[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Tulácký kaňon

Blue byl zaražen jejím chovaním, ale všechno mu došlo, když mu puma svým skokem málem zlomila hlas. Jeho jako by přehlédla a pelášila si to za Sibiri. Blue zděšeně stáhl uši dozadu a zkameněl. "Sibiri!" Vykřikl prostě, dokud mu nedošlo, že by se měl začít chovat jako hrdina. Silným skokem se odrazil od země, až se zvedl oblak prachu a byl asi pět metrů za pumou, zatímco Sibiri už před pumou skákala na skalní výběžky. Ne, ne, ne..! Blue zděšeně zastavil a sledoval, jak se puma škrábala nahoru a svými drápy, které klouzaly po skalní stěně, vydávala odporné pískavé zvuky. Nejraději by si zakryl uši, ale to, pravděpodobně, hrdinové nedělají. Vyhlídl si svůj vlastní skalní výběžek, na který ovšem vyskočit nemohl. Cestu mu zacláněly obrovité kameny, které hrozily pádem do propasti nebo na něj, záleží, jak se Osud rozhodne.
A kupodivu se rozhodl poprvé za Bluovu existenci dát mu do života trochu štěstí. Riskantím skokem skončil téměř pod balvanem, ale mohl vděčit své zrádné minulosti za sílu. Zapřel se kovovými drápy do země a udržoval kámen ve stejné poloze, jako byl předtím. Možná, že to není smůla, mít špatnou minulost. Každá zkušenost, každý špatný výcvik, všechno má svůj smysl. Konec všeho může být začátek něčeho nového. Musím to říct Arem. Když si konečně uvědomil, že místo toho, aby zachraňoval přátele si tu filozofuje sám pro sebe, rychle udělal malý, ale účinný skok a všechny malé kamínky, velké šutry a ten největší balvan, který kdy viděl. Všechno se to nahrnulo dolů, do kaňonu a Blue viděl konečně umírat někoho stejné velikosti, kdo nepatří do vlčí existence. Bylo mu pumy líto, jeho plán byl spíš odstranit ji z cesty. Zakňučel a lehl si na zaprášený skalní výběžek, jako by proti něčemu protestoval. "Přísahal jsem si, že už nikdy nikoho nezabiju. Zajíce možná. Ale pumu? Vždyť má život téměř stejný jako my." Posteskl si a podíval se na Sibiri, zda je v pořádku.

Tulácký kanon

Vlčice tiše pozorvala hrdnické činy Blua. Když se všechny ty kameny sesunuli dolů, tak přivřela oči  a snaažila se neslyšet, žádný zvuk toho že je puma již po smrti. „Neboj se, tahle kočička si to zasloužila, kdy by nás nechtěla mít k večeři, tak bychom ji nechali být." Promluvila na Blua a přiskočila k němu. Byl to sice dlouhý skok, ale co by nedokázala za menšího rozběhu. Při dopadu na zem, se zvedl trochu prachu a její zadní nohy trčeli z výstupku, kde stál Blue. Ihned vylezla nahoru a přikývla. „Udělal jsi dobrou věc, jsi hrdina!" Promluvila, jako kdyby ho vychvalovala do nebes a přistoupila k němu, obejmula ho packou. „Opravdový hrdina!" Teprve ted, si Sibiri ovědomila, o jaké ho dobráka se jedná, tolik vlků se jen tak nenajde a ještě pro takové vlky, jako je Sibiri.

Tulácký kaňon - Mufloní skály

Blue se pousmál, ale jen chabě, téměř nepravě. "Nikdo si nezaslouží zemřít Sibiri, to si pamatuj." Zašeptal a posadil se. "A nikdo nemusí zabíjet. Ani hrdinové." Dodal a seskočil z výstupku. S dlouhým povzdechem se vydal východem zpět do skal. Na Sibiri téměř zapomněl, ale nakonec se ohlédl a věnoval jí úsměv. "Půjdeš taky, či zůstáváš?" Blue tajně doufal, že nakonec zůstane.

