[Arem + Blue] → Smečka s dobrými vůdci

vlčice s kaštanovou srstí pozorovala své okolí. Byla klidná, neměla důvod k hněvu - který ovšem sama znala jen před válkou, ale to si předci nepamatovala. Chtěla ale zase cítit jakousi moc, důvěru členů smečky - a proto ji tatktéž hledala. Kolik to již bylo dní, co zde byla a nenašla smečku? Tři, možná čtyři? Kdyby se ale nenašla, založila by ji. Našla by například Sibiri, kterou potkala, tu bělostnou vlčku, jenž mu srstí připomínala bělostného vlka, který ji zachránil život a riskoval svůj uctívaný post léčitele v jeho smečce. Vstala a dala se do pohybu, do srsti se ji zapřel lehký jarní vánek. Dlouze vzdychla a spokojeně se protáhla. Tak, ještě nepotkat nějakého zabijáka a bude to její první, dobrý den na tomto území.

Až moc přehnaně hrdě se procházel po jakémsi území, které tu ještě neviděl. Krásné místo. Jeho myšlenky se stočily k časům, kdy i on měl možnost vést Erdénskou smečku. Jaká práce. Přesto uvažoval dál Možná... Kdyby byla menší, bylo by to mnohem lehčí. A hlavně by to chtělo nějakou pomoc. Blue dlouze vzdychl. Uvědomoval si, že bez smečky která by to tu obývala si území může klidně přivlastnit. Ale měl strach. Bál se, že znovu přijde o všechno a o všechny. Bál se, že o to už přišel. Ach Blade, kde jen jsi? Po tváři mu stekla osamocená slza. Jediná slza, která měla schopnost říct tisíce slov. Jak moc mu chybí jeho partnerka, s kterou se proháněl po louce. Které dělal stráž ze země, zatímco ona na obloze hlídala jeho. Jak moc mu chybí jeho dvě vlčátka, malé dcerky překypující radostí. Kde jen jsou? Trhalo mu srdce pomyslet, že je ztratil. Taktéž ho ale ničilo pomyšlení na setkání s nimi. Nebudou nadšené, že se o ně nestaral. Přišel jsem o všechno. Věděl, že o tak moc vlastně nepřišel. Jistě, psychická bolest se nedala s fyzickou srovnávat, ale byl zdravý a žil. A nehodlal to zahodit. Jsem naživu. A vy si s tím budete muset poradit. Tělem mu projela nová vlna sebedůvěry.

"Jsem Blue DemonSide a jsem pořád naživu!" Vykřikl do okolí a nechal malý větřík, aby si pohrával s jeho srstí. Pro kolemjdoucí by musel vypadat jako blbec, ale pro něj to bylo něco úžasného a dramatického. Nejsem šílený. Budu tady. Přímo tady a vlci ke mně budou chodit s prosbou o přidání do smečky. V očích se mu téměř objevily hvězdičky radosti. Rozběhl se, div nesrazil vlčici před ním a myslel na všechno, co kdy udělal. Jistě. Zabil jsem spoustu vlků. A pak jsem to napravil. Přišel jsem o rodinu. Ale nestala se ze mě troska. Ani se nestane. Po chvíli běhání musel zastavit. Spal celé dny a stále nic nepil a nejedl, ale myšlenka na smečku ho naplnila. Smečka. Rodina. Šest písmen. A je to téměř stejné. Otočil se zpět a podíval se na obrys vlčice, kterou málem srazil. Čas na nový život. Blue se rozklusal, ale pár metrů před vlčicí zpomalil. Možná z něj ještě bylo cítit vyhnanství a rozhodně nechtěl nikoho vyděsit. "Ahoj."

