[PŘÍBĚH]

Smíšený les zvěře

Jak se na ní díval, tak přeci jen začal přemýšlet o svém životě. Byl něco jako učitel její, když jí tohle vše odpovídal? "Ne, tohle je spíše smutné, než tragédie. Tragédii se přisuzuje hlubší význam než smutným věcem. Tvoje starost opravdu není tragédie, děje se to skoro všem vlčatům a málokdy se to všechno stihne upravit. Prostě si jen v životě neměla moc štěstí." Začala mu říkat další příklady a on se musel v duchu smát tomu, jak moc naivní byla. "To není tragédie, to je magie. Magii má hodně vlků, to tvé vypadá na ledovou magii. Umíš mrazit a proto ti vadí horko. Není to ani nemoc, je to něco čím se každý vlk odlišuje a když o to přijde, je obyčejný, nezajímavý." Vysvětlil jí. Byl trpělivý, opět a opět poslouchal její slova snažíc se na ně najít odpovědi, se kterými by mohla být spokojená. Mlaskl, když mu řekla že vlastně neumí lovit. Co se dalo dělat, musel jí to naučit. "Jdeme, naučím tě lovit." Řekl pak jen a když viděl, že ho dohnala byl spokojen. "Dobrou zprávou je, že umíš aspoň chodit. Běhat taky umíš?" Zeptal se jí pro jistotu, spíše si z ní jen dělal srandu. 

Smíšený les zvěře

Bylo smutné když jsem opustila tátu v jeskyni? Je z toho smutný? Žije ještě? "Můžeš poznat jestli tvoji příbuzní žijí?" Pousmála jsem se a znovu se ztratila v myšlenkách. Magie. Co všechno dokážu zmrazit? Jsem s tím nebezpečná? "Magie ale může někoho i zabít viď?" Obyčejný a nezajímavý. Takže přeci jen nejsem obyčejná. Ne, že by mi moje modrá srst přišla normální. "Co když někoho omylem zmrazím?" Zděsila jsem se a najednou si dávala dobrý pozor, co dělám. "Pochybuju že z toho učení odejdem s... Co se tak vlastně loví? To, co jsem jedla vypadalo trochu jako nějaký druid." Nijak mi nedošlo, že by ho to mohlo urazit. "Běhat mě naučil medvěd. Nejspíš nedobrovolně. Procházela jsem se ve skalách a od tlapky mi odletěl kámen do jeskyně. Nejspíš to toho medvěda pěkně naštvalo. Stála jsem na útesu a najednou vidím, jak se ke mne žene něco obrovskýho. Nejspíš to mám v krvi, ale vycítila jsem nebezpečí a ani nevím jak jsem se rozběhla pryč. Zjistila jsem, že medvěd je o hodně větší než já a tak nějak jsem vybrala zatáčku líp než on. Schovala jsem se v jeskyni a medvěd šel bez oběda. Myslíš, že když zabiješ králíka tak pro něj rodina truchlí?" Mám spoustu zajímavých historek a to jsem půl života prospala.

Podzimný les 

V očiach sa mu myhol záblesk prekvapenia, no nie z faktu samotného, ale z toho, že to vlčica nevyužila proti nemu. To je vážne taká sprostá? Ak to celý čas vedela a podarilo sa jej ho striasť, aby ju nemohol nájsť, mohla zamaskovať svoj pach. Cítil sa, akoby pred ním stálo malé, neskúsené vĺča. A taktiež...,,Skutočne nemáš veľa rozumu, prezradiť mi tvoju výhodu" poznamenal s úškrnom a keď si ľahla len nadvihol obočie. Keď sa mu zadívala do očí,po pár minútach si pre seba v duchu povzdychol a naklonil sa k nej:,,Asi ti budem musieť pripomenúť, že ťa nikdy rešpektovať nebudem. Vážne si myslíš, že obyčajným zízaním mi do očí niečo dosiahneš? Maximálne to, že vyzeráš smiešne" povedal posmešne a labou ju capol po tlame ako malé neposlušné vĺča.

Podzimní les

Lawiee unavovali ty jeho bláboly. I tak se mu stále koukala do očí a poté co ji čapl po tlamě zvedla obočí. Udiveně se na něho koukala. Nevěděla, jak se má v situaci zachovat, jestli má začít vyvádět jako malé vlče a nebo zachovat klid. Popravdě? Lawiee by klidně začala si s ním hrát, jenže by to bylo nevhodné. ,, Já jsem ti to říkala už předtím, ty nebudeš respektovat mě, já nebudu respektovat tebe'' mrkla na Aureliona a přitom se i usmála. Věděla, že Aurelion bude nejspíše chladný asi pořád. ,, Tak to je super, že vypadám zábavně! O to mi také šlo!'' zasmála se a elegantně vyskočila na nohy. Chtěla mu oplatit to čapnutí po tlamě, a proto kolem něho prošla a svým dlouhým a mohutným ocasem ho ''bouchla'' do čenichu. Zasmála se tomu, co právě udělala, ale stále měla toho vlka na pozoru...

