[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Tulácký kaňon

Blue byl zaražen jejím chovaním, ale všechno mu došlo, když mu puma svým skokem málem zlomila hlas. Jeho jako by přehlédla a pelášila si to za Sibiri. Blue zděšeně stáhl uši dozadu a zkameněl. "Sibiri!" Vykřikl prostě, dokud mu nedošlo, že by se měl začít chovat jako hrdina. Silným skokem se odrazil od země, až se zvedl oblak prachu a byl asi pět metrů za pumou, zatímco Sibiri už před pumou skákala na skalní výběžky. Ne, ne, ne..! Blue zděšeně zastavil a sledoval, jak se puma škrábala nahoru a svými drápy, které klouzaly po skalní stěně, vydávala odporné pískavé zvuky. Nejraději by si zakryl uši, ale to, pravděpodobně, hrdinové nedělají. Vyhlídl si svůj vlastní skalní výběžek, na který ovšem vyskočit nemohl. Cestu mu zacláněly obrovité kameny, které hrozily pádem do propasti nebo na něj, záleží, jak se Osud rozhodne.
A kupodivu se rozhodl poprvé za Bluovu existenci dát mu do života trochu štěstí. Riskantím skokem skončil téměř pod balvanem, ale mohl vděčit své zrádné minulosti za sílu. Zapřel se kovovými drápy do země a udržoval kámen ve stejné poloze, jako byl předtím. Možná, že to není smůla, mít špatnou minulost. Každá zkušenost, každý špatný výcvik, všechno má svůj smysl. Konec všeho může být začátek něčeho nového. Musím to říct Arem. Když si konečně uvědomil, že místo toho, aby zachraňoval přátele si tu filozofuje sám pro sebe, rychle udělal malý, ale účinný skok a všechny malé kamínky, velké šutry a ten největší balvan, který kdy viděl. Všechno se to nahrnulo dolů, do kaňonu a Blue viděl konečně umírat někoho stejné velikosti, kdo nepatří do vlčí existence. Bylo mu pumy líto, jeho plán byl spíš odstranit ji z cesty. Zakňučel a lehl si na zaprášený skalní výběžek, jako by proti něčemu protestoval. "Přísahal jsem si, že už nikdy nikoho nezabiju. Zajíce možná. Ale pumu? Vždyť má život téměř stejný jako my." Posteskl si a podíval se na Sibiri, zda je v pořádku.

Tulácký kanon

Vlčice tiše pozorvala hrdnické činy Blua. Když se všechny ty kameny sesunuli dolů, tak přivřela oči  a snaažila se neslyšet, žádný zvuk toho že je puma již po smrti. „Neboj se, tahle kočička si to zasloužila, kdy by nás nechtěla mít k večeři, tak bychom ji nechali být." Promluvila na Blua a přiskočila k němu. Byl to sice dlouhý skok, ale co by nedokázala za menšího rozběhu. Při dopadu na zem, se zvedl trochu prachu a její zadní nohy trčeli z výstupku, kde stál Blue. Ihned vylezla nahoru a přikývla. „Udělal jsi dobrou věc, jsi hrdina!" Promluvila, jako kdyby ho vychvalovala do nebes a přistoupila k němu, obejmula ho packou. „Opravdový hrdina!" Teprve ted, si Sibiri ovědomila, o jaké ho dobráka se jedná, tolik vlků se jen tak nenajde a ještě pro takové vlky, jako je Sibiri.

Tulácký kaňon - Mufloní skály

Blue se pousmál, ale jen chabě, téměř nepravě. "Nikdo si nezaslouží zemřít Sibiri, to si pamatuj." Zašeptal a posadil se. "A nikdo nemusí zabíjet. Ani hrdinové." Dodal a seskočil z výstupku. S dlouhým povzdechem se vydal východem zpět do skal. Na Sibiri téměř zapomněl, ale nakonec se ohlédl a věnoval jí úsměv. "Půjdeš taky, či zůstáváš?" Blue tajně doufal, že nakonec zůstane.

Tulácký kaňon - Mufloní skály

„A proč bych nešla?" Pousmála se. Naučila jsem ho už moc. „Někteří si o to koledují být zabit, ale hrdinové myslí na to, jestli je to správné nebo ne. V tomhle případě, tomu nešlo zabránit, buď my dva nebo ona," sotva to dořekla se skočila ladně z výstupku a vydala se za Bluem. „Dáme si teď ten závod ke skalám? A ty máš přednost, teď ty." Promluvila na Blua a pro jistotu zavětřila, nic. „Vyrazíme tam, a kdo bude poslední, tak mu ten první dá úkol. Co ty na to?" Podívala se do Blueovích očí.

Mufloní skály

Blue se otočil na Sibiri a přesto, že doufal, že nazpět půjde sám, se upřímně usmál, daroval jí jeden ze svých vzácných, pravých úsměvů. "Máš ráda rychlost, že?" Srovnal s ní krok, ale nerozběhl se. "Nepoběžíme. Viděla jsi ty kameny, mohly spadnout kamkoliv a ve skalách jich bude víc. Nechci umřít. Zatím ne." Uchechtl se "Vlastně jsem si začal život teprve užívat." Zašeptal a zahleděl se jí do očí, při čemž ucítil zvláštní tlak na hrudi, který už dlouho nepocítil, nepamatoval si ho a nedokázal určit, co to vlastně je. "Ale můžeme klusat. Když to umíš, jsi rychlá dost." Znovu se usmál a sám začal klusat, rychle, skoro jako by běžel.

Mufloní skály

„Dobře tedy, já bych taky nerada umírala, když jsem konečně našla vlka, který mě chápe a zachránil," promluvila a rozklusala se. Milovala rychlost, cítila se při ní volná jako pták, který jenom létá, a o létání vždycky snila. „Ano, přímo miluji rychlost, cítíš se tak volně v ní..." Všimla si toho, že se teprve před chvílí Blue pousmál, za tu celou dobu, až ted. „Poslyš, a co ty máš rád? A co nade vše toho?" Sibiri zpomalila klus a tak nechala Blua, aby jí doběhl a mohl i předběhnout, nebo spíše předklusat.

Mufloní skály

Nechal ji domluvit, nepředběhl ji a srovnal s ní krok. Zamyslel se nad odpovědí nad její zvědavostí, až ho z toho rozbolela hlava. "Až najdu něco, co mě učiní šťastným, budeš první, která to bude vědět." Usmál se. Přemýšlel, zda měla také zlomené srdce a alespoň pár špatných zážitků za sebou. Nakonec byl tak neslušný, že se zeptal. "Už jsi někdy milovala, Sibiri?" Zašeptal nesměle a tváře mu trochu zrudly, ale nebylo to vidět. Šťastně máchl ocasem a trochu ji předběhl.

Mufloní skály

„Jak se to vezme, tak jediného koho jsem zatím milovala byla moje  matka, ta však umřela velmi brzy a od té doby jsem nikoho  nemilovala, co ty?" Při vzpomínce na dětství a matku, se jí chtělo brečet, ale slzy zastavila hlubokým dýchnutím. Podívala se na Blua. Vlastně Blade... „Tedy kromě Blade," promluvila tiše, možná že jí ani Blue nerozuměl. Chvíli se zamyslela, zůstala stát a přemýšlela nad tím, co cítí k Bluovi. Jasně, že zatím jenom je to jeden z nejlepších kamarádů, nad ním je možná tak Swif...

Mufloní skály - Les Destiny

Blue se pousmál. Svoji rodinu vlastně nikdy milovat nestihl, až když byli všichni po smrti nebo ztracení kdesi za hranicemi. Věnoval ji úsměv s růžovými tvářemi a zastavil se hned u ní, jako by vycítil, že bude stát. Hluboce si povzdechl a zamyslel se. Miloval, miloval dvě, možná tři vlčice, ale city vyznal jen jedné. Kiara? Zmizela v zapomnění a Blue o citech, které k ní choval, pochyboval. U druhé vlčice si už ani jméno nepamatoval a tak si nebyl jistý, jestli to, co k ní cítil, byla opravdu láska. Byl si stoprocentně jistý, že miloval Blade, ale láska k někomu, koho jste už rok neviděli, vyprchá. Nedokázal určit, jestli se mu Sibiri líbila. Jistě, byla hezká a Blue jí rád lichotil, ale jestli ji miluje? Nebyl si tím tak docela jistý. Stáhl uši dozadu a znovu se rozešel, ani nečekal, až půjde za ním. Přemýšlet nad city k někomu dalšímu, když ještě neuzavřel kapitolu předešlou, bylo nad jeho síly. "Kromě Blade nikoho. Láska je věčná, Sibiri. I když nakonec přestaneš svoji polovičku milovat, jen tak na ni nezapomeneš." Pověděl ji jedno ze svých mouder a začal si připadat jako Einstein. "Už ji nemiluju, ale díra v srdci mi po ní zůstala." Otočil se na Sibiri, ale nezastavil se. "Kdo ví, jestli najdu někoho, kdo mi tu díru zalepí." Znovu se věnoval cestě a v dálce už se mu začal rýsovat tak známý les. Kdo ví, proč mu Osud dal takové jméno.

Mufloní skály - Les Destiny

Sibiri naslouchala každému jeho slovu, písmenu i větě. Konečně začal mluvit normálně, ne jako pesimista. Sibiri si všimla jeho úsměvu, kdy i dokonce zrůžověl. Vážně necítí i něco ke mně? „Láska, ano, ta je věčná a v některých případech tak silná, že ji ani smrt nerozdělí..." Sibiri před očima proběhl život, jejich rodičů. Tak moc se měli rádi a také se potkali o úplnku. Možná je tohle i osud Sib. Už jen při téhle myšlence Sibiri stuhla krev v žilách a mávla hlavou ze strany na stranu. Nechci zemřít jako moje máma! Další myšlenka, co v ní budila odpor , byla jestli budou mít vlčata. Brr.. To by bylo bolesti, tu ale zakryla radost z nich, kterou by jí určitě udělali. Sibiri ted otevřela oči, byla už docela unavená a chtělo se jí už i docela spát. „Já mám taky několik jizev na srdci, ale už jsem je přelepila kamarádkami a ... tebou." Sibiri se pousmála a věnovala mu velmi rozkošný úsměv. „A ted zpátky do lesa, tam se dobře spí, tam pumy nechodí, tedy alespon jsem tam žádnou ještě meviděla."