[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Les Destiny

Pozvolna pokračoval do lesa, tváře zrůžovělé. "Chceš spát po mém boku?" Uchechtl se, ale z přátelského důvodu, ne, že by se jí vysmíval, ačkoliv ta představa byla podivná a pro Blua zatím nepředstavitelná. Přesto se připojil k jejímu boku a věnoval jí letmý, přátelský pohled. "Klidně, já nežeru, ty nežereš. Nesežereme se." Potvrdil si to a vzpomněl si na tu noc, kdy ho málem sežrala jedna vlčice. Isabell. Blue nad tím zavrtěl hlavou, což si mohla Sibiri vyložit špatně, ale Bluovi to nedošlo. Pokračoval dál ve své cestě, zakotvil hned na kraji lesa a skočil pod kořeny velkého stromu, kde bylo místo těsně pro dva.

Les Destiny

Sibiri pokračovala a promýšlela si svou odpověd. „Jako klidně, mě to vadit nebude. Alespon mě nic nenapdne, když budeme spát vedle sebe, asi sem nic nedoletí." Pousmála se, trošku se začala smát, přeci má jen hodně silný smysl pro humor, a tuhle odpověd nemohla nechat bez výrazu štěstí na tváři. Když se podívala na místo, kde by měli po svém boku ulehnout, trochu se zarazila, ale potom znovu pokračovala v cestě. „Ale prosím,-" promluvila Sibiri. Věděla, co chce říct, ale nakonec i tak došla k úplně jinému verdiktu. „Tak to už je jedno, jsem tak unavená, že snad úplně padnu!" Pověděla k Blueovi. „Kam si mám lehnout?"

Blue se pousmál, párkrát prohrábl stěnu jámy, aby se zvětšila a zašpinil si kožich tím, že do té hlíny ulehl. Nevadilo mu to, chtěl, aby měla Sibiri větší pohodlí a nehrozilo, že bude ráno vypadat jako obluda z bažin. Pousmál se nad představou, jak ze Sibiri odkapává zelená voda a má ve tváři vraždící výraz. Úsměv mu z tváře zmizel při vzpomínce na svůj vražedný výraz, ale hned se zase pousmál, aby si Sibiri nemyslela, že zmenil názor. "Kdekoliv ti to bude pohodlné." Řekl, postavil se a vyskočil zpět nad kořeny, aby mohla první ulehnot Sibiri.

„Děkuji, pane," odpověděla mu. Lehla si na místo, kde si před chvílí lehnul Blue, a tak mu perfektně zabrala místo. „Tak a ted ty." Sibiri se rozhlédla kolem sebe, bylo tu docela dost hlíny a bahna. Musela to zkousnout,a le ani nevěděla proč. Vždycky spala v bahně a problém jí to nedělalo a ikdyby tak je tu určitě blízko řeka. A v ní se umyje, vyčistí a posáká Blua. Sibiri se pousmála a zavřela oči, začala usínat. 2Sladké sny," pověděla těsně před tím než začala spát, ještě si rychle očistila packy a zamávala ocasem. Ted už opravdu usnula.

Sibiri byla křehká a malá, ale přesto se jáma najednou zdála pro dva moc těsná, pro dva, kteří jsou pouze přátelé. Blue si povzdechl, ale to už Sibiri spala. Opatrně vlezl dovnitř, bokem se jí dotýkal, ale jinam uhnout nemohl. Nakonec se schoulil do klubíčka vedle ní a z nějakého důvodu jí automaticky položil hlavu na záda, jako by jí bránil. "Sladké sny." Zašeptal, nejdřív jen přivřel oči, ale nakonec i on usnul.

---Další den---

Vlčice v bílém kabátku ještě spala, když jí začali do srsti pronikat slabé sluneční paprsky, to bylo hlavně protože zde rostlo příliš mnoho stromů a v jejich korunách se moc mezer nešlo naleznout. Teprve po chvíli otevřela své tyrkysovomodré oči. Blue měl hlavu na ní a proto se nechtěla ihned zvednout. Protáhla své tlapky, které následně olízala jazykem jako kočka. Až potom otočila hlavu na Blua. „Dobré ránko, jakpak jste se vyspali?" Řekla na stále spícího Blua. Mávla ocasem a jím ho polechtala na uchu. Pousmála se a snažila se pomalu zvednout, aby náhodou Blueovi nezpůsobila bolest hlavy. Když už byla z pod jeho hlavy volna, protáhla se ještě více. Potom se posadila a čekala na reakci Blua. Kdy se ten pán vzbudí? Už to moc nemohla vydržet a proto si lehla a položila hlavu na přední končetiny. Mírný vánek jí pročesávál srst a Sibiri z toho musela zívnout.

