Rozvetvená rieka 

Spoza trávy pozorovala vlčicu. *Vedela som, že nebudeš odmietať stále* pousmiala sa, bola spokojná, že niekomu pomohla. V tom jej do ušníc narazil príjemný zvuk. *Čo to je?* premýšľala, niečo ju k tomu zdroju ťahalo. *Nie Rissa, môže to byť nebezpečné* kráčala ako omámená. *Nerob to!* vrčala, nepáčilo sa jej to, čo robia jej laby. Kráčala stále smerom k zdroju keď uvidela na pni sedieť líšku. *Ten zvuk vydáva tá líška. Je to nádherný zvuk* privrela oči, nechala sa unášať zvukom i keď sa jej to vôbec nepáčilo. Neďaleko seba si všimla vlčicu, ktorej pred chvíľou pomohla. "Čo sa to s nami deje?!" zavrčala, snažila sa vymámiť spod navlády toho zvuku. "Nepáči sa mi to" pozrela smerom na líšku. "Čo si zač a čo od nás chceš?!" vyštekla po líške. Pazúre zaryla do zeme, čo ju na chvíľku udržalo na mieste. "Nechaj nás na pokoji" udrela labou do zeme, pričom z nej vyprskol prúd vody, no nikoho nezasiahol. "Nezačínaj si!" stále vrčala, labami sa snažila zaprieť do zeme, bola stále dosť ďaleko od líšky. Po chvíli si vyčerpane sadla na zem, no to ju už neudržalo na mieste. Ako poslušné vĺčatko pricupkala k liške, sadla si priamo pred ňu. "Čo od nás chceš?" znovu zopakovala svoju otázku. 

Osud - Rozvetvená rieka 

Prišla k nej čierna vlčica, ktorej srsť bola nepochybne aspoň na prvý pohľad zaujímavá. Teda, pre hocikoho iného, len nie pre Osud, ktorý už videl hádam všetko. Keď líška uvidela ďalšiu vlčicu, ktorú lákala stále melódiou k sebe, až prišla k nim, prestala spievať. Pustila ich tak viac menej zo svojej moci, aspoň naoko - v skutočnosti sa nemohli od nej pohnúť ďalej, než na pár metrov. Nad správaním Rissi sa zachichotala:,,Nač tá agresia?" keď vystrekol prúd vody, ani sa nepohla. Veď akoby mohla niečo urobiť bytosti, staršej než vsetci dokopy, tej ktorá mohla narábať s ich životmi? Nemala, ale v úmysle im ublížiť, veď bola tá, čo ich každodenne sledovala a snažila sa udržiavať rovnováhu.,,Nezačínaj si? Veď ja som si len spievala. Vy ste prišli za mnou" zatvárila sa nechápavo a keď účinky kúzla zvíťazili pritiahla si chvost k sebe. Na jej otázku, ale neodpovedala a zvedavo sa zadívala na druhú vlčicu. Zaujímala ju jej reakcia.

Sledovala líšku, niečo ju k nej stále priťahovalo, no nevedela čo. Pozrela na chvíľu na vlčicu vedľa seba. "Čo si zač?" opýtala sa napokon, snažila sa upokojiť, no bola veľmi napätá. Chvostom švihala zo strany na stranu, nevedela čo sa to s ňou vlastne dialo. "Prečo to robíš?" zaskučala. "Tvoj hlas je tak prenádherný, že nás prilákal bližšie, no niečo za tým určite bude" tíško zavrčala, nebola vôbec spokojná. Ďalej len tíško stála, čakala na reakciu druhej vlčice. *Čo je zač? Čo od nás chce? Chce nás zneužiť na niečo zlé?* premýšľala, pričom stále hľadela na líšku. *Nechcem byť zlá, nemám rada, keď ma niekto ovláda* privrela oči, uši stiahla k zátylku. Stále mala zlú náladu, ktorú tak rýchlo neplánovala zmeniť. 

Nezaujatě skákala pohledem z barevné vlčice na lišku a zase zpět. Tkovou přírkost od té vlčky určitě nečekala, také to ale brala jako dost neuváženou a hloupou věc. Liška, která je dokázala přivábit až sem určitě nebude zrovna slabá. Kdyby se rozhodla jí zabít, asi by s tím ta sprška co jí vykouzlila moc nepomohla. Ast si tohle alespoň myslela a nepouštěla se do zbytečných konfliktů. Ač to zní neuvěřitelně, bylo to tak. S obličejem bez jakýchkoli emocí seděla před liškou s ocasem přes přední packy a přemýšlela, jestli má vůbec mluvit. "Co po nás chceš," řekla neutrálně a stáhla uši. Samozřejmě, že se jí tahle situace nelíbila, ale co měla asi tak dělat. "Tak dobrý ne?" zabručela pro jistotu na barevnou, aby si dala pokoj a neuvedla je tak do zbytečných potíží. "Jestli nemáš nic důležitýho, ráda bych šla," dodala a otráveně si odfrkla. Snad jako by měla co dělat. Pravda byla, že vlastně kromě zírání na řeku nic v plánu neměla. Ale to nikdo nemusel vědět. 

