak nepřirozeně zbarvené vlky, či.. či s tak divnými pokrývkami těla - nevěděla, jak to nazvat. Střihla opět ušima a otočila se na vlky, když si vlčice přisedla k nim - vlastně ji to mohlo být naprosto jedno - a pousmála se, když zastihla pár posledních slov. Periferním viděním si povšimla, že Blue na otázku odpovídá. Sklopila pomalu pohled, přemýšlející nad svou odpovědí. Nebyla tu nová - prakticky by se dala nazvat delším členem Erdenu, jelikož má v plánu založit smečku a vyzvednout ji až do nebes. Slabounce přikývla. ˝A-no, dalo by se ří-ci˝ zacukaly ji koutky úst. Jestli si o ni nebudou myslet, že má problém v hlavě, asi si radostně zavyje.

Spokojeně jsem zastříhal ušima. "To zní slibně," řekl jsem při představě spousty nových míst, které budu moci prozkoumat. Byl jsem však ještě raději, když mi konečně prozatím němá vlčice odpověděla. Šťastňůčce jsem začal vrtět ocasem a její lehký úsměv jí oplatil svým doširoka rozjetým. "Ty toho asi moc nenamluvíš co..?" nezapomněl jsem si trochu rýpnout, ač jsem to nemyslel zle. Než jsem však stihl cokoliv dalšího říct, do dění vpadla nová vlčice? Asi vlčice? Něco pod čímsi plechovým. Trochu mě to děsilo a tak jsem se lehce zhoupl dozadu a sklopil uši. "Páni a ty jsi co? Teda spíš kdo?" pípl jsem k nově příchozí a zkoumavě jí pozoroval. Vypadala dost divně a lehce mě to znervózňovalo, nebylo to přirozené, nebylo to vlčí, nebylo to nic co příroda chtěla. Proč byla tak zakonzervovaná? Nebylo jí v tom v létě vedro? 

Kdesi u hranic (zase)

Blue v jednom bodě přestal poslouchat a zaměřil se na podivný předmět, který měl Cupid na krku. Počkal až domluvil a teprve pak se začal ptát. "Co to sakra je? Nějaká kytka? A proč to máš na krku?" Blue se musel zasmát. Podobné věci už viděl, ale tohle bylo až moc neznámé. Další neznámá přišla hned potom. Pravděpodobně vlčice se posadila u nich a Blue naježil srst. "A tohle je jako co?" Řekl trochu nepříjemným tónem. "Teda, promiň. Zvláštnosti mě moc neberou." Jistě to byla chabá výmluva na jeho chování když on sám je zvláštní. 

Pravděpdobně u hranic

Zastřihala ušima, skupina až na jednoho vlka byla překvapená, co to před nimi bylo. Kývla zase na pozdrav a musela se ušklíbnout. Čumák a jeho bělostná srst, zhruba za konce koutků byly volné, bez brnění. Bylo vidět, že se ušklíbla tudíž. Byla zvyklá na takové reakce vlků a tak jí to ani nevadilo, vlci vždy budou nenávidět divné věci. "Abych odpověděla na otázky vás dvou, tak tohle je brnění. Dostala jsem ho od lidí, a to pod ním je vážení vlčice, to je nečekané, že? A divné je, že na to, že tě neberou zvláštnosti si až sám podivný." Její hlas byl nasáklý ironií a posměškem. Však u ní si vlk musel brzy zvyknout. "Omlouvám se, nechtěla jsem si z tebe udělat srandu, ani z vás dvou." Brnění se stáhlo z jejího těla na ten pásek na krku pod šálou. Byla tam vlčice, její jemně růžové vlasy jí padaly do tváře, tedy ty kratší prameny, zbytek se kroutil na zádech. Jestli znáte takovou tu Baby pink, tak takový odstín to přesně byl. Upírala své světle modré oči na ostatní. "Jsem As'hara Devil." Její jméno znělo jako lidské, ale neměla prapodivné rody jako ostatní. Museli se zatím spokojit s touhle verzí. 

hello hranice

Vlčice s přirozeným barvením se nadechla k odpovědi, ale radši rty stáhla do rovné linia a nic neříkala - měla by? Vždyť, vždyť ona je hluchá a neměla by se vůbec zapojit do nějakého rozhovoru, nikdy. Měla si hrát na němou či tupého vlka, co nezná řeč, ale rozumí - bylo by to snažší. Frustrovaně vzdychla a pokusila se ještě pochytit slova Blua, ale absolutně se jí nedařilo. Když zpozorovala druhou vlčici, taktéž již mluvila a Arem se okamžitě dostal do těla ten odporný pocit; bezmoc. Bylo tu na ni moc vlků, aby je mohla stíhat a registrovat vůbec celý tento rozhovor - ale i tak pohled stále měla na vlčici, As'haře. Ano, byla sice jiná než ona či Cupide, ale to byl taktéž Blue. Provinile však sklopila hlavu, stáhla uši a o kousek ucouvla, nevěnující nikomu z nich žádný pohled. ˝Bemoc˝ zamumlala k Bluovi tiše, styděla se sama za sebe a za tuto.. vlastně, styděla se za to, že kdy v té válce bojovala, styděla se za to, že byla špatným vůdcem a styděla se za to, že byla hluchá.

Nikdy bych nečekal, že se tu sejde tolik tlapek. Podíval jsem se nejdřív na jednu vlčici, pak na druhou a na vlka a zase zpět a zas na něj a na ni a tak dále a pořád dokola. Vlastně jsem nevěděl na koho koukat dřív a tak jsem svůj zrak upíchl na vlka, který mi položil otázku. "Ach tohle," řekl jsem a sklonil hlavu, jako bych chtěl kouknout na svůj krk, což bylo celkem nemožné a tak jsem jen tlapkou přejel po přívěšku. "Prý je to symbol lékařů, dostal jsem jej ve své předchozí smečce, kde jsem léčil zraněné vlky," odpověděl jsem a položil zas tlapku dolů, aby si kdyžtak mohl prohlédnout co to tam vlastně je. Vlastně jsem se tak trochu prokecl, že léčím, ale to mi nevadilo, rád klidně pomůžu komukoliv. Odpověď obrněné vlčice však nebyla zcela vysvětlující, vlastně mi přišla matoucí. Proč by dvojnožci dávali na vlka skládací brnění? Je to tak nepřirozené. Ježily se mi chlupy z toho, jak mi to přišlo zvrácené proti přírodě. Pohodil jsem nad tím však hlavou a koukl na lehce přikrčenou vlčici, která se očividně necítila ve své kůži. "I tebe rád poznávám," broukl jsem ještě zdvořile k nejnovější příchozí a podíval se na zatím mě bezejmenou vlčici. "Stalo se něco?" zeptal jsem se jí starostlivě. Na mém hlasu i v mých očích bylo jasně znát, že se ptám zcela upřímně a mám opravdu zájem o to jí pomoci. Posadil jsem se kousek od ní a koukl na modrého vlka, který mi přišel, že vlčici nevidí prvně. Pak jsem zas shlédl k té utrašené bytosti a svěsil uši, jako bych chtěl říct, hej "maličká" to bude dobrý, svěř se mi.

