[Astraia + Blue] Temná strana měsíce

Blue ohrnul nos nad ohromným puchem z močálů. Ještě tu nebyl, byla to jedna z oblastí, která k Erdenu přibyla teprve nedávno. Přesto mu toto místo připomínalo staré časy, jakoby tu už někdy byl. Ponuré, opuštěné místo, kde se usídlila snad jen smrt. Jako vyhnanství. Pomyšlení na starou éru vyhnanců mu od setkání se Sibiri už nenahánělo hrůzu. V podstatě byl za svoji minulost rád. Každý mrtvý vlk, každá krev, kterou má na tlapkách, mu připomínala, co je špatné a co už nikdy udělat nesmí. Pomyšlení na ty, které ztratil, mu stále otvíralo rány na srdci, ale myšlenka na ty, které má teď, mu je ihned zalepila. Nadšeně přeskočil kmen a pomalu si začal zvykat i na ten příšerný puch.
Jak si tak přemýšlel nad minulostí, napadlo ho, zda je ještě stále přístupný ostrov, na kterém vyhnanci sídlili. Nechtělo se mu jít takovou dálku zpět k loukám, k ostrůvkům a na ten jeden velký ostrov, a tak nad tím jen hluboce přemýšlel. Jsou tu vůbec vyhnanci? Blue se rozhlédl kolem, jakoby na něj mělo z křoví něco vyskočit. Otřásl se nad tím, ale ne strachy, spíš odporem. Pravděpodobně by vyhnanci dal dlouhou přednášku o slušném chování a unudil ho k smrti. Nebo by se v něm probudily krvelačné sklony? Kdo ví. Zabíják kdysi, zabíják teď, jen hluboko v srdci zamčený klíčkem, který má jen Blue a jeho svědomí.

Astraia si oblízla pysky a přeskočila seschlou větev. Černá srst, sem tam slepená krví, jejíž vůně obklopovala celou její osobu. Pohla ocasem a spokojeně zabručela. Líbil ose jí to tady. Žádné zbytečné světlo, puch těch odporných optimistických květin, pouze čistá realita, kterou ti zaslepení vlčci považovali za zlo. Uchechtla se. Zlo pro ni neexistovalo. Jenom spravedlnost a osud, tyhle dvě věci nedbaly na rod, postasvení. Pro každého si společeně se smrtí přišli dřív nebo později. Stejně jako pro její rodinu. Tam byla andělem spravedlnosti ona. Usmála se nad tím, byla hrdá na to co za celý svůj život udělala. Všechno co spáchala bralala jako poctu. Úplně cítila, že by na ní byl její učitel hrdý. Učitel, podle kterého si zvolila své druhé jméno, které se neslo celým světem jako poselství brzkého zatracení. Do černého nosu jí připlul pach jiného vlka. Natěšeně jsem rozklusala za tím pachem, oči u uši měla všude. Rozhodně neměla v plánu nikoho podceňovat. Až nakonec, tam mezi keříky spatřila pochodující postavu vlka. Neváhala a rozhodla se použít proti cizinci svou magii. Otevřela si tedy mysl a nepozorovaně se vloupala do vlkovi mysli. Vnukla mu, že se pohnulo křoví. Přidala k tomu i onen šustivý zvuk. Potřebovala se totiž dostat nepozorovaně před vlka. Když nedával pozor, přeběhla mezi nějakými těmá keříky a posadila se vlkovi přímo do cesty. S ocasem přes nohy vyčkávala na jeho příchod. Stále zahrabaná v jeho hlavě, připravena využít svou magii ve svůj prospěch. Znova si oblízla čumák a potěšeně se uculila. Bude sranda! pomyslela si a dvojbarevnýma očima sledovala prostor před sebou.

Blue se zastavil na jediné suché větvi, která v okolí byla a sledoval vlhkou cestu před sebou, snad jedinou, která tu byla a dala se bezpečně projít. Když se chystal utábořit se tu alespoň na pár hodin, v křoví cosi zašustilo (//ať žijou magie xdd) a jeho domněnky, že tu snad nic žít nemůže, se vypařili. Večeře? Žaludek rozhodně plný neměl, ale něměl hlad a tak nechal pro jednou to stvoření, ať už to bylo, co bylo, nechal žít svůj život. Věnoval křoví poslední pohled a se stálou myšlenkou toho, že nebude mít večeři, se otočil zpět na cestu, aby vyhledal bezpečné místo, kde přespat. Místo takového bezpečného místa se ovšem na cestě objevil vlk, ve stínech stromů, jako přízrak. Blue se stáhl prudce dozadu, že skoro spadl ze stromu a automaticky zavrčel, i když neměl v úmyslu být zlý či bojovat. Nasál pach toho příchozího a srst na zádech se mu zježila. Krev a smrt, vlčí pach a jedině zkáza, nic jiného z toho vlka cítit nebylo. Nedokázal rozeznat, zda to je samice ši samec, protože na něj pořádně neviděl, ale i přes takový "jediný" nedostatek, který nevěděl, si udělal jasný názor o tom, s kým má tu čest. "Co chceš?" Vyprskl a zaryl drápy do země. Aniž by si to uvědomil, kovové obaly se spustily a drápy do země udělaly velké rýhy. Zuby se z téměř bílé změnily na kovově šedou a výhružně se zubily na nezvanou společnost.