Tulácký kaňon - Mufloní skály

„A proč bych nešla?" Pousmála se. Naučila jsem ho už moc. „Někteří si o to koledují být zabit, ale hrdinové myslí na to, jestli je to správné nebo ne. V tomhle případě, tomu nešlo zabránit, buď my dva nebo ona," sotva to dořekla se skočila ladně z výstupku a vydala se za Bluem. „Dáme si teď ten závod ke skalám? A ty máš přednost, teď ty." Promluvila na Blua a pro jistotu zavětřila, nic. „Vyrazíme tam, a kdo bude poslední, tak mu ten první dá úkol. Co ty na to?" Podívala se do Blueovích očí.

Mufloní skály

Blue se otočil na Sibiri a přesto, že doufal, že nazpět půjde sám, se upřímně usmál, daroval jí jeden ze svých vzácných, pravých úsměvů. "Máš ráda rychlost, že?" Srovnal s ní krok, ale nerozběhl se. "Nepoběžíme. Viděla jsi ty kameny, mohly spadnout kamkoliv a ve skalách jich bude víc. Nechci umřít. Zatím ne." Uchechtl se "Vlastně jsem si začal život teprve užívat." Zašeptal a zahleděl se jí do očí, při čemž ucítil zvláštní tlak na hrudi, který už dlouho nepocítil, nepamatoval si ho a nedokázal určit, co to vlastně je. "Ale můžeme klusat. Když to umíš, jsi rychlá dost." Znovu se usmál a sám začal klusat, rychle, skoro jako by běžel.

Mufloní skály

„Dobře tedy, já bych taky nerada umírala, když jsem konečně našla vlka, který mě chápe a zachránil," promluvila a rozklusala se. Milovala rychlost, cítila se při ní volná jako pták, který jenom létá, a o létání vždycky snila. „Ano, přímo miluji rychlost, cítíš se tak volně v ní..." Všimla si toho, že se teprve před chvílí Blue pousmál, za tu celou dobu, až ted. „Poslyš, a co ty máš rád? A co nade vše toho?" Sibiri zpomalila klus a tak nechala Blua, aby jí doběhl a mohl i předběhnout, nebo spíše předklusat.

Mufloní skály

Nechal ji domluvit, nepředběhl ji a srovnal s ní krok. Zamyslel se nad odpovědí nad její zvědavostí, až ho z toho rozbolela hlava. "Až najdu něco, co mě učiní šťastným, budeš první, která to bude vědět." Usmál se. Přemýšlel, zda měla také zlomené srdce a alespoň pár špatných zážitků za sebou. Nakonec byl tak neslušný, že se zeptal. "Už jsi někdy milovala, Sibiri?" Zašeptal nesměle a tváře mu trochu zrudly, ale nebylo to vidět. Šťastně máchl ocasem a trochu ji předběhl.

Mufloní skály

„Jak se to vezme, tak jediného koho jsem zatím milovala byla moje  matka, ta však umřela velmi brzy a od té doby jsem nikoho  nemilovala, co ty?" Při vzpomínce na dětství a matku, se jí chtělo brečet, ale slzy zastavila hlubokým dýchnutím. Podívala se na Blua. Vlastně Blade... „Tedy kromě Blade," promluvila tiše, možná že jí ani Blue nerozuměl. Chvíli se zamyslela, zůstala stát a přemýšlela nad tím, co cítí k Bluovi. Jasně, že zatím jenom je to jeden z nejlepších kamarádů, nad ním je možná tak Swif...

Mufloní skály - Les Destiny

Blue se pousmál. Svoji rodinu vlastně nikdy milovat nestihl, až když byli všichni po smrti nebo ztracení kdesi za hranicemi. Věnoval ji úsměv s růžovými tvářemi a zastavil se hned u ní, jako by vycítil, že bude stát. Hluboce si povzdechl a zamyslel se. Miloval, miloval dvě, možná tři vlčice, ale city vyznal jen jedné. Kiara? Zmizela v zapomnění a Blue o citech, které k ní choval, pochyboval. U druhé vlčice si už ani jméno nepamatoval a tak si nebyl jistý, jestli to, co k ní cítil, byla opravdu láska. Byl si stoprocentně jistý, že miloval Blade, ale láska k někomu, koho jste už rok neviděli, vyprchá. Nedokázal určit, jestli se mu Sibiri líbila. Jistě, byla hezká a Blue jí rád lichotil, ale jestli ji miluje? Nebyl si tím tak docela jistý. Stáhl uši dozadu a znovu se rozešel, ani nečekal, až půjde za ním. Přemýšlet nad city k někomu dalšímu, když ještě neuzavřel kapitolu předešlou, bylo nad jeho síly. "Kromě Blade nikoho. Láska je věčná, Sibiri. I když nakonec přestaneš svoji polovičku milovat, jen tak na ni nezapomeneš." Pověděl ji jedno ze svých mouder a začal si připadat jako Einstein. "Už ji nemiluju, ale díra v srdci mi po ní zůstala." Otočil se na Sibiri, ale nezastavil se. "Kdo ví, jestli najdu někoho, kdo mi tu díru zalepí." Znovu se věnoval cestě a v dálce už se mu začal rýsovat tak známý les. Kdo ví, proč mu Osud dal takové jméno.

