08. 05. 2018 10:29:34
V noci, hluboko v lese Destiny je místo, kde se setkají. Hluboká noc jim poslala hvězdy, aby svítily na
cestu, teplý letní vánek, aby jim nebylo takové vedro. Jarní blouznění už dávno přešlo,
ale kdo ví - život chystá každému svůj osud, nehledě na roční období.
První na pořadí je Blue a následně píše i Sibiri.
Nechť Život zpracuje osud pro tyto dva vlky už jen v dobrém.
Les Destiny
Blue byl rád, že mu někdo alespoň trochu rozumí, přesto na něj povzbudivé řeči nezabraly. "Oni by měli odpouštět mně. Já jsem ten, kdo všechno pokazil." Smutně si povzdychl. "Ani bych neřekl, že k nim ještě nějakou tu lásku cítím. Jakoby snad oni mohli za to, že odešli." Dál už mlčel, stále pro něj byla téměř cizí a nechtěl se svěřovat víc, než bylo opravdu nutné. "Přesto děkuji. Jsi celkem milá." Přikývl na pozdrav, pomalu se zvedl a pokračoval na své cestě bůh ví kam.
Les Destiny
„Kam odcházíš?" Udivila se Sibiri. „Pokud tě měli opravdu rádi alespoň trochu, tak ti to odpustí.A ikdyž jsou třeba mezi námi, tak ti to už dávna a určitě odpustili. Jiank by to nebyla rodina ani přátelé.." promluvila na Blua a pomalu ho následovala, samozdřejmě tak, aby nevypadala jako ocásek. Co jde udělat?
Les Destiny
Blue se na ni nedíval, přesto věděl, že jde v těsné závěsu za ním. Nehodlal zkoumat proč a tak se nevyptával, jen se zamyslel nad odpovědí, kterou by její zvědavost dostatečně nasytil. "Nevím. Někam, kde najdu lepší život." Odpověděl prostě a její další věty vypustil druhým uchem ven a už si je nepustil dovnitř. Nemohla tušit, že nikdo, kdo mu byl blízký už nežije, přesto na ni byl trošku naštvaný, že se vůbec odvážila zkoumat jeho problémy tak moc do detailů. Mávl ocasem a zpomalil, aby nemusela dělat velké kroky. "A kam máš namířeno ty?"
Les Destiny
„Neím, asi na lov. Jak jsem už řekla mám docela hlad," řekla a zastavia.Zavětřila. Hm...že by zajíc o trochu víc doprava? Udělala několik kroků. „Ty se asi přes to dostat nechceš, co? Neměl by sis to vyčítat, co bylo bylo.Teď mysli na budoucnost," pousmála se. „Přidáš se na lov, myslím že tam bude více zajíců než-li jen jeden?"
Les Destiny
Nezastavil, když zastavila ona nechal ji se snažit, aby ho doběhla. Už si nepamatoval, kdy naposledy jedl a právě to zapříčinilo, že byl celkem slabý a žebra mu začala vylézat. Ale na lov neměl sebemenší chuť ani sílu a tak pokračoval dál. "Nechci. Minulost se nezapomíná, ale hříchy odpouští. Jsem... více méně spokojený." Pousmál se a začal čenichem větřit vlhký vzduch, který by značil východ z lesa a jezero nebo nějaký vodní tok. "Nepřidám. Nemám na to sílu, radši zkusím štěstí na ryby."
Les Destiny
„Jak myslíš," řekla Sibiri polohlasem. Nechala Blua v pokračování v cestě k rybám. Snad se mu nic nestanu, vypadá docela... naštvaně.Doufám že ne zrovna na mě. Sibiri znovu zavětřila a přemýšlěla,co asi dělá on. Hm... A začala se plížit ke skupince králíků. Bylo jich tam přesbě pět - dva velcí a zbytek mláďata. Když je uviděla, přešla ji chuť. „Tak snad najdu něco jiného." Poodešla a potichu následovala stopy po Blueovi. Musela něco vymyslet, aby jí neviděl.
Les Destiny
Po chvíli bloudění za pachy všeho možného, jen ne k vodě to vzdal a usadil se pod stromem. Každá buňka v jeho tělě přemýšlela o tom, co všechno provedl a jestli to vůbec může někdy napravit. Uchechtl se a zavrtěl nad sebou hlavou. "Přiznej si to Blue. Odsoudit Destiny k záhubě, přivést k šílenství vlastní matku, zabít nevinné,... To se neodpouští." Prudce vydechne, plný vzteku, smutku a trápení. O kousek dál vyrazí ze země ostrý kov, až Blue odskočí. Kontrolovat Blue, pořád máme magii.
Les Destiny
Tady! ... Sibiri se schovala v nejbližším velkém kěři a pomalu vykokovala, ale musela zase opatrně, aby jí Blue neviděl. Každý krok musela pečlivě zvážit, aby jí neslyšel jak ho špehuje. Jediné, co viděla bylo, to že seděl u stromu a něco mluví. Něco, že to nejede odpustit. Moc mu nerozumněla. Možná bych se mu mohla ukázala ...
Les Destiny
Naslouchal zvukům přírody a užíval si té chvilkové samoty. Znovu se pokusil vyhledat vodní tok, ale do čenichu ho udeřil pach té vlčice. Blue zavrtěl hlavou nad její hloupostí. Naježil srst představou, že ho mohla slyšet, ale to už by asi stála před ním a vyčítala mu, že se vůbec někdy narodil. "Slyšet nejsi, ale cítit až moc." Zamumlal a ulehl mezi spadané větvičky a listí. Bílá srst na břichu se mu obalila hlínou, ale nebylo to nic, co by malý potůček nespravil.
Les Destiny
Asi mě spozoroval ... Co teď? Sibiri měla štěstí, u keře se posadil zajíc. Udělám jako, že tu lovím. Sibiri dělala zvuk jakoby větřila a začala se potichu plížit. Zajíc seděl a hleděl asi na Blua. Šance pro Sibiri, ihned vyběhla a chytla zajíce pod krkem, stále běžela až k dalšímu stromu. „Jé, ty jsi tady?" řekla a snažila se mluvit vemi udivěně. Pustila zajíce na zem, byl již zabitý. „Chceš?"