Osud - Rozvetvená rieka

,,Čo som zač?" zopakovala s hravým úsmevom jej otázku:,,Nemyslím, že by si mi verila, Tharissa" povedala úprimne. Keď dostala pochvalu na jej hlas, ticho sa zachichotala:,,Ďakujem" v skutočnosti to nebol jej skutočný hlas, ten si mohla meniť tak ako sa jej to hodilo a to isté sa týkalo aj jej podoby.,,Vy ste, ale negatívne" povzdychla si na Astrainu otázku a potom veselo zvolala:,,Ale dobre teda! Čo je dôležité vedieť, je to, že sa nemôžte sa pohnúť od tejto skaly viac než na pár metrov. A dopredu hovorím, že akékoľvek útoky sú proti mne absolútne neúčinné" zakývala chvostom a pokračovala:,,Žiadne obavy" venovala im priateľský úsmev, ,,pustím vás ak mi poviete správne odpovede na päť až desať hádanok. Jednoduché, však? Niečo také ako ,naser si' vám bude nanič platné. Koľko sa dožíva vlk? Pätnásť rokov? Pre mňa je ten čas len ako jedna hodina vášho života" pozrela sa na Rissu a venovala jej významný pohľad, lebo jej vlastne čiastočne odpovedala na jej otázku čo je zač.,,Myslím, že sa nechcete dlhšie zdržiavať, takže začneme?" pozitívna nálada z nej úplne vyžarovala.

S úvidom pozerala na líšku, ktorá ju oslovila menom. *Odkiaľ ho vie? Ešte som nikoho nestretla, komu by som sa predstavila* premýšala, no stále počúvala čo líška hovorila. "Keď inak nedáš, neostáva nám nič iné ako pristúpiť na to" tíško zavrčala, no pochopila, že jej neostávalo nič iné, iba vydržať a pokúsiť sa výmámiť spod nadvlády tajomnej sily líšky. Sedela pod skalou, chvostom švíhala zo strany na stranu. Po chvíli otočila hlavu smerom dozadu, snažila sa zistiť, či sa niekto nenachádza v jej blízkosti, kto by jej pomohol dostať sa odtiaľ preč. Nikoho však nevidela a tak len smutne otočila hlavu smerom na líšku. 

Liška potvrdila co si Astraia celou tu dobu myslela, že není obyčejnou liškou. Zamračila se, jelikož se jí nápad, návrh, příkaz, či co že to vlastně bylo vůbec nelíbil, hlavně proto, že tu s nimi nechtěla trávit čas. Vážně netoužila po tom si tady něco dokazovat a hádat nesmyslné hádanky. A kvůli čemu vlastně? Aby se liška pobavila? Ne, to rozhodně neplánovala. "A proč bych to jako měla dělat," zabručela a švihla ocasem. Na svou otázku neotázku si ale dokázala odpovědět i sama. Jestli tu na tomhle místě nechtěla zemřít měla by se zapojit. Bylo jí to silně proti srsti, ale co asi tak měla dělat. Bojovná duhovka už nebyla tak bojovná a radši se přizpůsobila. Ast nad ní ohrnula nos a stočila pohled úplně jiným směrem, než stály ony dvě. Nechtěla teď vidět ani jednu.

Osud - Rozvetvená rieka 

Na ich ďalšie slová nereagovala, len sa v jej očiach zalesklo sklamanie. Celkom jej chýbali tí vlci pred...Už si ani nepamätá, koľko rokov ubehlo. Mágiu vtedy nemal ani jeden vlk, museli sa naučiť používať predmety, ktoré im občas za odmenu dala a hlavne využívali svoju myseľ a vlastné schopnosti. Často museli bojovať o prežitie, to áno, ale mali v sebe akýsi plameň, nadšenie, energiu, ktorá ich veselo hnala vpred a ktorá týmto vlkom chýbala. Tí pôvodní vlci jej chýbali. Vždy ich rada pozorovala ako sa šikovne pasujú s problémami. Dnes, keď vlci majú mágiu, väčšinu tých problémov vyrieši za nich a napriek takmer bezstarostnému životu  (vo väčšine prípadov) sa aj tak tvária akoby na nich bohovia zoslali svoj hnev. A práve preto je tu ona! Sklamanie v očiach nahradili hravé iskričky. Tu im mágia nepomôže, len vlastná hlava.,,Všetky hádanky som vymyslela sama, takže mi to prepáčte, keď sa nebudú rýmovať. Prvá hádanka:"

,,Som ako nemý tieň,

celý život prenasleduje ťa, 

v jednej chvíli ujsť sa mi ti darí, 

v druhej zase na päty ti šliapem. 

