*Trinity&Astraia* - Dvě duše v jednom lese

Slunce svítí a hřeje pozdimní půdu. V ní leží pod lehce opadaným stromem hnědo-modrá okřídlená vlčice, která naslouchá zvukům přírody. Veverkám, které se snaží ještě rychle doplnit zásobu na zimu. Zajicům, kteří se její přítomnosti tolik nebojí, protože vědí, že to ona chrání vše živé s přírodou spojené. Zpěvu ptáčků a jejich krásné hlasy, protože ona jim rozumí každé slovo, které vypustí ze zobáčků. Srnkám spokojeně ukusujíc poslední zbytky trávy. Pousmála se nad tím, že příroda se spokojeně ukladá ke spánku. Otevřela své oranžové oči a rozhledla se kolem. ''Není krásnějšího pohledu, než na spokojenou přírodu.'' Zamumlala jemným hlasem.

Pochodovala lesem a těžce pokládala tlapy na teplou zem. Slunce jí svítilo do zad a ona měla pocit, jak obyl celý svět přehnaně pozitivní. Dělalo se jí z toho špatně. A také se jí dělalo špatně ze sebe. Nedokázala si ulovit ani jídlo a teď tu pochodovala s kostmi rýsujícími se pod černou lesklou srstí, slepenou čímsi, co by mohlo být krev. Pravděpodobně její. Měla bod bolesti trochu jidne a tak se semtam stalo, že se škrábla a ani si toho nevšimla, přičemž rána stála krvácela. Pohla ocasem a zavětšila. Měla by si sehnat nějaké tukové zásoby, dokud nesněží. Jenomže se jí zaprvé nechtělo a zadruhé stejně pochybovala, že by to dokázala. Z jejího rozjímání jí vytrhla věta vlčice, která náhodou ležela jen kousek od ní. Ast si jí vůbec nevšimla. Snad jako by byla s tou zemí srostlá. "To jo," odfrkla sarkasticky. Nemohla si pomoct, ale musela na tu nechutně miloučkou pozitivní a neviňoučkou větičku odpovědět. I když se jí to teda vůbec nepodobalo. Jenomže se teď právě nacházela na dně a bylo jí fakt jedno, jestli porušuje nějaká svá pravdila. Jako třeba nemluvit na vlky, bez skrytého významu. 

Pokračovala by dál nad rozplýváním se nad přírodou, kdyby ji nevyrušila sarkastická poznámka. Pohled se změnil na typický chladný a nečitelný výraz. Otočila hlavu na vychrtlou vlčici. Trinitin pohled směřoval kamsi do dáli za ní, ale to se pouze zdálo na první pohled. Vlčici zkoumala pohledem. Černá srst, slepená zaschlou krví nevypadala zrovna přijatelně na její poměry, ona si svou srst udržovala vždy čistou. ''Nepotřebuješ pomoc, než tu omdlíš?'' Pozvedla obočí. Neřekla to ani ze špetkou soucitu, či ochoty pomoci, protože se ji už první poznámka nelíbila. Řekla to jen proto, že má úctu ke všem živým tvorům a vždy jim pomůže, i když se ji do toho zrovna dvakrát nechce. Když její srst byla slepená krví, určitě ji někde krev tekla. Špiníš mi tu přírodu. Pomyslela si. To přímo nesnášela, ona se stará o to, aby se kvůli tomu na ni nedostali negativní účinky magie a když to někdo kazí, moc na náladě ji to nepřídá. Než vlčka odpoví, protáhla si svá dlouhá křídla a opět je složila k tělu.

I Ast si po jejím vzoru prohlédla, s kým že má tu čest. Vlka s křídly už potkala, takže jí to nevyvedlo nějak z míry. Srst měla čistou, upravenou, také se nezdálo, že by nějak strádala či že by byla tlustá. Prostě dokonlá vlčice, taková, jaká by se měla snažit být i Ast. Ta ovšem tohle nesnášela, takže i teď se na ni kysele tvářila, což by ale pravděpodobně dělala i bez toho aby byla vlčice krásná a dokonalá. "Ne, nepotřebuju, nemusím mít vedle sebe někoho, kdo by se o mně staral," sykla. Narážela trochu na to, že vlčice nevypadala zrovna jako ta nejsilnější pod sluncem, a tak by pro ni mohlo být těžké se ubránit i větší vlčici, natož vlkovi. Ona sama by ale zrovna v tomhle neměla nikohho soudit, jelikož právě Ast byla ta, co skoro neuměla lovit. Škubla ocasem a tentokrát si vlčici ptrohlédla znova a tentokrát ne z důvodu, že by chtěla vědět jak vypadá, ale jak se chová. Vypadala spíš naštvaně než přátelsky a možná že i trochu zamyšleně. Což znamenalo, že asi nebude úplně blbá nebo neuvážená. A klidná. Odfrkla si, další nudný vlk.

Trinity protočila očima. ''Jak myslíš.'' Odfrkla si a postavila se. Díky svým mutacím, ji dlouhé tlapy dělali vysokou. Svou výškou připomínala arabkého koně, přední končetiny byly zakončené pařáty a ty zadní, spíše lehce lví. Kdo ví, čím vším byla vlastně zmutovaná, ale byla se sebou více, než spokojená. Ze své výšky na černou vlčici pohlédla. Nebyl to takový ten povýšený pohled, prostě se na ní dívala ze své výšky. ''Z takovou však dlouho nepřežiješ.'' Mrkla na ní a znuděně švihla svým dlouhým ocasem. Trin nebyla možná nejsilnější, co se týkalo síly, ale co se týkalo magie, mohla říct, že byla dobrá. Zvlášť, když ji chrání sama. Možná má tolik mutací, aby dokázala ochránit každý druh? To neví, možná ani sám Merlin.