[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Les Destiny

Každý jeho krok byl příliš opatrný. Vypadal jako zranitelná ovečka, které uteklo stádo. Pronásledována zlým vlkem, který nosí jméno Minulost. A někdo hodný, kdo by se jmenoval Dobrá budoucnost? Neexistovalo. A nejspíš dlouho ještě dlouho existovat nebude. Rose, Dark, Ayshi, Nicolas, Shadow, Asuna. Rose, Dark, Ayshi, Nicolas, Shadow, Asuna. Blade. Moon a Luna. Všechno je pryč. Stále si to přehrával v hlavě a nechal se unášet tím bodavým pocitem na hrudi, tím pocitem, který vás pomalu psychicky ničí. Byl Blue opravdu tak na dně? Měl i spoustu věcí, nad kterýma se mohl se radovat. Mám vlastní smečku. Dobrou kamarádku. Pořád žiju. Nikdo mě nechce zabít. Ale ztratil jsem všechno. Den, kdy se dostal na úplné dno a chtěl to skončit už byl dávno pryč, přesto si na něj Blue živě pamatoval. Dostal druhou šanci od života a ta se nezahazuje. Rose, Dark, Ayshi, Nicolas, Shadow, Asuna, Blade, Moon, Luna, Isabell, Kiara, Heavy,.. Pokračoval by se svým seznamem dál, ale už jen matně si vybavoval jména. Byla tu bílá vlčice s peřím kolem krku, bílá vlčice s černými znaky, vlk se zelenou srstí a spoustu dalších vlků, které si nepustil k tělu tolik jako nejbližší rodinu.
Zastavil se u starého stromu. Tento les je právem pojmenovaný po někom, koho odsoudil k jisté smrti. Nebyl to on, kdo prokousl tepny, ale on většinu zorganizoval. O kousek dál na louce ležel hřbitov, kde našel svoji matku, ale jen mrtvou. V horách ležela jeskyně, kde nikoho nenašel. A jeho otec? Byl by radši, kdyby se Blue nenarodil. Nejsi nic jiného, než ubohý spratek! Vypadni odsud, nejradši bych byl, aby jsi se nikdy nenarodil! Blue se otřásl odporem a po dlouhé době udělal něco, co už dlouho nedělal. Sklonil hlavu níž, pomalu ji zvedal k obloze a u toho vydal dlouhé, protáhlé vytí naplněné smutkem a utrpením. Hlas měl i po tak dlouhé době, kdy nevyl, čistý a hlasitý. A konečně si začal připadat jako vlk.

Les Destiny

Vlčice bílá jako čerstvě napadlý sníh s několika černými odznaky se procházela a kochala krajinou. Zpěv ptáků ji na tolik fascinoval, že ani nepřemíšlela o tom co se děje v jejím okolí. Ptáci po chvilce přestali zpívat. Byli z něčeho vylekaní, ale z čeho? Sibiri se podívala kolem sebe, zda-li není něco v její blízkosti. A v tom uslyšela kroky. Byli trochu pomalejší než normální vlčí a proto usoudila, že se bude jednat o nějakou kořist. Nechtělo se jí začichat, a proto šla docela pomalu. Uviděla skvrnu v dáli, pohybovala se, ale měla zvláštní zbarvení. Takové ještě neviděla. Tudiž si přestala myslet, že bude jednat o nějého jelena a podobným kořistem, co normálně loví.

Les Destiny

Slastně vydechl, znovu se nadechl nočního vánku a pokračoval v cestě do neznáma. To už ale slyšel praskání větviček neopatrného lovce. A jak se tak podíval na původ zvuků, mohl usoudit, že právě on je kořist. Vlčice, kterou už potkal, ale nepamatoval si jméno, měla ve tváři výraz více soustředěný než mají vlci normálně a tak bylo jasné, že čekala spíše jelena. Nedivil se, že si ho spletla. Ve tmě je málo vidět a Blue je stejně mohutný jako jelen. Pousmál se nad ní. Nejspíš nevětřila, jinak by jí bylo jasné, že se jedná o vlka. Hloupě se vydala za potravou, kterou nedostane. Pokud to tedy není kanibalka a nebude chtít Bluovi sníst vnitřnosti. Otřásl se odporem a dál se věnoval svým věcem. O cizí společnost už dávno ztratil zájem a každý další vlk, co se s ním chtěl bavit, byl jen zbytečnou přítěží. Přesto vlčici věnoval alespoň falešný úsměv.