Podzimný les 

,,Nemusíš ma rešpektovať, ale stále ti nedochádza, že s tvojím chovaním ani teba nikto rešpektovať nebude. Jedine, že by bol rovnako hlúpy ako ty" odvetil pokojne a keď na neho mrkla, zdvihlo mu to tlak, no nedával nič najavo.,,Nepovedal som zábavne, ale smiešne a medzi tým je veľký rozdiel" schladil ju a vyceril tesáky:,,S týmto tvojím prístupom sa nikdy nedostaneš z mojej V.I.P zóny. Takže spolu zrejme strávime po zvyšok života" provokačne jej oblizol tlamu a uškrnul sa. Snažil sa tú vlčicu v podstate vychovať, aby začala používať rozum a chovať sa viac dôstojne, no to nejaký ten čas, ako videl, potrvá. Keď okolo neho prešla a buchla ho chvostom do ňufáka, tlmene zavrčal a surovo ju za neho schmatol. Chvost jej následne vykrútil a stiahol ju za neho na zem. 

Podzimní les

Stála tam a koukala na Aureliona. Poté co ji chňapl po ocasu opět se objevila na zemi. OPĚT! Začalo ji to rozčilovat, ale snažila se nedat ani náznak rozzuřenosti. Vstala a oklepala ze sebe kousky hlíny. Nestihla ani odpovědět na to, co ji řekl, a tak odpověděla teď. ,,Hloupý? Jak směšné! Nerespektuj mě, mě to tak velký problém nedělá. Vůbec mi nevadí, že mě takové malé vlče nerespektuje. Víš, to je normální, ale ty to ještě nechápeš, jsi ještě malý vlče, až dospěješ, možná budeš vědět, co to znamená RESPEKT'' řekla a podívala se na Aureliona. Aurelion byl o něco více menší než Lawiee. Lawiee byla taková mohutná oproti němu. Začalo ji rozčilovat, že ten malý skřet si tak vyskakuje, kdyby mohla, zakousla by ho a dala sežrat rybičkám v řece. To však udělat nemohla, musela to překousnout.,,Neboj, ty jsi u mě taky ve V.I.P zoně, neměj strach! A že strávíme spolu zbytek života? No, já si myslím, že se mi podaří opět tě setřást, ty malé vlče'' řekla a usmála se na Aureliona. Lawiee už měla naplánováno, jak ho setřese...

Podzimný les

Pri jej výlevu len prevrátil očami, asi jej to mal povedať na rovinu:,,Možno som telesne ešte vĺča, ale dobre viem čo znamená rešpekt. Rešpektujem viac vlkov, než by si čakala, ty sa len proste nedokážeš zmieriť s tým, že ty medzi nich nepatríš. Rešpektovať znamená uznávať, si síce dospelá, ale chováš sa ako malé vĺča. Od momentu čo si do mňa vrazila sa chováš ako vĺča, keď sa tak prestaneš správať, možno začnem o tom rešpekte aspoň trochu uvažovať. Teraz tu len zbytočne nad tým plačeš" zavrčal nakoniec, hádam jej to vysvetlil dostatočne, aby to jej mozog dokázal správne spracovať. Premeral si ju odmeraným pohľadom a zahladel sa do diaľky, až dokým znova neprehovorila:,,Ja ťa len vychovávam, zlato. Čudujem sa s tvojím prístupom, že si doteraz prežila. S tvojou naivnosťou by ťa hociktorý silnejší a zákernejší vlk ako ja využil pre svoje ciele. Taktiež s tvojím chovaním, čo ak sa ocitneš medzi skupinkou vyhnancou? Stretol som sa raz s takými vlkmi, budeš pre nich len hračka. Len pokiaľ zostaneš takáto, takto si u nich nevybuduješ ten tvoj rešpekt" pozrel na ňu a cvakol jej tesákmi pred tvárou, aby zdôraznil svoje slová:,,Aj keby sa ti ma podarilo striasť, ja si ťa znova nájdem" vyhlásil s úškrnom a díval sa na ňu, vládol v ňom nejaký vnútorný spor, ktorý nedokázal popísať a ktorý mu zabraňoval tej vlčici neublížiť, len jej takto ničiť život.