Čekání už černou vlčici přestávalo bavit. Snad už si myslela, že se ten vlk vydal do toho křoví něco hledat. Otráveně si odfrkla, když v tom se jí po obličeji rozlil zlověstný úsměv. Vlčík už byl tady a vypadal přinejmenším zaskočeně. Stále seděla jako skála. V očích žádná emoce nebo cokoli, co by mohlo vypovídat něco víc o tom, co se chystá udělat. Už dpoředu si za ním vytvořila svou vlastní kopii, která ale narozdíl od ní stála. "Jsem na procházce," promluvila hrubým hlasem, přesto byl znatelně ženský. Možná neobvyklý, ale za vlčí se zaměnit nedal. "copak je to tady zakázané?" promluvila její kopie za vlkem. Žádné rozdíly v jejich srsti, hlase či lesku v očích. Kupodivu bylo vytvářet samu sebe v téhle magii jednodušší než vymodelovávat cizího vlka. Nakonec se pravá Astraia zvedla, a kupodivu docela ladně přešla k vlkovi. Jako svou kořist ho přejížděla očima zeshora a až po ocas. Nudný, zhodnotila si v mysli a švihla ocasem. "Zaútočil bys na vlčici?" broukla s úsměvem, když spatřila jak vražedně cení zuby. "To by ale správný vlk neměl," promluvila kopie, stále za jeho zády. "Neučili tě snad slušenému chování, vlčku?" promluvila originální vlčice s úsměvem, který nebyl ani tak úsměv, jako spíš cenění zubů. Vlk vypadal silný, bude si na něj muset dávat pozor. Přesto už se setkala se silnějšími vlky. Stačilo otočit hlavu v nesprávnou chvíli a cvak. Zuby v měkkém vlčím masíčku. Už se nemohla dočkat na svou další oběť a možná i nový příběh v podobě jizvičky, která by se jí mohla v černé srsti objevit, pokud by vlk nebyl zas takové budižkničemu. 

Blue se odpovědi dočkal ihned. Přestal vrčet a už přemýšlel nad odpovědí, když se ozval další hlas za ním. Neotočil se. Před ním i za ním měl nositel hlas stejný, hlas vlčice, ačkoliv hrubý a určený spíše pro starší, nemocné vlky, kteří mají chrapot. Blue horečně přemýšlel nad tím, jak je možné, že jsou dvě. Dvojčata? Blue nad tím zavrtěl hlavou. Vlčice tak mohla mít pocit, že vrtí hlavou nad no, i když tomu tak nebylo. Blue si však takové následky neuvědomoval a dál si hlavou kroutil nad každým nápadem, který měl, i tím, který byl správný, ale zavrhnul ho jako všechny ostatní. Nakonec si nechal myšlenku patrona a po dlouhé chvíli mlčení, kdy její řeč moc nevnímal, se konečně rozhodl promluvit.

"Není. Jsem jen ostražitý, nikdy nevíš, co za tvory se tu pohybuje," Blue udělal pár odvážných kroků vpřed, jen natolik, aby si vlčici prohlédl. "navíc jsi se tu objevila jen tak. Trochu jsem se vyděsil, přiznávám se."  Několikrát si ji přejel pohledem. Tady v Erdenu by mohla vypadat jako černá ovce, normální vlk, jen kdyby neměla tak jiný ocas a oči. Blue však žádné černé a bílé ovce nerozlišoval. Koneckonců Arem je také normální vlk a je milejší, než všichni ostatní kolem něj, snad ještě Sibiri. Blue naivně doufal, že i tato vlčice ho uvítá milé, avšak nestalo se tak. I když vlčice neměla žádný zlý podtón, Bluovi se prostě nejevila jako ta hodná. 

"Divila by ses, čemu všemu mě učili." Uchechtl se. Dobře skrýval nejistotu z její kopie, kterou stále hloupě považoval za patrona. Nebyl ovšem tak blbý, aby se otočil a nechal tak vlčici volný krk pro smrtelné zuby. 

Ukázala zuby v ne moc prátelském úsměvu, když se vlk lekl její iluze. Tohle jí vždycky bavilo, vyvádět vlky z míry. K jejímu neštěstí se ale vlk poměrně uklidnil a nevypadalo to na žádnou rvačku nebo tak. Možná to byla i lepší. Kdo ví, jak by po souboji skonšila. Nicméně stále čekala na příležitost, kterou by si nenechaůa proklouznout mezi drápy. Potvory co se tu pohybuje? Já? přemýtala v hlavě a dokonce se nad tou myšlenkou v duchu uchechtla. "To ano, být ostražitý je dobrá věc," připustila a pohnula ocasem. "Jenomže to někdy prostě nestačí," promluvila kopie a zvláětním smíchem se zasmála. Smích připomínal spíš hyenu, ale to by ji Blue musel někdy spatřit, aby si to mohl spojit. "To je dobře," mlskla, když se vlk přiznal, že se vyděsil. Asi ani sama před sebou nezapírala, že jí děsit vlky přinášelo potěšení. Stále teď vlkovi poměrně blízko, jenožme on už nevypadal moc vykolejeně, což se Astraie moc nelíbilo. Odstoupila tedy od něj a prapodivným ocasem zamávala ve vzduchu. "Myslím, že nedivila," uchechtla se, když vyřkl jednu ze svým posledních vět. A jí snad neučili prapodivným věcem? Neučili jí snad kdym je nejlešpí kousnout, aby vlk co nejdříve vykrvácel, kam kousnout aby to nejvíce bolelo? Tadyhle vlček by s určitě divil. A nebo možná ani ne, s jejím vzhledem a chováním to bylo asi docela logické. Zlým vlkem se koncekonců nikdo nerodí, pouze stává. A tady Astria je tím příkladem. Kdyby se její rodina zachovala jinak, mohla tu teď radostně poskakovat s  dalšími vlky a radovat se ze života. Místo toho teď svou rodinu nesnášela a sápala se po krvy každé dýchající bytosti. Nechápala a ani si nehodlala připustit, že by na tom snad mohlo být něco špatně. 