Blue se zájmem sledoval, jak se z ní stala normální vlčice. Normální s růžovými vlasy. "Že já vůbec něco říkal." Zasmál se Blue a začal věnovat svoji pozornost ostatním. Nepočítal s tím, že se sem přihrne tolik vlků. Udělalo se mi trochu úzko, ale nedával to najevo. "Já jsem Blue." Znovu se představil jen jako Blue. V myšlenkách se ztratil u rodu, který nikdy neříkal. Vzpomínka na rodinu mu nahnala slzy do očí, které si schoval na později. Nehodlá se tu stát středem pozornosti. Jeho pohled nakonec skončil na Arem, která se tu očividně necítila nejlépe. Než se k ní stihl Blue dostat, svoji řeč spustil Cupid. "A kde to tvá smečka sehnala? Vypadá to jako takové ty věci, které nosí lidi kolem krku a vypadá to, že se tím chtějí uškrtit." Zamumlal Blue za pochodu k Arem. Cupid si jejího problému také všiml. Blue si nebyl jistý, co by měl vlastně udělat. "To je dobrý Cupide. Tohle je Arem. Dokáže toho říct hodně, ale řekl bych, že nemá ráda moc vlků na jednom místě." Blue musel neustále přemýšlet, jestli jí nenaštval prozrazením jejího jména nebo vymýšlením si o jejích problémech. 

Asha'ra se setkala s mnoha vlky, málo si však pamatovala, ale na vlčici bylo vidět že má nějaký hendikep. Ach, donutilo jí se zamyslet. Znala slepého vlka, Siriah, její pohled vždy nemohl najít svůj cíl, až po chvíli, ale takhle vlčice asi normálně viděla. Tak co na ní bylo divného? Mohla mluvit ze svých zkušeností, vést takové vlky nebylo nikdy lehké. Její minulost byla rozhodně někde jako vojevůdce, ale...ach jasně. Koukla se na Cupida a Blua, bavili se o obojku, který taky jednu chvíli měla. "Nemyslíte obojek? Dává se těm, kteří musí být někde přivázaní, nebo když se chce vyznačit, že někomu patří." Vysvětlila Ash pojem obojku. "Lidi jsou zvláštní." Řekla jen i na svojí obhajobu. Ona hnědá vlčice začala couvat a Blue k ní hned šel. Slyšela lehce její slova, nemluvila jako ostatní, jako by to vůbec neuměla. Vzpomínala na poslední dobu, vzpomínala na to kde se s tím setkala. Ach jistě, Mikey, ten hluchý vlk. Byl jako ona, snažil se odezírat Ash ze rtů a ona se kvůli němu naučila kreslit slova. Byl vůbec první přítel od doby, kdy dostala brnění. "Tak to není, je nemocná, tedy jen to tak vypadá. Znala jsem vlka, nerozuměl slovům, neslyšel je." Začala a koukla na vlčici. Měla to říct nahlas? Měla se věřejně přiznat k tomu, že to ví, nebo to měla udělat vlčice? Opatrně k ní přišla. Její pohled byl jemný a ustaraný. "Nemusíš se stydět...mám bratra také bezmocného, vím jak se musíš cítit." Dávala si pozor, aby správně vyslovovala. Když tak by jí zase začala kreslit slova. Snad její typ byl správný, vlastně poznala i němého vlka. Nebyla sama ona nějak divná? Krom brnění? 

hranice

Slabounce vzdychla a pohlédla na toho modrého vlka, kterému ještě dala šanci a soustředila se na jeho pysky. Moc vlků na jednom místě, huh, jak výstižné. Ona prostě jen nestíhala a nevěděla co dělat, zase tak dobrá sama v tomto ještě nebyla, aby mohla pochytit každé slovo od všech vlků zde. Stále ještě držela pohled u země, netušila, o čem je řeč a či se stále baví o As'haře, či co že to tam probírali. Někdy bych tatkéž chtěla, bezproblémově se pokusit o konverzaci se zvláštním tématem - například o těch 'bonusech', které má každý. Jsem obyčejná hluchá vlčice a oni podivní vlčci, co jistě mnoho zažili.. a pamatují si na to, pamatují si na ty krásné okamžiky - ale já? válka smeček, bělostný vlk a vyhnanství. Překvapeně, se smutnýma očima pohlédla na vlčici, která se k ní přiblížila a zaměřila se na její pysky, kdyby snad něco chtěla říci, bylo to automatické a pro ni již i přirozené. Arem by ani neurazilo, kdyby se z tlamy vlčice dostaly posměšné nadávky, předci jen - ano, mohla si říci, že toto taktéž zažila. Zavřela oči, věděla, že na tom není sama a že hluchota není tím nejhorším, ale přesto ji to.. bolelo, to je to slovo? ˝Hluchota ne-ní věc, na kte-rou by ex-istoval jiný po-cit˝ zamumlala tiše a uši stáhla ještě více. Stud, to je to, co mnozí nechápou, ale říkají, že je to normální.

Hranice

Nikdy jsem nad svou ozdobou kolem krku nepřemýšlel jako o něčem, co by mě mělo spoutávat. "Spíše to beru jako ozdobu," odpověděl jsem vlčici. "No je možné, že to mají někde od lidí, pár vlků odtamtud přišlo a ano, jsou vážně podivní," Souhlasil jsem a pohodil hlavou. Její brnění mi přišlo mnohem více podivné a svazující, i když v boji mohlo být užitečný, ale kdo by stál o boje? "Tu hřívu máš odmala?" zeptal jsem se, abych raději strhl pozornost jinam. 

Nemělo to moc cenu, protože většinu pozornosti na sebe nakonec strhla vlčice, kterou mi Blue představil jako Arem. "Moc rád bych ti pomohl, ale myslím, že moje magie nemá takovou moc... Ani si nemyslím, že bych ti mohl alespoň trochu vrátit sluch, že by si slyšela alespoň něco," Pověděl jsem jí pomalu, aby mi mohla odezírat, vypadalo to, že jí to docela jde. Vzhledem k tomu že mluvila, tak asi musela někdy slyšet, jinak by se to nenaučila. Nechtěl jsem jí tu utěšovat jako AsHara, protože hluchota není nic přirozeného a pěkného a ona to jistě věděla víc než kdo jiný. Bylo mi z toho trošku smutno a raději jsem od vlčice ustoupil, abych jí dal trochu prostoru, protože naopak se k ní nahrnuli všichni ostatní. "Vy patříte do nějaké smečky?" zeptal jsem se po chvíli do éteru, protože mě to celkem zajímalo.

Blue pozorně všechny poslouchat. As'hara prokoukla jeho lež a samozřejmě správnou pravdu pronesla nahlas.  Ale možná to tak bylo lepší. Blua bodla u srdce slova od Arem. Zkudil si představit, jaké to je být hluchý. Neslyšet zpěv ptáků, bublání řeky nebo řeč jiných vlků. Blue se pokusil sklopit uši  tak, aby nic neslyšel, ale nedařilo se mu to. Nakonec to vzdal, aby se Arem necítila ještě hůř. Sklopil se tak, aby viděla jenom jeho. "Chceš jít jinam? Půjdu s tebou." Blue to řekl pomalu, aby se nemusela tolik soustředit. Mluvil i tiše, aby to neslyšel nikdo jiný. Vlastně skoro nic neřekl a jen hýbal pusou. Narovnal se, jen aby mohl odpovědět lékaři. "No.. Ne. Zatím." 