Jedno je však isté:

Jedného dňa doženiem vás všetkých. 

Čo som?

Keď zaznela hádanka dlho premýšľala, až jej napokon napadlo jedno slovo. "Mohla by to byť smrť" vyštekla napokon na líšku, pričom pozrela na druhú vlčicu. *Ale je to naozaj smrť?* premýšľala nad celou hádankou ešte raz. *Ale dáva to zmysel* prižmúrila oči, pozerala na reakciu líšky. Čakala či to bolo správne alebo nie. *Ako to bude prebiehať ďalej?* kútikom oka pozorovala druhú vlčicu. 

"Smrt," řekla okamžitě, jelikož zrovna s tímhle pojemem měla dost co dočinění. Byla by skoro až ostuda, kdyby jí to trvalo snad jen o něco déle. Mrkla na druhou vlčici, které hádanka také nedělal avětší potíže. Poté opět vrátil zrak i pozornost lišce a mlakla. "Tak to bychom měli už těch srandiček dost, ne," pověděla otráveně a sklopila uši. K dobru těch dvou co tu seděli s ní, měla opravdu mizernou náladu a nechtělo se jí tu nikoho strašit, zabíjet, manipulovat a nahánět. Prostě jenom chtěla odejít a užírat se ve své vlastní mysli. 

Osud 

,,Správne" odvetila líška s mierným úsmevom na tvári a ignorovala frflanie Astraii, ktorej to bolo aj tak na nič platné. Odísť môže až keď odpovedajú na ďalšie tri hádanky. Zakrútila chvostom. Ak im to pôjde tak dobre ako teraz, nedá im viac. ,,Takže ďalšia hádanka znie..."

,,Svoje oči upieram na teba, 

nepríjemný pocit možno

v tebe vzbudím,

v márne vo mne hľadáš tie slová,

keď kráčam po tvojom boku.

Čo som?"

Podzimní les

Svýma krvavě rudýma očima upřeně zíral do jednoho bodu. Nemrkal, nedýchal...už tam byl nějakou dobu, ale nehodlal se vracet zpět, musel dokončit co začal. Z tlamy mu vytékaly pramínky rudé tekutiny a tiše dopadaly na suché listí pod jeho nohama. Podrážděně vycenil zuby a hluboce zavrčel...přijmul prohru.

"K sakru to bolí!!" Zafňukal a flákl hlavou o strom, snažíc se zbavit pálení v očích, jak mu sliznice za tu dobu začala schnout. "Ty malej zmetku, podvádíš!" Zasyčel a vrhnul se po drobném ještěrovi, který se spokojeně vyhříval na sluníčku s doširoka otevřenýma očima, jakoby ho nedaleko stojící bílý vlk absolutně nezajímal. Chuku ve vteřině zcvakl čelisti a z ubohého plaza zbyl pouze zelený ocásek. Zamlaskal a dal se do smíchu... "Copak? Maminka tě neučila, že podvádět se nemá?! Pffft, smůla, u mě se podvod trestá smrtí. Hahaha!!!" Smál se na celý les...nezajímalo ho, že vyrušil ze spánku mnoho obyvatel lesa a vyděsil nespočet jiných. Vždy ho nějak netrápilo jak se ostatní musí cítit, když dělá co dělá. Jediné, na čem mu záleželo, byl on sám, jeho vlastní dobro...jako mrtvola sebou plácl do listí a uraženě mávl ocasem. "Kur*a to palí jak čert" Zamumlal sám pro sebe..

Jak tam tak ležel, jeho mysl si s ním opět po několika měsících začala pohrávat. Spatřil drobné bílé vlče, jak leží v krvavém sněhu a nad ním vyhublou bílou vlčici s černými znaky táhnoucími se od krku až k ocasu...už tuto scénku spatřil mnohokrát, avšak ani jednoho z nich nepoznával. Pamatoval si každou svou oběť, avšak ti dva mezi ně nepatřili...netušil co jsou nebo byli zač..

"Dost váléní Chuku, jde se dál.." Řekl polohlasně sám sobě a vyskočil zpět na nohy, míříc někam dál po neznámém území.

AREM

>obrovská louka<

Jestli Arem někdy něco v životě hledala, byl to domov - jenže ten měla vždy před očima, nechala si jej uplavat jako rybku ve vodě, jenž se dostane do moře. Cítila se i tak, jako cizinec, jako člověk ve své vlastní fantazii, u které se mu naskytla šance prozkoumat ji. Bylo jí do pláče, ale její slzné kanálky jakoby odmítaly spolupracovat, jako by ony samy odmítly to, že by měla Arem prolít další zbytečný potok slz. Do čumáku ji udřel povědomý pach, jenž se jí stal popravdě i blízkým, snad jediným, který poznala na dálku. Dělala to vždy - vlky si zapamatovávala po čichu a zraku, ne sluchu ; tedy ne podle hlasu vlka. Bylo jí to líto, jistě.