Les Destiny

Sibiri přišla blíže k vlkovi a už na sto procent poznala, že se nejedná o žádnou kořist, ale o stejný druh jako ona. „Promiň, nevětřila jsem," promluvila. „Snad ti to nevadí," začala se omlouvat a podívala se vlkovi do očí. „Jinak, já jsem Sibiri a jméno tvé zní?" Trošku měla smýšené pocity, nevěděla, co má dělat v tuto noční dobu, co od takového náhlého cestovatele čekat. Možná se sním už někdy potkala, ale pokud ano, tak jí asi neřekl své jméno. Kdepak to jen bylo?

Les Destiny

Přišla k němu blíž, na jeho zvyky poslední dobou to bylo něco nového a tak byl připraven kdykoliv vyrazit a jedním pohybem ji vyprovodit do věčných lovišť. Pozorně ji poslouchal a nechal ji domluvit, aby následně mohl odpovědi odbýt jednou krátkou větou. Pousmál se nad hloupostí, že nepoužila čenich, ale dál už se zase tvářil jako starý bručoun. "I kdybych byl jelen, bez čenichu by jsi mě neulovila. Větření je vlčí instinkt, Sibiri, tak ho používej." Na chvíli se pozastavil. Věděl, že její jméno začíná na S a teď si říkal, jak si na to jméno nemohl vzpomenout. Dlouhou chvíli se rozhodoval, zda své jméno prozdrait, ale nakonec tím jen chtěl vyplnit to hloupé ticho. "Blue."

Les Destiny

„Já vím, ale byla jsem tak hladová a rozeběhla jsem se. A té rychlosti jsem prostě zapomněla" promluvila trochu smutně. Nicméně jí to nepřipomnělo, kde se už někdy setkali. Možná někde u řeky? Ne, to bych si pamatovala...Blue taky tak tvářil, jako by ji už někdy viděl. Četla mu to přímo z očí. „Proč tak smutně, Blue? Uletěli ti včely?" snažila se změnit atmosféru.A stále přemýšlela kde se již setkali...

Les Destiny

Blue přikývl. Neřekl bych, že to bylo z hladu. Jakoby nic se usmál a trochu se napřímil, aby jí nepřipadal tak moc smutný. Na její poznámku o včelách pootevřel překvapeně oči a uchechtl se. "Tak tohle jsem ještě neslyšel." Zavrtěl hlavou a trochu se zasmál. Se svými problémy se nehodlal svěřovat každému napotkání, přesto se to pokusil Sibiri alespoň trochu nastínit a zapojit ji do světa depresí. "Včely ne. Jen všechno, na čem mi záleželo." Smutně se pousmál a zavrtěl hlavou, aby si nedělala starosti. "Ty jsi celkem veselá. Copak tě dělá šťastnou?" Zajímal se Blue a posadil se. Právě se pravděpodobně upsal na dlouhou konverzaci.

Les Destiny

Trošku začala přemýšlet, co se mohlo všechno Blueovi ztratit. „No, víš.V tomhle lese je tolik krásných koutů, ve kterých se přímo nejlépe uklidňuje. A ten výhled na hvězdy. Hvězdy mě snad vždycky fascinovali, stejně jako ptáci. Jsou tak daleko a nebolí je z přemístění nohy, jako nás vlky." Sibiri se podívala vzhůru a začala hledat emzeru mezi korunami stromů, aby se mohla podívat na hvězdy. Našla ji. „Podívej tady jdou vidět."

Les Destiny

Při zmínce o ptácích ho bolestivě bodlo u srdce. "Nějací vlci mají to štěstí a mohou létat s nima." Pousmál se nad jejím nadšením pro hvězdy a zadíval se malou mezerou. Občas hvězdy pozoroval, ale pro něj to vždy byly jen hvězdy, vzdálené stejně tak daleko, jako jeho rodina a přátelé. "Jistě, zajímavé. Ale určitě máš i něco, co tě trápí. Nikdo nemůže být úplně šťastný, ani kdyby měl náruč plnou takových hvězd." Proluvil moudře a pohled zabodl do země. Jeho fascinoval víc měsíc a proto se obě jeho dcerky jmenovaly jako on. Moon a Luna. Otřásl se, aby z něho spadla náhlá vlna smutku a znovu nahodil ten svůj falešný úsměv.

