❛ vrah jako kořist ❜ ❦ ᵃˢᵗʳᵃⁱᵃ&ˡᵉⁿᵃ

Černá, velmi hubená vlčice ležela pod stromy a se zavřenýma očima si vychutnávala západ slunce. Jestli se nestane zázrak, preavděpodobně její poslední. Poslední sluneční paprsky jí hladily po černé srsti a tak trochu zpříjemňovaly vlčici poslední den života. Nejedla už pomalu měsíc a několik dní se nenapila. Možná že to najednu stranu dělala schválně. V životě už nenacháázela žádné štěstí. Mučit vlky byla sice sranda, ale ne na dlouho. Všichni ktreým se nutně potřebovala pomstít už si svou daň vybrali. A ti kteří ještě ne, si musejí počkat na to až bude duch. Trochu jí tedy štvalo, že nebude mít potomky, pokračovatele její krve, ale na druhou stranu se jí dělalo blbě při pomyšlení na vlčata. Fuj, jak může někdo ty malé věci mít rád. I při jejím stavu nakrčila znechuceně nos. Konečně se potká s matkou a bude ji moci říct, že by ji byla zachránila, ale takhle alespoň obě poznaly, co že je jejich rodina zač. Ast už teď vypadala jako mrtvola. Nebýt těch mělkých nádechů a výdechů, byla by k nerozeznání od mrtvého vlka. 

Iljevič někdy doopravdy přemýšlel nad tím, proč je takovým velikánem, proč prakticky nemůže přibrat a proč vidí mrtvé - přesně tak, otázky proč. Rozhlédl se, zajíc v tlamě a bez problémů vyskočil na větev stromu, tohle byla snad jediná výhoda jeho výšky, tedy když nepočítal častý strach vlčat a autoritu, když stál na vysokém postavení. Jeho vlastní mise? ; dostat do odboje nové vlky, jenž by mohli plnit jeho rozkazy ještě lépe než ona pověstná trojka, což bylo avšak nemožné. Přestože se Serenpidity, Aurelion i Yvette každý vydali vlastní cestou, stále měli místo v jeho srdci a rád by je znovu potkal. Hruď se mu nepravidelně zvedala, když přeskočil vratce na další větev a dostal ze znovu na pevnou zem. Chtěl se rozeběhnout tak, aby mohl vyplivnout své plíce a stát se jednou z duší, které jej pronásledují, ale věděl, že nemohl - byl prakticky nesmrtelný, protože jestliže někdy někomu nepředá toto prokletí, zemře s navěkou bolestí v tělě ; a to ho děsilo stejně jako smrt.

Otočil se podezíravě na třpyt ve vzduchu, za zapadajícího slunce byly duše vidět mnohem zřetelněji než na světlé dny, kdy měl od vlků částečný pokoj. Po hubě mu stékalo pár pramínků krve zajíce, doopravdy měl hlad, alemusel najít místo, kde nikdo nebyl, aby se mohl najíst bez křeče - a řekněme si, v jeho výšce bylo doopravdy těžké najít jakoukoliv potravu, takže toto bylo snad štěstí z nebe. "Černý flek" zastavil se a hleděl na duši (bratr Ast) po svém boku, po hrudi se mu rozjel nepříjemně štiplavý pocit začínající křeče. Protočil očima a rozešel se přesně opačným bokem, než na který jej mrtvý naváděl a švihl ocasem, nemá zájem o nějakou přejetou placku na zemi. Co tím myslela, ona duše? mírá snad někdo, koho bude mít na krku on? Zamračil se a tesáky tiskl více do masa, třeba může tomu 'černému fleku' pomoci a zachrání se tak od větší bolesti. Hrdelně zavrčel a nasupeně se dostal k duši, která na něj očividně čekala. "Fjn fjn!" zahuhlal na svou obranu přes zajíce v ústech a rozešel se po boku toho průhledného vzduchu.

Kdo jej tam čeká? Starý vrah, samec vyšší než on, či snad maličký, ale na něj až moc silný vlk? Doopravdy neměl zdání, ale pomalu se děsil, jelikož duší okolo něj přibývalo a on začal pochybovat o svém vlastním psychickém zdraví. Tohle bude masakr, to bude masák. Zavrčel a šlehl nepřátelským pohledem po těch všech vlcích, jenž jej vedli k černému fleku, placce či čemukoliv a komukoliv, kdo jej tam měl čekat. Do čumáku jej udřel jakýsi pach, nemohl to nazvat zdechlinou, ale ani čerstvým a charakteristickým pachem vlků, tedy většiny. On byl vždycky mírně háklivý na všechny pachy kolem sebe, a vzhledem k duším okolo něj se nedivil, že ze sebe vlk nesmyl smrad mrtvol úplně - jiní by to necítili, on ale až příliš poznal, kdo koho zabil ; a hned 2 způsoby, skvělé! "C th krv-" zahuhlas zas přes mrtvé tělo v jeho ústech, když mu tělem projela silná bolest a on přivřel oči. Tak z tohohle by si mohl udělat celou armádu, když na to přijde. Přešel k černému - doopravdy to vypadalo jako flek -tělu vlka a šokovaně se zamračil. Tohle nebyl v žádném případě vlk, ale vlčice. Vedle ní seděla jedna z mrvých duší, vypadala.. zklesle(matka)? Jako by jí záleželo na tom vrahovi rozvaleném na zemi - nic ale neříkal. Přejel černou srst kritickým pohledem ; žebra ven, nepravidelný dech a postava jako kost. Zavřel křečovitě oči a pomalu za svých tesáků uvolnil kořist, přičemž s lehkým zvukem dopadla na zem. Beze slov se rozešel zpět do lesa pro nějaký klacek, který by mohl zkousnout a potlačit tak výkřiky ve vlnách bolesti - chvíli jakoby tu byly, ale za druhou, delší utichly. Tohle není normální.

Ast neměla tušení, že se k ní někdo blíží. Jak by taky mohla, když jí dělalo problém i dýchání. A také netušila, že se kolem ní nacházejí vlci, které zprovodila ze světa. Otvřela jedno oko, zrovna to normálně vypadající (světlé-béžové) a opět ho zavřela. Pohla ocasem a nepřívětivě zavrčela. Nelíbilo se jí, že jí vidí někdo takhle odpornou, zuboženou a bez síly. Vždycky se těšila když potkala někoho nového. Na ten zmatek a strach v očích, když spatřili její svalnaté velké tělo a dvoubarevné oči toužící po tom, ochutnat jejich krev. Opět otevřela ono oko, když před ní cosi spadlo. Hmm, a jak to vonělo. Překvapeně se na odcházejícího vlka podívala a poté s znovu koukla na jídlo, které jí přinsel. Co se stará?! Opřela se do něj v myšlenkách. Nebyla to zrovna normální reakce, jelikož by většina vlků onoho zachránce zahrnula děkovnými proslovy. No smůla, teď tu byla Ast. "Něco sis tu nechal," zavrčla na něj a snažila se o to, aby byl její hlas alespoň trochu stejný, jaké mívala když byla ve formě. Povedlo se jí to tak napůl. Doufala, že vlk se prostě lekne, vezme si svoje jídlo a vypadně z jejího končícího života. Nechtěla se tu s někým zahazovat a tuplem brát milodary. Vzala si ho jednou a ještě teď za to sama na sebe v duchu křičela. 

Hrdelně zavrčel a na chvíli se zastavil, než byl schopen zase se rozejít - ne, nebylo to kvůli vlčici a jejím zbytečným slovům, nýbrž bolesti, která mu projela tělem. Z očí mu steklo pár kapiček slz, zuby stiskl k sobě tak, že jej ten tlak neskutečně dráždill, avšak nemohl ani přidušeně křičet, nemohl mluvit ; to by bylo porušení jeho vlastního pravidla. "Kam?" Vedle něj se znovu objevila ta stejná duše jako před tím, měl chuť máchnout tlapkou a projet tím ničím ve vzduchu, ale v ničem by mu to nepomohlo. "Dřevo" zavrčel na odpověď šeptem a znovu následoval duši - bylo mu to jedno, věděl, že všechny tyto mrtvoly ptří černé vlčici. Vedla jej k lesu, ve kterém před chvíli byl, než do něj vstoupil se ovšem ohlédl za sebe a odkašlal si, aby zamaskoval překvapený citoslovec z jeho pysků, který by se jinak vydral na povrch a zničil mu 'první dojem' u duší i vlčice ; byť se to zdálo naprosto nenormální, byla to klasika u něj - rád měl u všech první dojem hezčí než kdy ostatní.

 

Popadl první, který se mu zalíbil a tiskl jej v tesácích, načež se znovu s onou duší vydal zpět, jako slepec, který potřebuje navigátora. Při přívalech bolesti to bude svírat v tesácích, když ne, bude se snažit přinutit vlčici sežrat jeho králíka. Při pomyšlení na tu dobrůtku, kterou dobrovolně odevzdal se mu hlava zasněně zamotala, kvůli své velikost musel pojídat spíše jen rostliny a bobule než maso - když mu ho někdo ulovil, měl vyhráno, když mu nikdo nepomohl a on ulovil něco menšího než jelena, měl svátek. U něj bylo doopravdy těžké říci, jestli není z části spíše taková drobnější a menší laň, než vlk a masožravec. No občas pochyboval i o tom, jestli vlkem vůbec něčím je.

 

Pozvedl mírně obočí, když se vracel na místo a pozoroval vlčici a nehnutého králíka, kterého sakra ulovil svými vlastními tlapkami. Má ponětí, jak to bylo těžké? Měl chuť jí plivnout do obličeje, aby to maso sežrala a ani nekuňkla, ale nechtěl tu vlčici podceňovat - dobře viděl ty mrtvé okolo ní, kolik jich zabila. "Buď žer nebo chcípni, ale mne pronásledovat kur@# nebudeš" procedil skrze zaťaté zuby. "Jestli je tvoje ego tak vysoké,  řekni mi rovnou co chceš, abys snědla můj oběd" protočil očima, v jeho hlase byl slyšet nezájem a prakticky i chladnost (hm, že by její učitel v nové verzi? xD).

Vlk opravdu odcházel a Ast se tak sama pro sebe usmála. Udělalo jí dobře, že odešel. Jenomže to se hned zase neměl vracet. S klackem v tlamě. Uchechtla se. "Páníček ti hodil hračku?" pozvedla pobaveně obočí a i na pokraji smrti si neodpustila rýpnutí. No co, vždyť už to bylo stejně jedno. Když se k ní blížil víc a víc, bylo jí jasné, že tu jen tak neprochází a že má v úmyslu se  s ní ještě bavit. Protočila očima a odfrkla si. Nechci kámoše, ty magore! Štěkla na něj v mysli. Byla by to při větší síle a energii řekla nahlas, ale prostě na to teď neměla náladu. Překvapeně na něj pohédla, když na ni vyjel. No nečekala to, takže chvilku jen zírala. Zavrčela a pomalu se posadila. I tento pohyb z ní čerpal velké množství síly. "Pokud sis ty ignorante nevšiml, že mi dělá problém si i sednout, bude velmi nepravděpodobné, že tě budu pronásledovat," štěkla na něj mrzutě a otočila hlavu směrem od něj. Jako uražené štěně. Vlastně jí jeho chování dost vykolejilo, protože se k ní tak dlouho nikdo nechoval. Na jednu stranu se jí to líbilo, že nepotkala další miloučkou dušičku, no na druhou jí dost rozčilovalo, že jí někdo odporuju. Přivykla si na to, že se věci dějí podle jejího rozhodnutí a tak bylo těžké přijmout fakt, že tenhle vlk ji neposlouchá. A asi je i vyšinutej. Poznamenala si v duchu a přehodila si přes packy ocas. "Obědváš večer?" zeptala se místo toho, aby nějak reagovala na jeho otázku. Popravdě tu otázku přešla z toho důvodu, že nevěděla jak na ni odpovědět. Sama si už dlouho kladla otázky o tom, co vlastně v životě chce. I když teda momentálně chtěla, aby jí ten ratlík zmizel z očí. "A padej odsud než si udělám oběd z tebe," sykla ještě a trhla hlavou. Její výhružka nebyla moc reálná, ale na druhou stranu vlk naproti ní také nebyl zrovna největší svalovec. Přesto bylo i tak jasné, že by ji přepral levou zadní. Jenomže to by ona nikdy nepřiznala.

