[Astraia + Blue] Temná strana měsíce

za blua

Blue ji neslyšel, nebo ji alespoň nechtěl slyšet. Věnoval se svému a zrychloval krok, aby měl bažiny co nejdříve za sebou, ačkoliv mu to terén všemožně znemožňoval. V čenichu mu znovu ulehl ten odporný zápach ze špinavé vody, takže mohl na nějakou dodatečnou večeři zapomenout. Hladově si olízl čenich a usmál se nad sebou, jak to krásně zvládl, ovládnout se, nikoho nezakousnout, jen si trochu dupnout. Nebyl spokojený s výsledkem, nechal ji tam bez možnosti mu říct cokoliv jiného. Přesto teď už téměř běžel, jak se stále trochu bál o svůj holý krk. Nikdy neměl moc dobré stravování a to pravděpodobně zapřínilo měkké maso a všechno ostatní, takže ostatním stačilo se prohrabat skrz tu hustou srst a mohly mu pohodlně kompletně prohrabat krk. Netušil, jestli má měkké kosti, ale nikdy nic zlomeného neměl, ani mu žádný pohyb nedělal problém, takže je měl nejspíš stejné jako všichni ostatní.
Když před sebou konečně spatřil větší světlo, zpomalil. Těšil se domů, někam, kde ho nebudou strašit náhodní kolemjdoucí. Nebo bude znovu prozkoumávat okolí, které k Erdenu přibylo jen před nedávnem. Zívl únavou a to ho přesvědčilo k té první možnosti, vyhledat někoho blízkého, což byly jen dvě možnosti, a upadnout do hlubokého spánku, z kterého by se probudil až zítra ráno. Myšlenka na domov mu na chvíli i odstranila odporný zápach z močálů, takže ucítil něco jiného, co ho přivedlo do pozoru. Stále za mnou... Chtěl se rozeběhnout, ale místo toho jako idiot zastavil, což byla chyba. Než se vůbec stačil otočit a věnovat vlčici další přednos, nejlépe o slušném chování, měl její zuby v krku a bílo všude kolem. Přepadl ho panický strach, ale stále se mu podařilo udržet si klidné myšlení. Vychovaný k boji, k tomu, aby miloval bolest svoji i cizí. Myslíš si, že mě dostaneš do kolen? Dříve měl stejné problémy, jako jeho matka. Se vztekem. Jedno malé vybočení z kolejí, slovo, které by si ten druhý následně už nikdy nepřál vypustit z tlamy. Končilo to vždycky jenom krví, i když nemusel být dotyčný mrtvý. Blue se teď možná perfektně ovládal, ale nikdy, nikdy za svůj krátký život normálního vlka, ne vraždícího monstra, se ho nikdo neodvážil zakosnout. Sledoval bílo před sebou. Jeho tělo se pod její vahou drželo celkem slušně - možná to byla vlčice, ale Blue nevážil zas tak moc. Vstřebával bolest, která se mu šířila tělem, a chtělo se mu brečet, ale místo toho jen zuřivě zavrčel.
"Chceš, abych tě zabil, co?" Zavrčel mezi zuby a pevně zavřel oči, tak, že teď po změnu viděl jen černo a pár hvězdiček z toho, jak je pevně držel u sebe. Takže chce mít jednu do sbírku svých krásných jizev? Jak je libo. Už mu došlo, že má magii iluzí a tak má proti ní značnou nevýhodu. Přesto si přiznejmě, že vlka, kterého máte na zádech, zaměříte i bez zraku. Bluovi se v uších ozval nepříjemný zvuk, jako když přejíždíte nehty po tabuli. Zhluboka se nadechl, aby mu vydržela energie na magii, až z toho pro vlčici udělal další volný prostor pro přetnutí tepny. Bude mít jizvu, ale až mu narostou chlupy, které teď vlčici musí lechtat v krku, nebude vidět. Vlčice už mohla slyšet, jak se na zemi tvoří křuplinky, ale Blue pochyboval, že ji napadne ho pustit a podívat se, co to je. "A teď slez." Zavrčel, možná by se zasmál, ale z psychouše už vyrostl. V zemi se vytvořila velká prasklina, těsně vedle něho, až se do ní začal převažovat. Vlčice by do ní pravděpodobně spadla, kdyby se z praskliny hned nevysunuli dlouhé kovové trubky, zakončené  velmi ostrým povrchem, jak je urval kdesi z dálky, kde mají teď pravděpodobně plné práce s tím zjistit, kam vlastně ty trubky zmizely. Zmizely sem, kde se o ně teď Blue opíral a vlčice byla tak krkem a bokem už jen pár centimetrů od té nejostřejší trubky. Jestli neslezeš, jestli se nepustíš, tak skončíš jako trubka. Blue se nad svým myšlením pousmál, až mu to nahnalo strach. Zapřel se tlapkama do země, aby ho nemohla odtáhnout a nechal pár trubek vyrazit i po jeho druhém boku. Dělej... Prudce vzdychl, jak se snažil udžet trubky na místě a ještě je posouvat směrem k vlčici. Až z něj sleze, pravděpodobně se zhroutí k zemi. Ale teď ještě ne.