Les Destiny

„Ano,někdo měl opravdu štěstí, že měl křídla" promluvila a začala přemýšlet o Blade, které pomáhala se dostat z pod kamene. A chvilku se zamyslela nad tím, co Blue řekl. Přemžšlela, co by měla říci moudrého. „To víš, že mě něco trápí. Ztratila jsem rodinu už jako malá a mám z toho strach i do teď. Ale není to konec světe. Musíš se přes to přenést jako kdybys překračoval po lávce přes silnou řeku." Sibiri si vzpomněla na své dětství, žádná růžová zahrada přímo. „Určitě jsi dost silný a odpustíš tomu, kdo ti byl nejbližší. Určitě to myslel v dobrém, ale asi se mu to nepovedlo," povzbudila ho.

Les Destiny

Blue byl rád, že mu někdo alespoň trochu rozumí, přesto na něj povzbudivé řeči nezabraly. "Oni by měli odpouštět mně. Já jsem ten, kdo všechno pokazil." Smutně si povzdychl. "Ani bych neřekl, že k nim ještě nějakou tu lásku cítím. Jakoby snad oni mohli za to, že odešli." Dál už mlčel, stále pro něj byla téměř cizí a nechtěl se svěřovat víc, než bylo opravdu nutné. "Přesto děkuji. Jsi celkem milá." Přikývl na pozdrav, pomalu se zvedl a pokračoval na své cestě bůh ví kam.

Les Destiny

„Kam odcházíš?" Udivila se Sibiri. „Pokud tě měli opravdu rádi alespoň trochu, tak ti to odpustí.A ikdyž jsou třeba mezi námi, tak ti to už dávna a určitě odpustili. Jiank by to nebyla rodina ani přátelé.." promluvila na Blua a pomalu ho následovala, samozdřejmě tak, aby nevypadala jako ocásek. Co jde udělat?

Les Destiny

Blue se na ni nedíval, přesto věděl, že jde v těsné závěsu za ním. Nehodlal zkoumat proč a tak se nevyptával, jen se zamyslel nad odpovědí, kterou by její zvědavost dostatečně nasytil. "Nevím. Někam, kde najdu lepší život." Odpověděl prostě a její další věty vypustil druhým uchem ven a už si je nepustil dovnitř. Nemohla tušit, že nikdo, kdo mu byl blízký už nežije, přesto na ni byl trošku naštvaný, že se vůbec odvážila zkoumat jeho problémy tak moc do detailů. Mávl ocasem a zpomalil, aby nemusela dělat velké kroky. "A kam máš namířeno ty?"

Les Destiny

„Neím, asi na lov. Jak jsem už řekla mám docela hlad," řekla a zastavia.Zavětřila. Hm...že by zajíc o trochu víc doprava? Udělala několik kroků. „Ty se asi přes to dostat nechceš, co? Neměl by sis to vyčítat, co bylo bylo.Teď mysli na budoucnost," pousmála se. „Přidáš se na lov, myslím že tam bude více zajíců než-li jen jeden?"

Les Destiny

Nezastavil, když zastavila ona nechal ji se snažit, aby ho doběhla. Už si nepamatoval, kdy naposledy jedl a právě to zapříčinilo, že byl celkem slabý a žebra mu začala vylézat. Ale na lov neměl sebemenší chuť ani sílu a tak pokračoval dál. "Nechci. Minulost se nezapomíná, ale hříchy odpouští. Jsem... více méně spokojený." Pousmál se a začal čenichem větřit vlhký vzduch, který by značil východ z lesa a jezero nebo nějaký vodní tok. "Nepřidám. Nemám na to sílu, radši zkusím štěstí na ryby."

Les Destiny

„Jak myslíš," řekla Sibiri polohlasem. Nechala Blua v pokračování v cestě k rybám. Snad se mu nic nestanu, vypadá docela... naštvaně.Doufám že ne zrovna na mě. Sibiri znovu zavětřila a přemýšlěla,co asi dělá on. Hm... A začala se plížit ke skupince králíků. Bylo jich tam přesbě pět - dva velcí a zbytek mláďata. Když je uviděla, přešla ji chuť. „Tak snad najdu něco jiného." Poodešla a potichu následovala stopy po Blueovi. Musela něco vymyslet, aby jí neviděl.

Les Destiny

Po chvíli bloudění za pachy všeho možného, jen ne k vodě to vzdal a usadil se pod stromem. Každá buňka v jeho tělě přemýšlela o tom, co všechno provedl a jestli to vůbec může někdy napravit. Uchechtl se a zavrtěl nad sebou hlavou. "Přiznej si to Blue. Odsoudit Destiny k záhubě, přivést k šílenství vlastní matku, zabít nevinné,... To se neodpouští." Prudce vydechne, plný vzteku, smutku a trápení. O kousek dál vyrazí ze země ostrý kov, až Blue odskočí. Kontrolovat Blue, pořád máme magii.