"Placku přejelo auto?" Odsekl s úsměvem, jenž se mu bohužel objevil pouze v hlavě. Neměl náladu na štěňata jako byla ona, která první budou kritizovat než přemýšlet - byť byl Iljevič stejný, tedy jednal bezmyšlenkovitě, nikdy nenapadl slovně nikoho, dokud se nedozvěděl pravý důvod - až pak se mohl vysmívat té vlčí najivitě, všudypřítomné mrše. Pozoroval toho krypla, jak na něj chvíli hledí jako boží zjevení, ale pak sám střihl uchem a nakrčil své obočí v nevyřčené otázce ; "co jako?" Snad že by vlčice páchnoucí smrtí byla nějaká velevážená alfa? Boha, vždyť mu to bylo jedno, ale jestli si myslela, že k ní bude cítit respekt, mýlila se - tedy jak ona k němu, tak on k ní, pravidlo další, kterým by se měli řídit všichni slaboši a idioti, co si myslí, že se schovají do rohu, aniž by je Iljevič za zátylek nechytil a nevynesl zpět na světlo. Stejně jako to bylo s Aurelionem, kdesý se bouřil mé výchově. Bolest ustala, kdo ví, na jak dlouho.

"Kdybys chcípla, viděl bych tě, ostatně jako těch 30+ vlků okolo tebe, ty masová vražedkyně. Jedna mrtvá duše - asi samice - je u tvého boku a vypadá smutně," jako by pohlédl duši do oči, což mohla ale tahle černá placka vidět jako kdyby se díval vedle ní do dálky, "a ta vedle mne, zřejmě samec zas jako by na tebe byla hrdá. Nevím, proč by měli k tobě vlci, které jsi zabila či ti byli blízcí a umřeli cítit nějaké city, ale fajn" porkčil lehkomyslně rameny, ale následně zatnul čelisti a přejel si jazykem po tesácích - bolelo to. Protočil nad jejími pohyby těla očima zase, doopravdy to bylo takové malé štěně - tedy když pominul ten 5cm výškový rozdíl, a to přitom zatím jen seděl. Kdo by vyhrál tento boj? Problesklo mu hlavou - vlčice byla sice menší, ale vsadil by se, že kdyby přibrala, byla by mohutnější.

"Jistěže, tedy takto ; jím když něco ulovím. Když ne, mám smůlu a žeru jak nějaká stupidní laň to, co les nabízí. V mé výšce není nejlehčí něco ulovit, logicky, placko" promluvil s nevyřčeným pobavením v hlase, možná z té stupidní otázky, možná z něj samotného - nakonec to mohlo být úplně jinak a on se jí chtěl vysmát do obličeje, že je hluchá a neslyší jeho otázky, bylo to vlastně v celku jedno ; důležitý fakt už jen to, že se chtěl 'usmát'.