Konečně se odhodlala podívat směrem, kde se pach vlka blížil a uši nastražila, jako by se snažila zaslechnout sebemenší hlásku. Její prachobyčejná srst v sobě nesla jizvy, ejjí stavba těla se rovnala samčí. Ale přesto byla obyčejná vlčice s podivným postiženým. Nebyla krypl, nebyla mrzák - byla chudák. "Jako v-ždy, někdy t-o pozn-áš, jind-y ne a os-oa to skr-yje" usmála se zářivě, zas to byla ona za mlada, (snad není babička..?:-D) anděl, co dokázal rozesmát díky své destrukčí moci. "Bojuj - nemůžeš, jsi out"

Blue věnoval Sibiri jen letmý úsměv, pro něj teď byla ve středu dění Arem, neboť nechtěl, aby byla smutná či se jinak trápila. Nad jejími slovy zavrtěl hlavou, jako by to chápal, ale pravda byla, že něměl ani tušení, o čem to sakra mluví. Možná to taky bylo tím, že na téhle louce strávili téměř den (asi měsíc, ale pšt), než vůbec něco řekla. Pak také její mumlání, koktání či jak jinak to chcete nazvat. Vlk si musí zvyknout, než začne rozumět hluchému. Ale podporovat se musí, jinak by se z chudinky Arem stala panenka s ušima a tlamou pro nic za nic. Mohou němí vlci vůbec jíst, nebo z toho, jak nepoužívají ústa nemohou tu tlamu ani otevřít? To Blue nevěděl, no rozhodně se na to nechystal jen tak ptát někoho, kdo má do podobného stavu jednou nohou nakročeno. Naštěstí však Arem nebyla jednou nohou v nebi a tak Blue věnoval chvíli pozornosti i své družce, neboť měl stále pocit, že se musí dvořit.
"Ahoj Sib." pozdravil neutrálním hlasem, aby snad Arem nějak nerozhodil. Bál se, aby se tady nerozpadla a on pak dalších deset let nesbíral její střepy, aby ji dal zase do pořádku. Otcovsky ji tedy poplácal po hlavě. "Arem, hlavu vzhůru!" zavelel zvesela. "Máš ještě celý život před sebou! Mě čeká už jen šest let, než to zabalím, kdo ví, jestli si od vás nedám pokoj dřív." zažertoval, no to, že už ho za rok budou považovat za starého, mu rozhodně vtipné nepřišlo.

• OBROVSKÁ LOUKA •

Sibiri přišla k nim blíže. Přisednula si k nim a chtěla s nimi navázat komunikaci. Když ji Blue pozdravil, podívala se na něj. „Ahoj, Blue." Pozdravila ho na oplátku ona a podívala se na smutnou Arem. Chtělo se jí z ní též brečet, ale před Bluem by to nedokázala. „Jak říká Blue, máš ještě celý život před sebou, tak si ho užívej, dokud můžeš. I já mám na tahánku, kdo ví jestli přežiji ještě další rok." Snažila se mluvit a při tom široce otevírat ústa, aby jí Arem mohla rozumět. „Usmívej se, máš alespoň několik důvodů proč," mrkla jední okem a přisunula se blíže k Blueovi, aškoliv se dívala stále na smsmutn vlčici. „Například žiješ, můžeš se pohybovat, máš kamarády a žiješ v míru," promluvila a stáhla se zase do pozadí celého děje.

>obrovská louka<

Arem byla šťastná pro tu dvojici, dávala to na sobě znát mírným úsměvem, ve kterém se odrážela nejistota - měla by je tu nechat? Nežárlila, nezáviděla, neměla  v sobě sebemenší špetku vzteku. Cítila hrdost a přestože ten smutek tu byl, snažila se jej zakovap pod jiné emoce. Ten tu bude pořád, pomyslela si s stále s tím úsměvem a vesele si přitáhla ocas k tělu, načež jeho špičku občas hravě zvedla. Zvědavě pozvedla obočí, když jí poplácal, ale bolest, jenž jí projela hlavou skryla střihnutím ušima. Jistěže, vzpomínky se všechny neobjevily stále - budu muset čekat, než se mi vrátí celé mé dětství a... puberta? Četla jeho slova tak, jako po chvíli četla i Sibiřiny - a najednou si připadala jako vlče těchto dvou, nevěděla proč ; tedy, tušila. Upřímně ona byla ta, co všem dávala rady jako nějaká matka všech a všeho, proto ji možná i potěšily tyto slova těch dvou. Jistým způsobem ji to ale i naštvalo - vždyť byli skoro stejně staří, teoreticky řečeno.

