Osud 

,,Správne" odvetila líška s mierným úsmevom na tvári a ignorovala frflanie Astraii, ktorej to bolo aj tak na nič platné. Odísť môže až keď odpovedajú na ďalšie tri hádanky. Zakrútila chvostom. Ak im to pôjde tak dobre ako teraz, nedá im viac. ,,Takže ďalšia hádanka znie..."

,,Svoje oči upieram na teba, 

nepríjemný pocit možno

v tebe vzbudím,

v márne vo mne hľadáš tie slová,

keď kráčam po tvojom boku.

Čo som?"

Podzimní les

Svýma krvavě rudýma očima upřeně zíral do jednoho bodu. Nemrkal, nedýchal...už tam byl nějakou dobu, ale nehodlal se vracet zpět, musel dokončit co začal. Z tlamy mu vytékaly pramínky rudé tekutiny a tiše dopadaly na suché listí pod jeho nohama. Podrážděně vycenil zuby a hluboce zavrčel...přijmul prohru.

"K sakru to bolí!!" Zafňukal a flákl hlavou o strom, snažíc se zbavit pálení v očích, jak mu sliznice za tu dobu začala schnout. "Ty malej zmetku, podvádíš!" Zasyčel a vrhnul se po drobném ještěrovi, který se spokojeně vyhříval na sluníčku s doširoka otevřenýma očima, jakoby ho nedaleko stojící bílý vlk absolutně nezajímal. Chuku ve vteřině zcvakl čelisti a z ubohého plaza zbyl pouze zelený ocásek. Zamlaskal a dal se do smíchu... "Copak? Maminka tě neučila, že podvádět se nemá?! Pffft, smůla, u mě se podvod trestá smrtí. Hahaha!!!" Smál se na celý les...nezajímalo ho, že vyrušil ze spánku mnoho obyvatel lesa a vyděsil nespočet jiných. Vždy ho nějak netrápilo jak se ostatní musí cítit, když dělá co dělá. Jediné, na čem mu záleželo, byl on sám, jeho vlastní dobro...jako mrtvola sebou plácl do listí a uraženě mávl ocasem. "Kur*a to palí jak čert" Zamumlal sám pro sebe..

Jak tam tak ležel, jeho mysl si s ním opět po několika měsících začala pohrávat. Spatřil drobné bílé vlče, jak leží v krvavém sněhu a nad ním vyhublou bílou vlčici s černými znaky táhnoucími se od krku až k ocasu...už tuto scénku spatřil mnohokrát, avšak ani jednoho z nich nepoznával. Pamatoval si každou svou oběť, avšak ti dva mezi ně nepatřili...netušil co jsou nebo byli zač..

"Dost váléní Chuku, jde se dál.." Řekl polohlasně sám sobě a vyskočil zpět na nohy, míříc někam dál po neznámém území.

AREM

>obrovská louka<

Jestli Arem někdy něco v životě hledala, byl to domov - jenže ten měla vždy před očima, nechala si jej uplavat jako rybku ve vodě, jenž se dostane do moře. Cítila se i tak, jako cizinec, jako člověk ve své vlastní fantazii, u které se mu naskytla šance prozkoumat ji. Bylo jí do pláče, ale její slzné kanálky jakoby odmítaly spolupracovat, jako by ony samy odmítly to, že by měla Arem prolít další zbytečný potok slz. Do čumáku ji udřel povědomý pach, jenž se jí stal popravdě i blízkým, snad jediným, který poznala na dálku. Dělala to vždy - vlky si zapamatovávala po čichu a zraku, ne sluchu ; tedy ne podle hlasu vlka. Bylo jí to líto, jistě.