Hranice

Onen normálně zbarvený vlk se ptal, jestli ty vlasy má od mala. Ona jen přikývla. "Je to něco jako lidské vlasy." Vysvětlila a usmála se na něj. Blue se choval jako by se do ní zamiloval, jenže takhle se asi měli vlci chovat normálně k postiženým vlkům, proč se tedy někdo nechoval tak k ní? Další bodnutí u srdce. Zavrtěla hlavou, musela se ovládat. Začala rychleji dýchat, přívod kyslíku byl nerovnoměrný. "Jsou nemoci, na které není potřeba popisu a ani pocitu, který by je vyznačil, ale jsou nemoci...které tě mohou zabít a ty to při nich i cítíš." Ash byla na pohled normální, jenže její srdce. To které pomalu tlouklo v její hrudi. "Těch, na kterých je to vidět každý lituje, ale těch kteří umírají nikdo nelituje. Jejich smrt je zbytečná." Ozvalo se jí v hlavě a ona jen stáhla uši. Zapomněla dýchat, asi se až moc zamyslela nad tím, jak to má nebohá Arem těžké a jestli mezi ní a Bluem něco je. Jedna plíce zvládala tohle ještě dobře, ale ta nemocná, ne, prostě se jí tohle muselo stát ve skupince vlků, jako by se přec cestou sem třikrát nedusila, kvůli tomu že moc myslela. Ihned se rozkašlala. Sklopila hlavu a snažila se i v kašli pořádně nadechnout. Uměla to již zvládat sama. Zase ten pocit bezmoci, ten pocit že se může nadechnout naposled a zemře tu před vlky. "Máš nemoc, které si nejde všimnout." Zase ten hlas v její hlavě. Když jí zvedla, klepala se a barva jejích očí ještě více zbledla. Z úst jí tekl pramínek krve špinící onu krásnou bělostnou srst. Jen kývla na ostatní, že se nic neděje. Nepotřebovala být královna dramatu, tohle se jí dělo skoro pořád. Byla na to zvyklá. 

Rieka Agelim 

Niekde v hĺbke duše bol Aurelion ,dobrý vlk' ako sa hovorí, aj keď všetci tí, ktorí s ním mali tú česť by protestovali. Predtým k nemu však prehovoril ten hlas, ktorý mu nedovolil Lawiee viac ublížiť a nebolo to nič iné ako jeho vlastné svedomie. A vlk, ktorý ho má ešte nie je na tom tak zle. Každopádne, cestu má pred sebou ešte dlhú, než dokáže zničiť efekt, ktorý na ňom zanechali otcove gény - cestou sem sa stihol pobiť s dvoma vlkmi, čo bolo teraz dôvod jeho krívania. Sem tam si prešiel jazykom po pysku, zotrel si z neho svoju vlastnú krv, no každopádne vyšiel z toho boja dvaja proti jednému dobre. Skončilo by to horšie, no nechceli schytať zbytočné zranenia a radšej sa dali na útek, ktorý im vyšiel.,,Zbabelci" povedal si sám pre seba znechutene a ticho zavrčal. Dôvod, prečo na nich zaútočil bol jednoduchý, urobili pár krokov vedľa. Ako tak kráčal, jeho uši zachytili šumenie vody a tak sa vydal tým smerom. Vzhľadom na to, že už dlhšie nejedol, taká ryba by mu prišla vhod. No tie potvory vôbec nebolo jednoduché uloviť, ako sa presvedčil mnohokrát a aj teraz, keď hypnotizival pohľadom vodu a nakláňal sa nad hladinu, až by sa vlk bál, že tam padne. Keď uvidel obrys ryby, ako blesk ponoril hlavu do vody a zovrel tlamu, no keď ju vytiahol, jeho úlovok bola len voda. Zamračil sa a ďalej sa pokúšal ju uloviť, inak pôjde spať asi hladný. 

Řeka Agelim

Spokojeně seděl na břechu oné řeky a nechával svůj ocas volně spuštěný podél těla. Sedět musel podivně, s nohama na jednu stranu. Však i přes to mu to bylo velice pohodlné. Nechával své tělo vyhřívat jemně na sluníčku a užíval si, že je tu konečně jaro. Jako Druid spojený s přírodou si velice liboval v tom si takhle jen sedět a poslouchat její zvuky, až do chvíle jeho vyrušení. Přicházel tam vlk. Již na první pohled to byl rváč. Měl mu poradit jak tedy na rybolov? Nedostal by se tím do konfliktů? I když bylo zábavné sledovat, jak se pokouší "lovit" ryby, tak se musel zvednout. Měl promluvit, nebo si jej vlk všimne sám? Celou dobu byl schovaný, aby měl svůj klid. Ale teď k němu vykročil blíže. Uvidíme, jak to bude příjemné setkání. 

Vzhlédla zase k Bluovi, který se k ní sklonil, vlastně teprve nyní si uvědomila, jak mohutný vlk to je. Tiše kývla hlavou na nesouhlas, musí bojovat, musí se to naučit, jinak jí to nikdy nepůjde - a co se stane, když jednou něco takového proběhne i ve smečce? Jednoduše si musí zvyknout, jinou cestou to ani naučit vlastně nejde. Když ta dvojice samců zase začala mluvit, otočila se pouze k vlčici a bezdůvodně ji pozoroval. Nervózně přešlápla z jedné přední tlapky na druhou, její chování ji dostatečně vykolejilo - snad jako jakousi matku, více než fakt, že nyní jsou již 3, 3 vlci, co ví její tajemství. Mírně roztřeseně vydechla, tento obraz již kdysi viděla, ale v jiné verzi. Nevzpomínala si, měla chuť vztekle si dupnout. Napnula se, ale pak pouze zavřela oči a přešla co nejblíže k drobné vlčce, až se její přírodně zbarvená srst mírně třela s tou bělostnou - snažila se o to být blízko, ale zase neměla zájem podělit se o své zjizvené tělo. Dávala ji tak možnost opřít se, ale jestli to udělá, to již bylo na ní. Přivřela oči a raději se soustředila zase na samce, kdyby začala mluvit vlčice, snad to zaregistruje. Stáhla uši, proč ji tohle opět něco připomnělo? Alespoň že bolest ji nenaznačovala, že by si měla na něco vzpomenout.

Hranice

Obě vlčice se najednou začaly chovat poněkud podivně. Pozvedl jsem obočí (spíše vykulil oči) a sledoval obě najednou. Blue tu byl očividně jediný normální, tedy až na to zbarvení. Vlčice se na můj vkus až moc utápěly ve svých problémech. Ano, já takové problémy neznal, byl jsem zdravý, obyčejný, průměrný, ničím nevyjímečný. Jedna se stále krčila a nesměle se snažila skrývat svůj hendikep a ta, která vypadala, že s ní bude trochu zábava se najednou začala tak divně chvět. Druhá vlčice jí šla pomoci, ale já netušil s čím vlastně. Její kašel mi přišel neobvyklý, takový že to není jen obyčejný kašlík z nastydnutí. Raději jsem nic neříkal. Nevěděl jsem co. Nemohl jsem jim pomoci. Jen jsem tiše zakňučel a smutně se posadil. Bylo vedle mě tolik bolesti. Koukl jsem po Blueovi, který chtěl jít s Arem raději pryč, což jsem chápal, přítomnost cizích vlků jí zkrátka nedělala dobře. Podíval jsem se po ní a bylo mi líto, že jí pomocnou tlapku nemůžu nabídnout ani já. AsHara už vypadala o něco lépe, nebo alespoň nekašlala, což jsem bral jako pozitivní znamení, jen ta krev z její tlamy. "Nechceš se napít?" pípnul jsem, abych si nepřipadal tak zbytečně a ztraceně v tomto společenství, ale stejně jsem si tu krátka připadal cize.

Za Blua

Hranice

Blue se začal ztrácet. Poslední, co vnímal normálně bylo nesouhlasné kývání hlavy od Arem. Poodešel tedy o kousek dál a v tu chvíli začala kašlat As'hara. A najednou byl strašný zmatek. Kdyby Blue mohl, plácl by se do hlavy. Nebo by odešel, ale bylo to neslušné. Místo toho nervózně sklopil uši a poodešel stranou. Situace mu trochu připomínala zmatek u vyhnanců. "Tak na rovinu vlci, kdo všechno tu má nějaký problém? Začínám tu chytat paniku." Řekl to trochu hrubě, ale jen z toho zmatku, který měl v hlavě.