Svěsila hlavu a mírně s ní pokroutila, usmála se projednou jako blbeček, jako měsíček na hnoji a s rozzářenýma očima s jiskrami k nim zase vzhlédla. "Ješt-ě jste nepoz-nali, co je t-o rodičov-ství, pa-ka" zasmála se od srdce a s uculením je pozorovala. Nezažili jste to nejkrásnější, euforii, máte tolik času, jako malé vlčata, co mohou dělat cokoliv. "Ah Sib, stá-le tu chy-bí tolik věcí, jen-ž by mne uči-nili napro-sto šťast-nou. Ale pro v-ás bud-u. Už navž-dy" pousmála se na ně a mírně se sklonila v úkloně, načež se znovu vyrovnala. Na Phoenix, u mne doma to znamená úctu, ale to vy asi netušíte. Chtěla bych vás tam vzít, na místo, kde se odehrála válka, na to místo, které je obsypáno popelem. "Raděj-i se bav-me o v-ás ; plány do bu-doucn-a?" zeptala se nakonec, pro jistotu, že ona již nebude předmětem jejich konverzace.

Blue se posumál a doufal, že se jí alespoň trochu zvedla nálada. On sám byl v minulosti už dost smutný, chtěl zemřít a zbavit se všech potíží, které ho i teď nesnesitelně tíží na srdci. Všechno to ale vyrovnává radost ze Sibiri a z přátelství, které mu všichni tak ochotně dávají. Stačilo by však jediné zaváhání, jediný krok vedle a všechno by se to vrátilo. Všechna ta snaha stát se tím, kým je teď, by přišla vniveč a on by skončil tak maximálně jako starý, zatuchlý vyhnanec s plísní kolem krku. Blue se nad tou představou otřásl a radši začal poslouchat.
"To mě taky Arem." ulevil si s povzdechem Blue, ale neztrácel naději v srdci. "Rád bych tu měl svoji rodinu. Jistě, vy jste moje rodina, ale moc bych si přál mít tu maminku." zavrtěl nad svým dětským nazváním "maminka" hlavou a pousmál se. "Ale to je pryč, to nic nezmění a lepší  budoucnost je na dohled." zamumlal si. Slova byla určena spíše jemu samotnému, než jeho společnosti. Nakonec nad budoucností opravdu musel přemýšlet, když se Arem ihned optala. Blue nešel moc do hloubky a z pusy vypustil první, co mu přišlo na mozek.
"Spát." zasnil se Blue. Až bude starý, bude moct v poklidu lehárovat na vyhřátém kameni a ignorovat všechno kolem. Takhle to dělal povětšinu i u vyhnanců, ale tentokrát u toho nebude promýšlet strategii boje, ale svůj skvělý život. Jako správný dědeček! A právě nad tím se Blue pozastavil. Jeho vlčata nepřežila a neměl žádné potomky, tudíž žádný dědeček n-e-b-u-d-e. Vyděšeně vyjekl a obrátil se na Sibiri.

•OBROVSKÁ LOUKA•

Sibiri dál v klidu seděla v trojici s Bluem a Arem. Vyslechla si v klidu všechnu řeč od Arem i od svého partnera. Když Arem přišla na slovo rodičovství, Sibiri se trochu vyděsila. Blue to už zažil, určitě to musel být skvělý pocit, ale nestál a ani nikdy nebjde stát z pozice matky. Té co prodělává tu nejvězsn bolest a zároveň radost. Pomyslela si a chcíli zaváhala, co promluvit. Moc do budoucnosti nahlížet nechtěla, žije prostě teď a někdy bude někdy. Nahodila neutrální výraz a dál přemýšlela, jak by měla reagovat.

Po chvíli ticha se ujala ke slovu, byla připravena něco promluvit. „Rodičovství je určitě skvělá věc, ale přináší se sebou i velké starosti a povinnosti. A i trochu bolesti, smutku a radosti. Bohužel jsem to ještě  nezažila, ale možná uvidíme." Promluvila s výraznoě otevřenyma ústama, aby jí Arem rozumněla každé slovo. A začala přemýšlet nad další otázkou od ní. Plány do budoucnosti. „Hele, ráda bych se dožila zítřku, najedla a vydržela ještě dlouho na živu. Co ty?" Zeptala se na Arem a otočila se na Blua, který vyjeknul. Trochu ji to překvapilo. „Co se stalo? Ty se sbad bojíš založit novou rodinu, nebo je ti zase smitno po tvé matce?" Promluvila na Blua.