Ast už se radovala z výhry. Vlk se totiž dost hloupě hýbal a uvolňval si tak sám cesetu na krku pro její zuby. Už byla téměř u cíle, ale v tom pocítila a dokonce i zalsechla podivné křupání. Se zuby stále v jeho krku stočila pohled dolů. Stáhla uši dozadu a přmýšlela co dělat dál. Co ví naprosto přesně je to, že ho nenechá jen tak být, jenomže to spadne na ty pitomé trubky. Ještě víc stiskla jeho kůži v zubech. Začala jhlavou lomcovat ze strany na stranu, čímž mu skoro utrhla kus masa z krku. Nemuselo by to být smrtelné, ale určitě to bylo vyčerpávající zranění a taky dost bolestié. Zatímco měl Blue kus krku skoro na kaši, ona na sobě od něj zatím neměla ani škrábanec. Sice jí tak édocházely síly, ale stále jich měla poměrně hodně. Vždyť co taky za celou dobu dělala. Jenom ho držela na místě. Navíc se vlk nezmítal, takže to nebylo zase tak těžké. Tlapky už jí pomalu klouzaly do propasti. Na pslední chlku odskočila, přitom se však pravou zadní nohou o jednu z nich odřela. Pomalu své zranění ale ani nespozorovala. Nacházela se teď na bezepčné půdě a jeno mčekala, až vlk odvolá svou magii. Nemohl jí držet věčně, protože pozanal, že už mu ubívají síly. Prostě tu počká, než se vyčerpá a potom se do něj pustí znova. Olízla si zakrvácený čumák a hladovýma očima sledovala vlka, který byl právě jednou z jejích kořistí, z nichž přežilo jen pár vlků. 

Blue hlasitě zakňučel a když konečně seskočila, prudce se zhroutil k zemi a sledoval pramínky krve, které odkapávaly na zem. Nemysli na to, nemysli na to. Krev, ta mu kdysi dělala největší radost. Rychle odvrátil pohled a prudce se podíval na vlčici. Magii stále neodvolal, až se mu tělo třáslo vyčerpáním. "Myslíš si, že mě zlomíš?" Rozesmál se. Nepletla se, zlomí se, ale doufal, že se dokáže udržet tak dlouho, že nakonec vlčici přejde chuť. Blue zrychleně oddechoval a zaposlouchal se do tichého kapání krve z jeho krku. "Pleteš se." Vyprsknul a nechal další kus trubky vyrůst ze země u ní pod krkem, při čemž se mu zbořily kovy vedle něho. Moc energie. Ještě pár chvil Blue, ještě chvíli. Očima probodával vlčici a soustředil se pouze a jen na trubku pod jejím krkem.

Pousmála se, když viděla jak se vlk hroutí k zemi. Dělalo jí to nesmírnou radost. Seděla na zemi před ním a dvoubarevnýma očima sledovala monotóní kapání krve. Svým způsobem jí to uklidňovalo. "A myslíš si to ty?" zeptala se klidným vyrovnaným hlasem. Snad jako by to nebyla ta zlá krvežíznivá vlčice lačnícíc po krve, ale spíš jako někdo, kdo to s oním vlkem myslel dobře a dával mu cennou lekci. Jenomže dobře byla ta první možnost. Vzetk jí sžíral i teď, jenožme s odstupem času se na to zvládla dívat s nadhledem. Po jeho dalších slovech, na které neměla v plánu odpovědět se jí pod krkem vynořila trubka, přičemž ty ostatní spadly. Mohla prostě uhnout rychle hlavou a dostat se tak pryč z pasti ale nepochybovala o tom, že vytvořit poslední trubku a zapíchnout jí do krku nebude ani v jeho stavu zase takový problém. ůKlidně mě zabij, jestli ti to udělá radost. S největší pravděpodobností to ale ani ty nepřežiješ," řekla ještě a poklidně si přes přední packy přehodila ocas. "Možná, že bych tě nechala žít. Žít s tím, že jsem tě porazila," dodala a ukázala bílé zuby v úsměv. Nikdy se smrti nebála, takže ani teď mu nelezla pod nohama a neprosila o odpuštění. To by radši zemřela.