Toulavá řeka

Chvíli po tom, co jsem doplachtil až k mrakům jsem se v mžiku rozhodl trochu otestovat své schopnosti a v té výšce - která mi připadala vyšší než ve skutečnosti je - jsem stáhl křídla a volným pádem nechal své tělo letět dolů. Byla to nádhera, nabíral jsem čím dál větší rychlost a vítr mi krásně čechral hebkou srst. Spokojeně jsem přivřel oči a sledoval krajinu pod sebou, jak se mi nesmírně rychlým tempem přibližuje. Nakonec jsem roztáhl křídla a vší silou se snažil rychlost snížit nejlépe na nulu. To víte, dalo to zabrat, ale cílu v křídlech, to já měl. Blanitá křídla uhlově černé barvy měla několik metrů a hravě si poradila i s přistáním. Konečně taky nějaká řeka. Složil jsem křídla zpět k tělu a došel k vodě. Hltavými doušky jsem začal pít, dokud jsem alespoň trochu neukojil svou žízeň. Nakonec jsem se rozhodl u vody odpočinout a tak jsem si k ní lehl a vyhříval se na slunci.

Toulavá řeka 

Každý její další krok byl perfektně promyšlený do detailů. Bála se pádu do řeky, ale přesto šla těsně u kraje, dokud se nezačala propadat do bahna. Odskočila o kousek dál a pokračovala v cestě. V hlavě si jako ve škole přemítala všechno, co ji Nick naučil. Každý krok jí přinesl nové pachy a po chvíli i jendoho vlka viděla. Nadšeně zavrtěla ocasem, přiblížila se a ještě víc nadšeně vypískla. V mžiku byla u něj a prohlížela si jeho křídla, která ještě nikdy neviděla. Věděla, že nějací vlci mají křídla. Částo sbírala peří, ale z těchto křídel nemohla sebrat nic. "Ahoj!" Vypískla, ale hned si vzpomněla na svoji křehkou zeď, která ji chrání od nebezpečí a zmlkla.

Toulavá řeka

Netrvalo dlouho a z mého klidného polehávání mě vyrušil piskot. Zvedl jsem hlavu a v tom spatřil velice zajímavě zbarvenou vlčici. Natočil jsem hlavu a prohlížel si jí. "Zdravím," opětoval jsem jí pozdrav a lehce pohodil ocasem. Zvědavě jsme nasál její pach a posadil se, přišlo mi nezdvořilé se tu válet, zatímco ona tu stála vedle mě. Moje ohromné tělo se tedy zapřelo o přední tlapky a křídla se napůl roztáhla do klidové pózy. Vypadal jsem s nimi ještě větší, než jsem byl. Blanitými křídly jen lehce prosvítalo slunce a tak bylo dobře rozeznatelé, kudy vede jejich kostra. "Mohu ti nějak pomoci?"  zeptal jsem se jako pravý gentleman, protože mě nenapadlo nic jiného o čem bych s ní mluvil momentálně. 

Toulavá řeka

Už nebyla tak zbrklá, ale stále věnovala pohled jen křídlům. "A..asi ne. Co to je za křídla?" Nejistě přešlápla a zabodla pohled do země. Nebyla v kontaktu s nikým jiným než s Nickem už tak dlouho. Moon nasucho polkla a znovu se zadívala na vlka. Jeho velikost jí nedělala nejistou. Koneckonců byla až na křídla stejně mohutná. Její hustá srst ji připomněla léto, které si rádo zahrávalo s její trpělivostí. "Vlastně jo... Nevíš, jak se dostat na takové to území, kde je stále zima? Totiž, jestli jsi odsud."

Velice mě pobavila její otázka ohledně křídel a tak jsem se mírně uchcechtl. Ne že bych se jí vysmíval v její znalosti, ale protože mě to zkrátka pobavilo. "Nikdy jsi neviděla netopýra?" zeptal jsem se mile a křídla pořádně roztáhl, takže jsem působil jak nějaké obřisko. Na rozpětí měla dohromady kolem 10ti metrů. To víte, aby unesla takovýho velkého vlka jako jsem já, musela tomu být úměrně velká. "Chceš si sáhnout?" zeptal jsem se mile a natáhl k ní levé křídlo. Nevěděl jsem, zda to odmítne, přijme, nebo mě kousne, ale nehodlal jsem tak daleko do budoucnosti přemýšlet. "Myslíš třeba nějakou ledovou tundru? To nevím, ale klidně bych se tam podíval," řekl jsem nadšeně a nová energie se mi ihned vlila do žil. "Co bys řekla na malou průzkumnou výpravu?!" vyzval jsem jí nadšeně, protože tohle bylo moje a vesele jsem začal pohazovat ocasem.

Za Moon - Toulavá řeka

Neto-co? Neviděla. Její znalosti očividně ještě nedosahovaly takových rozměrů jako by měly. "Ne. O mě se rodiče moc nestarali, ale teď už vím, co to je." Zastříhala radostně ušima a sledovala, jak jsou křídla obrovská. Matně si pamatovala, že její mamka měla taky tak velká, ale s peřím. U srdce se znovu ozvala ta velká prázdnota, ale nedala to na sobě znát. "Em... ráda." Nejistě se jednoho křídla dotkla čenichem. Bylo to podivné, skoro jako dotýkat se vyschlé ploutve ryby. Oklepala se a stáhla se zpátky. Tundra? Ještě o takovém slově neslyšela, ale tak nějak si dokázala představit, co to znamená a nevyptávala se. Průzkumná výprava se jí líbila, ale na tak přátelské vlky nebyla moc zvyklá. Přesto se usmála a nenechala se jen tak zastrašit. "Klidně!" Zavrtěla ocasem a už rozmýšlela, jakým směrem se vydat. "Já jsem Moon." Dodala rychle.

Toulavá řeka

Bylo mi jí trochu líto, když nevěděla, takový netopýr, ten byl všude možně, ale když vám někdo neřekne - tohle je netopýr - tak to asi vědět nebudete. "Tak když je někde uvidíme, tak ti je ukážu, vypadají jako taková černá myš s těmihle křídly," popsal jsem stručně a doufal, že na nějaké narazíme. Křídla se jí očividně nelíbila a tak jsem se jen usmál a stáhl je zpět k tělu, aby nepřekážela. Byl jsem rád, že s výpravou souhlasila a tak jsem se ještě napil a vyskočil na všechny čtyři. "Angelo," řekl jsem jen a lehce uklonil hlavou, byl jsem dobře vychovaný a nehodlal jsem to měnit ani na svých toulkách. "Tak drahá Moon, kudy půjdeme?" vyzval jsem jí, aby udala směr a čekal, kam vyjde.

TOULAVÁ ŘEKA

Vlčice spala již příliž dlouho,byl čase znovu vzbudit a postavit se na své nohy.Sibiri otevřela oči a hned, když se probudila snažila postavit na všechny čtyři nohy. Bylo to jednoduší než si myslela. V dáli uviděla partu vlků - jeden s křídly,černý a druhý bez křídel.Jak dlouho jsem spala?Asi dost dlouho, že ani nevím kde jsem..

TOULAVÁ ŘEKA - Obrovská louka

Možná si vzpomenu u jídla..Je tu vůbec něco ? Sibiri se rozhlédla na všechny strany. Nic. Zavětřila,  ucítila něco. Že by zajíc? Rychle rozeběhla za pachem vedla na východ. Asi po několika minutách uviděla zajíce, dokonce několik zajíců. Seděli v trávě a ukusovali ji. To byla šance pro ni. Rozeběhla se ještě rychleji. A ihned si zvolila jednoho králíka. Byla už kousek od něho,už se snažila po něm skočit a králík se pohnul. Sibiri dopadla vedle jeho. Ihned se otočila a běžela za nim. Zajíc různě kličkoval v trávě a Sibiri za ním. 