Konečně se odhodlala podívat směrem, kde se pach vlka blížil a uši nastražila, jako by se snažila zaslechnout sebemenší hlásku. Její prachobyčejná srst v sobě nesla jizvy, ejjí stavba těla se rovnala samčí. Ale přesto byla obyčejná vlčice s podivným postiženým. Nebyla krypl, nebyla mrzák - byla chudák. "Jako v-ždy, někdy t-o pozn-áš, jind-y ne a os-oa to skr-yje" usmála se zářivě, zas to byla ona za mlada, (snad není babička..?:-D) anděl, co dokázal rozesmát díky své destrukčí moci. "Bojuj - nemůžeš, jsi out"

Blue věnoval Sibiri jen letmý úsměv, pro něj teď byla ve středu dění Arem, neboť nechtěl, aby byla smutná či se jinak trápila. Nad jejími slovy zavrtěl hlavou, jako by to chápal, ale pravda byla, že něměl ani tušení, o čem to sakra mluví. Možná to taky bylo tím, že na téhle louce strávili téměř den (asi měsíc, ale pšt), než vůbec něco řekla. Pak také její mumlání, koktání či jak jinak to chcete nazvat. Vlk si musí zvyknout, než začne rozumět hluchému. Ale podporovat se musí, jinak by se z chudinky Arem stala panenka s ušima a tlamou pro nic za nic. Mohou němí vlci vůbec jíst, nebo z toho, jak nepoužívají ústa nemohou tu tlamu ani otevřít? To Blue nevěděl, no rozhodně se na to nechystal jen tak ptát někoho, kdo má do podobného stavu jednou nohou nakročeno. Naštěstí však Arem nebyla jednou nohou v nebi a tak Blue věnoval chvíli pozornosti i své družce, neboť měl stále pocit, že se musí dvořit.
"Ahoj Sib." pozdravil neutrálním hlasem, aby snad Arem nějak nerozhodil. Bál se, aby se tady nerozpadla a on pak dalších deset let nesbíral její střepy, aby ji dal zase do pořádku. Otcovsky ji tedy poplácal po hlavě. "Arem, hlavu vzhůru!" zavelel zvesela. "Máš ještě celý život před sebou! Mě čeká už jen šest let, než to zabalím, kdo ví, jestli si od vás nedám pokoj dřív." zažertoval, no to, že už ho za rok budou považovat za starého, mu rozhodně vtipné nepřišlo.

• OBROVSKÁ LOUKA •

Sibiri přišla k nim blíže. Přisednula si k nim a chtěla s nimi navázat komunikaci. Když ji Blue pozdravil, podívala se na něj. „Ahoj, Blue." Pozdravila ho na oplátku ona a podívala se na smutnou Arem. Chtělo se jí z ní též brečet, ale před Bluem by to nedokázala. „Jak říká Blue, máš ještě celý život před sebou, tak si ho užívej, dokud můžeš. I já mám na tahánku, kdo ví jestli přežiji ještě další rok." Snažila se mluvit a při tom široce otevírat ústa, aby jí Arem mohla rozumět. „Usmívej se, máš alespoň několik důvodů proč," mrkla jední okem a přisunula se blíže k Blueovi, aškoliv se dívala stále na smsmutn vlčici. „Například žiješ, můžeš se pohybovat, máš kamarády a žiješ v míru," promluvila a stáhla se zase do pozadí celého děje.

>obrovská louka<

Arem byla šťastná pro tu dvojici, dávala to na sobě znát mírným úsměvem, ve kterém se odrážela nejistota - měla by je tu nechat? Nežárlila, nezáviděla, neměla  v sobě sebemenší špetku vzteku. Cítila hrdost a přestože ten smutek tu byl, snažila se jej zakovap pod jiné emoce. Ten tu bude pořád, pomyslela si s stále s tím úsměvem a vesele si přitáhla ocas k tělu, načež jeho špičku občas hravě zvedla. Zvědavě pozvedla obočí, když jí poplácal, ale bolest, jenž jí projela hlavou skryla střihnutím ušima. Jistěže, vzpomínky se všechny neobjevily stále - budu muset čekat, než se mi vrátí celé mé dětství a... puberta? Četla jeho slova tak, jako po chvíli četla i Sibiřiny - a najednou si připadala jako vlče těchto dvou, nevěděla proč ; tedy, tušila. Upřímně ona byla ta, co všem dávala rady jako nějaká matka všech a všeho, proto ji možná i potěšily tyto slova těch dvou. Jistým způsobem ji to ale i naštvalo - vždyť byli skoro stejně staří, teoreticky řečeno.