Nakonec svým chováním dala Bluovi důkaz, že si z něho kamaráda udělat nechce. Neztrácel z toho klidnou hlavu a pozorně pozoroval vlčici před sebou. Očividně byla ráda, že se Blue viděsil, ale nezaútočil. Rozhodl se nepromluvit, dokud svoji řeč nedotáhla do konce. Dala mu za pravdu, že je dobrý být opatrný a vypustila ze sebe jakýsi smích, který snad ani nemohl být vlčí. Blue ji za to ovšem neodsuzoval, naopak mu to přišlo zajímavé a výjimečné. Počkal si pět minut, užíval si nenadálehého ticha, které nastalo, a vymýšlel odpovědi. Vlčici už vlastně neměl co říct, ale bál se se k ní otočit zády, aby si ho nedala k večeři. Hladově si olízl čenich a přiblížil se k ní, jen o jeden krok, ale dost na to, aby si mohla myslet, že ji k něčemu vyzývá.
"Řekneš mi tvé jméno, nebo si budeme hrát na tajnůstkáře?" Pousmál se, spíše z nervozity. Netoužil sdělit vlčici své jméno, ani netoužil znát to její, ale doufal, že když budou vědět, jak své společníky oslovovat, nebude se cítit tak moc ohrožený. Na důkaz míru si sedl a snažil se nedat ničím najevo, jak má napjaté svaly, připravené kdykoliv vrátit úder zuby, které stále měly kovový obal. S čím přijdeš teď? Nepředvídatelná. Jako Blue kdysi.

Vlk ji překvvapoval, pozvedla (obočí?) nad jeho krokem vpřed a jako odpověď švihla ocasem. Trvalo mu dlouho než odpovědě, což Astraia zase tak moc nevadilo, protože jí to dalo čas si vlka zase pořádně prohlédnout. "Cheš znát mé jméno?" zeptala se černá vlčice, ale z jejích úst to vyznělo spíš jako výhružka. "Mám hodně jmen a hodně příběhů," mlakla nakonec a přivřela oči. Oklepala se, takže se jí srst načechrala a vypadala teď ještě o něco větší. "A žádný příběh není zrovna moc hezký, i když mně se líbí," dodala kopie a odhopkala kamsi mezi keříky. Nechtěla jí nechat se rozplynout, protože by pak bylo jasné, že se jedná o iluzi. Nechtěla teď ale pro nic za nic využívat magii a čerpat si zbytečně energii, jelikož by ji mohla potřebovat. Zůstávala proto v pohotovosti. Když si vlk sedl, odolala usmání. Ach jak jsi hloupí, nestihneš se ani zvednout než to s tebou skončím. Říkala mu v hlavě. Občas toužila tyto myšlenky vyřknout nahlas. Chtěla by vidět výrazy vlků po těhle poznámkách. Zároveň ale věděla, že by se tím automaticky postavila do špatné pozice. A to ona nechtěla. Nepotřebovala nutně zabíjet, neprahala po krvi. Pouze ji bavilo s vlky manipulovat a kdyby jim řekla své vražedné myšlenky, asi by se jí to nevedlo moc dobře. 

Blue si poslechl všechno, co říkají všichni, kteří mají potřebu být zlí. "Víc toho nemáš? Tyhle věty už jsem slyšel snad stokrát." Zakroutil by očima, ale chtěl zůstat slušný. Alespoň trochu. "Tak poslyš, jestli tu hodláš jen tak bloudit po okolí a strašit tu náhodné vlky," zavrčel mezi zuby, překonal těch pár kroků, které ho dělily od vlčice a přitiskl jí pevně hlavu k zemi. "můžeš rovnou odejít." Dodal ke své větě a znovu hlasitě zavrčel. Byl alfou, tak proč by se měl chovat jako miláček k někomu, kdo očividně nemá zájem stát se stejným andílkem, jako je on. "Nestrpím na mém území nikoho z těch, kteří jsou jako ty. Zlí, kteří si užívají bolest ostatních, možná i tu svou. Pro vás," slovo vás vyprskl se značným znechucením. "Je místo na ostrově." Zavrčel, pustil její hlavu a odvážil se otočit. Stála tu přesná kopie jí samotné, ale pochyboval, že je to opravdu ona. Zavrčel pro jistotu i na kopii. "Kliď se odsud, pokud si chceš hrát na zlého vlka." Dodal nakonec a zmizel ve stínech stromů.  Stále ovšem dobře věděl, že není z dosahu jejích zubů.