Mufloní skály - Les Destiny

Sibiri naslouchala každému jeho slovu, písmenu i větě. Konečně začal mluvit normálně, ne jako pesimista. Sibiri si všimla jeho úsměvu, kdy i dokonce zrůžověl. Vážně necítí i něco ke mně? „Láska, ano, ta je věčná a v některých případech tak silná, že ji ani smrt nerozdělí..." Sibiri před očima proběhl život, jejich rodičů. Tak moc se měli rádi a také se potkali o úplnku. Možná je tohle i osud Sib. Už jen při téhle myšlence Sibiri stuhla krev v žilách a mávla hlavou ze strany na stranu. Nechci zemřít jako moje máma! Další myšlenka, co v ní budila odpor , byla jestli budou mít vlčata. Brr.. To by bylo bolesti, tu ale zakryla radost z nich, kterou by jí určitě udělali. Sibiri ted otevřela oči, byla už docela unavená a chtělo se jí už i docela spát. „Já mám taky několik jizev na srdci, ale už jsem je přelepila kamarádkami a ... tebou." Sibiri se pousmála a věnovala mu velmi rozkošný úsměv. „A ted zpátky do lesa, tam se dobře spí, tam pumy nechodí, tedy alespon jsem tam žádnou ještě meviděla."

Les Destiny

Pozvolna pokračoval do lesa, tváře zrůžovělé. "Chceš spát po mém boku?" Uchechtl se, ale z přátelského důvodu, ne, že by se jí vysmíval, ačkoliv ta představa byla podivná a pro Blua zatím nepředstavitelná. Přesto se připojil k jejímu boku a věnoval jí letmý, přátelský pohled. "Klidně, já nežeru, ty nežereš. Nesežereme se." Potvrdil si to a vzpomněl si na tu noc, kdy ho málem sežrala jedna vlčice. Isabell. Blue nad tím zavrtěl hlavou, což si mohla Sibiri vyložit špatně, ale Bluovi to nedošlo. Pokračoval dál ve své cestě, zakotvil hned na kraji lesa a skočil pod kořeny velkého stromu, kde bylo místo těsně pro dva.

Les Destiny

Sibiri pokračovala a promýšlela si svou odpověd. „Jako klidně, mě to vadit nebude. Alespon mě nic nenapdne, když budeme spát vedle sebe, asi sem nic nedoletí." Pousmála se, trošku se začala smát, přeci má jen hodně silný smysl pro humor, a tuhle odpověd nemohla nechat bez výrazu štěstí na tváři. Když se podívala na místo, kde by měli po svém boku ulehnout, trochu se zarazila, ale potom znovu pokračovala v cestě. „Ale prosím,-" promluvila Sibiri. Věděla, co chce říct, ale nakonec i tak došla k úplně jinému verdiktu. „Tak to už je jedno, jsem tak unavená, že snad úplně padnu!" Pověděla k Blueovi. „Kam si mám lehnout?"

Blue se pousmál, párkrát prohrábl stěnu jámy, aby se zvětšila a zašpinil si kožich tím, že do té hlíny ulehl. Nevadilo mu to, chtěl, aby měla Sibiri větší pohodlí a nehrozilo, že bude ráno vypadat jako obluda z bažin. Pousmál se nad představou, jak ze Sibiri odkapává zelená voda a má ve tváři vraždící výraz. Úsměv mu z tváře zmizel při vzpomínce na svůj vražedný výraz, ale hned se zase pousmál, aby si Sibiri nemyslela, že zmenil názor. "Kdekoliv ti to bude pohodlné." Řekl, postavil se a vyskočil zpět nad kořeny, aby mohla první ulehnot Sibiri.

„Děkuji, pane," odpověděla mu. Lehla si na místo, kde si před chvílí lehnul Blue, a tak mu perfektně zabrala místo. „Tak a ted ty." Sibiri se rozhlédla kolem sebe, bylo tu docela dost hlíny a bahna. Musela to zkousnout,a le ani nevěděla proč. Vždycky spala v bahně a problém jí to nedělalo a ikdyby tak je tu určitě blízko řeka. A v ní se umyje, vyčistí a posáká Blua. Sibiri se pousmála a zavřela oči, začala usínat. 2Sladké sny," pověděla těsně před tím než začala spát, ještě si rychle očistila packy a zamávala ocasem. Ted už opravdu usnula.

Sibiri byla křehká a malá, ale přesto se jáma najednou zdála pro dva moc těsná, pro dva, kteří jsou pouze přátelé. Blue si povzdechl, ale to už Sibiri spala. Opatrně vlezl dovnitř, bokem se jí dotýkal, ale jinam uhnout nemohl. Nakonec se schoulil do klubíčka vedle ní a z nějakého důvodu jí automaticky položil hlavu na záda, jako by jí bránil. "Sladké sny." Zašeptal, nejdřív jen přivřel oči, ale nakonec i on usnul.

---Další den---

Vlčice v bílém kabátku ještě spala, když jí začali do srsti pronikat slabé sluneční paprsky, to bylo hlavně protože zde rostlo příliš mnoho stromů a v jejich korunách se moc mezer nešlo naleznout. Teprve po chvíli otevřela své tyrkysovomodré oči. Blue měl hlavu na ní a proto se nechtěla ihned zvednout. Protáhla své tlapky, které následně olízala jazykem jako kočka. Až potom otočila hlavu na Blua. „Dobré ránko, jakpak jste se vyspali?" Řekla na stále spícího Blua. Mávla ocasem a jím ho polechtala na uchu. Pousmála se a snažila se pomalu zvednout, aby náhodou Blueovi nezpůsobila bolest hlavy. Když už byla z pod jeho hlavy volna, protáhla se ještě více. Potom se posadila a čekala na reakci Blua. Kdy se ten pán vzbudí? Už to moc nemohla vydržet a proto si lehla a položila hlavu na přední končetiny. Mírný vánek jí pročesávál srst a Sibiri z toho musela zívnout.

Blue její pozdrav neslyšel. Probudil se až o deset minut později, kdy ho na boku zalechtaly Sibiriny chlupy. Blue se z polospánku uchechtl a dal si načas, než vůbec otevřel oči. Do očí ho praštilo letní slunce, ale poznal, že podzim už si zabírá své místo v podobě studeného vánku, který mu pročesával srst a smetával z něj prach. Blue se nadechl, vydechl a chvíli si ještě užíval ten příjemný pocit. Nakonec zvedl hlavu a podíval se na svoji společnici, která tu už pravděpodobně chvíli ležela. "Dobré ráno, ptáčátko." Zazubil se Blue a prohlédl si ji v ranním světle. Byla neobvykle čarovná. Bílá srst se jí na sluníčku leskla, jako by na ni někdo vysypal třpytky. Černé části těla měla zamazané od prachu v jámě, ale pro někoho, kdo by ji nezkoumal tak, jako Blue, to bylo nerozpoznatelné. Krásná. Blue si to slovo převaloval v hlavě, postupně ho pospojoval s jinými slovy a na místě zrůžověl. Jistě, ten divný tlak na hrudi. Motýlky v břiše. Zamiloval se. Stáhl uši dozadu, ale vypadal spíš roztomile než vystrašeně. Rychle se zvedl na všechny čtyři, až se mu zamotala hlava a vyskočil na pevnou zem, která byla poseta spadaným listím. Musím jí to říct. Nikdy na tohle nebyl, dusit to v sobě. Bude to vědět a buďto bude nadšená, nebo ho na místě zabije. "Přemýšlel jsem o lásce. Možná jsem i v tobě našel zalíbení." Usmál se a nervózně máchl ocasem.

