[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Věnoval jí úsměv, ale její otázku nezodpověděl. Vyložit si to mohla, jak chtěla, ale Blue měl své důvody. Osud neměl nikdy Blua v lásce a když mu teď nabídl něco veselého, nechtěl si to u něj pokazit tím, že bude zveřejňovat hloupé teoretie o důvodu jejich setkání. Možná příště, zlato. Blue se rozeběhl, ne plnou rychlostí, ačkoliv by ho neměla problém předběhnout. Ale neměla by to snadné, měl v tlapkách sílu a tak se jí téměř vyrovnal. Prozatím ale běžel vpředu a vzhledem k tou, že byli od řeky kousek, mohl už cítit vlhkost ve vzduchu.

Sibiri raději pomlčela. Nevěděla proč jí neodpověděl, ale raději se nevyjádřila. Když uviděla, že začal pomalu běžet. Rozeběhla se za ním. „Ty jsi silný a já rychlá, navzájem se doplnujeme," pověděla Blueovi a chtěla ho předběhnout, ale neznala cestu, a tak raději běžěla těsně za ním. Už pomalu začínala cítit vodu, takový příjemný vzduch, jako by bylo po bouřce nebo jiné srážce. „Řekneš mi to tam, k čemu jsi došel?" Tázala se ho a trošku zpomalila, kdyby náhodou Blue zakopl a ona do něho nevrazila. A v hlavě již vymýšlela plán, jak ho vylákat do vody a co nejvíce ocákat vodou.

Blue se usmál, ale nějak to nekomentoval. Další věta, kterou vytáhla, ho zaskočila. Snad ani neslyšel, že by se měl nad něčím zamyslet. Řeka ovšem byla až o několik metrů dál a tak měl čas na přemýšlení. Střihl ušima a věnoval Sibiri nejistý pohled, kterého si pravděpodobně nevšimla.

"K čemu bych měl dojít?" Pronesl nakonec, když už se mu v dohledu objevovala hladina řeky. Šťastně mávl ocasem, už od rána měl srst plnou listí a větviček, takže, i přes náhlou zimu, byla voda vítaným společníkem. Hned, jak se k řece přiblížil, nejdřív se napil, ale jen krátce. Neměl žízeň, spíše hlad, který však vodou na chvíli ukojil.

Opatrně si ve studené vodě smočil nejdříve jednu tlapku, aby si zvykl na studenou vodu. Slastně vzdychl a sledoval, jak se do vody uvolnila malá větvička a bláto. Nakonec si do vody vlezl celý, až mu nestačilo dno a musel plavat. Podíval se na Sibiri.

"Studené." Zasmál se a drkotal zuby, všechno to ale vynahrazoval pocit toho, že bude čistý a nebude vedle Sibiri vypadat jako příšera z močálů. Přiblížil se zpět na místo, kam dosáhl tlapkama a čekal, aby zjistil, k čemu to měl vlastně dojít.

Sibiri se trochu zamračila. On si to už nepamatuje? Je to tak ani ne hodina a on už zapomněl... Pak zvedla oči a konečně uviděla tok řeky, Blue už tam byl delší dobu, ale ona teprve ted. Radostně se pousmála. Zamávala parkrát ohonem a už běžela za Bluem a vodou. Ihned do ní vběhla a zvedla jednu tlapu, udělala s ní několik vln a pakk se konečně otočila na Blua. „V noci jsi nad něčím přemýšlel, ne? A já ti řekla, abys to řekl až budeme u vody." Promluvila. Zvedlou tlapu položila zpátky na dno vody a přikrčila se, předklonila se a otřepala. Až z ní odtékalo bahno, listy a další nečistoty, dokonce i krev toho zajíce, co včera zabila. „A proč by to nemohlo být studené? Stále je to osvěžující teplota, ne jako někdy se koupat s kusy ledu, to bych si taky stěžovala," pronesla a sklkonila hlavu, napila se vody z řeky. 

Blue provinile stáhl uši dozadu. Popošel blíž k ní, takže mu teď voda nedosahovala ani na břicho a kapající voda z chlupů dělala otravné kap, kap. Blue se oklepal, aby ho to tolik neiritovalo, při čemž Sibiri smáčel veškerým bahnem, které na sobě měl. Zděšeně se na ní podíval a vyloudil nervózní úsměv. "Já.. promiň?" Vypískl jako vlče a pár skoky byl zase celý ve vodě, daleko z jejího dosahu. Nakonec se musel zasmát, tentokrát byla Sibiri ta, která vypadala jako příšera z bažin. 

Sibiri se zatvářila kysele, pak ale po Blueovi hodila nedaleko plující klacek ve vodě. Netrefila se, spadl těsně kolem něho. Dupla, a všechna voda, co měla pod nohama byla na Blueovi. „Nemusíš se omlouvat, teď je to napraveno," pousmála se a podívala se na svoji hruť. Byla zase špinavá. „Musels? Teď jsem znovu jako příšera z močálů..." Zcedla oči na Blua. Lehla si, chtěla si umýt u špínu, znovu. Sice takhle měla na nohách i trochu řas, ale to bylo v pohodě, nic co její tesáky nevytáhnou. 

