08. 05. 2018 10:29:34
V noci, hluboko v lese Destiny je místo, kde se setkají. Hluboká noc jim poslala hvězdy, aby svítily na
cestu, teplý letní vánek, aby jim nebylo takové vedro. Jarní blouznění už dávno přešlo,
ale kdo ví - život chystá každému svůj osud, nehledě na roční období.
První na pořadí je Blue a následně píše i Sibiri.
Nechť Život zpracuje osud pro tyto dva vlky už jen v dobrém.
Les Destiny
Sledoval, jak se snažila zakrýt špehování. Normálně by tomu asi uvěřil, ale špehovala ho moc dlouho a hloupý zajíc přiběhl až teď, tak se chopila příležitosti. Lstí se nikam nedostaneš... Přesto se usmál a dělal, že jí naprosto věří. "Ano, jsem." Odpověděl na otázku, jejíž odpověď byla očividná a její pronesení bylo zbytečné. Když mu nabídla jídlo, musel se přemáhat, aby nepřikývl. Svůj prázdný žaludek si musí umět zaplnit sám. "Ne, to je dobré. Později si najdu nějakou slabší kořist a najím se z vlastního." Pousmál se a odkopl kamínek, který ho tlačil do hrudi. To byla fyzická bolest, ale tu psychickou z hrudníku jen tak neodkopne. Po pár minutách ho začalo štvát nenadálé ticho a tak se zvedl a znovu začal hledat cestu ven.
Les Destiny
„Jak chceš," promluvila a začala pojídat zajíce. Nevěděla, proč se stále tak divně chová. Možná někoho zabil a ted zpytuje?... Sibiri se poohlédla a znovu kousla do zajíce. Její zuby prorazili jeho kosti a začala ho pojídat rychleji. „Docela se nudím, nechceš něco podniknout?" promluvila na Blua. Snad i něco normálního ...
Les Destiny
Blue vlčici stále pozoroval a trochu litoval, že si nakonec nevzal. Koneckonců možná bude těžší ulovit rybu než zajíce. A vlastně ryby mu zas tak moc nechutnaly. Blue zastříhal ušima, aby se soustředil na něco jiného a zamyslel se nad tím, co by rád dělal. Nemohl vymyslet nic, co by ho bavilo kdysi, natož teď. Nakonec se ale začal chytat vzpomínek a dokázal vymyslet, co měl vůbec nejradši. "Kdysi jsem se hrozně rád proháněl v kaňonu. Nese to s sebou i svá rizika. Sesuv půdy, predátoři, jedovatý hmyz a další maličkosti." Blue se prudce postavil a otočil se cestou, kterou tušil kaňon.
Les Destiny
„Takže běh kanony? To jsem ještě nezkusila, ale asi je to zábava. Kde je nejbližší kaňon?" Sibiri to docela zajímalo, chtěla zkusit něco nového a tohle byla jedna z mnoha možností. Trochu adrenalinu, by ji nezabila. Snad ví, kde je nějaký kaňon ... Možná se jen už rozmyslel, třeba jen chce zažít nějaký adrenalin ne jenom lov a pár dialogů, které stejně skončí slovy : „Tak ahoj ... "
Les Destiny - Mufloní skály
Radostně zavrtěl ocasem a už si to krokem mířil ven z lesa do skal, přes které se dostane ke kaňonu. "Přes Mufloní skály k tuláckému kaňonu. Tudy." Pohodil hlavou a obratně přeskočil kořen a překonával těch pár metrů, které ho dělily od skal. Za sebe už se neohlížel, buďto se Sibiri vydala za ním, nebo ne. Bylo mu to celkem jedno, ale prohánět se v kaňonu sám není taková zábava, jako prohánět se s ostatními. Srdce mu bušilo radostí a i on sám byl šťastný, že na chvíli zapomene na všechno trápení. Posledními kroky překonal dva kořeny, stromy ho pomalu opouštěli a brzy si už musel dávat pozor na ostré skalní kameny a kluzká místa.
Les Destiny - Mufloní skály
„Už jdu !" vykřikla a polka poslední sousto zajíce. Rozeběhla se směrem za Bluem, aby jí neutekl. Nikdy to ještě nezkoušela a trochu doufala, že se jí nic nestane. V hloubi duše měla strach, ale ten strach překryla radost z nové věci a ještě s vlkem, kterého může takhle více poznat. Překrčila několik kořenů a už uviděla Blua. Teď si budu muset dávat velký pozor a dívat se, kde šlapu...
Mufloní skály
Opatrně vyskočil na plochu, která se zdála nejbezpečnější a poprvé se otočil na Sibiri. "Dívej se hlavně pod nohy. Nikdy nevíš, na co narazíš." Pousmál se a sám se začal koukat všude kolem, jen ne pod sebe. Vyskočil na menší kámen a rozhlédl se. Kaňon v nedohlednu, jen před sebou měl spoustu dalších skal. "Asi chvíli půjdeme." Uchechtl se a podivil se nad rozlohou svého území.
Mufloní skály
„Neboj, nejsem malé vlče," pousmála se podívala se na Blua. Vyskočila na stejnou plošinu jako on. Trošku tu více foukal vítr než v lese, ale to bylo tím, že tam byli stromy a zde jich moc kvůli terénu není. „Tak já se budu dívat první na tebe, kdybys náhodou spadl. Ikdyž to je tak malá šance při chůzi. Tak se budu i tak raději držet za tebou. Nikdy nevíš."
Mufloní skály
Blue se pousmál. Možná už z vlčete vyrostla, ale v srdci ho stále má. "Já nepadám. Vyrostl jsem v horách." Lež. Tedy jen z části. Blue se otřásl a opatrně sjel po mokrém kameni zpět na pevnou zem. Trochu přidal do kroku, aby mu cesta rychleji uběhla a v duchu si pobrukoval melodii, kterou vymýšlel v pohybu.
Mufloní skály
„Dobře, tak to tu asi znáš, ne?" pousmála se. Chvíli stála a kochala se krajinou. Mezitím jí její čistě sněhově bílou srst pročesávál vánek. A najednou začala znovu následovat Blua. „Nezrychlíme? Alespoň o trochu, jinak tu umřu a ty taky,"řekla klidně. Teď musela sjet po kameni jako Blue. Zastavila se, rozhlédla se a viděla Blua jak pokračuje v cestě. Odvážila se tedy ho seběhnout.Byl to docela rychlý běh. A potom jiý znovu následovala Blua jako ocásek.
