『 ptačí sítě | Astraia&Arem 』

Procházela se po břehu ajkési řeky, o které nevědla vůbec nix, stejně jako o ostatních územích tétp země. Kapky v srsti tvovořily prazvláštní trpytivý dojem, snad jako by Ast nebyla přislíbem smrti široko daleko. Stočila hlavu kamsi za sebe a spatřila zkázku v podobě ohně, která se rozlézala všude kolem. Připomnělo jí to její minulost a hlavně ztrátu matky. Vždycky jí nad tímhle tématem akorát rozbolela hlava nic nevymyslela. Přešla až k vodě a podívala se na svůj odraz na hladině. Vypadala strašně. Jestli přežije letošní zimu, bude to zázrak. Naštvaně hrábla packou do ledové vody a přivřela oči nad kapičkami, které jí přistály na čumáku. Opět pohlédla na plameny a tentokrát si vzpomněla na svou minulou alfu. Vždyť on jí na tohle přeci připravoval. Tak kde se stala chyba?

Srst slepena k sobě, pohled smířeného vyhnance a drápy zaryty v zemi, přičemž kolem ní čas od času levitoval kamínek, který rozčtvrtila na malé kousíčky, protože proč předci nevyužít destrukce. Stála daleko od břehu, ale blízko na to, aby mohla spatřit onen oheň, který ji hypnotizoval a nutil vzpomínat na toho barvoslepce, Leona - někoho, kdo jí poskytl domov a prakticky zatajil samu sebe. Byla svině, byla tak strašně nepříjemná mrcha, ale kvůli amnézii to nevěděla a myslela si, že svůj život žila jako andělská duše bez hříchu. Nebyla taková, jen ji vychovali po válce, kdy se probudila, dezorientovaná, sama. Občas si říkala, proč je život tak blbý a nestalo seto vše jinému vlkovi? Všichni žili tak perfektní životy, proč ona nemohla? Proč si častěji vzpomínala na mrtvoly a hlavně smrt svých nejbližších, když by měla na ty dobré, pozitivní? Ptačí síť, ve které byla lapena ji dusila a ona by mnohem raději přišla i o zrak a ztratila tak možnost komunikace nadobro, přála si, aby umřela sama a umřela s klidem na duši, bez vzpomínek, s němými výkřiky do tmy. Zamračila se a kamínkem bez váhání s hrdelním, skoro až samčím zavrčením mrskla do dálky, bylo jí jedno vše a všechno - stejně by neuslyšela ani stupidní křik její oběti! Je sakra hluchá, tak, až jí to vráží kudlu do zad a ona si bolestně uvědomuje, že nikdy neuslyší hlas své partnerky, jestli-že nezemře sama, neuvadne jako květina v horkých dnech, ona v žáru svého srdce. Zvedla se a s plameny, jenž se jí odrážely v očích přešla k ohni, tak blízko, jako by ji mohly jazyky ohně slupnout jako malinu. A následně se zhrozila, něco v ní se silně zlomilo a ona byla schopna vnitřně uslyšet ten odporný zvuk. "C-co to kru-cinál.." řekla, neuvědomujíc si hlasitost.
Srdce, necítila a ani neslyšela srdce.

Odvrátila se od té zkázy a rozhodla se vydat dál podél té odporné řeky, která vlastně nebyla vůbec odporná, ba naopak, byla poměrně pěkná a odrazy plamenů tvořily na její hladině nádherné obrazce, ale to Ast ignorovala. Nechtěla si připustit, že by to co jí připomnělo její pohnutou minulost mohlo být pěkné. Někdo by mohl říct, že s její povahou by měla obsahovat oheň milovat, ale spíš jí to jen rozesmutňovalo. Ano, i ona měla city a zrovna teď by se jich byla co nejdřív zbavila. Jenomže to nešlo, takže se poště pokusila ten pocit vypudit ze své hlavy, černého srdce a vůbec celého těla. Oklepala se i když se prakticky nic nestalo, ale ji to udělalo trochou líp. Zastřihala ušima, když za sebou zaslechla hlas. Pomaličku otočila hlavu a zamračila se. Ta vlčice se jí vůbec nelíbila. Mluvila moc nahlas a vůbec všechno na ni se jí zdálo podezřelé. Možná si to jenom namlouvala, kdo ví? Švihla ocasem a přestože neměla náladu se s někým kamarádíčkovat nebo děsit, rozhodla se jí vyjít naproti. Vlčice k ní stála zády, takže ji nemohla vidět přicházet. Přešla až k jejímu boku, kde si sedla a přestože ji to bylo proti srsti se spolu s ní koukala na rozrůstající se požár. "Měla bys zmizet dřív, než tě sežerou zdejší monstra," řekla nakonec hrubým hlasem. Sama nevěděla jestli se mezi ta monstra řadí taky. Asi ano. Olízla si čumák a přehodila si ocas přes nohy. Za celou tu dobu se na ni ani nekoukla. Nechtěla aby si to vlčice vyložila jako přátelské gesto. Sama nevěděla proč to vůbec udělala. Asi něco vzadu v její porouchané mysli.

Arem byla, bude a je mrcha. