[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Tulácký kaňon 

Blue se pousmál. Chvíli musel nad odpovědí přemýšlet. "Vylož si to podle svého. Tím, že o sobě hned neřekneš vše, dáváš ostatním jasný signál, že se s tebou do boje dostat nechtějí." Řekl nakonec a se zrychleným dechem zasněně pokračoval kaňonem. "Nedivím se ničemu. Pouze si rád prohlížím věci, které jsou neobyčejné. Krásné." Pousmál se a pokusil se zrychlit, ale svoje nejrychlejší tempo už nasadil a zbytek cesty už jen zrychleně oddechoval, zatímco se v dálce rýsovala slepá ulička, konec kaňonu.

Tulácký kanon

„Dobře, raději si to nijak nevyložuji. Ještě by to nějak divně skončilo ..." Pousmála se. Pak jí, ale došlo že až moc se usmívá a nasadila neutrální výraz. „Co je tak krásné na mě? " Udivila se. „Normální bílá srst, černé skvrny a modré oči... Nic neobvyklého ?" Podívala se vlka docela obyčejní, nic zvláštního co ještě neviděla. Ted by chtěla už běhat ve větru. Udělala několik rychlích kroků a potom se rozeběhla po kanonu do leva. Otočila se za křoví a čekala na Blua.

Tulácký kaňon

Blue nad tím zavrtěl hlavou a trochu zpomalil, aby v zatáčce nenarazil. "Nic neobvyklého. To je ono. Jsi obyčejná a to tě tady dělá výjimečnou." Řekl po chvíli rozhodování a dál pokračoval bez jediného slova. Srst mu čechral nový nával větru a konečně si to začal užívat. Zasmál se, otočil to zpátky, aby měl cestu co nejdelší a rozeběhl se, snad ještě rychleji, než předtím. 

Tulácky kanon

„Tady je obyčejné neobyčejným, říkáš," zamlumla si pro sebe, nahlas bylo slyšet jenom slovo říkáš. Začala číhat na Blua. Po chvíli na něj vyběhla a zastavila přesně u něho. Stačilo by do ní tuknout a spadla by na něj. Ale ona se ihned vyrovnala a následovala ho jako ocásek. Ale pak se rozeběhla a zase ho předběhla. „Co říkáš na závod k tomu kmeni až zpátky do lesa?" Řekla hlasitěji než předtím. Otočila se na Blua. A přikývla.

Tulácký kaňon

Přikývl, ačkoliv nevěděl, co říkala. "Jsem schopný věřit v neobyčejné i obyčejné věci. I to co nevidím, může být skutečné. Fantastické. Podivuhodné. Ty, Sibiri, jsi podivuhodná." Upřímně se usmál. Následně se podíval zpět na Sibiri, jak ho předbíhá a hned zrychlil tak, že byl vedle ní a ještě zrychlit mohl, ale neudělal to. "Dáma má přednost." Zazubil se a nechal jí náskok.

Tulácký kanon

„Ne, jdeme zároven, žádná přednost ted neplatí!" Pousmála se na Blua a zastavila se. Ale pak šla v chůzi, po několika krocích se zastavila. „Pojď! Někdy vyrazit musíš," ohlédla se. Byla sice tma, ale na všechno jí svítil nádherný měsíc na obloze, pokrytou hvězdami, proto se nebála, že ted už někde zakopne. Podívala se před sebe a v duchu počítala. Jedna, dva, tři, ... Teď by měl vyrazit? Zaklepala hlavou ze strany na stranu a vyběhla ke kmeni. Když běžela vánek způsobený rychlým pohybem, jí pročesával bílou srst. Teprve ted si začala vychutnávat tu rychlost a tuhle dobu.

Tulácký kaňon

Blue nad jejím chováním zavrtěl hlavou, ani se neusmál, ale poslechl a brzy téměř srovnal krok. Byla o dost rychlejší než on, ale v odrazech měl sílu a tak se jí téměř vyrovnal, ale dohnat ji nedokázal. "Rychlá jako kometa." Zasmál se, ačkoliv pořádně nevěděl, jak kometa vypadá a jak rychlá je. Nikdy žádnou padající hvězdu neviděl, ani si to nějak nepřál. Užíval si tu známou bolest v tlapkách, která se ozve, když se dlouho nehýbete a najednou se prudce rozeběhnete. Užíval si tepání v uších, jak se mu zvyšoval tep. Užíval si radost, kterou po dlouhé době zažíval. Už mu docházel dech, a tak trochu zpomalil. Čekal, kdy začne zpomalovat i Sibiri. "Vlastně... Jsi jako sokol. Volná, rychlá. Krásná. Dravec." Pousmál se.

Tulácký kanon

Vlčice v bílém kabátku, stále vedla v běhu. Nejednou už nemohla a zpomalila. Začala se znovu nadechovat. „Ty...taky...rychlý...,"musela se zhuboka nadechnout. „Rychlý jako...jako..." Hledala to správné přirovnání. Sokol? Ne to řekl o mě, tak Káně? To není moc rychlé... Orel? Možná ten... „Orel," odpověděla už normálním hlasem a již nabitá další energií. Teď to už znovu rozeběhla na plné pecky, ale už viděla že se Blueovi moc nechtla, a vykával na okamžik, kdy konečně už zpomalí. Sibiri zvedla uši. „Prosimtě, a ty jsi někdy nějakou komeu viděl? Nebo jsi si to jen vymyslel, abys mě pochválil?" Zadívala se nevěřícně. „Poslyš, proč mě stále pochvaluješ?"

Tulácký kaňon 

Blue jí sledoval, jak se srovnala na jeho pozici, mezi nádechy a výdechy ho také pochválila a pak se zase vydala pár metrů před něj. Silou vůle ji dohnal, aby na ní nemusel křičet. "Neviděl jsem kometu, ale jistě se podobá normálním hvězdám, jen padá z oblohy." Podařilo se mu ze sebe vysoukat celou větu na jeden dlouhý nádech, až ho bodlo u srdce. "Nevím. Slušné-" Nádech. "Vychování postrádám."Výdech. "Čím si Ty myslíš, že to je?" Pousmál se a prudce zastavil, až se mu v těle téměř pohly kosti. Čekal, zda zastaví i Sibiri a trpělivě si sendul. To ovšem ještě netušil, že ho na vysokém balvanu pozoruje puma, která pravděpodobně ještě nevečeřela. 

Tulácký kanon

Sibiri se zastavils, jakmile za sebou neslyšela kroky. „Nevím, možná něco s čem mi nechceš říci, ale to bys někdy řekl? Ne?" Odpověděla a zhrozila se. Uslyšela dýchání něšeho, co nebylo podobné žádnému vlkovi, ani tomu nejvíce udýchanému. Když se za zvukem ohlédla, uviděla puimu, která na nic otvírala pusu. Rychle se otočila na Blua. „P-p-podívej...t-t-tam," ukázala na pumu. a ryvhle Blua švighla bílím ohonem. Rychle se rozeběhla po kanonu a snažila se nekřičet. Až ucítila, že je puma od ní alespon o několik kroků, otočila se. Ani se nevzpamatovala a už plánovala, jak se jí zbavit. Někdy se unaví, ale to i já. Aby mohla přemýšlet s větším časem, tak jí napadlo vylezt někde nahoru a v klidu rychle přemýšlet. Všimla si na pravé straně skály na které bylo několik výběžků, na které by se dalo vylézt, na jiné nikoli. Sibiri se rychle rozeběhla a vyskočila na jeden, z těch na kterých se dalo stát. A vyhlížela Blua.