[Sibiri + Blue] Každý konec je novým začátkem

Mufloní skály - Tulácký kaňon 

Blue se zamyslel. Měsíční smečce (//předpokládám, že zatím neví, že smečky už nejsou) velil teprve pár dní a území měl navíc úplně jinde. Ale přesto znal Erden jako svoje tlapky. "To ano, ale jen obecně ve skalách. Tady jsem vlastně ještě pořádně nebyl, k Erdenu se to připojilo nedávno." V zorném poli už se mu začínala objevovat propast, která nebyla zdaleka tak nebezpečná jako kaňon smrti a tak se nával vzpomínek téměř neobjevil. Myšlení o Erdenu no nakonec navedlo na otázku pro Sibiri. "Jak dlouho jsi součástí Erdenu?"

Mufloní skály - Tulácky kanon

„Několik let už určitě, někdy v té době jak začali obarvovat stromy své pláště a začalo být méně potravy," odpověděla. Chvíli se zastavila a znovu pokračovala v cestě. Na tomhle území ještě nebyla a proto si hlídala každou chvíli, kdyby náhodou začala nějaká katastrofa. Docela se i bála, ale hlavně měla smýšené pocity z toho, jak se běhá v kaňonu.

Tulácký kaňon

Blue se pousmál, ale spíš jen, aby skryl své smíšené pocity. Vlčice tedy pravděpodobně zažila válku a bůh ví, o co všechno přišla a jestli za to nemohl právě Blue. Ztrápeně sklopil uši, ale hned je zase narovnal. Sebejistými skoky začal seskakovat z kamene na kámen dolů na místo, kde se kaňon zdál být nejpříjemnější. "Vyprávěj mi o Erdénské válce. Mezi vyhnanci a smečkou." Zamumlal mezi skoky a dělal, že v té válce vlastně vůbec nebyl a kdyby už, tak na správné straně.

Tulácký kanon

„No víš, nezúčastnila jsem se jí. Pro nic jsem nebojovala, neměla jsem oc o příjít nebo najít... Nevím ani , co se v ní stalo, jediné , co se  ke mě dostalo byla smrt Destiny, nebo jak se jmenovala ." Řekla a seskočila za Bluem. Její smýšené pocity, již zmizeli a přemýšlela jakou novou zábavu zažije. Trochu se lekla Blueova výrazu. „A co ty? Byl jsi tam ? Nebo víš o něčem jiném ?"

Tulácký kaňon

Bluovi spadl kámen ze srdce. Destiny. Jeden život z mnoha dalších. Téměř bezcenný. Blue se pousmál nad svým přemýšlením. Stále je zabijákem, jen se lépe ovládá. Možná za to může Rose? Už ani nevěděl, proč Rose neříká normálně mami. Věděl, že měla Rose nemoc, kdy z ní krev udělala vraždící monstrum, ale tak potkala Darka a všechno skončilo šťastně. Když dokázal najít Dark téměř zabitím svoji polovičku, proč měl Blue takovou smůlu? Asi špatný geny. Díky babi. "Ano, Destiny. Zakousnutá. Mrtvá. Ihned." Chvíli byl na Blade pyšný, ale pak všechny své vražedné myšlenky zahnal a přemýšlel nad odpovědí na otázku zvědavé vlčice. Zjistila by to stejně, ale Blue se nechtěl moc prozradit a tak moc neřekl. "Byl."

Tulácký kanon

„To jsi ji zabil ty?" Začala mluvit trošku vážně. Docela z ní pomalu odcházela radost, když odpověděl jen slovem Byl ... Ale znovu se vydýchala a bylo to v pohodě. Přici byla jen optimistkou a ráda se usmívala. Usmála se něj. „Tak kam teď?" Rozhlédla se do všech stran. Vybírala kudu půjde, nebo pustí první Blua ? Rozhodla se Blua. „Vyber kudy..."

Tulácký kaňon

Blue se rozesmál. Ovšem, chtěl ji zabít, ale pravděpodobně by to stejně nedokázal udělat. "Kdepak. Já ne." Pousmál se a doufal, že tak Sibiři trochu uklidnil. Nečekal na ni, zahodil její otázky a vydal se směrem do kopce. Chvíli mlčel, ale nakonec mu začalo ticho vadit. "Půjdeme na nejvyšší místo v kaňonu a seběhneme z kopce. Dodá ti to rychlost na rovince a když se budeš snažit, budeš mít pocit, že létáš." Zasnil se Blue a otočil se, zda jde vlčice za nim.