Blue její pozdrav neslyšel. Probudil se až o deset minut později, kdy ho na boku zalechtaly Sibiriny chlupy. Blue se z polospánku uchechtl a dal si načas, než vůbec otevřel oči. Do očí ho praštilo letní slunce, ale poznal, že podzim už si zabírá své místo v podobě studeného vánku, který mu pročesával srst a smetával z něj prach. Blue se nadechl, vydechl a chvíli si ještě užíval ten příjemný pocit. Nakonec zvedl hlavu a podíval se na svoji společnici, která tu už pravděpodobně chvíli ležela. "Dobré ráno, ptáčátko." Zazubil se Blue a prohlédl si ji v ranním světle. Byla neobvykle čarovná. Bílá srst se jí na sluníčku leskla, jako by na ni někdo vysypal třpytky. Černé části těla měla zamazané od prachu v jámě, ale pro někoho, kdo by ji nezkoumal tak, jako Blue, to bylo nerozpoznatelné. Krásná. Blue si to slovo převaloval v hlavě, postupně ho pospojoval s jinými slovy a na místě zrůžověl. Jistě, ten divný tlak na hrudi. Motýlky v břiše. Zamiloval se. Stáhl uši dozadu, ale vypadal spíš roztomile než vystrašeně. Rychle se zvedl na všechny čtyři, až se mu zamotala hlava a vyskočil na pevnou zem, která byla poseta spadaným listím. Musím jí to říct. Nikdy na tohle nebyl, dusit to v sobě. Bude to vědět a buďto bude nadšená, nebo ho na místě zabije. "Přemýšlel jsem o lásce. Možná jsem i v tobě našel zalíbení." Usmál se a nervózně máchl ocasem.

Sibiri se pousmála, překřížila přední packy. „Opravdu? A k jakému závěru jste přišel, pane Blue?" Zeptala se moudře jako by byla nějaké mega inteligentní. Ale i tak se usmála, z toho vykání to nějak nešlo. Sibiri se znovu pousmála a zvedla se na všechny nohy. Otřepali si svou srst a dělala krok k Blueovi. V tom ucítila divný cit, jako nikdy dříve, jako kdyby něvěděla kdo je a chtěla hned Blua obejmout a svalit na zem a tam v trávě se s ním vyválet až budou od trávy zelení. Možná... „Hele, nic neříkej a půjdeme k řece, napijeme se a ty to řekneš všechno o čem jsi přemýšlel. A potom i já." Promluvila, ale jazyk se jí pletl, že jí možná nerozumněl Blue poslední větu. Rozhlédla se po krajině, otáčela hlavou a čichala. „Kde je nejbližší řeka? Nebo nějaká voda..."

Blue se upřímně usmál. Neodpověděla sice ano, ale neodpověděla ani v záporu. Nehodlal na ni tlačit, ani ji upozorňovat na význam toho, co k ní cítí a tak jen přikývl. Zamyslel se nad nejbližším tokem. Věděl, kde je, ale zatím neměl tu čest zjistit, jak se vlastně jmenuje. Koneckonců tu ještě nebyl a Osud nepotkáte dvakrát denně. "Kousek odsud, na východ. Malé jezírko a k němu řeka. Osud ví jméno. Já zatím ne." Uchechtl se a prošel kolem ní, při čemž se o ní nenápadně přátelsky otřel. Pravděpodobně si myslela, že o ní zavadil nechtěně, ale nebylo tomu tak. Dál jí už své city city naznačovat nechtěl, pouze si prohlédl její srst, která jako by byla poseta drahokamy a hned nato se vydal směr řeka. Na Sibiri se pouze otočil, nezastavil, aby zkontroloval, jestli jde za ním.

„Počkej, jdu za tebou!" Vykřikla vlcice a rozeběhla se za ním. Blue zatím jenom šel, takže by  ho stihla skoro ihned. Vál slabý vánek, ale i tak jí to pročesávalo hustou  bíločernou srst, až z ní spadali Blueovi chlupy, které se na její srst dostali při Blueově otření o Sibiri. Ta si docela myslela, že se jednalo o zavalení, které nebylo schválně, ale v hloubi duše si i tak myslela, že se jedná o vyjádření jeho citů až náklonosti. Po chvíli doběhla Blua. Pohodila hlavou jako kůň a rozhlédla srozhlédla se po krajině. „Myslíš si, že Osud chtěl, abychom se potkali, znovu?" Promluvila na Blua a pousmála se, zdálo se jí, že k němu též něco cítí, ale nechtěla mu to dát najevo, stejně včera ho málem zakousla, když si ho spletla s jelenem, možná že si to ještě pamatuje a ještě by jí něco udělal, raději počká na lepší chvíli, třeba až se budou koupat ve vodě. Cákne po něm vodu až bude  úppně mokrý, třeba mu to řekne a on jí. Nebo to nechá na něm? Raději si počká na vhodnou chvíli, třeba až večer. Láska totiž nikdy nespí...