Blue ji věnoval jeden letmý pohled a nechal trubku padnout k zemi. "Fajn. Tak tedy vyhráváš." Doufal, že tím vlčici alespoň trochu vyvede z míry. "Ale pokud mě zabiješ, co si tím dokážeš? Pravděpodobně jsi zabila už spoustu vlků, takže si nic dokazovat nemusíš." Zavrčel a opatrně se zvedl. Netvářil se jako poražený, naopak měl hlavu hrdě vztyčenou. "Neutíkám z boje. Ale nebudu zabíjet jen tak, protože jsem naštvaný." Udělal pár vratkých kroků směrem k ní. "Takže jsem stejně vyhrál. Vyhrál jsem nad svým vztekem, což je úhlavní nepřítel nás všech." Věnoval jí úsměv, falešný, ale otravný, vítězný úsměv. Přimhouřil oči a obešel ji. "V boji si ovšem vyhrála," otočil hlavu zpět k ní. "uznávám." Věnoval ji úklonu v podobě nenápadného kývnutí hlavy. "Ale co, už jsem skoro starý." Pokrčil nad tím rameny, naposledy se na ni podíval a vydal se ven z bažin, vratkými kroky a hrozilo, že brzy spadne. "Polož si otázku, Tajemná, proč zabíjíš?" Zašeptal nakonec a zpola doufal, že za ním půjde a on jí tak bude moci dát další přednášku.

Překvapeně nastražila uši. O co mu šlo? Podívala se dolů na trubku, ale stále nehnutě sledovala a pozorovala onoho vlka. "Právě jsem řekla, že tě zabít nechci, jsi snad i hluchý?" řekla bez jediného záchvěvu jakékoli emoce. "Máš pravdu, já už si nic dokazovat nemusím," přikývla a nespouštěla z vlka oči. "Kdybych zabíjela protože jsem naštvaná, ležíš tady kolem mě na pět kusů," odfrkla si a pohnula ocasem. Začínal jí ten povýšenecký postoj štvát. Následně se začala smát. Opravdu upřímně a ze srdce smát. "Mýlíš se poražený vlku. Vztek nás všechny pohání. Nechá nás udělat rozhodnutí, které bychom s přílišným rozmýšlením nikdy neudělali. Vyhrát nad vztekem znamená, že víš kdy ho použít," promluvila dokonce docela moudře. Pro spousty vlků by to musel být docela šok. Nevypadala totiž zrovna jako inteligentní a přemýšlivý vlk. Spíš jako blázen, kterým svým způsobem byla. I přestože jí říkal v podstatě lichotky, nespouštěla ho z očí. Byla na něm stále zavěšená, kdyby chystal nějaký podraz. Když začal odcházet, zvedla se také. Štval jí jeho postoj. Měla zvlášní potřebu ho utvrdit v tom, že to ona má pravdu! Ona byla učena nejsilnějšími vlky, ona ho porazil a ona má pravu. "Protože mě to baví," odpověděla bez záchvěvu emocí ještě za jeho zády. Mohla to kdykoli celé skončit a půlka jejího vědomí po tom bažila. Ta druhá zase říkala, že to mlže udělat kdykoli potom. Zabije ho, až si uvědomí, že to ona má pravdu a že žil celý život ve lži.

Blue všechno, co řekla, vypustil jedním uchem ven, jen tu poslední větu si ponechal. Zastavil se, otočil se na ni a věnoval jí úsměv. "Taky jsem zabíjel, protože mi to dělalo radost. Ale věř mi, až ti bude patnáct, budeš všeho litovat. A věř mi, není to příjemné." Přikývl si na souhlas, znovu se otočil a pomalými kroky pokračoval ve své cestě za příjemnější společností a hlavně někam k vodě, kde by si ránu vyčistil. "Hele, půjdeš taky, zůstaneš, nebo mě budeš pronásledovat a zase mě vystrašíš? Nebo ne, nech si svůj moment překvapení." Pousmál se, sám pro sebe a i přes bolest se trochu rozklusal. "Koneckonců, uznal jsem svoji prohru, takže za dnešek už máme válku ukončenou."