Tulácký kaňon

„To mi spadl kámen ze srdce," řekla a zadívala se do krajiny. Chtěla již vyrazit a byla nedočkavá. Když se Blue rozešel, tak  šla za ním. Moc cestu neznala, ale Blua chtěla předehnat. „Tak poběžíme nebo tady budeme do konce života?" Usmala se a rozeběhla rychleji než Blue. Sotva do něj nevrazila.

Tulácký kaňon

Blue se znovu zasmál a pokračoval v cestě. Když mu vlčice položila nedočkavou otázku, chtěl odpovědět, ale Sibiri už běžela daleko před ním. "Až tě bude něco žrát, křič, možná stihnu zachránit hlavu!" Zasmál se a rozhlédl se po okolí. Nevypadalo to na nebezpečná zvířata, ale spíš na sesuv půdy. Blue se otřásl a rychle se rozeběhl za Sibiri. "Radši moc nekřič, jinak to na nás spadne." Pousmál se, když ji předbíhal.

TULÁCKÝ KANON

Vlčice s bílou srstí se pozastavila. „Možná ty křič, a já tě zachráním. Ale uvidíme..." Pousmála se. „Kdyby na mě něco spadlo tak se ozvu, ale to nenastane," řekla a dohnala Blua. Sice krokem, ale dohnala. V myšlenkách myslela na to až poběží a konečně si pořádně provětří svou chlupatou srst. Jelikož byla vychována přírodou již chtěla běžet a skočit do nějaké vody. „Třeba tudy?" Řekla a rozeběhla se na pravou stranu kanonu. Přeskočila pár kamenů a ohlédla se.

Tulácký kaňon

Blue otráveně protočil oči. Očividně toho zažil mnohem víc, než ona, a to byl na Erdénském území kratší dobu. Přestože tomu tak bylo, byl starší než ona. Časoprostoru vlk neporučí, zvlášť na tak magickém místě jako je tohle. Blue se pro sebe usmál a doběhl vlčici. Dále však pokračoval krokem a studoval terén. Postupně nevědomky zrychloval, až téměř běžel. "Řekni mi, Sibiri, kolikpak ti je?" Setřel úsměv z tváře, jak ho bolely koutky od neustálého pošklebování a jen se narychlo pousmál, aby si vlčice nemyslela, že se jeho nálada snad z minuty na minutu změnila. "Odpusť mi mojí neslušnost, pouze mě zajímá, kolik může být vlčici, které věk běží  podle Erdénského časoprostoru ani ne půlku života. Mne je osm, téměř devět let." Doplnil se, aby nevypadal jako neotrhanec a trochu zpomalil, aby si šetřil sílu na větší adrenalin.

Tulácký kanon

Sibiri zrychlila krok, aby ho dohnala. Cestou počítala svůj věk. V jednom jsem se ztratila, ve dvou jsou ji našla ,... Až Blua dobhla již věděla odpověd na jeho otázku o jejím věku. „Již skoro sedm let, tedy kolem šesti." Odpověděla. „Tva otázka odpuštěna, ty nebýt neslušný..." odpověděla jako stroj v infinitivu. Potom se začala smát na celé kolo. „Promin, ale tohle mě jen tak napadlo. Snad ti to pozvedlo náladu." Řekla docela smutně. „Proč se vůbec..." Začala. Než ale začala v mluvení pokračovat, tak zakopla o kořen. Byl sice malý ale vlčice o něj zakopla.

Tulácký kaňon 

Blue se pousmál. Strávit půl života v Erdenu a půl života někde jinde musí být úžasný zážitek. Sedm krásných let strávených dobrodružstvím. A on? Utrpení, zkáza, radost, zkáza, utrpení. Jakmile jednou špatně odbočíte, už jen těžko vrátíte zpátečku. "Jaký je život za hranicí?" Otázal se nesměle a když začala tak podivně mluvit, jen se pousmál. "Už jen tvá přítomnost mi rozjasnila hvězdy." Zazubil se vesele a když začala padat, s uchechtnutím ji na poslední chvíli zachytil. "Říkal jsem, ať se koukáš pod nohy." Zastříhal ušima nad svoji malou výhrou.