Sibiri se pousmála, překřížila přední packy. „Opravdu? A k jakému závěru jste přišel, pane Blue?" Zeptala se moudře jako by byla nějaké mega inteligentní. Ale i tak se usmála, z toho vykání to nějak nešlo. Sibiri se znovu pousmála a zvedla se na všechny nohy. Otřepali si svou srst a dělala krok k Blueovi. V tom ucítila divný cit, jako nikdy dříve, jako kdyby něvěděla kdo je a chtěla hned Blua obejmout a svalit na zem a tam v trávě se s ním vyválet až budou od trávy zelení. Možná... „Hele, nic neříkej a půjdeme k řece, napijeme se a ty to řekneš všechno o čem jsi přemýšlel. A potom i já." Promluvila, ale jazyk se jí pletl, že jí možná nerozumněl Blue poslední větu. Rozhlédla se po krajině, otáčela hlavou a čichala. „Kde je nejbližší řeka? Nebo nějaká voda..."

Blue se upřímně usmál. Neodpověděla sice ano, ale neodpověděla ani v záporu. Nehodlal na ni tlačit, ani ji upozorňovat na význam toho, co k ní cítí a tak jen přikývl. Zamyslel se nad nejbližším tokem. Věděl, kde je, ale zatím neměl tu čest zjistit, jak se vlastně jmenuje. Koneckonců tu ještě nebyl a Osud nepotkáte dvakrát denně. "Kousek odsud, na východ. Malé jezírko a k němu řeka. Osud ví jméno. Já zatím ne." Uchechtl se a prošel kolem ní, při čemž se o ní nenápadně přátelsky otřel. Pravděpodobně si myslela, že o ní zavadil nechtěně, ale nebylo tomu tak. Dál jí už své city city naznačovat nechtěl, pouze si prohlédl její srst, která jako by byla poseta drahokamy a hned nato se vydal směr řeka. Na Sibiri se pouze otočil, nezastavil, aby zkontroloval, jestli jde za ním.

„Počkej, jdu za tebou!" Vykřikla vlcice a rozeběhla se za ním. Blue zatím jenom šel, takže by  ho stihla skoro ihned. Vál slabý vánek, ale i tak jí to pročesávalo hustou  bíločernou srst, až z ní spadali Blueovi chlupy, které se na její srst dostali při Blueově otření o Sibiri. Ta si docela myslela, že se jednalo o zavalení, které nebylo schválně, ale v hloubi duše si i tak myslela, že se jedná o vyjádření jeho citů až náklonosti. Po chvíli doběhla Blua. Pohodila hlavou jako kůň a rozhlédla srozhlédla se po krajině. „Myslíš si, že Osud chtěl, abychom se potkali, znovu?" Promluvila na Blua a pousmála se, zdálo se jí, že k němu též něco cítí, ale nechtěla mu to dát najevo, stejně včera ho málem zakousla, když si ho spletla s jelenem, možná že si to ještě pamatuje a ještě by jí něco udělal, raději počká na lepší chvíli, třeba až se budou koupat ve vodě. Cákne po něm vodu až bude  úppně mokrý, třeba mu to řekne a on jí. Nebo to nechá na něm? Raději si počká na vhodnou chvíli, třeba až večer. Láska totiž nikdy nespí...

Věnoval jí úsměv, ale její otázku nezodpověděl. Vyložit si to mohla, jak chtěla, ale Blue měl své důvody. Osud neměl nikdy Blua v lásce a když mu teď nabídl něco veselého, nechtěl si to u něj pokazit tím, že bude zveřejňovat hloupé teoretie o důvodu jejich setkání. Možná příště, zlato. Blue se rozeběhl, ne plnou rychlostí, ačkoliv by ho neměla problém předběhnout. Ale neměla by to snadné, měl v tlapkách sílu a tak se jí téměř vyrovnal. Prozatím ale běžel vpředu a vzhledem k tou, že byli od řeky kousek, mohl už cítit vlhkost ve vzduchu.

Sibiri raději pomlčela. Nevěděla proč jí neodpověděl, ale raději se nevyjádřila. Když uviděla, že začal pomalu běžet. Rozeběhla se za ním. „Ty jsi silný a já rychlá, navzájem se doplnujeme," pověděla Blueovi a chtěla ho předběhnout, ale neznala cestu, a tak raději běžěla těsně za ním. Už pomalu začínala cítit vodu, takový příjemný vzduch, jako by bylo po bouřce nebo jiné srážce. „Řekneš mi to tam, k čemu jsi došel?" Tázala se ho a trošku zpomalila, kdyby náhodou Blue zakopl a ona do něho nevrazila. A v hlavě již vymýšlela plán, jak ho vylákat do vody a co nejvíce ocákat vodou.