Poslouchala vlka tak na půl ucha, protože se stále hraba ve svých vlastních myšlenkách. Přesto věděla o čem mluví a tak ji překvapilo, co řekl. Nedala to však na sobě nijak znát. "Co ti je po tom, čeho budu litovat," prskla na něj. Ne, nijak moc příkře. Prostě tak, jak mluvila s vlky, kteří věděli co je zač a nemusela se před nimi přetvařovat. Sarkastická, drzá vlčice. Přesto stále dělal kroky hned za těmi Bluovými, a s očima všude prohlížela okolí. "Fajn, pro dnešek neválčíme," přiznala, i když z její tlamy to vyznělo spíš jako nadávka. "víš co by mě zajímalo? Proč jsi alfa. Jak za  tebou vlci mohou jít," zeptala se upřímně. Ve vlkovi neviděla ani převelikou autoritu, nebo alespoň ona ji necítila, nebo sympatii. Tedy, ona k sympatickým vlkům moc dobrý vztah neměla, ale tak nějak vypozorované, kteří vlci se ostatním zdáli milí. A tenhle jí jako nejmilejší vlček moc nezdál. Prostě takový ten průměr. S tímhle by mohl být každý druhý vlk afou. "Nikdy bych nenásledovala někoho jako tebe," řekla upřímně. Sice to byla hnusná upřímnost, ale alespoň nelhala.

Blue se usmál, když viděl, že ho následuje. Její otázky si přehrával v hlavě a zuřivě přemýšlel nad odpovědí. "Už jsem celkem starý," začal nakonec a zpomalil do jejího kroku, aby nemluvil do vzduchu před sebou. "mám za sebou zrádnou minulost, zakusil jsem alfování vyhnancům a zažil krátký čas života poblíž původní alfy." Než přišla o hlavu. "Naučil jsem se toho spoustu a vím, že ne všechny vlky si získáš a nemůžeš je nutit stát se členy smečky." Přemýšlel, jak by pokračoval. "Pravděpodobně je to z různých úhlů pohledu, jestli chápeš. Ty, jako bojovník, bys mě nejradši roztrhala. Malá vlčice jako obětní beránek se půjde schovat pod křídla někoho schopného." Blue už nevěděl, jak dál popisovat a tak radši zmlkl, než by vypustil blbost. Znovu ji předběhl, aby si náhodou nemyslela, že dolézá on.

Poprvé za celou dobu vlka poslouchala. Myslela si ale svoje. Popravdě jí dost překvapillo, že tenhle vlk mohl být někdy stejný nebo minimálně podobný jí. Zároveň se jí nelíbilo, že se snaží být co stůj před ní. Nakrčila nos a švihla ocasem. "Hmm, vypadá to, že tvoje smečka je plná budižkničemů," pronsela trpce a ohlédla se za sebe, spíš ze zvyku. "Takže běž radši za nimi, než ti ty malé vlčice seřere třeba nějaký pták," uchechtla se a obrátila se k němu zády. Věděla, že je to dost riskantní, ale pochybovala, že by vlk něco zkusil. Vlk jí vlastně potvrdil její myšlenku. Slabí vlci půjdou s každým, který jim poskytne ochranu a ti silní následují ještě silnější autority. Z toho vyplývalo, že vlkova smečka bude stát dost za nic. Přestože smečku potřebovala, netoužila se zrovna k téhle přidat. Pomalu ale jistě, bez pozdravu či něčeho podobného se začala od vlka vzdalovat. Už měla pro dnešek společnosti dost. Kde kdo by si mohl myslet, že ho nesnáší, pravda byla že se takhle hnusně chovala ke každému. K žádnému vlku již necítila žádný cit. Možná tak k sourozencům lehkou nenávist a sympatie k její předešlé alfě. Jenomže to bylo tak všechno. Nechtěla si dělat žádné známosti už jen proto, že víc než k užitku vlka tahaly ke dnu. Pořád se na někoho ohlížet nebyly zrovna Astrainy tužby.