>obrovská louka<

Na slova toho velkého vlka vedle Sibiri se musela znovu mírně pousmát. Co by dala ona za to mít tu rodinu - jenže ona od ní dobrovolně odešla, tudíž pochybovala, že by ji smečka Kom de Mystyc či Pureum-Hesse, jenž povstala z popela znovu přijala za svou. Jak se má asi Serenpidity či Aurelion s Yvettem, které přijal Iljevič za své vlastní děti, tak, jak se rozhodlo na setkání všech zástupců z území Phoenix? Christian, Ravka a Leon, ten bělostný vlk, na jehož jméno si vzpomněla až dnes, díky Sibiri? "Nikd-y nevíš" zazubila se na Blua a znovu střihla ušima, možná se to stalo jejím reflexem - kdo ví.

Tiše se zasmála nad slovem, jenž Blue vypustip z pysků a poposedla. Zase tak špatný nápad to nebyl, zastavit se a dlouze spát, místo nekonečného bloudění do cíle, tedy, v případě Arem - do partnerství. Avšak mnoho vlků homosexualitu odsuzovalo, pravda. Otočila se na Sibiri a vyslechla si ji ; upřímně tento pár před ní měl přímo pozoruhodné odpovědi na otázky, které se Arem náhodně objevovaly v hlavě. Pokývala jemně hlavou, jistě ; rodičovství v sobě nese směsici emocí, jenž každý vlk prožívá jinak. I ona se Serenpidity byla naprosto jiná od ostatních matek ve smečce, přestože to malé vlče nebylo její a nakonec se o ni postaral jiný vlk. Když Sib dokončila svou řeč, zamyslela se, ale hlavu vrátila zpět a zvědavě pohlédla přes Sibiri na Blua, který se zdál jaksi.. vykolejeně? Řekl něco? "V pořád-ku?"

Rozvětvená řeka -> Tulácký kaňon

"Řeš si ty hádanky s někým jiným," sykla černá vlčice, zvedla se ze svého klidného sedu a silou vůle se rozešla pryč. Ano, bylo to opravdu těžké se vzpříčit liščinému vlivu, ale šlo to. Možná že sama pochopila, že nebylo dobré držet tu Astraiu, když nechtěla. Stejně by tím nic nezískala ani jedna, protože Ast by přestala odpovídat jen by seděla a vražedně se na lišku dívala. Nebylo to výhodné ani pro jednu stranu. Rozešla se neznámým směrem na neznámé místo. Pár lokalit tu sice už znala, ale tady na tomhle místě byla poprvé. Mohla tedy jen hádat, kam jí tlapky a poměrně vyhublé nohy zanesou. Jak šla, začalo přibývat stromů, a kdyby nebyla takový ignorant, asi by jí došlo, že se nachází v kaňonu. Skály se stromy se svažovaly kolem ní a ona se popravdě necítila moc dobře. Jako v pasti. Přesto se ale neohlížela jako vyděšený králík a dál si hrdě pochodovala kamsi do dály. Snad jakoby opravdu před sebou viděla neexistující cíl. 

Podzimní les-Tulácký kaňon

Kráčel po suchém listí. Svýma rudýma očima si pobaveně prohlížel každičký strom i jeho stín...v jeho potemnělé mysli se tvořil objekt bez tvaru. Chuku počítal jednotlivé stíny a postupně si je spojoval dohromady. Jak mocného tvora by dokázal vytvořit, kdyby všechny stíny spojil? Ptal se sám sebe, jak si vesele vykračoval lesem, který postupně začínal řídnout.

Netušil kam ho jeho dlouhé nohy dotáhly, avšak to mu nedělalo těžkou hlavu...byl zvědavý jako štěně, tudiž objevování nových míst do něho vlévalo radost, jako do jiného vlka úspěšný lov..

Předtím měkká zem začala tvrdnout a Chuku zakopával o kameny, které se mu snad teleportovaly pod nohy. Objevil se v údolí...jemný vítr mu česal srst a donášel mnoho různých pachů, žádný však neupoutal Chukovu pozornost. Cítil vodu, ale neměl žízeň, cítil několik druhů ptactva, bohužel ale nevlastnil křídla, aby si mohl spokojně pohrávat vysoko nad mraky.

Musel ujít pěkný kus cesty plný pádů, aby našel něco, co ho konečně donutilo vzpřímit uši a rozšířit už tak široký úsměv...byl to pach vlčice. Jako štěně zamával ocasem a se zlepšenou náladou se rozeběhl bezestrachu přímo za svým novým cílem.

Tulácký kaňon

Ast došla k názoru, že na tomhle místě se nic zajímavého nenacházelo. Žádná zvěř, žádná voda nebo vlci. Když se nad tím tak zamyslela, byla vlastně ráda. Neměla náladu se teď setkat s vlkem a neměla dost síly na to, aby něco ulovila. Byla sice pravda, že na tom teď nebyla tak mizerně. Netrčela jí žebra a dokonce se dalo říct, že měla dost energie a takovou tu jiskru v oku, která o každém říká, jak moc je živý. Astraia momentálně lehce překročila hranici života a dostala se z velkého území přežívání. Stále ovšem nebyla tak svalnatá a silná, jako když sem přišla. Tohle místo z ní doslova vysávalo život. A nebo učilo jak přežít. Ať to bylo jakkoli, neviděla v tom rozdíl. 