Listnaty les

Lawiee už ho měla plné zuby.'Jak se opovažuje?! Skřet jeden, já mu dám!' toto Lawiee probíhalo hlavou. Skočila na vlka a silou ho převalila na zem. Vycenila tesáky a pošeptala mu do ucha: ,, Ty, jako malé vlče mě vychovávat nebudeš! A nebudeš mi říkat to, co mám dělat! Já nejsem ty a ani nebudu! A s tím utíkáním... Uteču ti, jako minule, nebyl si schopný mě najít! ZLATO" slovo ZLATO zdůraznila a jemně zavrčela. Neměla v úmyslu mu něco udělat. Jemně ho kousla do krku tak, aby se mu nic nestalo. Prostě dostal za vyučenou. Odešla od něho, aby se mohl postavit. Sedla si a nepříjemně na něho hleděla...

Listnatý les

Keď ho zvalila na zem, vyšlo z neho démonické zavrčanie, no nepokúšal sa ju zo seba zhodiť a len počúval jej slová.,,Utečieš mi ako minule? Nebol som schopný ťa nájsť? Koľko trvalo, než som ťa znova našiel? Pätnásť minút?" uškrnul sa a keď ho kusla do krku, aj keď mu nič neurobila, na tvári sa mu zjavil ten výraz čo predtým. A v momente, ako sa pohla od neho, prudko sa prevrátil na bok a zahnal sa po nej drápmi. Urobil vlčici nepekný škrabanec na stehne, z ktorého stieklo niekoľko kvapiek krvi a s trochou šťastia tak bude mať od neho pamiatku. Neplánoval, ale zostať len pri tom, fakt sa zdalo, že táto vlčica si nedá povedať a tak jej chcel urobiť niečo, na čo dlhý čas nezabudne. Vyceril tesáky a prešiel si po nich jazykom, spraviac jeden krok k vlčici, s čiernym plameňom v očiach, keď v tom ho zastavil hlas v jeho hlave:Aurelion. Stuhol a uši mu padli k zátylku, ten hlas poznal veľmi dobre, patril tomu vlkovi, ktorý mu dal náhrdelník a občas, keď to už prechádzalo za hranicu mu vstúpil do svedomia:Ty toto nechceš. Ovplyvňuje ťa nenávisť okolia, ktorú kvôli tvojmu otcovi sťahuješ do seba pripomenul mu a vlk zavrčal. Náhrdelník máš už plný... povedal akoby len tak mimochodom a Aurelion hodil pohľad na spomínanú vec, ktorá bola zafarbená do uhľovo čierna. Cúvol znova o krok vpred a spomedzi tesáky sa mu vydralo zavrčanie. Hodil na vlčicu nenávistný pohľad, no zostal stáť na mieste.

Listnatý les

Než se stihla zpamatovat, tekla po jejím stehně krev. Zakvílela bolestí. Stehno bolelo, a celkem dost krve z něho teklo. Zvedla se ze země a přišla blíže k vlkovi. Mohutně se postavila před Aureliona a koukala na něho. ,, ty chceš bojovat? Do toho!'' řekla motivačním hlasem a mrkla na Aureliona. Aurelion se na ní vrhl a poté se zastavil. Nevěděla, co to má znamenat, proto zapojila svoji magii. Četla mu myšlenky a vlastně všeobecně, co se děje v jeho hlavě.Nevěděla jak má zareagovat. Stála tam připravená k boji. Vycenila tesáky a čekala na jeho reakci...

Listnatý les---????

Nechaj ju tak. Neprehraj tento boj pobádal ho hlas a zdalo sa, že to fungovalo, síce stále Aurelion na ňu hladel s vycerenými tesákmi, no čierny plameň v jeho pomaly vyhasínal. Ten hlas -jeho svedomie- malo pravdu, tá vlčica mu za to nestála. Cúvol ďalší krok dozadu a nespokojne cvakol tesákmi, keďže to nebol koniec aký si prial, teda skôr tá nenávisť v ňom ako on samotný, no skutočne tento boj nesmel prehrať. Nádej, že prestane vťahovať nenávisť do seba tu bola a on ju nesmel podporovať tým, že Lawiee roztrhá. Vlastne, nechcel to podporovať vôbec, no častokrát proste na to s tou nenávisťou zabudol a všetko začínalo odznova. Znova krok dozadu a úškrn smerom k poľnému škrečkovi, akoby chcel povedať ,máš šťastie`. Následne švihol chvostom, hodil pohľad niekde doprava a skôr než by sa mohla vlčica nazdať zmizol.