"Víš, rád bych, ale první se chci ujistit, že sníš něco, co jsem lovil dvě hodiny - klidně si sednu na kraj lesa a budu si povídat s těmi, které jsi zabila, to je jedno. Prostě chci vědět, že můj oběd-večeře nepřijde nazmar - ne že bych se staral o tebe jako o toho králíka" mírně nadzvedl obočí, ale sám usoudil, že by bylo lepší pozorovat vlčku z povzdálí. "Jsi vyčerpaná a krátká, bych tě přeskočil a opakoval bych to tak dlouho, dokud bys vyčerpáním nepadla k zemi - věř, obědem ti fakt nebudu" řekl ke konci, když se zase vydal s tou duší - která mu připadala, jako by se k němu přilepila - ke kraji lesu. Navíc na mne moc masa nenajdeš, odfrnkl si nakonec, když šel s tím průhledným vzduchem zpět na 'svémíst', odkud mohl vidět tu armádu a 'černý flek'.

"Jsi mi ty ale vtipný," odfrkla si, když si rýpnul do jejího vzhledu. Rozhodně jí nebavilo, ani se jí nelíbilo, když si někdo dělal srandu z ní. "Měl by sis zařídit kroužek, kde to budeš ostatní vlky učit," rýpla si ještě a pohla ocasem, což byl jeden z mála pohybů, na který se zmohla. Ten vlk jí rozčiloval a ona si uvědomovala, že i ona štve jeho. To jí dělalo radost. Přivřela oči a poprvé si ho prohlédla. Byl to takový jelen, dlouhé nohy žádný pořádný sval. Ne. Ne jelen. Byla to laň. Jeho další slova ji zaskočily. Nedala to ale na sobě znát a jen se posměšně ušklíbla. "30+? No vidíš, a já si myslela že jsem teprve u dvacítky?" řekla jakoby by nepočítala vlky kterým vzala život, ale třeba šutry které vypadaly jako srdíčka. Došlo jí, že ona duše o které ten krypl mluvil bude nejspíš její matka. A na tuhle jedinou nepřímou vraždu Ast nebyla hrdá. "Žádný z těch vlků mi blízký nebyl. Jsou to jen trofeje," prskla mu do obličeje, i když byla to vlastně nebyla úplně stoprocentní pravda. Hlavně nechápala, proč by na ni byl její bratr nebo otec měl být pyšný. No jeho věc, stejně už je mrtvej. Bolestně si uvědomovala, že je menší a ten idiot to očividně pocítil také. V tomhle stavu určitě rozhodně neměla šnaci utéct, takže pokud by se vlk rozhodl, že její cesta tady končí, prostě by tu skončila. "Už sklapni konečně," zavrčela a portočila očima když začal žvatlat něco o jeho stravě. Ne moc nápadně se podívala na králíka a musela přiznat, že na něj opravdu chuť má. "Omyl, já nejsem krátká, to jenom ty jsi velká a dlouhá slepičí prdel," uschechtla se. Jo, přišla sama sobě vtipná, když už to nedokázal nikdo jiný. Když se dal opět na chůze směrem od ní opět stočila pohled k masu. "Tak fajn. Sním to, ale pak mi dáš pokoj," zvolala a nakoenc se tedy to toho králíka opravdu pustila. Kdo by to byl řekl, že tak málo masa dokáže dodat tolik energie. Za pár minut měla všechno maso v sobě a hladově hypnotizovala i kostičky co po něm zbyly. Olízla si zakrvácený čumák a otočila se směrem, kterým ten hlupák odešel. 

Sednul si, ta otravná věc vedle něj, jako by jej to snad kontrolovalo, jestliže se o tu černou placku postará. Měl by? V hlavě si znovu přehrál její komentáře a tentokrát se doopravdy neubránil úsměvu, i přes bolest, jenž mu projela tělem a nepříjemnému pocitu, který mu panoval v žaludku. Idiot, nechal si ujít maso za těch 14 dní na cestách a nyní zas bude muset jíst pouze byliny, které najde. Učil tolik vlků, ze kterých vyrostli chladné masky, které byly schopny zabít pro něj, za něj, jinak řečeno. Zvládl toho ve svém životě tolik, mnohem více než tato ubohá vlčice, která si vztek vybíjela očividně na nevinných vlcích, tedy pro něj mrtvých duší okolo něj. Jak by reagovala, kdyby je viděla? Asi by se usmívala - ale co s tou bolestí? U téhle vlčice se nemůže držet, jinak mu prasknou nervy a on se před ní jako podřazený vlk začne svíjet v bolestech. Udělala by to ona? Asi ano, bolest je pro něj menší, jelikož si přivykl na tento cit.

