[Astraia + Blue] Temná strana měsíce

Blue by všechny její poznámky přešel, ale pozastavil se nad tím. Zastavil se na místě a zavrčel. Nenáviděl, když někdo nadával na jeho rodinu. A rodinu neměl, takže jako své nejbližší bral právě smečku. Otočil se na patách. Vlčice k němu byla zády, ale pravděpodobně už o něm věděla.  Tohle odvoláš. Udělal pár skoků a už tiskl vlčici téměř vší silou k zemi. Uvědomoval si, že je silnější než byl a kdyby použil všechnu sílu, možná by jí rozdrtil i nějakou kost. I bez plné síly ji to však muselo bolet.

"Ti budižkničemové by byli ochotní udělat cokoliv pro ostatní členy, ne jen pro mě. Řekni mi, kdo zvítězí? Vlčice samotářka, nebo smečka vlků?" U celé té věty stihl i vrčet, takže si nebyl jistý, zda mu rozumněla. "Odpověz!" Zavrčel znovu a zaryl jí drápy do ramen. 

Ast popravdě nečekala, že to velkého vlka takhle veme. Na druhou stranu jí alespoň něco za hodně dlouhou dobu udělalo radost. Sice se trochu zašklebila jí přitlačil k zemi, ale stejně jí na rtech stále svítil úsměv. Tak takhle na tebe! Pomyslela si škubla sebou. Vyvedlo jí z míry, jak byl najednou silný. Podle ní si to bral až moc osobně, ale nic nenamítala. "Oh, vždyť si to řekl sám. Sám jsi mi pověděl, že do tvé smečky se přidávají slabí vlci," řekla přidušeně a nevinně zamrkala. "Smečka vlků by mě určitě přeprala," pověděla a švihla ocasem. "Jde o to, jestli zrovna ta tvoje," dodala provokativně a v očích se jí zablesklo. Bylo jí jedno, jestli ji tu na místě oddělá, takže se ani nijak moc nesnažila vetřít se mu do přízně. Od toho tu byli jiní. Už jí jeho váha sice začínala docela solidně bolet, ale nic nedávala najevo. Vždyť jí tomu taky od mládí učili.

Blue dobře věděl, že má pravdu, řekl to, sice ne úplně přesně, ale řekl. A protože to neřekl přesně, mohl se i jen trochu bránit. Zvedl jednu zadní nohu, kterou měl dosud na zemi, aby jí nerozmačkal, a silou, kterou v ní měl, jí položil na břicho vlčice.

„Neřekl jsem, jak silný  a schopný jsem," uchechtl se. „obětními beránky jsem mohl myslet vlčata. Ale také zabijáky, kteří nejsou tak dobří jako jiní.“ zavrčel a naklonil se k ní co nejblíž. „Pak jsem také nepočítal vlky na stejné a vyšší úrovni, než jsem já.“ Blue z ní zadní nohu sundal a stisk k zemi trochu povolil. 

„Tahle smečka, Tajemná, by tě rozdrtila ve dvou minutách.“ zodpověděl si sám svoji otázku a hned vypustil z pusy další. „Co by jsi s tím dokázala udělat? Jak daleko jsi schopná zajít?" 

Poslouchala Bluovi řeči a popravdě je zase tak moc neřešila, i když musela přiznat, že na tom něco je. Navíc se jí docela zamlouvalo, že už neni ušlápnutý děda, kterého pozorí i vlastní stín. Trochu sebou trhla, protože vlk měl přecejenom sílu a jí to začínalo bolet. Ve tváři ale stála měla neutrální výraz. "Pust mě," zasyčela na něj, místo nějaké chytré větě o smečkách. To jak ji tiskl zemi už jí začínalo dost vadit a rozhodně si to nechtěla nechat líbit. "Zajdu si kam budu chtít, protože mě žádná rodina nebo smečka nedží," rýpla si a pohla ocasem. "Zajímalo by mě, co by se asi stalo, kdyby se jim něco přihodilo," tajemně se odmlčela a vočích jí blýsklo. "Zničilo by tě to?" zeptala se pro změnu ona a nakonci své otázky se usmála.

Její prosbě, no spíše příkazu, aby ji pustil, se tak akorát zasmál, div se nezakuckal. Určitě nepočítala, že ji pustí, takže neviděl důvod, proč mu to vůbec oznámila. Jasně, pustím tě a ty mi prokousneš krk. Znovu. Při vzpomínce na nedávný souboj ho krk ihned rozbolel, více než dříve, takže stisk trochu povolil, ale ne dost. Všiml si, že mu z rány odkapává na zem rána a smáčí u toho chlupy vlčice, na černé srsti to ovšem vidět nebylo, na místě dopadu kapek však byla srst trochu pomačkaná.
Když se nedostal odpovědí, nýbrž otázek, frustrovaně si povzdechl a protočil očima. Nejradši by někam ulehl a spal, ale přiznával si, že se bál, aby ho nepřitiskla k zemi ona a nedala si ho jako zákusek k večeři. "Samozřejmě," začal a zamyslel se nad vším, co ho v jeho životě zničilo. Jen jednou ho to srazilo do kolen, ale znovu už se to nestane. "je to smečka, má rodina. A rodina drží při sobě, za každých okolností." Tak moc si přál, aby i on se tohoto pravidla držel.  Do očí mu vstoupila osamocená slza a na srsti vlčice se smíchala s krví. "Jestli tomu tak u tvé rodiny nebylo, je mi to upřímně líto." Pokývl hlavou na soucit, i když cítil, že to vlčice nerada uvítá.

Byla ráda, že jejíi slova uhodila do toho správného místa. Vlka to očividně zasáhlo a jí to vykouzlilo úsměv na tváři. "Velcí vlci nebrečí," řekla a uchechtla se tě málem slze, která ji dopadla na kožich. "Nikdy jsem rodinu neměla, protože se nepotřebuji schovávat za něčí zadek," řekla s nc neříkajícím úsměvem a okamžitě vystřelila svou hlavou dopředu. Chytla velkého vlka za kůži pod krkem a několikrát škubla. Krk už měl zničený z minulého souboje, takže se brzy dostala k masu. Na chvilku ho pustila aby mu mohla něco pošeptat do ouška. "Kdybys nebyl slabý, vůbec bych se k tomu krku nedostala," řekla a usmála se. Moc povídal a málo myslel, zatímco Ast při každém jeho pohybu přemýšlela a analyzovala. Nakonec našla správný úhel i místo, ale Blue se prostě moc zabýval rodinou a ostatními záležitostmi aniž by si hlídal krk. Dostala se tedy zpod jeho sevření a odskočila kousek stranou. "Jaké je to vědět, že ti tvá rodina bude kousek po kousku umírat?" Ušklíbla se a v hlavě dodala: Mou tlapou.