Vycenila dlouhé špičáky, když začal být vlka na její vkus moc drzý. Co u žale opravdu nečekala bylo, že jí srazí hlavu k zemi. Zavrčela tak mocně, jak jen to dovedla, už si v hlavě začínala přehrávat jak ho zabije. Ale prvně ho dostane na dno. Na dno, které si on sám určil, když jí donutil se mu poklonit. Byl sice silnější ale síla není všechno. Neposlouchala co jí říkal, mohl jí klidně teď sdělovat, že je bůh, ale ona to přes nával vzteku neslyšela. Co ale zaznamenala, bylo slovo alfa. Přesto jí to nijak neuklidnilo. Když jí vlk pustil a odhopkal někam mezi stromy, ani chvilku Ast neváhala a vydala se za ním. Ještě teď jí v čumáku štípal jeho pach, nebylo proto těžkého ho stopovat. Když už zjistila, že se mu hodně blíží, zrychlila tak, jak jí to jen její tělo dovolovalo. Mezi tmou spatřila jeho chlupy a znovu se v ní vzedmul obrovský vztek. Odpíchla se zadníma silnýma nohama a skočila tak, že dopadla těsně za jeho záda. Bez váhání udělal ještě krok a silnou čelistí se mu zahryzla do krku. Aby to vlkovi udělala ale ještě horší, úplně mu z hlavy vymazala okolí. V jeho hlavě teď bilo bílo, taky mu znemožnila, aby cítil pach. Přesto mu hmat ponechala, takže se mohl kdykoli napíchnout na větev, vrazit do stormu nebo spadnout ze skály. Taky mu občas mohla vnuknout, že do něčeho vrazil a nasměrovat ho tam, kam chtěla ona. Tohle bylo ale hodně lsožité, takže jí moc nezbýval prostor přemýšlet ještě o něčem jiném. Takže nějaké složité manévry šly stranou. Podle jejího mínění by je ale stejně neměl potřebovat. Po maličkých kousíčkách přesouvala svou čelist dolů, tam, kde se měla nacházet tepna. Už se těšila na jeho horkou krev, která už i teď ležela na jejím jazyku. Zaplatíš mi! 

za blua

Blue ji neslyšel, nebo ji alespoň nechtěl slyšet. Věnoval se svému a zrychloval krok, aby měl bažiny co nejdříve za sebou, ačkoliv mu to terén všemožně znemožňoval. V čenichu mu znovu ulehl ten odporný zápach ze špinavé vody, takže mohl na nějakou dodatečnou večeři zapomenout. Hladově si olízl čenich a usmál se nad sebou, jak to krásně zvládl, ovládnout se, nikoho nezakousnout, jen si trochu dupnout. Nebyl spokojený s výsledkem, nechal ji tam bez možnosti mu říct cokoliv jiného. Přesto teď už téměř běžel, jak se stále trochu bál o svůj holý krk. Nikdy neměl moc dobré stravování a to pravděpodobně zapřínilo měkké maso a všechno ostatní, takže ostatním stačilo se prohrabat skrz tu hustou srst a mohly mu pohodlně kompletně prohrabat krk. Netušil, jestli má měkké kosti, ale nikdy nic zlomeného neměl, ani mu žádný pohyb nedělal problém, takže je měl nejspíš stejné jako všichni ostatní.
Když před sebou konečně spatřil větší světlo, zpomalil. Těšil se domů, někam, kde ho nebudou strašit náhodní kolemjdoucí. Nebo bude znovu prozkoumávat okolí, které k Erdenu přibylo jen před nedávnem. Zívl únavou a to ho přesvědčilo k té první možnosti, vyhledat někoho blízkého, což byly jen dvě možnosti, a upadnout do hlubokého spánku, z kterého by se probudil až zítra ráno. Myšlenka na domov mu na chvíli i odstranila odporný zápach z močálů, takže ucítil něco jiného, co ho přivedlo do pozoru. Stále za mnou... Chtěl se rozeběhnout, ale místo toho jako idiot zastavil, což byla chyba. Než se vůbec stačil otočit a věnovat vlčici další přednos, nejlépe o slušném chování, měl její zuby v krku a bílo všude kolem. Přepadl ho panický strach, ale stále se mu podařilo udržet si klidné myšlení. Vychovaný k boji, k tomu, aby miloval bolest svoji i cizí. Myslíš si, že mě dostaneš do kolen? Dříve měl stejné problémy, jako jeho matka. Se vztekem. Jedno malé vybočení z kolejí, slovo, které by si ten druhý následně už nikdy nepřál vypustit z tlamy. Končilo to vždycky jenom krví, i když nemusel být dotyčný mrtvý. Blue se teď možná perfektně ovládal, ale nikdy, nikdy za svůj krátký život normálního vlka, ne vraždícího monstra, se ho nikdo neodvážil zakosnout. Sledoval bílo před sebou. Jeho tělo se pod její vahou drželo celkem slušně - možná to byla vlčice, ale Blue nevážil zas tak moc. Vstřebával bolest, která se mu šířila tělem, a chtělo se mu brečet, ale místo toho jen zuřivě zavrčel.
"Chceš, abych tě zabil, co?" Zavrčel mezi zuby a pevně zavřel oči, tak, že teď po změnu viděl jen černo a pár hvězdiček z toho, jak je pevně držel u sebe. Takže chce mít jednu do sbírku svých krásných jizev? Jak je libo. Už mu došlo, že má magii iluzí a tak má proti ní značnou nevýhodu. Přesto si přiznejmě, že vlka, kterého máte na zádech, zaměříte i bez zraku. Bluovi se v uších ozval nepříjemný zvuk, jako když přejíždíte nehty po tabuli. Zhluboka se nadechl, aby mu vydržela energie na magii, až z toho pro vlčici udělal další volný prostor pro přetnutí tepny. Bude mít jizvu, ale až mu narostou chlupy, které teď vlčici musí lechtat v krku, nebude vidět. Vlčice už mohla slyšet, jak se na zemi tvoří křuplinky, ale Blue pochyboval, že ji napadne ho pustit a podívat se, co to je. "A teď slez." Zavrčel, možná by se zasmál, ale z psychouše už vyrostl. V zemi se vytvořila velká prasklina, těsně vedle něho, až se do ní začal převažovat. Vlčice by do ní pravděpodobně spadla, kdyby se z praskliny hned nevysunuli dlouhé kovové trubky, zakončené  velmi ostrým povrchem, jak je urval kdesi z dálky, kde mají teď pravděpodobně plné práce s tím zjistit, kam vlastně ty trubky zmizely. Zmizely sem, kde se o ně teď Blue opíral a vlčice byla tak krkem a bokem už jen pár centimetrů od té nejostřejší trubky. Jestli neslezeš, jestli se nepustíš, tak skončíš jako trubka. Blue se nad svým myšlením pousmál, až mu to nahnalo strach. Zapřel se tlapkama do země, aby ho nemohla odtáhnout a nechal pár trubek vyrazit i po jeho druhém boku. Dělej... Prudce vzdychl, jak se snažil udžet trubky na místě a ještě je posouvat směrem k vlčici. Až z něj sleze, pravděpodobně se zhroutí k zemi. Ale teď ještě ne.