Tulácký kanon

Sibiri si všimla toho, že ji Blue na skoro poslední chvíli chytil za krk. Málem by spadla. Postavila se znovu, oklepala a byla připravena pokračovat v akci a diskuzi. „Víš, je to tam jiné, ale ne tak moc magické jako tady. Sice je tam více kořisti, ale méně vlků. Spousta vlků je tam štastná, ale i tam je něco zlého. Já sama ... " po tak dlouhém proslovu se musela zhluboka nadechnout. A mohla pokračovat. „jsem neměla moc na růžích ustláno. Umřela mi matka, sestra a otec nás opustil ještě dříve. Jeden můj bratr sice chvíli žil se mnou, ale jednoho dne se ztratil a přivedl si svou partnerku a museli jsme se rozloučit. Zažila jsem spoustu bitev, smrtí i radosti. A dokonce i lásku mého bratra k ní..." Sibiri se vyrovnala, přemýšlela o tom jak dál mu popsat život, tam kde se narodila.

Tulácký kaňon

Blue pozorně poslouchal a nakonec zmučeně sklopil uši. Řekla mu svůj příběh, podle pravidel celého světa je jasné, že teď má říct ten svůj. "Bojoval jsem," odkašlal si, jak se mu do očí hrnuly slzy. Čerstvá rána byla opět otevřena. "bojoval jsem ve válce. Na špatné straně. Alfu z-zabila Blade," další kašlání, které zakrývalo vzlyky. "má bývalá partnerka. Když válka skončila, rodina mě zavrhla." Odkašlání. "Máma spáchala sebevraždu, s tátou se stalo bůh ví co.. Sourozence jsem dlouho neviděl." Dlouhý nádech, aby se psychicky připravil. "Dostalo mě to na úplné dno. Zemřel jsem. Ale Život má až moc velké slitování." Uchechtl se. "Znovu jsem potkal Blade. Měli jsme dvě krásná vlčata. Zemřela. Všichni. Do jednoho." Spíše si to myslel. "Potkal jsem Arem, která byla také zlomená. Založili jsme smečku. Pochybuju, že vydrží.." Trochu přidal do kroku a odmítal se vlčici podívat do očí. "Ale něco mi chybí. A vždycky bude. Jáma v srdci se nezahojí. Vrátit čas nemůžeš. Já? Jedu teď život stylem 'přežij nebo umři'. Nic, co by mě naplňovalo. Ale co už. Někdo musel mít víc smůly, aby ostatní mohli žít šťastně."

Tulácky kanon

Sibiri jeho příběh očaroval a rozesmutnil. „Něco ti tu díru v srdci zahojit musí... bud něco co máš rád nebo se s tím smířit a začít odznova." Sibiri ukapla slzička z oka. Nesmí moc zase brečet, není totiž srab. „Tvá smečka ti vydrží, jsi dobrý vůdce, mě jsi pomohl a určitě dalším vlkům takéž. Tvá smečka nebude parta vraždících monster, jako kdysi jedna byla." Mluvila docela vážně, jako by to možná ani Sibiri nebyla. „Pokud chceš, ráda se stanu členem tvé smečky" pousmála se. „Doufám, že si ještě dneska také i zaběháme." Byla nedočkavá.

Tulácký kaňon

Blue se usmál, ale zavrtěl hlavou. I kdyby začal znovu, rána by se nezahojila a nakonec by se při pohledu na něco známého znovu rozevřela. "Já jsem stále vraždící monstrum. Občas... Mám chuť něco zakousnout. Někoho. Ale je to spíš jen povahová vlastnost, to, že mi někteří prostě lezou na nervy. A to ty nejsi." Uklidnil ji a na její další touhy se musel i trochu zasmát. "Jistěže bych rád někoho, jako jsi ty, aby byl nablízku. Ale nechci ti bránit v rozletu tím, že tě budu jako člena smečky držet na malém kousku tak velké země. Ty, Sibiri, máš všechny předpoklady na to, aby jsi dokázala něco velkého. Nemůžu tě držet na řetězu." Jeho tvrzení jen potvrdila svojí nenápadnou prosbou k běhání. Blue se pousmál. "Ale vážně, koukej si pod nohy." Hned na to se prudce odrazil od země a tím nejrychlejším tempem si to pelášil kaňonem. Tak známá věc, a přitom tak neznámá. Možná se opravdu koncem něčeho můžete dostat na začátek. Stačí si věřit. A Blue si v tu chvíli věřil jako nikdy předtím. 

Tulácký kanon

„Stejně bych se musela někde usadit a spokojeně žít do smrti..." Ani to nedořekla už běžela za Bluem, nechce se znovu ztratit. Běžela kousek od něho. Rozhlížela se po stranách, všech koutů a zakoutí v kanonu. „A to že mě někde někdo uváže mi jen naznačí, že je konec toulání a nastává čas se uklidnit a pomalu vychovávat novou generaci. Možná by mi to i prospělo. A co ty?" Zadívala se na Blua, vedle kterého nyní běžela. „A už na sebe dám pozor, mami " zažertovala.

