[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Tulácký kaňon

Blue otráveně protočil oči. Očividně toho zažil mnohem víc, než ona, a to byl na Erdénském území kratší dobu. Přestože tomu tak bylo, byl starší než ona. Časoprostoru vlk neporučí, zvlášť na tak magickém místě jako je tohle. Blue se pro sebe usmál a doběhl vlčici. Dále však pokračoval krokem a studoval terén. Postupně nevědomky zrychloval, až téměř běžel. "Řekni mi, Sibiri, kolikpak ti je?" Setřel úsměv z tváře, jak ho bolely koutky od neustálého pošklebování a jen se narychlo pousmál, aby si vlčice nemyslela, že se jeho nálada snad z minuty na minutu změnila. "Odpusť mi mojí neslušnost, pouze mě zajímá, kolik může být vlčici, které věk běží  podle Erdénského časoprostoru ani ne půlku života. Mne je osm, téměř devět let." Doplnil se, aby nevypadal jako neotrhanec a trochu zpomalil, aby si šetřil sílu na větší adrenalin.

Tulácký kanon

Sibiri zrychlila krok, aby ho dohnala. Cestou počítala svůj věk. V jednom jsem se ztratila, ve dvou jsou ji našla ,... Až Blua dobhla již věděla odpověd na jeho otázku o jejím věku. „Již skoro sedm let, tedy kolem šesti." Odpověděla. „Tva otázka odpuštěna, ty nebýt neslušný..." odpověděla jako stroj v infinitivu. Potom se začala smát na celé kolo. „Promin, ale tohle mě jen tak napadlo. Snad ti to pozvedlo náladu." Řekla docela smutně. „Proč se vůbec..." Začala. Než ale začala v mluvení pokračovat, tak zakopla o kořen. Byl sice malý ale vlčice o něj zakopla.

Tulácký kaňon 

Blue se pousmál. Strávit půl života v Erdenu a půl života někde jinde musí být úžasný zážitek. Sedm krásných let strávených dobrodružstvím. A on? Utrpení, zkáza, radost, zkáza, utrpení. Jakmile jednou špatně odbočíte, už jen těžko vrátíte zpátečku. "Jaký je život za hranicí?" Otázal se nesměle a když začala tak podivně mluvit, jen se pousmál. "Už jen tvá přítomnost mi rozjasnila hvězdy." Zazubil se vesele a když začala padat, s uchechtnutím ji na poslední chvíli zachytil. "Říkal jsem, ať se koukáš pod nohy." Zastříhal ušima nad svoji malou výhrou.

Tulácký kanon

Sibiri si všimla toho, že ji Blue na skoro poslední chvíli chytil za krk. Málem by spadla. Postavila se znovu, oklepala a byla připravena pokračovat v akci a diskuzi. „Víš, je to tam jiné, ale ne tak moc magické jako tady. Sice je tam více kořisti, ale méně vlků. Spousta vlků je tam štastná, ale i tam je něco zlého. Já sama ... " po tak dlouhém proslovu se musela zhluboka nadechnout. A mohla pokračovat. „jsem neměla moc na růžích ustláno. Umřela mi matka, sestra a otec nás opustil ještě dříve. Jeden můj bratr sice chvíli žil se mnou, ale jednoho dne se ztratil a přivedl si svou partnerku a museli jsme se rozloučit. Zažila jsem spoustu bitev, smrtí i radosti. A dokonce i lásku mého bratra k ní..." Sibiri se vyrovnala, přemýšlela o tom jak dál mu popsat život, tam kde se narodila.

Tulácký kaňon

Blue pozorně poslouchal a nakonec zmučeně sklopil uši. Řekla mu svůj příběh, podle pravidel celého světa je jasné, že teď má říct ten svůj. "Bojoval jsem," odkašlal si, jak se mu do očí hrnuly slzy. Čerstvá rána byla opět otevřena. "bojoval jsem ve válce. Na špatné straně. Alfu z-zabila Blade," další kašlání, které zakrývalo vzlyky. "má bývalá partnerka. Když válka skončila, rodina mě zavrhla." Odkašlání. "Máma spáchala sebevraždu, s tátou se stalo bůh ví co.. Sourozence jsem dlouho neviděl." Dlouhý nádech, aby se psychicky připravil. "Dostalo mě to na úplné dno. Zemřel jsem. Ale Život má až moc velké slitování." Uchechtl se. "Znovu jsem potkal Blade. Měli jsme dvě krásná vlčata. Zemřela. Všichni. Do jednoho." Spíše si to myslel. "Potkal jsem Arem, která byla také zlomená. Založili jsme smečku. Pochybuju, že vydrží.." Trochu přidal do kroku a odmítal se vlčici podívat do očí. "Ale něco mi chybí. A vždycky bude. Jáma v srdci se nezahojí. Vrátit čas nemůžeš. Já? Jedu teď život stylem 'přežij nebo umři'. Nic, co by mě naplňovalo. Ale co už. Někdo musel mít víc smůly, aby ostatní mohli žít šťastně."