Ast už se radovala z výhry. Vlk se totiž dost hloupě hýbal a uvolňval si tak sám cesetu na krku pro její zuby. Už byla téměř u cíle, ale v tom pocítila a dokonce i zalsechla podivné křupání. Se zuby stále v jeho krku stočila pohled dolů. Stáhla uši dozadu a přmýšlela co dělat dál. Co ví naprosto přesně je to, že ho nenechá jen tak být, jenomže to spadne na ty pitomé trubky. Ještě víc stiskla jeho kůži v zubech. Začala jhlavou lomcovat ze strany na stranu, čímž mu skoro utrhla kus masa z krku. Nemuselo by to být smrtelné, ale určitě to bylo vyčerpávající zranění a taky dost bolestié. Zatímco měl Blue kus krku skoro na kaši, ona na sobě od něj zatím neměla ani škrábanec. Sice jí tak édocházely síly, ale stále jich měla poměrně hodně. Vždyť co taky za celou dobu dělala. Jenom ho držela na místě. Navíc se vlk nezmítal, takže to nebylo zase tak těžké. Tlapky už jí pomalu klouzaly do propasti. Na pslední chlku odskočila, přitom se však pravou zadní nohou o jednu z nich odřela. Pomalu své zranění ale ani nespozorovala. Nacházela se teď na bezepčné půdě a jeno mčekala, až vlk odvolá svou magii. Nemohl jí držet věčně, protože pozanal, že už mu ubívají síly. Prostě tu počká, než se vyčerpá a potom se do něj pustí znova. Olízla si zakrvácený čumák a hladovýma očima sledovala vlka, který byl právě jednou z jejích kořistí, z nichž přežilo jen pár vlků. 

Blue hlasitě zakňučel a když konečně seskočila, prudce se zhroutil k zemi a sledoval pramínky krve, které odkapávaly na zem. Nemysli na to, nemysli na to. Krev, ta mu kdysi dělala největší radost. Rychle odvrátil pohled a prudce se podíval na vlčici. Magii stále neodvolal, až se mu tělo třáslo vyčerpáním. "Myslíš si, že mě zlomíš?" Rozesmál se. Nepletla se, zlomí se, ale doufal, že se dokáže udržet tak dlouho, že nakonec vlčici přejde chuť. Blue zrychleně oddechoval a zaposlouchal se do tichého kapání krve z jeho krku. "Pleteš se." Vyprsknul a nechal další kus trubky vyrůst ze země u ní pod krkem, při čemž se mu zbořily kovy vedle něho. Moc energie. Ještě pár chvil Blue, ještě chvíli. Očima probodával vlčici a soustředil se pouze a jen na trubku pod jejím krkem.