Pomalu, skoro až na pohled vyčerpaným krokem šla dále. Oči měla zabodnuty před sebou, tlapy se líně odlepovaly od půdy pod ní - na tváři stále ten smutný výraz. /nebo-li její obvyklý vzhled, yawh xd/ Tak moc toužila po smečce, které by mohla být pánem ale taktéž by mohla příjimat rozkazy od někoho, protože sama by to neudržela. Byla to vlčice, která by byla spíše pseudovůdce či vysoké postavení, ne Alfa - na to nemá, byť již vedla a má zkušenosti. Ale právě o toto ji zřejmě šlo - předat své zkušenosti a poznatky někomu jinému, nové krvi, která by ji nahradila a ona by mohla s hrdostí tohle pozorovat. Překvapeně sykla, když jí minul jakýsi vlk, na pohled poháněn energií ze života. Slabounce se pousmála a stáhla uši, ano, tento samec který ji byl skoro stavbou těla roven by byl dobrým vůdcem, tedy na pohled. Jakou má povahu.. ah, to mohla hádat - ale v mysli si již vytvořila kvůli své zvyklosti hodnocení o něm. Je to šílenec, šílenec, který si teprve nyní uvědomil, jak krásný je svět a chce prožít vše zameškané v jeden den. Avšak.. cosi ji přinutilo otočit se a zaměřit se na pysky vlka, kdyby si pro sebe něco mumlal - mohl předci spěchat za smečkou! Celým tělem se za ním vytočila, jakmile se k ní rozeběhl. ˝Zdra-vím˝ pronesla melodickým, až krásně zvonivým hlasem, ona ale byla ponořena do ticha, neslyšela nic. Znovu se zaměřila na jeho pysky, kdyby snad měl něco na srdci.

Krásný hlas. Blue zavrtěl nadšeně ocasem a i když ho v myšlenkách stále proháněla minulost, neztrácel úsměv. "Jsem Blue Demonside." Blue se na chvíli zarazil. "Jsem Blue DemonSide Selleyandra Fire Rosseni." Pronesl na jeden nádech. Teď už se za ty rody nestyděl. Nestyděl se za nic. Snažil se být tím nejlepším vlkem z rodiny, tím, na kterého budou všichni hrdí - i když už nejspíš nežijí. "A copak jsi ty za poklad?" Zastříhal ušima a poskočil si na místě. "Jsi zajímavá. Normální až zajímavá." A opravdu byla. Normální vlky tu ještě nepotkal a tak mu přišel její vzhled opravdu zajímavý.

Koutky úst ji mírně zacukaly nad chováním toho vlka, jak před chvílí myslela - šílenec s energií, připraven na život. Nevědomky si jazykem přejela po pyscích a pozorovala naopak ty samcovy. Byl o něco mohutnější, podivuhodná srst a jiskřička v očích. Blue DemonSide Selleyandra Fire Ross-něco. Yawh, proč tak dlouhé rody? Lepší dlouhé generace, ne rody. Automaticky taktéž střihla uchem a pohlédla mu do očí. ˝Arem pureum-Hesse, hluchá vl-čice˝ pronesla bez sebemenšího ostychu. Když on rod, tak i ona, předci jen - byl to prostě jen rod, pokrevní důkaz příbuzenstva. ˝Takže, ehm, Blu-e, neznáš něj-akou smeč-ku?˝ Zeptala se, byla to pro ni důležitá otázka - asi se z toho stane rituál, ptát se vlků na toto než ji někdo neodpoví, že patří do nějaké.

Blue se zaměřil na její pohyby. Uvědomoval si, že nejspíš vypadá jako hlupák. Aby si tak nepřipadal zaměřil se radši na její vzhled. Hustá srst. Větší stavba těla. Vypadá trochu jako samec. Celkem normální zbarvení. Vlastně nic moc jedinečného. Z myšlenek ho vzbudil její hlas. "Ty jsi hluchá? Rozumíš mi?" Nejspíš bylo neslušené se na takové věci ptát, ale Blue byl zvědavý. V mládí ho zajimaly spíše boje a teď byl čas na prozkoumávání světa a věcí, které ještě nezažil. Jako jsou třeba hluché vlčice. Arem ho znovu navedla na myšlenku o smečkách. Na chvíli ztichnul a znovu se zamyslel. Jistě, smečka by byla skvělá. Ale je to moc velká zodpovědnost. Ale s malou pomocí by to možná mohlo být lepší. Kdyby byl někdo, kdo by mu mohl poradit. Určitě by se zeptal na spoustu otázek a ani po jejich zodpovězení by mu to přišlo málo.
"Erdénská smečka." Blue se zarazil. Žádná Erdénská smečka už nebyla, neexistovala. Žije jen ve vzpomínkách a v těch se za chvíli také ztratí. Je ztracená. "Tedy... Byla tu Erdénská smečka." Byla to nedostatečná odpověď. Blue trochu znervózněl. Možná mu Arem vůbec nerozumí? "Tohle území je celé bez smečky. Ale jistě se brzy zase nějaká vytvoří. Je tu spoustu vlků. Myslím." Řekl trochu hlasitěji, jako by ho snad Arem mohla zázračně slyšet.