<<< Příchod na tento svět

Potuloval jsem se lehce znaven hledaje nějký přístřešek. Dopotácel jsem se kamsi do kraje, kde nebyla smečka nikdy cítit. Rozhodl jsem se pro odpočinek. Menší pauza mi neuškodí, už jsem toho nachodil víc než dost a tohle si zasloužím. Vyhledal jsem tedy potůček, který se tu klikatil krajem a hltavě z něj začal pít. Osvěžující voda slibovala velmi příjemné schlazení. Lehl jsem si na břicho a položil hlavu na tlapy. Uf, bylo docela teplo. Alespoň, že už se blíží jaro. Pohodil jsem hlavou a zastříhal ušima. Doufal jsem, že tu někoho potkám.

??? - Kdesi u hranic 

Blue se už hodně potil potok a dech mu nestačil. Koneckonců už taky nebyl vlče a dlouhé běhy mu nedělaly moc dobře. Přesto se za sebe styděl. Starý ještě také nebyl. Začal brzdit a na chvíli se zastavil. Byl u hranic a jeho myšlenky se znovu stočily ke smečkám. Tahle hranice nikomu nepatří. Teď už ne. Klidně jí může překročit. Vypudil tu myšlenku z hlavy a pokračoval v cestě chůzí. Při tom si dával dobrý pozor, aby hranici nepřekročil. Klidně by mohl, ale na území hl stále držela naděje, že jeho partnerka stále žije. Co bych dal za jednu minutu s ní. Blue byl ochotný riskovat hodně, ale existovala jedná věc kterou by nikdy neobětoval. Svůj vlastní život. Možná by mohl zachránit přátele, ale osvobodil by se od té bolesti z jeho hříchů. A to nechtěl. 

Po dvou minutách bloudění kolem hranic narazil na vlčí pach. Neměl moc náladu na společnost, ale nechtěl strávit zbytek života sám.  Zrychlil tedy do klusu a brzy uviděl siluetu, která se postupně měnila v ležícího vlka a postupně si začal všímat i řeky za ním. To ho trochu rozveselilo. "Ahoj!" Zavolal Blue z dálky a přiběhl až k vlkovi. 

who knows, místo poblíž hranic.

vlčice se líně procházela po okolí. Již to bude pár dní, co zde je a již poznala pár vlků - pokusila se o to je poznat. Nechtěla si zde dělat nějaké zvláště silné pouta, přátelství a nebo lásku, kterou neměla ráda. Upřímně, ona nikdy neměla šanci někoho milovat, protože ji nikdo neukázal jak milovat. Bylo jí to líto, ale přesto neviděla žádnou potřebu nějak více se v tomto ohledu seznámit s tak nepotřebným tématem. Sic - ano, občas tu byly ty náhlé poblouznění, ale nikdy nevěděla, o čem vlastně jsou a jaký je jejich důvod. Vždyť láska je tak zbytečná věc, mít rád je hezké - ale milovat? milují jen blázni. Jazykem si přejela po pyscích a pokračovala podél vody, hlava s očima k zemi. Dokázal by někdo milovat ji? Hluchého mrzáka, který zřejmě brzy při své magii přijde o život? Vzdychla. Zastavila se, když spatřila našedlou srst a již povědomou, mohutnou siluetu Blueho. Že by ješte existovali vlci s normální srstí? V mysli se nad svou myšlenkou ušklíbla a pomalu se rozešla k dvojici vlků, klidným a uvolněným krokem postarší vlčice. Byla předci jen slečna jak se patří, nuž? Přišla blíže, po chvíli váhání, připravena odezírat z pysků neznámého vlka a toho trdla, jenž ji připomněl domov. 

Netrvalo dlouho a do mé společnosti se přiloudili hned dva vlci. Ale jedno po druhém, nebo spíš jeden po druhém. Nejprve se tu objevil podivně zbarvený vlk. Nevypadal ošklivě, ale jeho srst bila do očí. "Zdravím," řekl jsem mile a posadil se. Vlk nevypadal, že by mě chtěl pokousat, ale i přesto jsem z něj měl respekt, jako z každého cizince, jeden nikdy neví, kdy komu co přeskočí v hlavince a vycení zoubky. Pohodil jsem ocasem a sladce si ho prohlížel. Kde se vzala tu se vzala přišla sem i vlčice. I na tu jsem se přátelsky usmál. "Zdravím i tebe," řekl jsem a koukal na vlky. "Mé jméno je Cupid De La Marcia," řekl jsem do ticha a koukal po vlcích, doufal jsem, že bude konečně nějaká zábava, nebo mi alespoň řeknou kde se právě nacházím.