Takhle běžele několik minut než si musela Sibiri vymyslet novou taktiku. Zajíce mezitím pustila více do předua sama zastavila. Rozhlédla se. Všude jen tráva a pár keřů. Když se podívala zpátky, kdy před chvílí zmizel zajíc. Již ho nenašla. Začichala, ale jediné co cítila byli žluté květiny pod jejíma nohama a soci jí léta kolem hlavy, hezky to bzučelo. 

ｍｏｋｒá  ｓｔｅｚｋａ » ｂｒｏｖｓｋá ｌｏｕｋａ

arem se nadechla a nechala tlamu mírně pootevřenou, aby 'vstřebala' tu vůni toho všeho.. toho nového světa. Ah ano, samozřejmě že měla mizernou náladu. To ona opustila smečku s bílým vlkem, místo toho, aby mu pomohla s jeho vlastními problémy. To ona si nezapamatovala smrt svých vlastních rodičů v boji proti těm, jenž ji zničili domov. To ona je ta, která svého bratrance nechala ve smečce bílého vlka, to ona opustila svou přítelkyni kvůli amnézii. Bolestně zakňučela, sevřelo se jí srdce. Dnes mohla mít rodinu, ale utekla od problému jako zbabělec. A nyní? Možná tak Blue, ale to je její.. kamarád spíše, tedy určitě. Stáhla uši, na které beztak neslyšela a vzhlédla s přimhouřeným pohledem k obloze."Tak nefér, nemyslíš, Astriel?" "Ach, nauč se alespoň sarkasmu, Aguste. Leaderem bude ať chceš či ne, sjednotí smečky a bude nám všem jednou velet"
Dlouze vzdychla a rozešla se před sebe. Nikdy nikomu nebude chybět, protože to nebude cítit - protože je to předci vlčice s amnézií, nebude nikdy schopna si vzpomenout na celou svou minulost. "They say before you start a war, you better know what you're fightingt for" zašeptala tiše pouze a sklopila hlavu, ase ze svým utrápeným výrazem.

Za Moon - Toulavá řeka

Myš s křídly vidět netoužila, ale přesto se upřímně usmála a přikývla. "Tak dobře." Zavrtěla ocasem a zamyslela se nad jeho jménem. Připadalo jí, že to je jako anděl, ale andělé mají přeci křídla s peřím. "Nemůžeš být anděl. Ti mají peří." Namítla rozhodně. Ihned zavzpomínala nad přezdívkou, kterou jí oslovoval Nick a už znovu namítala. "Jsem princezna." Zazubila se. "A šla bych doprava." A samozřejmě zabočila nalevo.

Za Blua - Obrovská louka

Odpojil se od skupinky, která dlouho mlčela a nenápadně se vzdálil a pokračoval hlouběji trávou. Každý krok si dobře promyslel a často větřil, aby nebyl překvapen náhlým nebezpečím. Jak tak čenichal a rozhlížel se po krajině, spatřil v dálce dvě vlčice, tedy, pravděpodobně to byly vlčice. Byly od sebe celkem daleko, pravděpodobně si ještě jedna druhé nevšimly. Blue se blížil k místečku mezi ně a obě si nenápadně prohlížel. Obě znal, tedy, jednu určitě. Arem vypadala sklesle a Bluovi to hned navodilo špatnou náladu, no, ještě víc se mu zhoršila, když rozeznal i druhou vlčici. Šedá, téměř bílá vlčice s černými znaky, jejíž jméno si nepamatuje, ale určitě začíná na S. Věděl, že dlouho truchlila pro ztracenou alfu a to mu připomnělo ztrátu rodiny a všeho, co ho dělalo šťastným a změnilo v hromádku neštěstí. Dlouze vydechl a zhluboka se nadechl. Myslet na svoji špatnou minulost nedělalo dobře jemu, ani jeho okolí. Přesto si dovolil alespoň trochu zavzpomínat.
Mami, tati, máte se dobře? Sourozenci moji, žijete? Odpustíte mi to? Blade, vrátíš se někdy? Moon, Luno, přežijte a já si vás najdu. A hlavně mi nikdy neodpusťte. Nezasloužím si to. Chvíli ještě pokračoval středem, ale nakonec to zabočil k Arem. Trochu zrychlil tempo, aby co nejdříve překonal vzdálenost a zastavil se až u ní. "Ach, Arem, máme oba špatný den, co?" Pousmál se a stáhl uši dozadu.

Zvířecí pláně

Vlčice pomalu našlapovala vdechovala vůni vzduchu. Obyčejného vzduchu, který i když se nedělo nic zvláštního, moc hezky voněl. Kde kdo by si mohl myslet, že jí nevoní vzduch dokud se v něm nenachazí dostatečně dost krve. Pravda ale byla, že i když jí pach krve nevadil, zase ho nemusela čmuchat celý den. Vždycky jí ona vůni sice probudila a nastartovala, ale radši by cítila obyčejný čerstvý vzduch. Oklepala se, i když nebyla mokrá, spíš asi jenom ze zvyku. Vždycky se jí totiž na chvilku načechrala srst a nevypadala tak splyhle. Popoběhla přivřela oči před náporem vzduchu. No on to tak strašný nápor nebyl, protože neběžela zase tak rychle, jenomže na to prostě nebyla zvyklá. Už to byla nějaká doba, co běžela. Neměla tu činnost ráda a taky se při ní velmi rychle unavila. Stejně jako teď. Už po několika minutách musela zastavit a pootevřít tlamu, aby se jí lépe dýchalo. Asi by se měla cvičit i v tomhle. Ale Astraia považovala běh za zbytečnost. Kam se dostaneš během, tam se dostaneš i pěšky, na arychlosti nezáleží, stejně na tebe vždycky počkají, pokud se jedná o něco důležitého. Pokud ne, tak je stejně jedno, žes tam nebyla. Pohodila hlavou a zastříhala ušima. Nejedla už pomalu dva týdny. V břiše jí ale nekručelo, i když měla hlad. Doufala tedy, že potká cestou nějakého zajíce. Stopovat ho totiž nehodala.

Zvieracie pláne

Labou vkročila na neznáme územie. *Kde to som?* rozhliadla sa okolo seba, no nikde nikoho nevidela, čo bola pre ňu veľká výhoda. Kráčala pomalým krokom, rozhliadala sa stále okolo seba, nechcela byť hneď na začiatku prísť do konfliktu. Ako tak kráčala v brušku sa jej ozval pre ńu veľmi známy hlas. *Už zase?!* zavrčala potichu. *Mala by som si niečo nájsť* rozhliadla sa okolo, či niekde neuvidí vhodnú potravu. *No tak, neskývaj sa predo mnou* zaskučala, bola naozaj hladná, keď tu konečne zbadala malého hlodavca. *Nebude nikomu chýbať* rozbehla sa za ním, chytila ho za chvost. Hrdo si ho niesla do vyššej trávy, kde sa chcela skryť so svojou korisťou. *Dobrú chuť* sadla si, pustila sa do žrania. Keď sa ako tak zasýtila, vydala sa ďalej po svojej ceste. Chcela už niekoho stretnúť, no široko-ďaleko nikoho nikde nebolo. Po chvíli pridala do kroku. Ako kráčala po chvíli zacítila pach vlka. *Niekto konečne na obzore* chvostom švihla o zem, snažila sa nasledovať pach. Stále však bola hladná a slabá. *Nesmiem prísť do konfliktu, nie som taká* hľadala zdroj pachu, keď pred sebou uvidela vlčicu. "Ahoj" šepla tíško, no ostala stáť skrytá v tráve. 