Pousmála se, když viděla jak se vlk hroutí k zemi. Dělalo jí to nesmírnou radost. Seděla na zemi před ním a dvoubarevnýma očima sledovala monotóní kapání krve. Svým způsobem jí to uklidňovalo. "A myslíš si to ty?" zeptala se klidným vyrovnaným hlasem. Snad jako by to nebyla ta zlá krvežíznivá vlčice lačnícíc po krve, ale spíš jako někdo, kdo to s oním vlkem myslel dobře a dával mu cennou lekci. Jenomže dobře byla ta první možnost. Vzetk jí sžíral i teď, jenožme s odstupem času se na to zvládla dívat s nadhledem. Po jeho dalších slovech, na které neměla v plánu odpovědět se jí pod krkem vynořila trubka, přičemž ty ostatní spadly. Mohla prostě uhnout rychle hlavou a dostat se tak pryč z pasti ale nepochybovala o tom, že vytvořit poslední trubku a zapíchnout jí do krku nebude ani v jeho stavu zase takový problém. ůKlidně mě zabij, jestli ti to udělá radost. S největší pravděpodobností to ale ani ty nepřežiješ," řekla ještě a poklidně si přes přední packy přehodila ocas. "Možná, že bych tě nechala žít. Žít s tím, že jsem tě porazila," dodala a ukázala bílé zuby v úsměv. Nikdy se smrti nebála, takže ani teď mu nelezla pod nohama a neprosila o odpuštění. To by radši zemřela.

Blue ji věnoval jeden letmý pohled a nechal trubku padnout k zemi. "Fajn. Tak tedy vyhráváš." Doufal, že tím vlčici alespoň trochu vyvede z míry. "Ale pokud mě zabiješ, co si tím dokážeš? Pravděpodobně jsi zabila už spoustu vlků, takže si nic dokazovat nemusíš." Zavrčel a opatrně se zvedl. Netvářil se jako poražený, naopak měl hlavu hrdě vztyčenou. "Neutíkám z boje. Ale nebudu zabíjet jen tak, protože jsem naštvaný." Udělal pár vratkých kroků směrem k ní. "Takže jsem stejně vyhrál. Vyhrál jsem nad svým vztekem, což je úhlavní nepřítel nás všech." Věnoval jí úsměv, falešný, ale otravný, vítězný úsměv. Přimhouřil oči a obešel ji. "V boji si ovšem vyhrála," otočil hlavu zpět k ní. "uznávám." Věnoval ji úklonu v podobě nenápadného kývnutí hlavy. "Ale co, už jsem skoro starý." Pokrčil nad tím rameny, naposledy se na ni podíval a vydal se ven z bažin, vratkými kroky a hrozilo, že brzy spadne. "Polož si otázku, Tajemná, proč zabíjíš?" Zašeptal nakonec a zpola doufal, že za ním půjde a on jí tak bude moci dát další přednášku.

Překvapeně nastražila uši. O co mu šlo? Podívala se dolů na trubku, ale stále nehnutě sledovala a pozorovala onoho vlka. "Právě jsem řekla, že tě zabít nechci, jsi snad i hluchý?" řekla bez jediného záchvěvu jakékoli emoce. "Máš pravdu, já už si nic dokazovat nemusím," přikývla a nespouštěla z vlka oči. "Kdybych zabíjela protože jsem naštvaná, ležíš tady kolem mě na pět kusů," odfrkla si a pohnula ocasem. Začínal jí ten povýšenecký postoj štvát. Následně se začala smát. Opravdu upřímně a ze srdce smát. "Mýlíš se poražený vlku. Vztek nás všechny pohání. Nechá nás udělat rozhodnutí, které bychom s přílišným rozmýšlením nikdy neudělali. Vyhrát nad vztekem znamená, že víš kdy ho použít," promluvila dokonce docela moudře. Pro spousty vlků by to musel být docela šok. Nevypadala totiž zrovna jako inteligentní a přemýšlivý vlk. Spíš jako blázen, kterým svým způsobem byla. I přestože jí říkal v podstatě lichotky, nespouštěla ho z očí. Byla na něm stále zavěšená, kdyby chystal nějaký podraz. Když začal odcházet, zvedla se také. Štval jí jeho postoj. Měla zvlášní potřebu ho utvrdit v tom, že to ona má pravdu! Ona byla učena nejsilnějšími vlky, ona ho porazil a ona má pravu. "Protože mě to baví," odpověděla bez záchvěvu emocí ještě za jeho zády. Mohla to kdykoli celé skončit a půlka jejího vědomí po tom bažila. Ta druhá zase říkala, že to mlže udělat kdykoli potom. Zabije ho, až si uvědomí, že to ona má pravdu a že žil celý život ve lži.

Blue všechno, co řekla, vypustil jedním uchem ven, jen tu poslední větu si ponechal. Zastavil se, otočil se na ni a věnoval jí úsměv. "Taky jsem zabíjel, protože mi to dělalo radost. Ale věř mi, až ti bude patnáct, budeš všeho litovat. A věř mi, není to příjemné." Přikývl si na souhlas, znovu se otočil a pomalými kroky pokračoval ve své cestě za příjemnější společností a hlavně někam k vodě, kde by si ránu vyčistil. "Hele, půjdeš taky, zůstaneš, nebo mě budeš pronásledovat a zase mě vystrašíš? Nebo ne, nech si svůj moment překvapení." Pousmál se, sám pro sebe a i přes bolest se trochu rozklusal. "Koneckonců, uznal jsem svoji prohru, takže za dnešek už máme válku ukončenou."