Kdesi u hranic

Vlk na Blua působil mile a tak se Blue rozhodl, že bude také milý. Než se stihl zeptat na jméno už u nich byla vlčice. Vlastně už tu vlčici znal. Arem. "Arem!" Vykřikl Blue, načež se zastyděl. Jeho radost v hlase stejně neslyší. Sklopil uši, ale hned je narovnal aby se necítila jiná. "Rád tě znovu vidím."Snažil se mluvit normálně, ale stále musel o její hluchotě přemýšlet. Bylo to od něj drzé. Vrátil se pohledem k vlkovi, který se nakonec představil sám. "Ahoj Cupide. Já jsem Blue." Prostě jen Blue. Rozhodně se za svoje Roxy nestyděl, ale bylo jich až příliš. Pro něj bohatě stačilo Blue. "Ty jsi tu nový? Necítím z tebe nic z Erdenu." 

někde by tu měly být hranice, huh.

Zastřihala ušima a došla k dvojičce úplně, takže ji to připomnělo spíše takový trojúhelník, ale pokrčila nad tím slabounce rameny, načež párkrát zamrkala nad veselou tváří Blua. Kývla tatkéž na pozdrav, aby neypadala za nějaké nevychované vlče, co si dovolí na dospělého a pozornost přenesla na pysky Blua. Kdo ví, co řekl - stejně to asi nebylo podstatné, jako většina věcí, co vlci říkají a ona musí odečíst, byť by se na to mohla vykašlat a domyslet si ty otázky a odpovědi podle sebe. Pousmála se nad jeho slovy, kdy se konečně soustředila na pysky toho modrého vlka. Cupide, ah, to je roztomilé dost. Zapřemýšlela nad tím jménem, ponořena do slov Blua. Když se jej zeptal na otázku, v mysli si plácla tlapou do čela, ale nic neříkala - pouze se otočila na vlka a začala se soustředit na Cupide - jestli se tak tedy jmenoval - a jeho pysky. Zajímaly ji jeho názory a jeho odpovědi.

Nahoru mám psát asi polohu :D Takže někde u hranic :D

"Rád tě poznávám," odvětil jsem okamžitě a koukl na vlčici, která stále mlčela. Přišlo mi to trochu neslušné, ale asi k tomu měla své důvody. Prohlédl jsem si jí znovu od hlavy až k patě a všiml si, že její pohled měřuje jasně na naše tlamy. Nechtěl jsem vyvozovat prozatím žádné závěry a tak jsem raději i v mysli potlačil veškeré další myšlenky. Podíval jsem se na toho namodralého a pohodil ocasem. "Erden?" zopakoval jsem po vlkovi spíše tázavě. "Tak ano, tady jsem poprvé, ty jsi zdejší tedy," odpověděl jsem vlkovi a dále pak jen konstatoval holý fakt. "Už dlouho se toulám a hledám nějaké místo, kam bych zapadl," dodal jsem ještě aby řeč nestála. "Ty jsi také zdejší, že?" zeptal jsem se vlčice a konečně už doufal v odpověď. Snad jen nezakýva hlavou. Nevím proč, ale měl jsem strašnou touhu slyšet její hlas. Prostě mě to zajímalo!

Kdesi u hranic 

Blue byl rád, že nenarazil na vraždící monstra. Pousmál se. Arem nic neříkala, jen pokývla hlavou. Blue byl rád, že z něj není smutná. "Ano, já jsem zdejší. Narodil jsem se tu." Nadšeně si olízl čenich. Začínal nový život a pravděpodobně už má dva kamarády, kteří nejsou ani psychopati, ani nejsou mrtví. "Zapadneš. Tohle území je překvapivě... Velké." Uchechtl se Blue a podíval se na Arem. Bylo mu jasné, že na Erdénském území není dlouho, ale přesto ho odpověď zajímala. 

Prapodivně u hranic

Dopady pacek na zem byly téměř mechanické, jako by sama byla spíše více nějaký ubohý robot, než normálně myslící vlk. Cítila pach někoho, měla by se k němu přiblížit nebo jej nechat být? Však její zvědavost jí nedala na výběr a ona se ke skupince pachů přiblížila. Kdesi v dálce mohla vidět skupinu vlků. Modrý, dva normálně zbarvení. Povzdechla si a přidala do tempa dopadů svých pacek. Sledovala ty vlky, jejich pohyby a sama musela zavrtět ocasem. Vlastně její ocas byl stažený v onom brnění, které krylo celé její tělo. Brzy došla pomalu k vlkům. Ani v růžovém "sklíčku" přes oči nebylo vidět jejího obličeje, jediné co koukalo byl čumák. Nemluvila, jen se posadila a kývla na pozdrav. Bude jen na nich jak se zachovají, ale zatím se chtěla cítit bezpečně v brnění. 