Tulácký kaňon 

Nechtěl mluvit a tak si počkal, až vlčice domluví. Zamyslel se nad její otázkou. Být v řetězech se mu nelíbilo, ale žil tak celý život a nakonec to nebylo tak špatné. Pousmál se, ale neodpověděl. Vlčice nakonec musela zjistit odpověď sama, nemohla počítat, že jí řekne vše o svém životě a pocitech. Oslovení mami ho ho tentokrát u srdce nebodlo, dokonce se zasmál. Už nemohl přidat a tak místo toho jen trochu zpomalil, aby se hned nevyčerpal. 

"Zlatíčko, na některé odpovědi musíš naleznout odpověď sama. Ne každý bude milý a ne každý řekne důvod svého jednání." Poučil ji nakonec a znovu přidal, protože mu pomalé tempo nevyhovovalo. Znovu se otočil na vlčici a pořádně si ji prohlédl. Vypadala právě jako někdo, kdo se do vás jen tak nezakousne, a úsměv na tváři ji dělal zranitelnou. 

Tulácky kanon

„Takže tvá odpověd je stejná jako moje? Tuhle si může vyložit každý jinak ..." Trošku se zamračila, ale hned se zase pousmála. Trošku se udivila, když na ni ten vlk hleděl. Co chce?  „Ehm..." Začala „Proš si mě tak prohlížíš?Udivuješ se mému věku a vzhledu? Nebo snad něčemu jinému?" Vlčice zpomalila a ohlédla se na vlka. 

Tulácký kaňon 

Blue se pousmál. Chvíli musel nad odpovědí přemýšlet. "Vylož si to podle svého. Tím, že o sobě hned neřekneš vše, dáváš ostatním jasný signál, že se s tebou do boje dostat nechtějí." Řekl nakonec a se zrychleným dechem zasněně pokračoval kaňonem. "Nedivím se ničemu. Pouze si rád prohlížím věci, které jsou neobyčejné. Krásné." Pousmál se a pokusil se zrychlit, ale svoje nejrychlejší tempo už nasadil a zbytek cesty už jen zrychleně oddechoval, zatímco se v dálce rýsovala slepá ulička, konec kaňonu.

Tulácký kanon

„Dobře, raději si to nijak nevyložuji. Ještě by to nějak divně skončilo ..." Pousmála se. Pak jí, ale došlo že až moc se usmívá a nasadila neutrální výraz. „Co je tak krásné na mě? " Udivila se. „Normální bílá srst, černé skvrny a modré oči... Nic neobvyklého ?" Podívala se vlka docela obyčejní, nic zvláštního co ještě neviděla. Ted by chtěla už běhat ve větru. Udělala několik rychlích kroků a potom se rozeběhla po kanonu do leva. Otočila se za křoví a čekala na Blua.

Tulácký kaňon

Blue nad tím zavrtěl hlavou a trochu zpomalil, aby v zatáčce nenarazil. "Nic neobvyklého. To je ono. Jsi obyčejná a to tě tady dělá výjimečnou." Řekl po chvíli rozhodování a dál pokračoval bez jediného slova. Srst mu čechral nový nával větru a konečně si to začal užívat. Zasmál se, otočil to zpátky, aby měl cestu co nejdelší a rozeběhl se, snad ještě rychleji, než předtím. 

Tulácky kanon

„Tady je obyčejné neobyčejným, říkáš," zamlumla si pro sebe, nahlas bylo slyšet jenom slovo říkáš. Začala číhat na Blua. Po chvíli na něj vyběhla a zastavila přesně u něho. Stačilo by do ní tuknout a spadla by na něj. Ale ona se ihned vyrovnala a následovala ho jako ocásek. Ale pak se rozeběhla a zase ho předběhla. „Co říkáš na závod k tomu kmeni až zpátky do lesa?" Řekla hlasitěji než předtím. Otočila se na Blua. A přikývla.

Tulácký kaňon

Přikývl, ačkoliv nevěděl, co říkala. "Jsem schopný věřit v neobyčejné i obyčejné věci. I to co nevidím, může být skutečné. Fantastické. Podivuhodné. Ty, Sibiri, jsi podivuhodná." Upřímně se usmál. Následně se podíval zpět na Sibiri, jak ho předbíhá a hned zrychlil tak, že byl vedle ní a ještě zrychlit mohl, ale neudělal to. "Dáma má přednost." Zazubil se a nechal jí náskok.