Svěsila hlavu a mírně s ní pokroutila, usmála se projednou jako blbeček, jako měsíček na hnoji a s rozzářenýma očima s jiskrami k nim zase vzhlédla. "Ješt-ě jste nepoz-nali, co je t-o rodičov-ství, pa-ka" zasmála se od srdce a s uculením je pozorovala. Nezažili jste to nejkrásnější, euforii, máte tolik času, jako malé vlčata, co mohou dělat cokoliv. "Ah Sib, stá-le tu chy-bí tolik věcí, jen-ž by mne uči-nili napro-sto šťast-nou. Ale pro v-ás bud-u. Už navž-dy" pousmála se na ně a mírně se sklonila v úkloně, načež se znovu vyrovnala. Na Phoenix, u mne doma to znamená úctu, ale to vy asi netušíte. Chtěla bych vás tam vzít, na místo, kde se odehrála válka, na to místo, které je obsypáno popelem. "Raděj-i se bav-me o v-ás ; plány do bu-doucn-a?" zeptala se nakonec, pro jistotu, že ona již nebude předmětem jejich konverzace.

Blue se posumál a doufal, že se jí alespoň trochu zvedla nálada. On sám byl v minulosti už dost smutný, chtěl zemřít a zbavit se všech potíží, které ho i teď nesnesitelně tíží na srdci. Všechno to ale vyrovnává radost ze Sibiri a z přátelství, které mu všichni tak ochotně dávají. Stačilo by však jediné zaváhání, jediný krok vedle a všechno by se to vrátilo. Všechna ta snaha stát se tím, kým je teď, by přišla vniveč a on by skončil tak maximálně jako starý, zatuchlý vyhnanec s plísní kolem krku. Blue se nad tou představou otřásl a radši začal poslouchat.
"To mě taky Arem." ulevil si s povzdechem Blue, ale neztrácel naději v srdci. "Rád bych tu měl svoji rodinu. Jistě, vy jste moje rodina, ale moc bych si přál mít tu maminku." zavrtěl nad svým dětským nazváním "maminka" hlavou a pousmál se. "Ale to je pryč, to nic nezmění a lepší  budoucnost je na dohled." zamumlal si. Slova byla určena spíše jemu samotnému, než jeho společnosti. Nakonec nad budoucností opravdu musel přemýšlet, když se Arem ihned optala. Blue nešel moc do hloubky a z pusy vypustil první, co mu přišlo na mozek.
"Spát." zasnil se Blue. Až bude starý, bude moct v poklidu lehárovat na vyhřátém kameni a ignorovat všechno kolem. Takhle to dělal povětšinu i u vyhnanců, ale tentokrát u toho nebude promýšlet strategii boje, ale svůj skvělý život. Jako správný dědeček! A právě nad tím se Blue pozastavil. Jeho vlčata nepřežila a neměl žádné potomky, tudíž žádný dědeček n-e-b-u-d-e. Vyděšeně vyjekl a obrátil se na Sibiri.

•OBROVSKÁ LOUKA•

Sibiri dál v klidu seděla v trojici s Bluem a Arem. Vyslechla si v klidu všechnu řeč od Arem i od svého partnera. Když Arem přišla na slovo rodičovství, Sibiri se trochu vyděsila. Blue to už zažil, určitě to musel být skvělý pocit, ale nestál a ani nikdy nebjde stát z pozice matky. Té co prodělává tu nejvězsn bolest a zároveň radost. Pomyslela si a chcíli zaváhala, co promluvit. Moc do budoucnosti nahlížet nechtěla, žije prostě teď a někdy bude někdy. Nahodila neutrální výraz a dál přemýšlela, jak by měla reagovat.