Jak tak byla zahleděná do svého nitra, pomalu si ani nevšimla, že se k ní někdo blíží. Přesto však stihla pohotově zareagovat na bílého dlouhána. Vycenila ostré tesáky, které v černé srsti pomalu svítily. Navíc její dvoubarevné oči přidávaly celému jejímu vzezření trochu démonický podtón. "Vysmahni," sykla na něj naježeně. Být to někdy jindy, možná by si s ním hrála jako kočka s myší. Použila by svou magii, ukazovala by mu dvojčata sebe samé nebo jeho vlastní. Hrála by na hodnou vlčici a potom se mu zahryzla zezadu do krku. Ale dnes ne. Dnes na to neměla nálasu. Možná za to mohl vlk/veverka/laň a jeho pofiderní magie. Bylo zajímavé vědět o armádě mrtvých, co za sebou táhne.

Tulácký kaňon

Jak se pach přibližoval, Chuku si v dáli všiml černého fleku, který na něho začal cenit tesáky jako nějaké agresivní zvíře...tento vychrtlý bílý vlk však nebyl dost chytrý na to, aby varování věnoval pozornost, proto i po tom co na něho vlčice sykla ať vysmahne, běžel dál..

Až těsně před neznámou začal brzdit jako závodní kůň po přeběhnutí cílové čáry, bohužel koněm nebyl, zakopl, udělal dva kotouly a dopadl přímo na čumák nedaleko od vlčice. "Nejste trochu moc chladná mladá pání?" Zazubil se jak se začal vzpamatovávat z pádu, jakoby zakopnutí měl snad v plánu...zvedl se, oklepal a poté si zase sedl. "Nečekal jsem, že tu někoho potkám, ale je celkem příjemné překvapení tu přeci jen zahlédnout dalšího živáčka, no ne?" Moc dobře věděl, že jeho přítomnost vlčici radost nedělá, bohužel se nudil a tak by ho ani stovka kousanců neodradila od vnucování se jinému vlkovi. Přešlápl z jedné tlapy na druhou a naklonil hlavu ke straně...byl to jeho zlozvyk, sám netušil kdy to začalo, možná když si přeležel sval a nemohl hlavu narovnat, ale nebyl si jistý, na toto mu paměť příliš nesloužila..

Svýma krvavě rudýma očima si přeměřil vlčici od hlavy k patě a věnoval jí další poblázněný úsměv..

Obrovská louka

Blue se jen nervózně pousmál. Vlčata ještě nechtěl, ale pocit toho, že nebude dědeček, byl jako svírací kazajka. Nejistě střihl ušima a usmál se. "Nic, jen... Mi škublo ve svalu." zamumlal svoji výmluvu. Nebyl rád, že musí lhát, ale nemůže přece jen tak najednou vychrlit svůj problém s tím, že nebude dědeček. Zavrtěl nad sebou hlavou. "A co ty, Arem, už máš svoji polovičku?" pokusil se opatrně změnit téma.

•OBROVSKÁ LOUKA•

Sibiri se Blueova odpoveď moc nezdála, ale nechala to být. Když se Blue snažil změnit téma jejich diskuze, vůbec se nebránila a naklonila hlavu na Arem. „Ano, a teď k tobě. O nás toho, už něco víš, ale teď k tobě." Posumála se zase se narovnala. Trochu se nenápadně naklonila na Blua a začala přemýšlet, jak asi Aremina spřízněná duše vypadá. Sibiri si odechla, že má svého Blua a ikdyby to byl ten nejvíce sexoušský vlk, Blua by se jen tam nevzdala, přeci jen ji zachrá il život a je jeho oporou.

>obrovská louka<

Ovšem Blue, sic mohlo, tvůj postoj říká něco jiného, zavrčela si pro sebe Arem v mysli, nevěděla, co to do ní vjelo - ale jelikož to rychle odešlo, nezabývala se tím. Ne teď. Na jeho otázku se nejistě otočila na Sibiri a pozvedla v nejistotě jednu tlapu, bezeslov. Mohla by jí z toho bělostná vlčka nějak zachránit? "N-no.." no ty vole, tohle zapíšeme do smazané historie mojí. Koktání.. pozoruhodné. "Není t-o tak, že bych... něko-ho nechtě-la, al-ale..." odkašlala si. Proboha, vždyť na toto měla věk! Vždyť bylo tolik vlků s jinou orientací, kolikrát se jí ptali vlci z Kom de Mystyc, zda-li ji nijak neuráží svými komentáři k lásce. "Ješt-ě jsem svou, své-ho... sv-ou pa-rtnera-" zasekla se, "-ku nena-šla?" Nervózně přeskakovala pohledem mezi tím párem, nevěděla, co čekat. Vždycky ji přijmuli... ale jak to bude u vlků Erdénských?