//Nedala jsem místo, kde se nachází =D Tak dělejme, že jsou v Měsíčním lesíku =D

Suše se zasmála, pro okolí možná pobaveně až sarkasticky, pro ni bolestně a nostalgicky. ˝Blue, odezí-rám z pys-ků, nes-lyším nic˝ zacukaly ji koutky úst. Možná by byla i ona taková, kdyby potkala někoho hluchého a ona sama by měla příležitost slyšet. Zvuky.. chybělo jí to, slyšet smích, dešťové kapky odrážející se od vody, či důkaz, že jaro je zde v podobě dotěrného bzučení. Z hrdla se ji vydral tichý povzdech, toto již nebude mít šanci zažít, i když stále doufá v opak - že možná na jedno ucho někdy ještě uslyší. Byl to její poamnézijsky-celoživotní sen, prostě ještě jednou - klidně jen na pár minut slyšet své okolí. Kdyby tak mohla. Ale nemůže. Již nikdy. 

Zaměřila se na jeho pysky, ah, dokončoval slovo pro její smůlu opět zastřihala ušima a slabě kývla na jeho slova. Jestli tu byla, je jí to k ničemu - leda že by se musela ujmout vedení ona. Ale na to byla moc slabá. Zkušená ano, silná v žádném z případů. ˝Vždy je tu něk-do, kdo smeč-ku musí založi-t˝ pronesla, navazující na své myšlenky před chvílí.

Se zájmem poslouchal. Rozhodně mluvila jinak než ostatní. "Tak to musíš mít těžký život. Já už bych byl mrtvý." Blue se znovu nastavil do svého režimu přemýšlení. Jistě, on toho ztratil spoustu, ale nejspíš měl stále lepší život než Arem. Najednou se cítil trapně a chtěl se začít omlouvat, ale nějak mi nešla slova. "A co když někdo mluví hodně rychle a ty nestíháš?" Tentokrát mluvil hodně pomalu a za otázku se hned zastyděl. "T-teda nechci tě urazit, jen jsem někoho jako jsi ty ještě nepotkal." Pomalu si projížděl seznam svých známostí. Možná někoho takového potkal, ale neměl náladu dlouze přemýšlet. Vlastně ho ta chvilková radost přešla. Další zmínka o smečce ho ale zaujala.

"Proč ne? Smečku už jsem jednou vedl, ale nějak si na to sám znovu netroufám." Uchechtl se. Kdyby se svěřil i se svou zkušeností s vyhnanci, Arem by už určitě byla hodně daleko. "Ale možná se najde někdo, kdo by pomohl." Nenápadně sjel Arem pohledem. Jistě by byla dobrá vůdkyně. I přes její nevýhody. 

Kývla stroze hlavou, s malinkým úsměvem na pyscích. Mrtvá ona je, uvnitř, jen je pro ni těžké si to přiznat - nikdo se nemůže smířit se smrtí, ať už jeho vlastní či smrtí přítele, vždy bude chtít bojovat. ˝Musíš s tím bo-jovat˝ pronesla po chvíli ve svých myšlenkách jako zkušená matka. Boj, co to vlastně je a kdo jej potřebuje? Vlci se bijí z lásky. Láska je bláznovství a zbytečnost - tudíž i boj musí být zbytečnost. Bylo pro ni lehké takto uvažovat, vzhledem k tomu, že mnoho věcí ji nebylo vysvětlených. Na jeho slova zavrtěla nesouhlasně hlavou a stáhla mírně uši. Co by mohla dělat? Nic, naprosto nic. Byla bezmocná v tomto ohledě, ale přesto se snažila své schopnosti v odezírání samozřejmě rozvíjet, byť už jen to odezírání byl zázrak. ˝Bezmoc, a je to v po-řádku, potka-la jsem zvěda-vější˝ řekla stroze. Blue.. ne, lhala, on byl první, co se ptal na hluchotu, ne na důvod její 'nemoci'. Nad jeho slovy se napnula a v očích se jí objevila maličká jiskička, na tváři dětinský úsměv. Smečka, ano, Blue a ona! ˝Co my d-va?˝ Zeptala se veselým tónem v hlase, snad ani ona sama se nepoznávala. Jak moc by chtěla! Sakra, tohle byla příležitost, které se musela pevně chytit a již nepustit, nebo hrozil zase pád do temnoty tuláctví. Ne, tohle již nechce - patřit na něčí území bez povolení, bez sebemenšího respektu procházet po krajinách. Pro ni znamenal post ve smečce naprosto vše.