//za Blua

Blue se zasmál a divil se, jak ho mohla zasáhnout, když byl tak daleko. Nepozastavil  se nad tím ale dlouho, brzy už si to mířil zpět na břeh na poslední paprsky letního slunce k osušení. 

„Omlouvám se,“ na tváři se mu objevil upřímný úsměv a v očích měl lítost. „nechtěl jsem to provést. Byla to nehoda.“ sklopil uši k hlíně, která se od kapek z jeho srsti měnila v bláto. Bluovi pomalu zrůžověly tváře. „Vypadáš jako hvězda. I s bahnem na tvářích.“ uchechtl se, s menším odporem se vrátil už skoro suchý do vody a stoupl si těsně k ní. Kdyby byla neznámou, bylo by jí to stoprocentně nepříjemné, takhle Blue mohl jen hádat, jak se cítí. Opatrně k ní nahnul hlavu a odhodil jí z tváře čenichem bláto, které se tam dostalo jeho vinou. 

„...promiň.“ zašeptal nakonec, chtě nechtě se od ní odtáhl a motýlci v břiše rázem ustali. Znovu se přesunul na břeh, tentokrát už bez slunce, které zalezlo za ty nejvyšší stromy a na zem dopadlo jen pár paprsků, které na rychlé usušení nestačili. 

„Ale prosimtě, to bude v pohodě. Až bude pršet zmizí to, do té doby budu příšera z močálů," pousmála se a bylo z její tváře poznat, že i přes svou nečistotu štastná. Následovala Blua na břeh a když zjistila smutnou skutečnost se Sluncem, nezbývalo jí nic jiného než se otřepat, mokrá sice moc nebyla. Ale i tak se cítila nepříjemně. „Já a hvězda? To se mýlíš, ty jsi hvězda!" Ukázala packou na něj. Pak udělala krok vzad a otřepala se. Srst ted měla sice všude, ale ta se po chvíli znovu zpravila na původní místo. „Ted máš čas mi to říct k jakému závěru jsi došel, tedy pokud jsi to nezapomněl, jinak tě čeká odplata, čekám na to už docela dlouho a tvoje odpověd bude jistě velmi zajímavá." Promluvila se a protáhla se. 

Blue si počkal, až bude u něj a přátelsky ji na břehu uvítal nenápadným otřením o srst. Blade se dvořit nemusel, tak nějak to přišlo samo, ale Sibiri byla jiná. Byla jako Slunce náhle se objevující na zamračené obloze, nejjasnější hvězda ve vesmíru, nejsladší sladkost, jakou jste kdy položili do úst. Byla krásná, chůzi měla ladnou, byla tak křehá, až se jí Blue bál dotknout. Byla jeho jedinou hvězdou v černočerné tmě, navigace v pustém oceánu. Novým startem života, pro něj i pro Erden.
"Mám tě rád." vydechl ze sebe najednou a s rudými tvářemi zabodl pohled do země. Proč musí být vždycky mužské pohlaví to, které má vyznat lásku? Ale jinak romantické příběhy nejsou a pravděpodobně ani nebudou. A Blue se jako gentleman drží pravidlem romantických knížek. A pokud věděl, většina končila dobře, alespoň z těch, které při svém putování územím zaslechl.
"Jako hvězdu na noční obloze při pouti oceánem, jedinou, která mě dokáže dovést na břeh a zachránit." pronesl na jeden nádech své pocity, ale do očí se jí nepodíval. Na tohle nikdy nebyl, vlastně to zkoušel poprvé a doufal, že i naposledy. Takovéto lichotky ještě nikomu neřekl, dokonce ani své bývalé polovičce ne. "Sibiri," chystal se nakonec dokončit. "jsi mé jediné záchranné laso."

Sibiri se to snažila rozdýchat, ale musela tak aby to Blue nepoznal. „Víš, já tebe taky." Začala mluvit uklidněně. Sibiri se při tom dívala do Blueovích očí, aby si nemyslel, že si vymýšlí. Ach, ti kluci... Bojí se to přiznat dopravdy... Ale on si to určitě nevymyslel... Sibiri se podívala na něj, takovou srst ještě tady neviděla. Blue je též jedinečný, jako Polárka na noční obloze. Společně určitě vytvoří silné souhvězdí, které žádné meteority nezničí. Sibiri udělala krok blíž k Blueovi. „A vždycky budu," promluvila. A snažila se k němu přitulit. Blue je, ale o trochu větší, a proto ho nemohla obejmout celá. Doufla, že i on obejme ji. „Budu tu pro tebe! Jenom pro tebe!" Vykřikla do Blueové srsti. A málem se radostí nebo spíš se opravdu rozbrečela, ale opravdu radostí.