Blue se usmál, ale nějak to nekomentoval. Další věta, kterou vytáhla, ho zaskočila. Snad ani neslyšel, že by se měl nad něčím zamyslet. Řeka ovšem byla až o několik metrů dál a tak měl čas na přemýšlení. Střihl ušima a věnoval Sibiri nejistý pohled, kterého si pravděpodobně nevšimla.

"K čemu bych měl dojít?" Pronesl nakonec, když už se mu v dohledu objevovala hladina řeky. Šťastně mávl ocasem, už od rána měl srst plnou listí a větviček, takže, i přes náhlou zimu, byla voda vítaným společníkem. Hned, jak se k řece přiblížil, nejdřív se napil, ale jen krátce. Neměl žízeň, spíše hlad, který však vodou na chvíli ukojil.

Opatrně si ve studené vodě smočil nejdříve jednu tlapku, aby si zvykl na studenou vodu. Slastně vzdychl a sledoval, jak se do vody uvolnila malá větvička a bláto. Nakonec si do vody vlezl celý, až mu nestačilo dno a musel plavat. Podíval se na Sibiri.

"Studené." Zasmál se a drkotal zuby, všechno to ale vynahrazoval pocit toho, že bude čistý a nebude vedle Sibiri vypadat jako příšera z močálů. Přiblížil se zpět na místo, kam dosáhl tlapkama a čekal, aby zjistil, k čemu to měl vlastně dojít.

Sibiri se trochu zamračila. On si to už nepamatuje? Je to tak ani ne hodina a on už zapomněl... Pak zvedla oči a konečně uviděla tok řeky, Blue už tam byl delší dobu, ale ona teprve ted. Radostně se pousmála. Zamávala parkrát ohonem a už běžela za Bluem a vodou. Ihned do ní vběhla a zvedla jednu tlapu, udělala s ní několik vln a pakk se konečně otočila na Blua. „V noci jsi nad něčím přemýšlel, ne? A já ti řekla, abys to řekl až budeme u vody." Promluvila. Zvedlou tlapu položila zpátky na dno vody a přikrčila se, předklonila se a otřepala. Až z ní odtékalo bahno, listy a další nečistoty, dokonce i krev toho zajíce, co včera zabila. „A proč by to nemohlo být studené? Stále je to osvěžující teplota, ne jako někdy se koupat s kusy ledu, to bych si taky stěžovala," pronesla a sklkonila hlavu, napila se vody z řeky. 

Blue provinile stáhl uši dozadu. Popošel blíž k ní, takže mu teď voda nedosahovala ani na břicho a kapající voda z chlupů dělala otravné kap, kap. Blue se oklepal, aby ho to tolik neiritovalo, při čemž Sibiri smáčel veškerým bahnem, které na sobě měl. Zděšeně se na ní podíval a vyloudil nervózní úsměv. "Já.. promiň?" Vypískl jako vlče a pár skoky byl zase celý ve vodě, daleko z jejího dosahu. Nakonec se musel zasmát, tentokrát byla Sibiri ta, která vypadala jako příšera z bažin. 

Sibiri se zatvářila kysele, pak ale po Blueovi hodila nedaleko plující klacek ve vodě. Netrefila se, spadl těsně kolem něho. Dupla, a všechna voda, co měla pod nohama byla na Blueovi. „Nemusíš se omlouvat, teď je to napraveno," pousmála se a podívala se na svoji hruť. Byla zase špinavá. „Musels? Teď jsem znovu jako příšera z močálů..." Zcedla oči na Blua. Lehla si, chtěla si umýt u špínu, znovu. Sice takhle měla na nohách i trochu řas, ale to bylo v pohodě, nic co její tesáky nevytáhnou. 

//za Blua

Blue se zasmál a divil se, jak ho mohla zasáhnout, když byl tak daleko. Nepozastavil  se nad tím ale dlouho, brzy už si to mířil zpět na břeh na poslední paprsky letního slunce k osušení. 