/Vlastně i Arem byla vyhnanec, protože v té válce se pokusila zabít člena té smečky, která ji později zachránila c:/

"Jsi odvážná vlčice." Blue rozhodně neskrýval stupňující se radost. Jestli se jí jeho návrh bude líbit, znamená to novou éru pro Erden. Na chvíli si představil sebe na místě alfy. Musel se uchechtnout. Občas až moc fantazíroval. Přesto si s tou myšlenkou neustále pohrával, představoval si ji do nejmenšího detailu. Jak za ním chodí tuláci, jak řeší záležitosti s jinými smečkami. Ze samého snění skoro neslyšel, co Arem říkala. "Bezmoc. To je... Dost depresivní slovo." nejistě si odkašlal. Znovu mu přišla celá situace dost trapná. Jakoby snad Arem četla myšlenky, najednou se zmínila o založení smečky. A Blue chtěl souhlasit, vážně chtěl, ale nedokázal to. "To by bylo skvělé Arem... Ale je to moc starostí. Máš na starost spoustu vlků a vůbec..." Blue si zničeně povzdechl, ale usmál se. Čekal, že mu to Arem všechno vymluví. 

Přitáhla si ocas blíže k tělu a četla jeho slova, mezitím co sama přemýšlela. Alfou již být nemohla. Ne po tom, co jí druhá smečka vyhlásila válku z nevysvětlitelného důvodu, ne po tom, co svou vyhnaneckou skupinu málem přivedla do záhuby, protože do ní nechala vstoupit pyromana. ˝Ne, když si zvy-kneš. By-la jsem vedou-cí vyh-nancům i sme-čce, Blue, a stojí to za t-o˝ usmála se na něj, odhalující tak nevědomky tesáky. Takto se ona nikdy moc neusmívala, říkala si, že to neumí. Saylen, Daryl'e, Nikolai.. ještě jich bylo pár tuším,.. ach ach, chybíte mi vy mí vyhnanci..

Blue si v hlavě srovnal pro a proti. Na Erdénském území bude smečka, to znamená žádní nezvaní hosté. Zase to bude spousta práce. A tak si Blue srovnával další možnosti skoro pět minut. Vyšlo mu to úplně nastejno, ale než stačil říct svůj výsledek, spustila Arem. Vyhnanci? Blue byl rád, že v kariéře vyhnance nebyl sám. Přesto se nehodlal se svými zkušenostmi svěřovat. "Já také vedl smečku." Blue se znovu ztratil v myšlenkách. Už nebyl jako dřív a rozhodně nehodlal na několik měsíců znovu usnout. A i kdyby, Arem byla dost šikovná. "Tak založíme smečku!" Nadskočil Blue s výkřikem. Pak se ale zarazil. Další zádrhel. "Hele... Byla tu Erdénská smečka. To je jasné. Podle území. Ale co naše jméno?" Bluovi sny se na chvíli zbortily, ale znovu se sebral. Jméno není konec světa. Třeba může existovat smečka bez jména. 

Pozorovala sebemenší změnu v jeho obličeji. Musí jej přemluvit, nesmí dopustit to, aby opět klesla na post tuláka - ne nyní, když ji Blue dal slabounkou naději toho, že nějaká smečka bude existovat pod jejich vedením. Na jeho poznatek pokývla slabě hlavou, je to pro oba dva velká výhoda. Můžou si kdykoliv vyměnit zkušenosti a rady, kdyby si jeden z nich nebyl jist či nevěděl rady. Překvapeně střihla ušima a pousmála se nad jeho slovy, které stěží kvůli výskoku zachytila. Když se najednou ale zasekl, zalekla se, že si to snad rozmyslel - pak ovšem uvolněně vydechla, ale taktéž se zamyslela. Vzhlédla k obloze, jak to měla většinou ve zvyku a trhala spokojeně ocasem. ˝Slu-neční smeč-ka?˝ Zeptala se a pohlédla na něj, čekajíc na odpověď z Bluovy strany. Nic lepšího ji nenapadlo.