bacha na to, hranice a jejich bod 'tam a zde' =D

touláš se, utíkáš, či hledáš? Na chvíli zamyšlene odvrátila pohled od dvojice a spozorovala vlčici, velice zvláštní a.. jednoduše jinou. Byl to nezvyk, potkávat tak nepřirozeně zbarvené vlky, či.. či s tak divnými pokrývkami těla - nevěděla, jak to nazvat. Střihla opět ušima a otočila se na vlky, když si vlčice přisedla k nim - vlastně ji to mohlo být naprosto jedno - a pousmála se, když zastihla pár posledních slov. Periferním viděním si povšimla, že Blue na otázku odpovídá. Sklopila pomalu pohled, přemýšlející nad svou odpovědí. Nebyla tu nová - prakticky by se dala nazvat delším členem Erdenu, jelikož má v plánu založit smečku a vyzvednout ji až do nebes. Slabounce přikývla. ˝A-no, dalo by se ří-ci˝ zacukaly ji koutky úst. Jestli si o ni nebudou myslet, že má problém v hlavě, asi si radostně zavyje.

Spokojeně jsem zastříhal ušima. "To zní slibně," řekl jsem při představě spousty nových míst, které budu moci prozkoumat. Byl jsem však ještě raději, když mi konečně prozatím němá vlčice odpověděla. Šťastňůčce jsem začal vrtět ocasem a její lehký úsměv jí oplatil svým doširoka rozjetým. "Ty toho asi moc nenamluvíš co..?" nezapomněl jsem si trochu rýpnout, ač jsem to nemyslel zle. Než jsem však stihl cokoliv dalšího říct, do dění vpadla nová vlčice? Asi vlčice? Něco pod čímsi plechovým. Trochu mě to děsilo a tak jsem se lehce zhoupl dozadu a sklopil uši. "Páni a ty jsi co? Teda spíš kdo?" pípl jsem k nově příchozí a zkoumavě jí pozoroval. Vypadala dost divně a lehce mě to znervózňovalo, nebylo to přirozené, nebylo to vlčí, nebylo to nic co příroda chtěla. Proč byla tak zakonzervovaná? Nebylo jí v tom v létě vedro? 

Kdesi u hranic (zase)

Blue v jednom bodě přestal poslouchat a zaměřil se na podivný předmět, který měl Cupid na krku. Počkal až domluvil a teprve pak se začal ptát. "Co to sakra je? Nějaká kytka? A proč to máš na krku?" Blue se musel zasmát. Podobné věci už viděl, ale tohle bylo až moc neznámé. Další neznámá přišla hned potom. Pravděpodobně vlčice se posadila u nich a Blue naježil srst. "A tohle je jako co?" Řekl trochu nepříjemným tónem. "Teda, promiň. Zvláštnosti mě moc neberou." Jistě to byla chabá výmluva na jeho chování když on sám je zvláštní. 

Pravděpdobně u hranic

Zastřihala ušima, skupina až na jednoho vlka byla překvapená, co to před nimi bylo. Kývla zase na pozdrav a musela se ušklíbnout. Čumák a jeho bělostná srst, zhruba za konce koutků byly volné, bez brnění. Bylo vidět, že se ušklíbla tudíž. Byla zvyklá na takové reakce vlků a tak jí to ani nevadilo, vlci vždy budou nenávidět divné věci. "Abych odpověděla na otázky vás dvou, tak tohle je brnění. Dostala jsem ho od lidí, a to pod ním je vážení vlčice, to je nečekané, že? A divné je, že na to, že tě neberou zvláštnosti si až sám podivný." Její hlas byl nasáklý ironií a posměškem. Však u ní si vlk musel brzy zvyknout. "Omlouvám se, nechtěla jsem si z tebe udělat srandu, ani z vás dvou." Brnění se stáhlo z jejího těla na ten pásek na krku pod šálou. Byla tam vlčice, její jemně růžové vlasy jí padaly do tváře, tedy ty kratší prameny, zbytek se kroutil na zádech. Jestli znáte takovou tu Baby pink, tak takový odstín to přesně byl. Upírala své světle modré oči na ostatní. "Jsem As'hara Devil." Její jméno znělo jako lidské, ale neměla prapodivné rody jako ostatní. Museli se zatím spokojit s touhle verzí. 