Z dálky, když pořádala zajíce, vypadala doopravdy jako nějaké štěně, které se vevnitř bojí si přiznat to, že mu někdo zachránil krk. Nemusel to udělat, mohl ji tam nechat zemřít, byď by jej pronásledovala jako první duše, a on by vlastně prožíval bolest do konce svých dnů, pokud by neproklel někoho jiného. Bylo to skoro jako paradox, protože na nikoho toto prokletí nemůže hodit ; to ani na své potomky. Lehnul si a přehodil přední tlapky před sebe, načež si na ně položil hlavu. Bude mít někdy potomky? Musel by si najít partnerku, což je popravdě velký nesmysl v jeho případě - vlčata by zvládl, vždyť tolik vlků vychoval, ale partnerku? To je jako jít na sebevražednou misi. Znovu se mu do mysli dostal hlas vlčice. Zas taková slepičí prdel nejsem, ne?

Slabě zavrtěl hlavou a pousmál se, načež pohlédl vedle toho sedícího mrtváka vedle sebe. Jaký spolu mají tito dva vztah, placka a on? Co mezi sebou mají on a černý flek? Odfrnkl si, je prostě někdo, kdo jí pomohl. Nebo, pokusil se. V žaludku mu nad vzpomínkou na tu příjemnou chuť masa v jeho tlamě zakručelo a on tiše zavrčel. "Brzo budeš ty moje večeře spíše" zamumlal si pod čumát a zavřel oči v naději, že by vlčice odešla a jeho tělem neprocházely přívaly bolesti, které měly 4minutové rozestupy. 

Odvrátila od toho vlka pohled a zaklonila hlavu. Poslední sluneční paprsky jí olizovaly tvář, která již nevypadala tak otřesně jako ještě před chvílí. Trochu jí vrtalo hlavou ,proč jí vůbec zachraňoval, byla na něj hnusná a jasně přece řekla, že od něj nic nechce. A on přesto jako malé děcko trval na svém. Uchechtla se. Možná si byli malinkato podobní. Nakonec si stoupla na všechny čtyři a protáhla se. Teď by to chtělo vodu a ještě něco k jídlu. Králik sice přišel vhod, ale zase tak velký nebyl, aby tím nasytil Ast. Vzhledem k její tělesné stavbě potřebovala hodně jídla, jenomže ona mu nedopřávala ani minimum. Taky se jí za to patřičně odvděčilo. Otočila se k tomu idiotovi a pomalými, nejistými kroky se vydala směrem k němu. Šrotovalo jí v hlavě, co to mlel o duších. Nijak jí nevadilo, že jsou kolem ní. Netrápila ji představa, mrtvých kolem ní. Stejně jako ji netrápila její vlastní smrt. Nebála se bolesti, věčného zatracení nebo něčeho podobného. Prostě věci brala, takové jaké byly a budou. Na co se stresovat. Zarývala drápy do půdy a zastavila se několik metrů za ležícím vlkem. Nad jeho poznámkou se ušklíbla.