Za Blua

Blue se nad názvem zamyslel. Než došel sem, musel projít krásnou zimní krajinou. Cítil mrazení v kostech a byla mu zima, ale bylo tu opravdu krásně. A bůh ví, co je ještě dál. "Myslím, že se to k tomuto území moc nehodí. Co třeba Ledová smečka? Ale ne, to zní zabijácky." Blue znovu ztratil sebevědomí, ale přesto dál zuřivě přemýšlel.

˝H-hej,˝ vykoktala, jak může hluchá vlčice sakra koktat? ˝Mě-síc je chlad-ný, ne?˝ zamyslela se nad tím. Vymýšlení jmen či čehokoliv.. to bylo na ni složité. I kdyby měla mít snad někdy s někým potomky, což je velice nepravděpodobné, nedopadly by nejlépe. ˝Ne-bo bí-lá smeč-ka?˝ Frkla nad svou špatností a mírně se pousmála, když si všimla, jak je Blue zamyšlený. Když už byla ale u těch vlčat, chtěla by nějaké? Na vlčata jsou předci jen, potřeba dva, ne? A ona.. ne, láska prostě jen všechno komplikuje a v boji dělá problémy. Obě tyto věci - boj a láska - jsou naprosto zbytečnými a měly by být zakázány. 

Za Blua

"Měsíční smečka!" Vykřikl Blue, přestože ho nemohl nikdo slyšet. "Ty jsi tak chytrá Arem!" Blue skoro skákal radostí. "Bílá smečka já moc obyčejné. Měsíční smečka je skvělá. Ty jsi skvělá! Vymyslela jsi jméno!" Tentokrát si Blue i povyskočil. "Takže... Máme smečku?" Zeptal se nejistě Blue. Vlastně čekal na povolení začít běhat kolem a chovat si jako vlče, které dostalo dárek. 

Párkrát zamrkala, když Blue nečekaně vykřikl, ale pak se na její tváři zase objevil ten malý, spokojený úsměv. Tatkéž taková byla, před válkou a zapomenutím? Inu, nedobrovolně se to dozví tak či tak. Zase se dostala ale myšlenkami k tomu partnerství a lásce, ve které tak moc nevěřila. Zahleděla se na Blue a se zářivým ušklíbnutím přikývla - vlastě sama tomu nemohla nějak uvěřit. "Ty, B-Blue,"  začala "co je lás-ka?" 

Blue se zářivým úsměvem sledoval úsměv, který se jí rozléval po tváři. Šťastně zavrtěl ocasem a nechal tíhu zodpovědností, aby ho poučila o zodpovědnosti. Ještě chvíli přemýšlel, ale pak Arem přišla s otázkou. Blue zrudl, ale zároveň i zesmutněl. Lásku už dlouho nezažil. Už si ji ani nepamatoval. "Já nevím Arem. Vím, že když ji cítíš, máš takový tíživý pocit na hrudi až skoro nemůžeš dýchat.  Zní to divně, ale je to krásné. Nejkrásnější pocit, co jsem kdy zažil." Blue zklamaně zavřel oči. Nejspíš už nikoho z těch, které miloval neuvidí. 

Pozorovala chvíli oblohu, než se ejjí oči zase zachytili na Bluovi a jeho změně ve tváři. Vlastně zopakovala jeho reakci a tatkéž zesmutněla. Nejen kvůli němu, ale i kvůli sobě. Váhavě k němu přesla a lehce - tak, aby nezaznamenal její jizvy - se o něj přátelským gestem otřela. "Všich-ni musí jedn-ou odejí-t" zamumlala a otáhla se, aby mu mohla pohlédnout do očí. Opět pocítila ten povidný pocit, který ji nutil starat se o vlky. 

Po tváři mu stekla jedna osamocená slza, naštěstí na straně, kterou Arem neviděla. Její slova ovšem zamokřila i druhou část. "Ach, Arem. Když ono je to všechno tak moc těžké. Tolik to bolí." Nepatrně sklonil hlavu a zamyslel se. Jistě se dokáže znovu zamilovat, ale dokáže zapomenout? "Nech to být Ar. Jizvy na těle nakonec zmizí, ale ty na duši nám zůstanou navždy." Opatrně se usmál. Už dlouho nikoho neviděl a neměl příležitost si dělat kamarády. Ale teď znovu cítil pocit bezpečí. Vzniklo tu přátelství svázané smečkou a Blue měl důvod, proč zůstat živý. I s jizvou na duši.

//Neukončíme to nějak? =dd