Tulácký kanon

„Ne, jdeme zároven, žádná přednost ted neplatí!" Pousmála se na Blua a zastavila se. Ale pak šla v chůzi, po několika krocích se zastavila. „Pojď! Někdy vyrazit musíš," ohlédla se. Byla sice tma, ale na všechno jí svítil nádherný měsíc na obloze, pokrytou hvězdami, proto se nebála, že ted už někde zakopne. Podívala se před sebe a v duchu počítala. Jedna, dva, tři, ... Teď by měl vyrazit? Zaklepala hlavou ze strany na stranu a vyběhla ke kmeni. Když běžela vánek způsobený rychlým pohybem, jí pročesával bílou srst. Teprve ted si začala vychutnávat tu rychlost a tuhle dobu.

Tulácký kaňon

Blue nad jejím chováním zavrtěl hlavou, ani se neusmál, ale poslechl a brzy téměř srovnal krok. Byla o dost rychlejší než on, ale v odrazech měl sílu a tak se jí téměř vyrovnal, ale dohnat ji nedokázal. "Rychlá jako kometa." Zasmál se, ačkoliv pořádně nevěděl, jak kometa vypadá a jak rychlá je. Nikdy žádnou padající hvězdu neviděl, ani si to nějak nepřál. Užíval si tu známou bolest v tlapkách, která se ozve, když se dlouho nehýbete a najednou se prudce rozeběhnete. Užíval si tepání v uších, jak se mu zvyšoval tep. Užíval si radost, kterou po dlouhé době zažíval. Už mu docházel dech, a tak trochu zpomalil. Čekal, kdy začne zpomalovat i Sibiri. "Vlastně... Jsi jako sokol. Volná, rychlá. Krásná. Dravec." Pousmál se.

Tulácký kanon

Vlčice v bílém kabátku, stále vedla v běhu. Nejednou už nemohla a zpomalila. Začala se znovu nadechovat. „Ty...taky...rychlý...,"musela se zhuboka nadechnout. „Rychlý jako...jako..." Hledala to správné přirovnání. Sokol? Ne to řekl o mě, tak Káně? To není moc rychlé... Orel? Možná ten... „Orel," odpověděla už normálním hlasem a již nabitá další energií. Teď to už znovu rozeběhla na plné pecky, ale už viděla že se Blueovi moc nechtla, a vykával na okamžik, kdy konečně už zpomalí. Sibiri zvedla uši. „Prosimtě, a ty jsi někdy nějakou komeu viděl? Nebo jsi si to jen vymyslel, abys mě pochválil?" Zadívala se nevěřícně. „Poslyš, proč mě stále pochvaluješ?"

Tulácký kaňon 

Blue jí sledoval, jak se srovnala na jeho pozici, mezi nádechy a výdechy ho také pochválila a pak se zase vydala pár metrů před něj. Silou vůle ji dohnal, aby na ní nemusel křičet. "Neviděl jsem kometu, ale jistě se podobá normálním hvězdám, jen padá z oblohy." Podařilo se mu ze sebe vysoukat celou větu na jeden dlouhý nádech, až ho bodlo u srdce. "Nevím. Slušné-" Nádech. "Vychování postrádám."Výdech. "Čím si Ty myslíš, že to je?" Pousmál se a prudce zastavil, až se mu v těle téměř pohly kosti. Čekal, zda zastaví i Sibiri a trpělivě si sendul. To ovšem ještě netušil, že ho na vysokém balvanu pozoruje puma, která pravděpodobně ještě nevečeřela. 

Tulácký kanon

Sibiri se zastavils, jakmile za sebou neslyšela kroky. „Nevím, možná něco s čem mi nechceš říci, ale to bys někdy řekl? Ne?" Odpověděla a zhrozila se. Uslyšela dýchání něšeho, co nebylo podobné žádnému vlkovi, ani tomu nejvíce udýchanému. Když se za zvukem ohlédla, uviděla puimu, která na nic otvírala pusu. Rychle se otočila na Blua. „P-p-podívej...t-t-tam," ukázala na pumu. a ryvhle Blua švighla bílím ohonem. Rychle se rozeběhla po kanonu a snažila se nekřičet. Až ucítila, že je puma od ní alespon o několik kroků, otočila se. Ani se nevzpamatovala a už plánovala, jak se jí zbavit. Někdy se unaví, ale to i já. Aby mohla přemýšlet s větším časem, tak jí napadlo vylezt někde nahoru a v klidu rychle přemýšlet. Všimla si na pravé straně skály na které bylo několik výběžků, na které by se dalo vylézt, na jiné nikoli. Sibiri se rychle rozeběhla a vyskočila na jeden, z těch na kterých se dalo stát. A vyhlížela Blua.