OBROVSKÁ LOUKA

Vlčice uslyšela pohyb a hlas vlka, který jí někoho připomínal. Ale nemohla si vzpomenout kdo to je. A tak se vydala za zvukem. Pochvíli plazení v trávě, objevila dva vlky, přesněji tedy vlka a vlčici. Přemýšlela o tom, jak začít konvezaci. Trošku povyskočila. „Snad nepřicházím v nevhod. Nebo Vás neručím v nějaké dobré chvilce?" Pověděla vlkům a postavila se hleděla po nich. Blue? Arem? Jsou to oni, nebo špatně vidím?

Zvířecí pláně

Po nějakédobě chozen si znaveně sedla do trávy. Už nemohla, neměla energi ia ani chuť se dál snažit. Otráveně se ohldéla za sebe, kde na ní promluvil hlas. Zamračila se, když nikoho nějakou dobu neviděla. Zavrčela si pro sebe a švihla v trávě ocasem. "Neschovávej se předemou, stejně ti to nebude nic platné," odfrkla si a znovu dvoubarevnýma očima přelétla okolí. Tentokrát byla o něco úspěšnéjší, protože mezi strávou zahldéla i barevnou srst vlčice. Musela sama nad sebou ohrnout čumák. To byla tak slepá, že to neviděla. "Být tebou raději vypadnu, nemám dobrou náladu," zavrčela na ni. Nějak to k ní nesedělo, jelikož vlčici vlastně varovala samu před sebou, což jí nebylo podobné. No bylo to opravdu způsobeno špatnou náladou. Když jí měla dobrou, nepohrdla konfliktu, ale když byla hladová a bez energie, prát se jí nechtělo. Přesto by pořád zvládla zakročit, kdyby něco. Otočila se k ní zády na zenamení, že se nechce bavit, přičemž se jí na zádech rýsovaly lopatky. Nebylo to moc chytré gesto, protože na ni mohla vlčice kdykoli nepozorovaně zaútočit. Ale Ast pochybovala, že by se o to tahle jemná vlčice pokusila. 

Zvieracie pláne

Keď počula vlčicin hlas radšej cúvla. "Keď myslíš" vyštekla, nechcela prísť do konfliktu a tak sa radšej stratila vo vysokej tráve. *Veď počkaj, ešte sa stretneme* zavrčala si sama pre seba. Kráčala ďalej hlbšie do územia, dúfajúc, že stretne niekoho milšieho s kým by sa dalo aj porozprávať, prípadne sa aj zahrať. *Neboj Rissa, času máš ešte dosť na hrátky i na priateľstvá* posmelovala sa sama pre seba. *Nepotrebuješ sa hneď kamarátiť s každým* opakovala si slová, čo jej hovorila jej dobrá priateľka Sandre. *Och Sandre, keby si tu len bola so mnou* zaskučala, nechcela ale myslieť na minulosť. Žila prítomnosťou a tak to aj ostane. Nikde necítila žiadného vlka, čo jej prišlo veľmi divné. Keď už bola mimo vysokej trávy vyskočila na mohutný peň stromu, sadla si. Mala odtiaľ dobrý výhľad a tak pozorovala, či sa k nej nikto neblíži, pripravená použiť svoju silu a magiu v prípade potreby. Chvíľku ešte premýšľala nad tou podivnou vlčicou čo mala tú česť vidieť pred chvíľkou. *Čo jej bolo?* premýšľala, no po chvíli potriasla hlavou, nechcela nad ničím dumať príliš dlho. Ľahla si, privrela oči, no stále bola v pozore, pripravná sa brániť. 

Zvířecí pláně -> Rozvětvená řeka

Astraia se oklepala. Nic na sobě neměla, ale udělalo se jí tak dobře. Nikdy neměla z vlků dobrý pocit, připadalo jí, že jí každý lhal a podváděl. Pravděpodobně si to myslela proto, že to sama dělala. V dálce se začala rýsovat řeka, ke teré se rozhodla černá vlčice jít. Neměla žízeň, ale ze skušenosti věděla, ež kdy žse napije, nebude pocit hladu tak akutní. Možná její neschopnost sehnat si něco k jídlu byla způsobena její absencí na prvním lovu. A nebo na to byla prostě levá. Těžko říct. Nikdy jí to avšak moc nelámalo hlavu, jelikož celý život prožila ve smečce, kde jí jídlo obstarávali jiní vlci. Škubla ocasem a sklonila se k vodě, které se následně napila. Nohy jí přestávaly sloužit, takže si nakonec k řece lehla. Věděla, že teď je to opravdu akutní, musel by jí teď před čumákem přeběhnout zajíc, aby se najedla. 

Zvieracie pláne - Rozvetvená rieka

Ako tak ležala na pni zlomeného stromu do ňufáka jej udrel pach vlka. Roztvorila oči, sadla si. *Kde si?* zavrčala, keď si všimla pri rieke čiernu siluetu vlčice. Tej vlčice, čo už mala tú možnosť stretnúť. *Takže znovu sa stretávame maličká?* oblízla si tesáky, bola pripravená na súboj, no vlčica jej prišla vyslabnutá. *Čo jej je?* zoskočila z bezpečného pňa, rozhodla sa ísť preskúmať situáciu. Už od útleho detstva bola zvedavá a rada pomáhala kde sa len dalo. Keď bola za vlčicou, ticho štekla. "Nezačali sme práve najlepšie" sadla si ďalej za vlčicu, stále ju sledovala. "Môžem ti pomôcť ak potrebuješ" snažila sa byť milá, i keď by sa vlčici najradšej zahryzla do krku. Potriasla hlavou, chcela sa zbavyť tej nepríjemnej predstavy. *Čo ťa učili Rissa!* tíško zavrčala, privrela oči. "Nemušíš byť hneď na okolie zlá" vyštekla. Stále bola v pozore, pripravená sa v prípade potreby brániť alebo aj útočiť. Z vlčice necítila žiadny silnejší pach. *Takže nie je člen svorky, je tu len sama za seba* znovu si oblízla tesáky, pričom chcela aj ukázať, nepatrila medzi slabé vlky. Sedela za vlčicou a čakala na jej reakciu. 

Spkojeně si ležela na okraji řeky a pozorovala neklidnou vodu. Když v tom jí do čumáku uděřil lehce známý pach a taky zaslechla jakési šelestění někde za ní. Otráveně si odfrkla. Musí za mnou pořád někdo lést? To jsem tak moc milá?! Zabručela si v hlavě a cukla ocasem. Vlčice začala něco blábolit a dokonce se snažila chovat mile, i když jí to určitě dělalo problém. To jí vadilo víc, než kdyby popravdě přizanala, jak se věci mají. Prát se Ast sice nechtěla, ale ubránit by se před touhle vlčici určitě zvládla. "Nepotřebuju pomoct," odsekla a pohlédla na opačnou stranu, než kde vlčice stála. Nerada si to přiznávala, ale pomoct asi opravdu potřebovala. Nebo nějaké velké štěstí. Stále ležela a odolávala nutkání vstát a před vlčicí zase utéct. No... utéct bylo asi silné slovo. "Nejsem zlá," odfrkla si. Ach kdyby viděla Ast v náladě, poznala by teprve její horší já. "Alespoň teď ne," dodala a položila si hlavu na tlapky. Všechno jí to tady začínalo unavovat.