Les Destiny

Tady! ... Sibiri se schovala v nejbližším velkém kěři a pomalu vykokovala, ale musela zase opatrně, aby jí Blue neviděl. Každý krok musela pečlivě zvážit, aby jí neslyšel jak ho špehuje. Jediné, co viděla bylo, to že seděl u stromu a něco mluví. Něco, že to nejede odpustit. Moc mu nerozumněla. Možná bych se mu mohla ukázala ... 

Les Destiny

Naslouchal zvukům přírody a užíval si té chvilkové samoty. Znovu se pokusil vyhledat vodní tok, ale do čenichu ho udeřil pach té vlčice. Blue zavrtěl hlavou nad její hloupostí. Naježil srst představou, že ho mohla slyšet, ale to už by asi stála před ním a vyčítala mu, že se vůbec někdy narodil. "Slyšet nejsi, ale cítit až moc." Zamumlal a ulehl mezi spadané větvičky a listí. Bílá srst na břichu se mu obalila hlínou, ale nebylo to nic, co by malý potůček nespravil.

Les Destiny

Asi mě spozoroval ... Co teď? Sibiri měla štěstí, u keře se posadil zajíc. Udělám jako, že tu lovím. Sibiri dělala zvuk jakoby větřila a začala se potichu plížit. Zajíc seděl a hleděl asi na Blua. Šance pro Sibiri, ihned vyběhla a chytla zajíce pod krkem, stále běžela až k dalšímu stromu. „Jé, ty jsi tady?" řekla a snažila se mluvit vemi udivěně. Pustila zajíce na zem, byl již zabitý. „Chceš?"

Les Destiny

Sledoval, jak se snažila zakrýt špehování. Normálně by tomu asi uvěřil, ale špehovala ho moc dlouho a hloupý zajíc přiběhl až teď, tak se chopila příležitosti. Lstí se nikam nedostaneš... Přesto se usmál a dělal, že jí naprosto věří. "Ano, jsem." Odpověděl na otázku, jejíž odpověď byla očividná a její pronesení bylo zbytečné. Když mu nabídla jídlo, musel se přemáhat, aby nepřikývl. Svůj prázdný žaludek si musí umět zaplnit sám. "Ne, to je dobré. Později si najdu nějakou slabší kořist a najím se z vlastního." Pousmál se a odkopl kamínek, který ho tlačil do hrudi. To byla fyzická bolest, ale tu psychickou z hrudníku jen tak neodkopne. Po pár minutách ho začalo štvát nenadálé ticho a tak se zvedl a znovu začal hledat cestu ven.

Les Destiny

„Jak chceš," promluvila a začala pojídat zajíce. Nevěděla, proč se stále tak divně chová. Možná někoho zabil a ted zpytuje?... Sibiri se poohlédla a znovu kousla do zajíce. Její zuby prorazili jeho kosti a začala ho pojídat rychleji. „Docela se nudím, nechceš něco podniknout?" promluvila na Blua. Snad  i něco normálního ...

Les Destiny

Blue vlčici stále pozoroval a trochu litoval, že si nakonec nevzal. Koneckonců možná bude těžší ulovit rybu než zajíce. A vlastně ryby mu zas tak moc nechutnaly. Blue zastříhal ušima, aby se soustředil na něco jiného a zamyslel se nad tím, co by rád dělal. Nemohl vymyslet nic, co by ho bavilo kdysi, natož teď. Nakonec se ale začal chytat vzpomínek a dokázal vymyslet, co měl vůbec nejradši. "Kdysi jsem se hrozně rád proháněl v kaňonu. Nese to s sebou i svá rizika. Sesuv půdy, predátoři, jedovatý hmyz a další maličkosti." Blue se prudce postavil a otočil se cestou, kterou tušil kaňon.

Les Destiny

„Takže běh kanony? To jsem ještě nezkusila, ale asi je to zábava. Kde je nejbližší kaňon?" Sibiri to docela zajímalo, chtěla zkusit něco nového a tohle byla jedna z mnoha možností. Trochu adrenalinu, by ji nezabila. Snad ví, kde je nějaký kaňon ... Možná se jen už rozmyslel, třeba jen chce zažít nějaký adrenalin ne jenom lov a pár dialogů, které stejně skončí slovy : „Tak ahoj ... "

Les Destiny - Mufloní skály 

Radostně zavrtěl ocasem a už si to krokem mířil ven z lesa do skal, přes které se dostane ke kaňonu. "Přes Mufloní skály k tuláckému kaňonu. Tudy." Pohodil hlavou a obratně přeskočil kořen a překonával těch pár metrů, které ho dělily od skal. Za sebe už se neohlížel, buďto se Sibiri vydala za ním, nebo ne. Bylo mu to celkem jedno, ale prohánět se v kaňonu sám není taková zábava, jako prohánět se s ostatními. Srdce mu bušilo radostí a i on sám byl šťastný, že na chvíli zapomene na všechno trápení. Posledními kroky překonal dva kořeny, stromy ho pomalu opouštěli a brzy si už musel dávat pozor na ostré skalní kameny a kluzká místa.  