Poslouchala vlka tak na půl ucha, protože se stále hraba ve svých vlastních myšlenkách. Přesto věděla o čem mluví a tak ji překvapilo, co řekl. Nedala to však na sobě nijak znát. "Co ti je po tom, čeho budu litovat," prskla na něj. Ne, nijak moc příkře. Prostě tak, jak mluvila s vlky, kteří věděli co je zač a nemusela se před nimi přetvařovat. Sarkastická, drzá vlčice. Přesto stále dělal kroky hned za těmi Bluovými, a s očima všude prohlížela okolí. "Fajn, pro dnešek neválčíme," přiznala, i když z její tlamy to vyznělo spíš jako nadávka. "víš co by mě zajímalo? Proč jsi alfa. Jak za  tebou vlci mohou jít," zeptala se upřímně. Ve vlkovi neviděla ani převelikou autoritu, nebo alespoň ona ji necítila, nebo sympatii. Tedy, ona k sympatickým vlkům moc dobrý vztah neměla, ale tak nějak vypozorované, kteří vlci se ostatním zdáli milí. A tenhle jí jako nejmilejší vlček moc nezdál. Prostě takový ten průměr. S tímhle by mohl být každý druhý vlk afou. "Nikdy bych nenásledovala někoho jako tebe," řekla upřímně. Sice to byla hnusná upřímnost, ale alespoň nelhala.

Blue se usmál, když viděl, že ho následuje. Její otázky si přehrával v hlavě a zuřivě přemýšlel nad odpovědí. "Už jsem celkem starý," začal nakonec a zpomalil do jejího kroku, aby nemluvil do vzduchu před sebou. "mám za sebou zrádnou minulost, zakusil jsem alfování vyhnancům a zažil krátký čas života poblíž původní alfy." Než přišla o hlavu. "Naučil jsem se toho spoustu a vím, že ne všechny vlky si získáš a nemůžeš je nutit stát se členy smečky." Přemýšlel, jak by pokračoval. "Pravděpodobně je to z různých úhlů pohledu, jestli chápeš. Ty, jako bojovník, bys mě nejradši roztrhala. Malá vlčice jako obětní beránek se půjde schovat pod křídla někoho schopného." Blue už nevěděl, jak dál popisovat a tak radši zmlkl, než by vypustil blbost. Znovu ji předběhl, aby si náhodou nemyslela, že dolézá on.

Poprvé za celou dobu vlka poslouchala. Myslela si ale svoje. Popravdě jí dost překvapillo, že tenhle vlk mohl být někdy stejný nebo minimálně podobný jí. Zároveň se jí nelíbilo, že se snaží být co stůj před ní. Nakrčila nos a švihla ocasem. "Hmm, vypadá to, že tvoje smečka je plná budižkničemů," pronsela trpce a ohlédla se za sebe, spíš ze zvyku. "Takže běž radši za nimi, než ti ty malé vlčice seřere třeba nějaký pták," uchechtla se a obrátila se k němu zády. Věděla, že je to dost riskantní, ale pochybovala, že by vlk něco zkusil. Vlk jí vlastně potvrdil její myšlenku. Slabí vlci půjdou s každým, který jim poskytne ochranu a ti silní následují ještě silnější autority. Z toho vyplývalo, že vlkova smečka bude stát dost za nic. Přestože smečku potřebovala, netoužila se zrovna k téhle přidat. Pomalu ale jistě, bez pozdravu či něčeho podobného se začala od vlka vzdalovat. Už měla pro dnešek společnosti dost. Kde kdo by si mohl myslet, že ho nesnáší, pravda byla že se takhle hnusně chovala ke každému. K žádnému vlku již necítila žádný cit. Možná tak k sourozencům lehkou nenávist a sympatie k její předešlé alfě. Jenomže to bylo tak všechno. Nechtěla si dělat žádné známosti už jen proto, že víc než k užitku vlka tahaly ke dnu. Pořád se na někoho ohlížet nebyly zrovna Astrainy tužby.

Blue by všechny její poznámky přešel, ale pozastavil se nad tím. Zastavil se na místě a zavrčel. Nenáviděl, když někdo nadával na jeho rodinu. A rodinu neměl, takže jako své nejbližší bral právě smečku. Otočil se na patách. Vlčice k němu byla zády, ale pravděpodobně už o něm věděla.  Tohle odvoláš. Udělal pár skoků a už tiskl vlčici téměř vší silou k zemi. Uvědomoval si, že je silnější než byl a kdyby použil všechnu sílu, možná by jí rozdrtil i nějakou kost. I bez plné síly ji to však muselo bolet.

"Ti budižkničemové by byli ochotní udělat cokoliv pro ostatní členy, ne jen pro mě. Řekni mi, kdo zvítězí? Vlčice samotářka, nebo smečka vlků?" U celé té věty stihl i vrčet, takže si nebyl jistý, zda mu rozumněla. "Odpověz!" Zavrčel znovu a zaryl jí drápy do ramen. 