Po chvíli ticha se ujala ke slovu, byla připravena něco promluvit. „Rodičovství je určitě skvělá věc, ale přináší se sebou i velké starosti a povinnosti. A i trochu bolesti, smutku a radosti. Bohužel jsem to ještě  nezažila, ale možná uvidíme." Promluvila s výraznoě otevřenyma ústama, aby jí Arem rozumněla každé slovo. A začala přemýšlet nad další otázkou od ní. Plány do budoucnosti. „Hele, ráda bych se dožila zítřku, najedla a vydržela ještě dlouho na živu. Co ty?" Zeptala se na Arem a otočila se na Blua, který vyjeknul. Trochu ji to překvapilo. „Co se stalo? Ty se sbad bojíš založit novou rodinu, nebo je ti zase smitno po tvé matce?" Promluvila na Blua.

>obrovská louka<

Na slova toho velkého vlka vedle Sibiri se musela znovu mírně pousmát. Co by dala ona za to mít tu rodinu - jenže ona od ní dobrovolně odešla, tudíž pochybovala, že by ji smečka Kom de Mystyc či Pureum-Hesse, jenž povstala z popela znovu přijala za svou. Jak se má asi Serenpidity či Aurelion s Yvettem, které přijal Iljevič za své vlastní děti, tak, jak se rozhodlo na setkání všech zástupců z území Phoenix? Christian, Ravka a Leon, ten bělostný vlk, na jehož jméno si vzpomněla až dnes, díky Sibiri? "Nikd-y nevíš" zazubila se na Blua a znovu střihla ušima, možná se to stalo jejím reflexem - kdo ví.

Tiše se zasmála nad slovem, jenž Blue vypustip z pysků a poposedla. Zase tak špatný nápad to nebyl, zastavit se a dlouze spát, místo nekonečného bloudění do cíle, tedy, v případě Arem - do partnerství. Avšak mnoho vlků homosexualitu odsuzovalo, pravda. Otočila se na Sibiri a vyslechla si ji ; upřímně tento pár před ní měl přímo pozoruhodné odpovědi na otázky, které se Arem náhodně objevovaly v hlavě. Pokývala jemně hlavou, jistě ; rodičovství v sobě nese směsici emocí, jenž každý vlk prožívá jinak. I ona se Serenpidity byla naprosto jiná od ostatních matek ve smečce, přestože to malé vlče nebylo její a nakonec se o ni postaral jiný vlk. Když Sib dokončila svou řeč, zamyslela se, ale hlavu vrátila zpět a zvědavě pohlédla přes Sibiri na Blua, který se zdál jaksi.. vykolejeně? Řekl něco? "V pořád-ku?"

Rozvětvená řeka -> Tulácký kaňon

"Řeš si ty hádanky s někým jiným," sykla černá vlčice, zvedla se ze svého klidného sedu a silou vůle se rozešla pryč. Ano, bylo to opravdu těžké se vzpříčit liščinému vlivu, ale šlo to. Možná že sama pochopila, že nebylo dobré držet tu Astraiu, když nechtěla. Stejně by tím nic nezískala ani jedna, protože Ast by přestala odpovídat jen by seděla a vražedně se na lišku dívala. Nebylo to výhodné ani pro jednu stranu. Rozešla se neznámým směrem na neznámé místo. Pár lokalit tu sice už znala, ale tady na tomhle místě byla poprvé. Mohla tedy jen hádat, kam jí tlapky a poměrně vyhublé nohy zanesou. Jak šla, začalo přibývat stromů, a kdyby nebyla takový ignorant, asi by jí došlo, že se nachází v kaňonu. Skály se stromy se svažovaly kolem ní a ona se popravdě necítila moc dobře. Jako v pasti. Přesto se ale neohlížela jako vyděšený králík a dál si hrdě pochodovala kamsi do dály. Snad jakoby opravdu před sebou viděla neexistující cíl.