hello hranice

Vlčice s přirozeným barvením se nadechla k odpovědi, ale radši rty stáhla do rovné linia a nic neříkala - měla by? Vždyť, vždyť ona je hluchá a neměla by se vůbec zapojit do nějakého rozhovoru, nikdy. Měla si hrát na němou či tupého vlka, co nezná řeč, ale rozumí - bylo by to snažší. Frustrovaně vzdychla a pokusila se ještě pochytit slova Blua, ale absolutně se jí nedařilo. Když zpozorovala druhou vlčici, taktéž již mluvila a Arem se okamžitě dostal do těla ten odporný pocit; bezmoc. Bylo tu na ni moc vlků, aby je mohla stíhat a registrovat vůbec celý tento rozhovor - ale i tak pohled stále měla na vlčici, As'haře. Ano, byla sice jiná než ona či Cupide, ale to byl taktéž Blue. Provinile však sklopila hlavu, stáhla uši a o kousek ucouvla, nevěnující nikomu z nich žádný pohled. ˝Bemoc˝ zamumlala k Bluovi tiše, styděla se sama za sebe a za tuto.. vlastně, styděla se za to, že kdy v té válce bojovala, styděla se za to, že byla špatným vůdcem a styděla se za to, že byla hluchá.

Nikdy bych nečekal, že se tu sejde tolik tlapek. Podíval jsem se nejdřív na jednu vlčici, pak na druhou a na vlka a zase zpět a zas na něj a na ni a tak dále a pořád dokola. Vlastně jsem nevěděl na koho koukat dřív a tak jsem svůj zrak upíchl na vlka, který mi položil otázku. "Ach tohle," řekl jsem a sklonil hlavu, jako bych chtěl kouknout na svůj krk, což bylo celkem nemožné a tak jsem jen tlapkou přejel po přívěšku. "Prý je to symbol lékařů, dostal jsem jej ve své předchozí smečce, kde jsem léčil zraněné vlky," odpověděl jsem a položil zas tlapku dolů, aby si kdyžtak mohl prohlédnout co to tam vlastně je. Vlastně jsem se tak trochu prokecl, že léčím, ale to mi nevadilo, rád klidně pomůžu komukoliv. Odpověď obrněné vlčice však nebyla zcela vysvětlující, vlastně mi přišla matoucí. Proč by dvojnožci dávali na vlka skládací brnění? Je to tak nepřirozené. Ježily se mi chlupy z toho, jak mi to přišlo zvrácené proti přírodě. Pohodil jsem nad tím však hlavou a koukl na lehce přikrčenou vlčici, která se očividně necítila ve své kůži. "I tebe rád poznávám," broukl jsem ještě zdvořile k nejnovější příchozí a podíval se na zatím mě bezejmenou vlčici. "Stalo se něco?" zeptal jsem se jí starostlivě. Na mém hlasu i v mých očích bylo jasně znát, že se ptám zcela upřímně a mám opravdu zájem o to jí pomoci. Posadil jsem se kousek od ní a koukl na modrého vlka, který mi přišel, že vlčici nevidí prvně. Pak jsem zas shlédl k té utrašené bytosti a svěsil uši, jako bych chtěl říct, hej "maličká" to bude dobrý, svěř se mi.

Blue se zájmem sledoval, jak se z ní stala normální vlčice. Normální s růžovými vlasy. "Že já vůbec něco říkal." Zasmál se Blue a začal věnovat svoji pozornost ostatním. Nepočítal s tím, že se sem přihrne tolik vlků. Udělalo se mi trochu úzko, ale nedával to najevo. "Já jsem Blue." Znovu se představil jen jako Blue. V myšlenkách se ztratil u rodu, který nikdy neříkal. Vzpomínka na rodinu mu nahnala slzy do očí, které si schoval na později. Nehodlá se tu stát středem pozornosti. Jeho pohled nakonec skončil na Arem, která se tu očividně necítila nejlépe. Než se k ní stihl Blue dostat, svoji řeč spustil Cupid. "A kde to tvá smečka sehnala? Vypadá to jako takové ty věci, které nosí lidi kolem krku a vypadá to, že se tím chtějí uškrtit." Zamumlal Blue za pochodu k Arem. Cupid si jejího problému také všiml. Blue si nebyl jistý, co by měl vlastně udělat. "To je dobrý Cupide. Tohle je Arem. Dokáže toho říct hodně, ale řekl bych, že nemá ráda moc vlků na jednom místě." Blue musel neustále přemýšlet, jestli jí nenaštval prozrazením jejího jména nebo vymýšlením si o jejích problémech. 