"Chtěla bych tě vidět," poznamenala posměšně. A opravdu, mít svou sílu, nejspíš by ho spacifikovala levou zadní. Jenomže teď nebyla a ať chtěla něbo ne, vděčila mu za svůj život. "Ale pravděopodobně bys světu ulevil, kdybys mě tam nechal chcípnout," dodala a tentokrát mluvila pravdu. Určitě ještě nějakého vlka zprovodí ze světa. Bylo by pro všechny lepší, kdyby naposledy vydechla už dnes večer. Jenomže to by se tu nesměl ukázat tenhle vlk. "A děkovat ti nebudu, jesetli jsi kdy očekával něco podobného," zabrčučela a švihla ocasem. Posadila se za jeho zády a skenovala jeho krk. Bylo by tak moc lehké ho teď zakousnout. Ani si ten chudinka neuvědomoval, v jekéže to nevýhodě vlastně je. A nebo si to uvědomoval, ale rozhodl se tomu nedávat takovou váhu? Kdo ví? 

Zavřené oči, rozházené myšlenky. Znovu se k němu dostala naprosto jiná nálada, avšak byl stále dostatnečně pobaven tou vlčkou, která jej jistě nyní nechá v míru s hladovým pohledem na kraji tohoto lesa a zbaví jej té bolesti v těle. Tlumeně zavrčel a mírně sebou škubnul. Nejsi plačka. Možná nebyl, ale tohle fakt bolelo. Pocítil na své srsti příjemné teplo a měl chuť se do něj zapřít, avšak věděl, že to způsobuje pouze západ slunce, při kterém si ten debil mohl vychutnat oběd-večeři. Zapřel se tlapkami před sebe a protáhl se tak, načež si znovu sednul, s otevřenýma zlatýma očima, jenž zkoumaly les za ním. Nevypadal hluboký, možná tam byly nějaké ty zázračké koule, které by mu mohly zaplnit žaludek. Jenže taktéž nemusely.

Otočil hlavu znovu před sebe a zadíval se na tu černou placku, jak si to jde k němu s tou armádou za ní - mrtváci ale vypadali spíše jako by si mezi sebou povídali, než aby se zajímali o svého vraha, kterého následovali. Byla doopravdy vychrtlá a moc se mu to nelíbilo, avšak kdo by si nechalporoučet od cizince? Přestože by byl schopen jí přinutit jíst více, nemyslel si, že to bylo vhodné. Tvrdohlavý potkal tvrdohlavého, náramná to ironie. Přivřel oči a znovu pozvedl obočí, když se k němu dostala s tou hloupou otázkou. Chtěl bych přestat vidět sebe.

"Oh, takže královna sarkasmu a chladu by chtěla umřít?" přejel si jazykem po pyscích, přestože on si to nechtěl přiznat, bál se smrti, bál se co nastane po ní ; bude fungovat jako prokletá duše, která bude sbírat mrtvé a převážet je na druhou stranu posmrtného světa? Netušil sám, ale měl jednoduše nevyřčený strach, o kterém sám nevěděl. "Nejde tu jenom o to, že chceš svou duši nechat vyjít na svobodu či prostě jen ti je jedno, jestli umřeš. Viděl bych tě celý svůj život a měl v těle bolesti, které mívám u mrtvých a jejich vrazích. Není to příjemné, věř nebo ne" zakřenil se a pohodil ocasem s pokrčením ramen. Vlastně.. až tak by mu nevadilo vídávat tuto vlčici, jen kdyby si s ní mohl povídat. Má dobré komentáře a poznatky, odporující slova k těm jeho. 

"Nebyl jsem vychován k takové píč(okay, on je fakt sprostý xd) jako je děkuji či prosím. Vem a utři hubu nebo křič a vzlykej jako plačka" promluvil, možná se jí teď zhnusí a pošle jej konečně dopryč, jako předtím - což by se mu možná líbilo více - nebo tu prostě zůstane a oba budou čumět před sebe, on na všechny její oběti, ona na západ slunce, který moc nezaregistroval ani. Tělem mu projel nepříjemný pocit, na který nedal moc a raději se na tu vlčku otočil, než se s elegancí vyškrábal na strom a sednul si na větev. Výhota vysokých, černý fleku. "Říkej mi Iljevič, ne jak debilovi 'ty', placko"