Ast popravdě nečekala, že to velkého vlka takhle veme. Na druhou stranu jí alespoň něco za hodně dlouhou dobu udělalo radost. Sice se trochu zašklebila jí přitlačil k zemi, ale stejně jí na rtech stále svítil úsměv. Tak takhle na tebe! Pomyslela si škubla sebou. Vyvedlo jí z míry, jak byl najednou silný. Podle ní si to bral až moc osobně, ale nic nenamítala. "Oh, vždyť si to řekl sám. Sám jsi mi pověděl, že do tvé smečky se přidávají slabí vlci," řekla přidušeně a nevinně zamrkala. "Smečka vlků by mě určitě přeprala," pověděla a švihla ocasem. "Jde o to, jestli zrovna ta tvoje," dodala provokativně a v očích se jí zablesklo. Bylo jí jedno, jestli ji tu na místě oddělá, takže se ani nijak moc nesnažila vetřít se mu do přízně. Od toho tu byli jiní. Už jí jeho váha sice začínala docela solidně bolet, ale nic nedávala najevo. Vždyť jí tomu taky od mládí učili.

Blue dobře věděl, že má pravdu, řekl to, sice ne úplně přesně, ale řekl. A protože to neřekl přesně, mohl se i jen trochu bránit. Zvedl jednu zadní nohu, kterou měl dosud na zemi, aby jí nerozmačkal, a silou, kterou v ní měl, jí položil na břicho vlčice.

„Neřekl jsem, jak silný  a schopný jsem," uchechtl se. „obětními beránky jsem mohl myslet vlčata. Ale také zabijáky, kteří nejsou tak dobří jako jiní.“ zavrčel a naklonil se k ní co nejblíž. „Pak jsem také nepočítal vlky na stejné a vyšší úrovni, než jsem já.“ Blue z ní zadní nohu sundal a stisk k zemi trochu povolil. 

„Tahle smečka, Tajemná, by tě rozdrtila ve dvou minutách.“ zodpověděl si sám svoji otázku a hned vypustil z pusy další. „Co by jsi s tím dokázala udělat? Jak daleko jsi schopná zajít?" 

Poslouchala Bluovi řeči a popravdě je zase tak moc neřešila, i když musela přiznat, že na tom něco je. Navíc se jí docela zamlouvalo, že už neni ušlápnutý děda, kterého pozorí i vlastní stín. Trochu sebou trhla, protože vlk měl přecejenom sílu a jí to začínalo bolet. Ve tváři ale stála měla neutrální výraz. "Pust mě," zasyčela na něj, místo nějaké chytré větě o smečkách. To jak ji tiskl zemi už jí začínalo dost vadit a rozhodně si to nechtěla nechat líbit. "Zajdu si kam budu chtít, protože mě žádná rodina nebo smečka nedží," rýpla si a pohla ocasem. "Zajímalo by mě, co by se asi stalo, kdyby se jim něco přihodilo," tajemně se odmlčela a vočích jí blýsklo. "Zničilo by tě to?" zeptala se pro změnu ona a nakonci své otázky se usmála.

Její prosbě, no spíše příkazu, aby ji pustil, se tak akorát zasmál, div se nezakuckal. Určitě nepočítala, že ji pustí, takže neviděl důvod, proč mu to vůbec oznámila. Jasně, pustím tě a ty mi prokousneš krk. Znovu. Při vzpomínce na nedávný souboj ho krk ihned rozbolel, více než dříve, takže stisk trochu povolil, ale ne dost. Všiml si, že mu z rány odkapává na zem rána a smáčí u toho chlupy vlčice, na černé srsti to ovšem vidět nebylo, na místě dopadu kapek však byla srst trochu pomačkaná.
Když se nedostal odpovědí, nýbrž otázek, frustrovaně si povzdechl a protočil očima. Nejradši by někam ulehl a spal, ale přiznával si, že se bál, aby ho nepřitiskla k zemi ona a nedala si ho jako zákusek k večeři. "Samozřejmě," začal a zamyslel se nad vším, co ho v jeho životě zničilo. Jen jednou ho to srazilo do kolen, ale znovu už se to nestane. "je to smečka, má rodina. A rodina drží při sobě, za každých okolností." Tak moc si přál, aby i on se tohoto pravidla držel.  Do očí mu vstoupila osamocená slza a na srsti vlčice se smíchala s krví. "Jestli tomu tak u tvé rodiny nebylo, je mi to upřímně líto." Pokývl hlavou na soucit, i když cítil, že to vlčice nerada uvítá.

Byla ráda, že jejíi slova uhodila do toho správného místa. Vlka to očividně zasáhlo a jí to vykouzlilo úsměv na tváři. "Velcí vlci nebrečí," řekla a uchechtla se tě málem slze, která ji dopadla na kožich. "Nikdy jsem rodinu neměla, protože se nepotřebuji schovávat za něčí zadek," řekla s nc neříkajícím úsměvem a okamžitě vystřelila svou hlavou dopředu. Chytla velkého vlka za kůži pod krkem a několikrát škubla. Krk už měl zničený z minulého souboje, takže se brzy dostala k masu. Na chvilku ho pustila aby mu mohla něco pošeptat do ouška. "Kdybys nebyl slabý, vůbec bych se k tomu krku nedostala," řekla a usmála se. Moc povídal a málo myslel, zatímco Ast při každém jeho pohybu přemýšlela a analyzovala. Nakonec našla správný úhel i místo, ale Blue se prostě moc zabýval rodinou a ostatními záležitostmi aniž by si hlídal krk. Dostala se tedy zpod jeho sevření a odskočila kousek stranou. "Jaké je to vědět, že ti tvá rodina bude kousek po kousku umírat?" Ušklíbla se a v hlavě dodala: Mou tlapou.