Les Destiny - Mufloní skály

„Už jdu !" vykřikla a polka poslední sousto zajíce. Rozeběhla se směrem za Bluem, aby jí neutekl. Nikdy to ještě nezkoušela a trochu doufala, že se jí nic nestane. V hloubi duše měla strach, ale ten strach překryla radost z nové věci a ještě s vlkem, kterého může takhle více poznat. Překrčila několik kořenů a už uviděla Blua. Teď si budu muset dávat velký pozor a dívat se, kde šlapu...

Mufloní skály 

Opatrně vyskočil na plochu, která se zdála nejbezpečnější a poprvé se otočil na Sibiri. "Dívej se hlavně pod nohy. Nikdy nevíš, na co narazíš." Pousmál se a sám se začal koukat všude kolem, jen ne pod sebe. Vyskočil na menší kámen a rozhlédl se. Kaňon v nedohlednu, jen před sebou měl spoustu dalších skal. "Asi chvíli půjdeme." Uchechtl se a podivil se nad rozlohou svého území.

Mufloní skály

„Neboj, nejsem malé vlče," pousmála se podívala se na Blua. Vyskočila na stejnou plošinu jako on. Trošku tu více foukal vítr než v lese, ale to bylo tím, že tam byli stromy a zde jich moc kvůli terénu není. „Tak já se budu dívat první na tebe, kdybys náhodou spadl. Ikdyž to je tak malá šance při chůzi. Tak se budu i tak raději držet za tebou. Nikdy nevíš."

Mufloní skály 

Blue se pousmál. Možná už z vlčete vyrostla, ale v srdci ho stále má. "Já nepadám. Vyrostl jsem v horách." Lež. Tedy jen z části. Blue se otřásl a opatrně sjel po mokrém kameni zpět na pevnou zem. Trochu přidal do kroku, aby mu cesta rychleji uběhla a v duchu si pobrukoval melodii, kterou vymýšlel v pohybu.

Mufloní skály

„Dobře, tak to tu asi znáš, ne?" pousmála se. Chvíli stála a kochala se krajinou. Mezitím jí její čistě sněhově bílou srst pročesávál vánek. A najednou začala znovu následovat Blua. „Nezrychlíme? Alespoň o trochu, jinak tu umřu a ty taky,"řekla klidně. Teď musela sjet po kameni jako Blue. Zastavila se, rozhlédla se a viděla Blua jak pokračuje v cestě. Odvážila se tedy ho seběhnout.Byl to docela rychlý běh. A potom jiý znovu následovala Blua jako ocásek.

Mufloní skály - Tulácký kaňon 

Blue se zamyslel. Měsíční smečce (//předpokládám, že zatím neví, že smečky už nejsou) velil teprve pár dní a území měl navíc úplně jinde. Ale přesto znal Erden jako svoje tlapky. "To ano, ale jen obecně ve skalách. Tady jsem vlastně ještě pořádně nebyl, k Erdenu se to připojilo nedávno." V zorném poli už se mu začínala objevovat propast, která nebyla zdaleka tak nebezpečná jako kaňon smrti a tak se nával vzpomínek téměř neobjevil. Myšlení o Erdenu no nakonec navedlo na otázku pro Sibiri. "Jak dlouho jsi součástí Erdenu?"

Mufloní skály - Tulácky kanon

„Několik let už určitě, někdy v té době jak začali obarvovat stromy své pláště a začalo být méně potravy," odpověděla. Chvíli se zastavila a znovu pokračovala v cestě. Na tomhle území ještě nebyla a proto si hlídala každou chvíli, kdyby náhodou začala nějaká katastrofa. Docela se i bála, ale hlavně měla smýšené pocity z toho, jak se běhá v kaňonu.