Pozerala na vlčicu. "Dobre keď m*yslíš"odvrkla, odkráčala pár krokov ďalej keď uvidela veľkého vypaseného králika. *Je čas večere* skočila po králikovi, pritlačila ho k zemi. *Možno bude ku mne milšia, keď jej donesiem večeru* premýšala, zobrala králika do pysku, vrátila sa k vlčici. "Možno to odmietneš, ale daj si" precedila pomedzi tesáky, králika pustila neďaleko vlčice, ňufákom ho posunula k nej bližšie. "Som ochotná ti môj úlovok prenechať" povedala napokon s úsmevom. Sadla si obďaleč, nechala vlčicu na pokoji, čakala ako bude reagovať. *Veď ja jej nechcem zle* tíško zaskučala, bola smutná, nechcela byť na nikoho zlá, najmä nie teraz, keď bola ešte iba obyčajným tulákom. Kútikom oka pozorovala dianie okolo seba, dávala pozor na všetky strany, bola veľmi opatrná. Ako tak sedela, okolo nej preletel motýľ. *Počkaj maličký, ja ťa chytím* vybrala sa za motýľom, vlčicu nechala s králikom osamote.

Pozerala na vlčicu. "Dobre keď m*yslíš"odvrkla, odkráčala pár krokov ďalej keď uvidela veľkého vypaseného králika. *Je čas večere* skočila po králikovi, pritlačila ho k zemi. *Možno bude ku mne milšia, keď jej donesiem večeru* premýšala, zobrala králika do pysku, vrátila sa k vlčici. "Možno to odmietneš, ale daj si" precedila pomedzi tesáky, králika pustila neďaleko vlčice, ňufákom ho posunula k nej bližšie. "Som ochotná ti môj úlovok prenechať" povedala napokon s úsmevom. Sadla si obďaleč, nechala vlčicu na pokoji, čakala ako bude reagovať. *Veď ja jej nechcem zle* tíško zaskučala, bola smutná, nechcela byť na nikoho zlá, najmä nie teraz, keď bola ešte iba obyčajným tulákom. Kútikom oka pozorovala dianie okolo seba, dávala pozor na všetky strany, bola veľmi opatrná. Ako tak sedela, okolo nej preletel motýľ. *Počkaj maličký, ja ťa chytím* vybrala sa za motýľom, vlčicu nechala s králikom osamote.

Osud - Rozvetvená rieka 

Každý sa občas nudí a to platí najmä pre vyššiu silu, keď každodenne pozoruje ako plynú životy vlkov. Najmä, keď to už robíte po veľmi dlhú existenciu a nič zaujímavé sa súčasne nedeje, dni sú pokojné a podobajú sa ako vajce vajcu. To sa sila, ktorú vlci nazývali osud a zrejme nemali tušenia, že je skutočná rozhodla aspoň pre dnešok zmeniť a preveriť si náhodných vlkov. Týmito (ne)šťastníkmi sa stali dve vlčice, Astraia a Rissa. V podobe obyčajnej líšky sa zjavila na skale, kde sa hrdo posadila a sama pre seba pousmiala. Pootvorila tlamu, z ktorej následne vyšla hravá melódia, ktorej vlčice proste nemohli odolať a nejaké kúzlo ich viedlo priamo za ňou. 

Pohldéla na vlčici, která se vzápětí vypařila aby se mohla za pár minut opět objevit a držet v tlamě cosi k jídlu. Přitiskla si uši až ke krku a nedůvěřivě si ji prohlédla. Nechápala, proč by to tak vlčka vůbec dělala. Hned poté zase něco řekla a odhopkala pryč. Ast se stále podivně na jídlo šklebila. Přijímat milodary bylo dost hluboko pod její úroveň, ale jestli bude dál takhle paličatá, nejspíš časem opravdu zemře. Potlačila tedy všechny negativní myšlenky a pustila se do jídla. Netrvalo to dlouho a všechno maso skončilo v jejím žaludku. Zaplnilo jí to docela dost, jelikož neměla moc velký žaludek, kvůli malým dávkám potravy. Stačilo jí tedy málo k nasycení. Postavila se na nožky a protáhla se. Hned se cítila o něco lépe. Přesto však vypadala hrozně, na nějakou větší změnu by to potřebovalo pravidelně jíst, což zrovna u Astraii nehrozilo. Pomalu se rozešla dopředu a kus od vlčice potupně sklonila hlavu. Tohle jí bylo proti srsti snad ještě víc než cokoli. "Díky," zabrblala a škubla hlavou, když v tom zaslechla jakýsi zvuk. Zvědavě se tam podívala a rozešla se oním směrem, nehledě na to, jestli vlčice cupitá za ní nebo ne. Byla by radši za tu druhou možnost.

Rozvetvená rieka 

Spoza trávy pozorovala vlčicu. *Vedela som, že nebudeš odmietať stále* pousmiala sa, bola spokojná, že niekomu pomohla. V tom jej do ušníc narazil príjemný zvuk. *Čo to je?* premýšľala, niečo ju k tomu zdroju ťahalo. *Nie Rissa, môže to byť nebezpečné* kráčala ako omámená. *Nerob to!* vrčala, nepáčilo sa jej to, čo robia jej laby. Kráčala stále smerom k zdroju keď uvidela na pni sedieť líšku. *Ten zvuk vydáva tá líška. Je to nádherný zvuk* privrela oči, nechala sa unášať zvukom i keď sa jej to vôbec nepáčilo. Neďaleko seba si všimla vlčicu, ktorej pred chvíľou pomohla. "Čo sa to s nami deje?!" zavrčala, snažila sa vymámiť spod navlády toho zvuku. "Nepáči sa mi to" pozrela smerom na líšku. "Čo si zač a čo od nás chceš?!" vyštekla po líške. Pazúre zaryla do zeme, čo ju na chvíľku udržalo na mieste. "Nechaj nás na pokoji" udrela labou do zeme, pričom z nej vyprskol prúd vody, no nikoho nezasiahol. "Nezačínaj si!" stále vrčala, labami sa snažila zaprieť do zeme, bola stále dosť ďaleko od líšky. Po chvíli si vyčerpane sadla na zem, no to ju už neudržalo na mieste. Ako poslušné vĺčatko pricupkala k liške, sadla si priamo pred ňu. "Čo od nás chceš?" znovu zopakovala svoju otázku. 

Osud - Rozvetvená rieka 

Prišla k nej čierna vlčica, ktorej srsť bola nepochybne aspoň na prvý pohľad zaujímavá. Teda, pre hocikoho iného, len nie pre Osud, ktorý už videl hádam všetko. Keď líška uvidela ďalšiu vlčicu, ktorú lákala stále melódiou k sebe, až prišla k nim, prestala spievať. Pustila ich tak viac menej zo svojej moci, aspoň naoko - v skutočnosti sa nemohli od nej pohnúť ďalej, než na pár metrov. Nad správaním Rissi sa zachichotala:,,Nač tá agresia?" keď vystrekol prúd vody, ani sa nepohla. Veď akoby mohla niečo urobiť bytosti, staršej než vsetci dokopy, tej ktorá mohla narábať s ich životmi? Nemala, ale v úmysle im ublížiť, veď bola tá, čo ich každodenne sledovala a snažila sa udržiavať rovnováhu.,,Nezačínaj si? Veď ja som si len spievala. Vy ste prišli za mnou" zatvárila sa nechápavo a keď účinky kúzla zvíťazili pritiahla si chvost k sebe. Na jej otázku, ale neodpovedala a zvedavo sa zadívala na druhú vlčicu. Zaujímala ju jej reakcia.