Tulácky kanon

Sibiri jeho příběh očaroval a rozesmutnil. „Něco ti tu díru v srdci zahojit musí... bud něco co máš rád nebo se s tím smířit a začít odznova." Sibiri ukapla slzička z oka. Nesmí moc zase brečet, není totiž srab. „Tvá smečka ti vydrží, jsi dobrý vůdce, mě jsi pomohl a určitě dalším vlkům takéž. Tvá smečka nebude parta vraždících monster, jako kdysi jedna byla." Mluvila docela vážně, jako by to možná ani Sibiri nebyla. „Pokud chceš, ráda se stanu členem tvé smečky" pousmála se. „Doufám, že si ještě dneska také i zaběháme." Byla nedočkavá.

Tulácký kaňon

Blue se usmál, ale zavrtěl hlavou. I kdyby začal znovu, rána by se nezahojila a nakonec by se při pohledu na něco známého znovu rozevřela. "Já jsem stále vraždící monstrum. Občas... Mám chuť něco zakousnout. Někoho. Ale je to spíš jen povahová vlastnost, to, že mi někteří prostě lezou na nervy. A to ty nejsi." Uklidnil ji a na její další touhy se musel i trochu zasmát. "Jistěže bych rád někoho, jako jsi ty, aby byl nablízku. Ale nechci ti bránit v rozletu tím, že tě budu jako člena smečky držet na malém kousku tak velké země. Ty, Sibiri, máš všechny předpoklady na to, aby jsi dokázala něco velkého. Nemůžu tě držet na řetězu." Jeho tvrzení jen potvrdila svojí nenápadnou prosbou k běhání. Blue se pousmál. "Ale vážně, koukej si pod nohy." Hned na to se prudce odrazil od země a tím nejrychlejším tempem si to pelášil kaňonem. Tak známá věc, a přitom tak neznámá. Možná se opravdu koncem něčeho můžete dostat na začátek. Stačí si věřit. A Blue si v tu chvíli věřil jako nikdy předtím. 

Tulácký kanon

„Stejně bych se musela někde usadit a spokojeně žít do smrti..." Ani to nedořekla už běžela za Bluem, nechce se znovu ztratit. Běžela kousek od něho. Rozhlížela se po stranách, všech koutů a zakoutí v kanonu. „A to že mě někde někdo uváže mi jen naznačí, že je konec toulání a nastává čas se uklidnit a pomalu vychovávat novou generaci. Možná by mi to i prospělo. A co ty?" Zadívala se na Blua, vedle kterého nyní běžela. „A už na sebe dám pozor, mami " zažertovala.

Tulácký kaňon 

Nechtěl mluvit a tak si počkal, až vlčice domluví. Zamyslel se nad její otázkou. Být v řetězech se mu nelíbilo, ale žil tak celý život a nakonec to nebylo tak špatné. Pousmál se, ale neodpověděl. Vlčice nakonec musela zjistit odpověď sama, nemohla počítat, že jí řekne vše o svém životě a pocitech. Oslovení mami ho ho tentokrát u srdce nebodlo, dokonce se zasmál. Už nemohl přidat a tak místo toho jen trochu zpomalil, aby se hned nevyčerpal. 

"Zlatíčko, na některé odpovědi musíš naleznout odpověď sama. Ne každý bude milý a ne každý řekne důvod svého jednání." Poučil ji nakonec a znovu přidal, protože mu pomalé tempo nevyhovovalo. Znovu se otočil na vlčici a pořádně si ji prohlédl. Vypadala právě jako někdo, kdo se do vás jen tak nezakousne, a úsměv na tváři ji dělal zranitelnou. 

Tulácky kanon

„Takže tvá odpověd je stejná jako moje? Tuhle si může vyložit každý jinak ..." Trošku se zamračila, ale hned se zase pousmála. Trošku se udivila, když na ni ten vlk hleděl. Co chce?  „Ehm..." Začala „Proš si mě tak prohlížíš?Udivuješ se mému věku a vzhledu? Nebo snad něčemu jinému?" Vlčice zpomalila a ohlédla se na vlka.