Tulácký kaňon

Blue se pousmál, ale spíš jen, aby skryl své smíšené pocity. Vlčice tedy pravděpodobně zažila válku a bůh ví, o co všechno přišla a jestli za to nemohl právě Blue. Ztrápeně sklopil uši, ale hned je zase narovnal. Sebejistými skoky začal seskakovat z kamene na kámen dolů na místo, kde se kaňon zdál být nejpříjemnější. "Vyprávěj mi o Erdénské válce. Mezi vyhnanci a smečkou." Zamumlal mezi skoky a dělal, že v té válce vlastně vůbec nebyl a kdyby už, tak na správné straně.

Tulácký kanon

„No víš, nezúčastnila jsem se jí. Pro nic jsem nebojovala, neměla jsem oc o příjít nebo najít... Nevím ani , co se v ní stalo, jediné , co se  ke mě dostalo byla smrt Destiny, nebo jak se jmenovala ." Řekla a seskočila za Bluem. Její smýšené pocity, již zmizeli a přemýšlela jakou novou zábavu zažije. Trochu se lekla Blueova výrazu. „A co ty? Byl jsi tam ? Nebo víš o něčem jiném ?"

Tulácký kaňon

Bluovi spadl kámen ze srdce. Destiny. Jeden život z mnoha dalších. Téměř bezcenný. Blue se pousmál nad svým přemýšlením. Stále je zabijákem, jen se lépe ovládá. Možná za to může Rose? Už ani nevěděl, proč Rose neříká normálně mami. Věděl, že měla Rose nemoc, kdy z ní krev udělala vraždící monstrum, ale tak potkala Darka a všechno skončilo šťastně. Když dokázal najít Dark téměř zabitím svoji polovičku, proč měl Blue takovou smůlu? Asi špatný geny. Díky babi. "Ano, Destiny. Zakousnutá. Mrtvá. Ihned." Chvíli byl na Blade pyšný, ale pak všechny své vražedné myšlenky zahnal a přemýšlel nad odpovědí na otázku zvědavé vlčice. Zjistila by to stejně, ale Blue se nechtěl moc prozradit a tak moc neřekl. "Byl."

Tulácký kanon

„To jsi ji zabil ty?" Začala mluvit trošku vážně. Docela z ní pomalu odcházela radost, když odpověděl jen slovem Byl ... Ale znovu se vydýchala a bylo to v pohodě. Přici byla jen optimistkou a ráda se usmívala. Usmála se něj. „Tak kam teď?" Rozhlédla se do všech stran. Vybírala kudu půjde, nebo pustí první Blua ? Rozhodla se Blua. „Vyber kudy..."

Tulácký kaňon

Blue se rozesmál. Ovšem, chtěl ji zabít, ale pravděpodobně by to stejně nedokázal udělat. "Kdepak. Já ne." Pousmál se a doufal, že tak Sibiři trochu uklidnil. Nečekal na ni, zahodil její otázky a vydal se směrem do kopce. Chvíli mlčel, ale nakonec mu začalo ticho vadit. "Půjdeme na nejvyšší místo v kaňonu a seběhneme z kopce. Dodá ti to rychlost na rovince a když se budeš snažit, budeš mít pocit, že létáš." Zasnil se Blue a otočil se, zda jde vlčice za nim.

Tulácký kaňon

„To mi spadl kámen ze srdce," řekla a zadívala se do krajiny. Chtěla již vyrazit a byla nedočkavá. Když se Blue rozešel, tak  šla za ním. Moc cestu neznala, ale Blua chtěla předehnat. „Tak poběžíme nebo tady budeme do konce života?" Usmala se a rozeběhla rychleji než Blue. Sotva do něj nevrazila.

Tulácký kaňon

Blue se znovu zasmál a pokračoval v cestě. Když mu vlčice položila nedočkavou otázku, chtěl odpovědět, ale Sibiri už běžela daleko před ním. "Až tě bude něco žrát, křič, možná stihnu zachránit hlavu!" Zasmál se a rozhlédl se po okolí. Nevypadalo to na nebezpečná zvířata, ale spíš na sesuv půdy. Blue se otřásl a rychle se rozeběhl za Sibiri. "Radši moc nekřič, jinak to na nás spadne." Pousmál se, když ji předbíhal.

TULÁCKÝ KANON

Vlčice s bílou srstí se pozastavila. „Možná ty křič, a já tě zachráním. Ale uvidíme..." Pousmála se. „Kdyby na mě něco spadlo tak se ozvu, ale to nenastane," řekla a dohnala Blua. Sice krokem, ale dohnala. V myšlenkách myslela na to až poběží a konečně si pořádně provětří svou chlupatou srst. Jelikož byla vychována přírodou již chtěla běžet a skočit do nějaké vody. „Třeba tudy?" Řekla a rozeběhla se na pravou stranu kanonu. Přeskočila pár kamenů a ohlédla se.