„Omlouvám se,“ na tváři se mu objevil upřímný úsměv a v očích měl lítost. „nechtěl jsem to provést. Byla to nehoda.“ sklopil uši k hlíně, která se od kapek z jeho srsti měnila v bláto. Bluovi pomalu zrůžověly tváře. „Vypadáš jako hvězda. I s bahnem na tvářích.“ uchechtl se, s menším odporem se vrátil už skoro suchý do vody a stoupl si těsně k ní. Kdyby byla neznámou, bylo by jí to stoprocentně nepříjemné, takhle Blue mohl jen hádat, jak se cítí. Opatrně k ní nahnul hlavu a odhodil jí z tváře čenichem bláto, které se tam dostalo jeho vinou. 

„...promiň.“ zašeptal nakonec, chtě nechtě se od ní odtáhl a motýlci v břiše rázem ustali. Znovu se přesunul na břeh, tentokrát už bez slunce, které zalezlo za ty nejvyšší stromy a na zem dopadlo jen pár paprsků, které na rychlé usušení nestačili. 

„Ale prosimtě, to bude v pohodě. Až bude pršet zmizí to, do té doby budu příšera z močálů," pousmála se a bylo z její tváře poznat, že i přes svou nečistotu štastná. Následovala Blua na břeh a když zjistila smutnou skutečnost se Sluncem, nezbývalo jí nic jiného než se otřepat, mokrá sice moc nebyla. Ale i tak se cítila nepříjemně. „Já a hvězda? To se mýlíš, ty jsi hvězda!" Ukázala packou na něj. Pak udělala krok vzad a otřepala se. Srst ted měla sice všude, ale ta se po chvíli znovu zpravila na původní místo. „Ted máš čas mi to říct k jakému závěru jsi došel, tedy pokud jsi to nezapomněl, jinak tě čeká odplata, čekám na to už docela dlouho a tvoje odpověd bude jistě velmi zajímavá." Promluvila se a protáhla se. 

Blue si počkal, až bude u něj a přátelsky ji na břehu uvítal nenápadným otřením o srst. Blade se dvořit nemusel, tak nějak to přišlo samo, ale Sibiri byla jiná. Byla jako Slunce náhle se objevující na zamračené obloze, nejjasnější hvězda ve vesmíru, nejsladší sladkost, jakou jste kdy položili do úst. Byla krásná, chůzi měla ladnou, byla tak křehá, až se jí Blue bál dotknout. Byla jeho jedinou hvězdou v černočerné tmě, navigace v pustém oceánu. Novým startem života, pro něj i pro Erden.
"Mám tě rád." vydechl ze sebe najednou a s rudými tvářemi zabodl pohled do země. Proč musí být vždycky mužské pohlaví to, které má vyznat lásku? Ale jinak romantické příběhy nejsou a pravděpodobně ani nebudou. A Blue se jako gentleman drží pravidlem romantických knížek. A pokud věděl, většina končila dobře, alespoň z těch, které při svém putování územím zaslechl.
"Jako hvězdu na noční obloze při pouti oceánem, jedinou, která mě dokáže dovést na břeh a zachránit." pronesl na jeden nádech své pocity, ale do očí se jí nepodíval. Na tohle nikdy nebyl, vlastně to zkoušel poprvé a doufal, že i naposledy. Takovéto lichotky ještě nikomu neřekl, dokonce ani své bývalé polovičce ne. "Sibiri," chystal se nakonec dokončit. "jsi mé jediné záchranné laso."

Sibiri se to snažila rozdýchat, ale musela tak aby to Blue nepoznal. „Víš, já tebe taky." Začala mluvit uklidněně. Sibiri se při tom dívala do Blueovích očí, aby si nemyslel, že si vymýšlí. Ach, ti kluci... Bojí se to přiznat dopravdy... Ale on si to určitě nevymyslel... Sibiri se podívala na něj, takovou srst ještě tady neviděla. Blue je též jedinečný, jako Polárka na noční obloze. Společně určitě vytvoří silné souhvězdí, které žádné meteority nezničí. Sibiri udělala krok blíž k Blueovi. „A vždycky budu," promluvila. A snažila se k němu přitulit. Blue je, ale o trochu větší, a proto ho nemohla obejmout celá. Doufla, že i on obejme ji. „Budu tu pro tebe! Jenom pro tebe!" Vykřikla do Blueové srsti. A málem se radostí nebo spíš se opravdu rozbrečela, ale opravdu radostí.