Sledovala líšku, niečo ju k nej stále priťahovalo, no nevedela čo. Pozrela na chvíľu na vlčicu vedľa seba. "Čo si zač?" opýtala sa napokon, snažila sa upokojiť, no bola veľmi napätá. Chvostom švihala zo strany na stranu, nevedela čo sa to s ňou vlastne dialo. "Prečo to robíš?" zaskučala. "Tvoj hlas je tak prenádherný, že nás prilákal bližšie, no niečo za tým určite bude" tíško zavrčala, nebola vôbec spokojná. Ďalej len tíško stála, čakala na reakciu druhej vlčice. *Čo je zač? Čo od nás chce? Chce nás zneužiť na niečo zlé?* premýšľala, pričom stále hľadela na líšku. *Nechcem byť zlá, nemám rada, keď ma niekto ovláda* privrela oči, uši stiahla k zátylku. Stále mala zlú náladu, ktorú tak rýchlo neplánovala zmeniť. 

Nezaujatě skákala pohledem z barevné vlčice na lišku a zase zpět. Tkovou přírkost od té vlčky určitě nečekala, také to ale brala jako dost neuváženou a hloupou věc. Liška, která je dokázala přivábit až sem určitě nebude zrovna slabá. Kdyby se rozhodla jí zabít, asi by s tím ta sprška co jí vykouzlila moc nepomohla. Ast si tohle alespoň myslela a nepouštěla se do zbytečných konfliktů. Ač to zní neuvěřitelně, bylo to tak. S obličejem bez jakýchkoli emocí seděla před liškou s ocasem přes přední packy a přemýšlela, jestli má vůbec mluvit. "Co po nás chceš," řekla neutrálně a stáhla uši. Samozřejmě, že se jí tahle situace nelíbila, ale co měla asi tak dělat. "Tak dobrý ne?" zabručela pro jistotu na barevnou, aby si dala pokoj a neuvedla je tak do zbytečných potíží. "Jestli nemáš nic důležitýho, ráda bych šla," dodala a otráveně si odfrkla. Snad jako by měla co dělat. Pravda byla, že vlastně kromě zírání na řeku nic v plánu neměla. Ale to nikdo nemusel vědět. 

Osud - Rozvetvená rieka

,,Čo som zač?" zopakovala s hravým úsmevom jej otázku:,,Nemyslím, že by si mi verila, Tharissa" povedala úprimne. Keď dostala pochvalu na jej hlas, ticho sa zachichotala:,,Ďakujem" v skutočnosti to nebol jej skutočný hlas, ten si mohla meniť tak ako sa jej to hodilo a to isté sa týkalo aj jej podoby.,,Vy ste, ale negatívne" povzdychla si na Astrainu otázku a potom veselo zvolala:,,Ale dobre teda! Čo je dôležité vedieť, je to, že sa nemôžte sa pohnúť od tejto skaly viac než na pár metrov. A dopredu hovorím, že akékoľvek útoky sú proti mne absolútne neúčinné" zakývala chvostom a pokračovala:,,Žiadne obavy" venovala im priateľský úsmev, ,,pustím vás ak mi poviete správne odpovede na päť až desať hádanok. Jednoduché, však? Niečo také ako ,naser si' vám bude nanič platné. Koľko sa dožíva vlk? Pätnásť rokov? Pre mňa je ten čas len ako jedna hodina vášho života" pozrela sa na Rissu a venovala jej významný pohľad, lebo jej vlastne čiastočne odpovedala na jej otázku čo je zač.,,Myslím, že sa nechcete dlhšie zdržiavať, takže začneme?" pozitívna nálada z nej úplne vyžarovala.

S úvidom pozerala na líšku, ktorá ju oslovila menom. *Odkiaľ ho vie? Ešte som nikoho nestretla, komu by som sa predstavila* premýšala, no stále počúvala čo líška hovorila. "Keď inak nedáš, neostáva nám nič iné ako pristúpiť na to" tíško zavrčala, no pochopila, že jej neostávalo nič iné, iba vydržať a pokúsiť sa výmámiť spod nadvlády tajomnej sily líšky. Sedela pod skalou, chvostom švíhala zo strany na stranu. Po chvíli otočila hlavu smerom dozadu, snažila sa zistiť, či sa niekto nenachádza v jej blízkosti, kto by jej pomohol dostať sa odtiaľ preč. Nikoho však nevidela a tak len smutne otočila hlavu smerom na líšku. 

Liška potvrdila co si Astraia celou tu dobu myslela, že není obyčejnou liškou. Zamračila se, jelikož se jí nápad, návrh, příkaz, či co že to vlastně bylo vůbec nelíbil, hlavně proto, že tu s nimi nechtěla trávit čas. Vážně netoužila po tom si tady něco dokazovat a hádat nesmyslné hádanky. A kvůli čemu vlastně? Aby se liška pobavila? Ne, to rozhodně neplánovala. "A proč bych to jako měla dělat," zabručela a švihla ocasem. Na svou otázku neotázku si ale dokázala odpovědět i sama. Jestli tu na tomhle místě nechtěla zemřít měla by se zapojit. Bylo jí to silně proti srsti, ale co asi tak měla dělat. Bojovná duhovka už nebyla tak bojovná a radši se přizpůsobila. Ast nad ní ohrnula nos a stočila pohled úplně jiným směrem, než stály ony dvě. Nechtěla teď vidět ani jednu.

Osud - Rozvetvená rieka 

Na ich ďalšie slová nereagovala, len sa v jej očiach zalesklo sklamanie. Celkom jej chýbali tí vlci pred...Už si ani nepamätá, koľko rokov ubehlo. Mágiu vtedy nemal ani jeden vlk, museli sa naučiť používať predmety, ktoré im občas za odmenu dala a hlavne využívali svoju myseľ a vlastné schopnosti. Často museli bojovať o prežitie, to áno, ale mali v sebe akýsi plameň, nadšenie, energiu, ktorá ich veselo hnala vpred a ktorá týmto vlkom chýbala. Tí pôvodní vlci jej chýbali. Vždy ich rada pozorovala ako sa šikovne pasujú s problémami. Dnes, keď vlci majú mágiu, väčšinu tých problémov vyrieši za nich a napriek takmer bezstarostnému životu  (vo väčšine prípadov) sa aj tak tvária akoby na nich bohovia zoslali svoj hnev. A práve preto je tu ona! Sklamanie v očiach nahradili hravé iskričky. Tu im mágia nepomôže, len vlastná hlava.,,Všetky hádanky som vymyslela sama, takže mi to prepáčte, keď sa nebudú rýmovať. Prvá hádanka:"

,,Som ako nemý tieň,

celý život prenasleduje ťa, 

v jednej chvíli ujsť sa mi ti darí, 

v druhej zase na päty ti šliapem. 

Jedno je však isté:

Jedného dňa doženiem vás všetkých. 

Čo som?

Keď zaznela hádanka dlho premýšľala, až jej napokon napadlo jedno slovo. "Mohla by to byť smrť" vyštekla napokon na líšku, pričom pozrela na druhú vlčicu. *Ale je to naozaj smrť?* premýšľala nad celou hádankou ešte raz. *Ale dáva to zmysel* prižmúrila oči, pozerala na reakciu líšky. Čakala či to bolo správne alebo nie. *Ako to bude prebiehať ďalej?* kútikom oka pozorovala druhú vlčicu. 

"Smrt," řekla okamžitě, jelikož zrovna s tímhle pojemem měla dost co dočinění. Byla by skoro až ostuda, kdyby jí to trvalo snad jen o něco déle. Mrkla na druhou vlčici, které hádanka také nedělal avětší potíže. Poté opět vrátil zrak i pozornost lišce a mlakla. "Tak to bychom měli už těch srandiček dost, ne," pověděla otráveně a sklopila uši. K dobru těch dvou co tu seděli s ní, měla opravdu mizernou náladu a nechtělo se jí tu nikoho strašit, zabíjet, manipulovat a nahánět. Prostě jenom chtěla odejít a užírat se ve své vlastní mysli.