Tulácký kaňon

Blue otráveně protočil oči. Očividně toho zažil mnohem víc, než ona, a to byl na Erdénském území kratší dobu. Přestože tomu tak bylo, byl starší než ona. Časoprostoru vlk neporučí, zvlášť na tak magickém místě jako je tohle. Blue se pro sebe usmál a doběhl vlčici. Dále však pokračoval krokem a studoval terén. Postupně nevědomky zrychloval, až téměř běžel. "Řekni mi, Sibiri, kolikpak ti je?" Setřel úsměv z tváře, jak ho bolely koutky od neustálého pošklebování a jen se narychlo pousmál, aby si vlčice nemyslela, že se jeho nálada snad z minuty na minutu změnila. "Odpusť mi mojí neslušnost, pouze mě zajímá, kolik může být vlčici, které věk běží  podle Erdénského časoprostoru ani ne půlku života. Mne je osm, téměř devět let." Doplnil se, aby nevypadal jako neotrhanec a trochu zpomalil, aby si šetřil sílu na větší adrenalin.

Tulácký kanon

Sibiri zrychlila krok, aby ho dohnala. Cestou počítala svůj věk. V jednom jsem se ztratila, ve dvou jsou ji našla ,... Až Blua dobhla již věděla odpověd na jeho otázku o jejím věku. „Již skoro sedm let, tedy kolem šesti." Odpověděla. „Tva otázka odpuštěna, ty nebýt neslušný..." odpověděla jako stroj v infinitivu. Potom se začala smát na celé kolo. „Promin, ale tohle mě jen tak napadlo. Snad ti to pozvedlo náladu." Řekla docela smutně. „Proč se vůbec..." Začala. Než ale začala v mluvení pokračovat, tak zakopla o kořen. Byl sice malý ale vlčice o něj zakopla.

Tulácký kaňon 

Blue se pousmál. Strávit půl života v Erdenu a půl života někde jinde musí být úžasný zážitek. Sedm krásných let strávených dobrodružstvím. A on? Utrpení, zkáza, radost, zkáza, utrpení. Jakmile jednou špatně odbočíte, už jen těžko vrátíte zpátečku. "Jaký je život za hranicí?" Otázal se nesměle a když začala tak podivně mluvit, jen se pousmál. "Už jen tvá přítomnost mi rozjasnila hvězdy." Zazubil se vesele a když začala padat, s uchechtnutím ji na poslední chvíli zachytil. "Říkal jsem, ať se koukáš pod nohy." Zastříhal ušima nad svoji malou výhrou.

Tulácký kanon

Sibiri si všimla toho, že ji Blue na skoro poslední chvíli chytil za krk. Málem by spadla. Postavila se znovu, oklepala a byla připravena pokračovat v akci a diskuzi. „Víš, je to tam jiné, ale ne tak moc magické jako tady. Sice je tam více kořisti, ale méně vlků. Spousta vlků je tam štastná, ale i tam je něco zlého. Já sama ... " po tak dlouhém proslovu se musela zhluboka nadechnout. A mohla pokračovat. „jsem neměla moc na růžích ustláno. Umřela mi matka, sestra a otec nás opustil ještě dříve. Jeden můj bratr sice chvíli žil se mnou, ale jednoho dne se ztratil a přivedl si svou partnerku a museli jsme se rozloučit. Zažila jsem spoustu bitev, smrtí i radosti. A dokonce i lásku mého bratra k ní..." Sibiri se vyrovnala, přemýšlela o tom jak dál mu popsat život, tam kde se narodila.

Tulácký kaňon

Blue pozorně poslouchal a nakonec zmučeně sklopil uši. Řekla mu svůj příběh, podle pravidel celého světa je jasné, že teď má říct ten svůj. "Bojoval jsem," odkašlal si, jak se mu do očí hrnuly slzy. Čerstvá rána byla opět otevřena. "bojoval jsem ve válce. Na špatné straně. Alfu z-zabila Blade," další kašlání, které zakrývalo vzlyky. "má bývalá partnerka. Když válka skončila, rodina mě zavrhla." Odkašlání. "Máma spáchala sebevraždu, s tátou se stalo bůh ví co.. Sourozence jsem dlouho neviděl." Dlouhý nádech, aby se psychicky připravil. "Dostalo mě to na úplné dno. Zemřel jsem. Ale Život má až moc velké slitování." Uchechtl se. "Znovu jsem potkal Blade. Měli jsme dvě krásná vlčata. Zemřela. Všichni. Do jednoho." Spíše si to myslel. "Potkal jsem Arem, která byla také zlomená. Založili jsme smečku. Pochybuju, že vydrží.." Trochu přidal do kroku a odmítal se vlčici podívat do očí. "Ale něco mi chybí. A vždycky bude. Jáma v srdci se nezahojí. Vrátit čas nemůžeš. Já? Jedu teď život stylem 'přežij nebo umři'. Nic, co by mě naplňovalo. Ale co už. Někdo musel mít víc smůly, aby ostatní mohli žít šťastně."