Blue u řeči Arem nervózně stříhal ušima. Musel se soustředit, aby její tichý hlásek doprovázený koktáním slyšel. Dobrá, příště položím jinou otázku. Usmíval se a nechal Arem dopovědět. Chvíli si musel přehrabovat v hlavě, co vypustila z úst. Partnera? Ku? Parter...ku? Partnerku! Blue vyskočil jako střela na nohy a vrhl se k Arem. "To je hustý!" za svá slova se ihned zastyděl, ale opravdu mu to připadalo zajímavé. Nikoho takového dosud nepotkal.
"A je to naprosto v pořádku!" dodal a doufal v záchranu toho, co vypustil z úst. "Je tu spoustu vlků s jinou orientací. Myslím. Moje babička byla ve skutečnosti na samice, ale zákony ji donutily vzít si samce a z donucení s ním musela splodit vlčata." řekl všechno, co si z povídání o svých prarodičích pamatoval.

OBROVSKÁ LOUKA

Sibiri je jenom poslouvhala nijak se k tomu nevijadřovala, ale byla docela v šoku. Tohle by do ní neřekla a dál jenom seděla. „Fajn, ale budeme dělat ještě něco jiného než si povídat o parnerství? Ne, že bych se o to nezajímala, lae je plno dalších činnostích," promluvila po dlouhé době. Pousmála se a shlédla na Blua. „Co bys chtěl dělat, ty?" Zeptala se ho s úsměvem. A podívala se na Arem, nechtěla se ptá tou samou otázukou znovu, takže vymyslela jinou. „A co ty, Arem?"

obrovská louka > ???

Tiše vzdychla a zvedla k nim hlavu úplně, aby ji nebolely oči - vždyť k sakru není polobůh, aby je mohla pozorovat zároveň se sklopenou hlavou, jako by měla třetí oko na čele. Překvapeně zastřihala ušima, když Blue najednou ukázal nadšení a i z jeho slov musela přiznat, že doopravdy tenhle vlk bude zřejmě vlče v srdci, či mnohé ještě stále nepoznal, jelikož se drží starých kolejí a neumí se rozletet do světa. Arem zacukaly koutky ve zlém úsměvu když uhla pohledem, aby nevyvoalal zbytečné otázky a zašklebila se hořce ; byla stejná a dodnes je, drží se pravidel, které je ve smečce jako vlčata učili pro případ nečekané ztráty jejich. Pamatuje si je nazpaměť a snaží se je jako slepá následovat, již se jí to jednou podařilo a to ještě proboha na území velice blízko. Nechápala dodnes, proč ji zatajili. Znovu se na ně otočila s mírným přátelským úsměvem, jenž vybudovala přímo pro ně a vesele střihla ušima. Byl to reflex již, takový příjemný zvyk. Pár slov o Bluově babičce mu připomněl smečku a rod Je m'abadonne s jejich přehnanou homofobií a přísnými pravidly.

"Jsem rád-a že jst-e... mne a-lespo-ň trochu po-chopi-li?" Opět to vyznělo jako otázka, Arem si nebyla doslovně jista, jestli je s tím Sibiri v pořádku, avšak nebyla tak magická, aby mohla změnit její názor. Vlastně byla sama spokojena s tím, že Sib trošku.. hm, zaskočila? Mohla se znovu stát pánem situace a využila toho ; nemyslela to zle, to vůbec. Spíše to byly staré známé zvyky pravé Arem, která byla kdysi kvůli válce zničena.

Do hlavy ji opět udeřila ostrá bolest když se postavila a ona musela mírně syknout nad tím - jistě, takhle se ozývají vzpomínky. Smutně se pousmála, když se otočila na ni i Blua ve stejné otázce a mírně zavrtěla hlavou, načež čumákem poukázala kamsi za sebe. "Budu muset jít" řekla nakonec a otočila se na odchod, než se začaženě zasekla a vytřeštila oči. Nezasekla se? Tohle musí být jen choromyslná představa- ale přesto se jí na tváři objevil i přes bolest v hlavě při každém kroku obrovský úsměv, který již dvojice neviděla. Byla nadšená. Byla hrdá sama na sebe - pocit euforie prozatím avšak musela držet v sobě, jelikož nechtěla udělat zbytečnou scénu před tím párem.

Nejistě vyleze zpoza stromů lesa. " Nevím jestli je teď správná chvilka na představení, ale ztratila jsem se mé mámě." řekne nejistě. " Kde je moje máma?" řekne a snaží se nerozbrečet se. " Naposledy..." chtěla pokračovat ale když vidí ostatní vlky jak na ni koukají rozhodne se utéct.