Asha'ra se setkala s mnoha vlky, málo si však pamatovala, ale na vlčici bylo vidět že má nějaký hendikep. Ach, donutilo jí se zamyslet. Znala slepého vlka, Siriah, její pohled vždy nemohl najít svůj cíl, až po chvíli, ale takhle vlčice asi normálně viděla. Tak co na ní bylo divného? Mohla mluvit ze svých zkušeností, vést takové vlky nebylo nikdy lehké. Její minulost byla rozhodně někde jako vojevůdce, ale...ach jasně. Koukla se na Cupida a Blua, bavili se o obojku, který taky jednu chvíli měla. "Nemyslíte obojek? Dává se těm, kteří musí být někde přivázaní, nebo když se chce vyznačit, že někomu patří." Vysvětlila Ash pojem obojku. "Lidi jsou zvláštní." Řekla jen i na svojí obhajobu. Ona hnědá vlčice začala couvat a Blue k ní hned šel. Slyšela lehce její slova, nemluvila jako ostatní, jako by to vůbec neuměla. Vzpomínala na poslední dobu, vzpomínala na to kde se s tím setkala. Ach jistě, Mikey, ten hluchý vlk. Byl jako ona, snažil se odezírat Ash ze rtů a ona se kvůli němu naučila kreslit slova. Byl vůbec první přítel od doby, kdy dostala brnění. "Tak to není, je nemocná, tedy jen to tak vypadá. Znala jsem vlka, nerozuměl slovům, neslyšel je." Začala a koukla na vlčici. Měla to říct nahlas? Měla se věřejně přiznat k tomu, že to ví, nebo to měla udělat vlčice? Opatrně k ní přišla. Její pohled byl jemný a ustaraný. "Nemusíš se stydět...mám bratra také bezmocného, vím jak se musíš cítit." Dávala si pozor, aby správně vyslovovala. Když tak by jí zase začala kreslit slova. Snad její typ byl správný, vlastně poznala i němého vlka. Nebyla sama ona nějak divná? Krom brnění? 

hranice

Slabounce vzdychla a pohlédla na toho modrého vlka, kterému ještě dala šanci a soustředila se na jeho pysky. Moc vlků na jednom místě, huh, jak výstižné. Ona prostě jen nestíhala a nevěděla co dělat, zase tak dobrá sama v tomto ještě nebyla, aby mohla pochytit každé slovo od všech vlků zde. Stále ještě držela pohled u země, netušila, o čem je řeč a či se stále baví o As'haře, či co že to tam probírali. Někdy bych tatkéž chtěla, bezproblémově se pokusit o konverzaci se zvláštním tématem - například o těch 'bonusech', které má každý. Jsem obyčejná hluchá vlčice a oni podivní vlčci, co jistě mnoho zažili.. a pamatují si na to, pamatují si na ty krásné okamžiky - ale já? válka smeček, bělostný vlk a vyhnanství. Překvapeně, se smutnýma očima pohlédla na vlčici, která se k ní přiblížila a zaměřila se na její pysky, kdyby snad něco chtěla říci, bylo to automatické a pro ni již i přirozené. Arem by ani neurazilo, kdyby se z tlamy vlčice dostaly posměšné nadávky, předci jen - ano, mohla si říci, že toto taktéž zažila. Zavřela oči, věděla, že na tom není sama a že hluchota není tím nejhorším, ale přesto ji to.. bolelo, to je to slovo? ˝Hluchota ne-ní věc, na kte-rou by ex-istoval jiný po-cit˝ zamumlala tiše a uši stáhla ještě více. Stud, to je to, co mnozí nechápou, ale říkají, že je to normální.

Hranice

Nikdy jsem nad svou ozdobou kolem krku nepřemýšlel jako o něčem, co by mě mělo spoutávat. "Spíše to beru jako ozdobu," odpověděl jsem vlčici. "No je možné, že to mají někde od lidí, pár vlků odtamtud přišlo a ano, jsou vážně podivní," Souhlasil jsem a pohodil hlavou. Její brnění mi přišlo mnohem více podivné a svazující, i když v boji mohlo být užitečný, ale kdo by stál o boje? "Tu hřívu máš odmala?" zeptal jsem se, abych raději strhl pozornost jinam. 

Nemělo to moc cenu, protože většinu pozornosti na sebe nakonec strhla vlčice, kterou mi Blue představil jako Arem. "Moc rád bych ti pomohl, ale myslím, že moje magie nemá takovou moc... Ani si nemyslím, že bych ti mohl alespoň trochu vrátit sluch, že by si slyšela alespoň něco," Pověděl jsem jí pomalu, aby mi mohla odezírat, vypadalo to, že jí to docela jde. Vzhledem k tomu že mluvila, tak asi musela někdy slyšet, jinak by se to nenaučila. Nechtěl jsem jí tu utěšovat jako AsHara, protože hluchota není nic přirozeného a pěkného a ona to jistě věděla víc než kdo jiný. Bylo mi z toho trošku smutno a raději jsem od vlčice ustoupil, abych jí dal trochu prostoru, protože naopak se k ní nahrnuli všichni ostatní. "Vy patříte do nějaké smečky?" zeptal jsem se po chvíli do éteru, protože mě to celkem zajímalo.