Tulácky kanon

Sibiri jeho příběh očaroval a rozesmutnil. „Něco ti tu díru v srdci zahojit musí... bud něco co máš rád nebo se s tím smířit a začít odznova." Sibiri ukapla slzička z oka. Nesmí moc zase brečet, není totiž srab. „Tvá smečka ti vydrží, jsi dobrý vůdce, mě jsi pomohl a určitě dalším vlkům takéž. Tvá smečka nebude parta vraždících monster, jako kdysi jedna byla." Mluvila docela vážně, jako by to možná ani Sibiri nebyla. „Pokud chceš, ráda se stanu členem tvé smečky" pousmála se. „Doufám, že si ještě dneska také i zaběháme." Byla nedočkavá.

Tulácký kaňon

Blue se usmál, ale zavrtěl hlavou. I kdyby začal znovu, rána by se nezahojila a nakonec by se při pohledu na něco známého znovu rozevřela. "Já jsem stále vraždící monstrum. Občas... Mám chuť něco zakousnout. Někoho. Ale je to spíš jen povahová vlastnost, to, že mi někteří prostě lezou na nervy. A to ty nejsi." Uklidnil ji a na její další touhy se musel i trochu zasmát. "Jistěže bych rád někoho, jako jsi ty, aby byl nablízku. Ale nechci ti bránit v rozletu tím, že tě budu jako člena smečky držet na malém kousku tak velké země. Ty, Sibiri, máš všechny předpoklady na to, aby jsi dokázala něco velkého. Nemůžu tě držet na řetězu." Jeho tvrzení jen potvrdila svojí nenápadnou prosbou k běhání. Blue se pousmál. "Ale vážně, koukej si pod nohy." Hned na to se prudce odrazil od země a tím nejrychlejším tempem si to pelášil kaňonem. Tak známá věc, a přitom tak neznámá. Možná se opravdu koncem něčeho můžete dostat na začátek. Stačí si věřit. A Blue si v tu chvíli věřil jako nikdy předtím. 

Tulácký kanon

„Stejně bych se musela někde usadit a spokojeně žít do smrti..." Ani to nedořekla už běžela za Bluem, nechce se znovu ztratit. Běžela kousek od něho. Rozhlížela se po stranách, všech koutů a zakoutí v kanonu. „A to že mě někde někdo uváže mi jen naznačí, že je konec toulání a nastává čas se uklidnit a pomalu vychovávat novou generaci. Možná by mi to i prospělo. A co ty?" Zadívala se na Blua, vedle kterého nyní běžela. „A už na sebe dám pozor, mami " zažertovala.

Tulácký kaňon 

Nechtěl mluvit a tak si počkal, až vlčice domluví. Zamyslel se nad její otázkou. Být v řetězech se mu nelíbilo, ale žil tak celý život a nakonec to nebylo tak špatné. Pousmál se, ale neodpověděl. Vlčice nakonec musela zjistit odpověď sama, nemohla počítat, že jí řekne vše o svém životě a pocitech. Oslovení mami ho ho tentokrát u srdce nebodlo, dokonce se zasmál. Už nemohl přidat a tak místo toho jen trochu zpomalil, aby se hned nevyčerpal. 

"Zlatíčko, na některé odpovědi musíš naleznout odpověď sama. Ne každý bude milý a ne každý řekne důvod svého jednání." Poučil ji nakonec a znovu přidal, protože mu pomalé tempo nevyhovovalo. Znovu se otočil na vlčici a pořádně si ji prohlédl. Vypadala právě jako někdo, kdo se do vás jen tak nezakousne, a úsměv na tváři ji dělal zranitelnou. 

Tulácky kanon

„Takže tvá odpověd je stejná jako moje? Tuhle si může vyložit každý jinak ..." Trošku se zamračila, ale hned se zase pousmála. Trošku se udivila, když na ni ten vlk hleděl. Co chce?  „Ehm..." Začala „Proš si mě tak prohlížíš?Udivuješ se mému věku a vzhledu? Nebo snad něčemu jinému?" Vlčice zpomalila a ohlédla se na vlka.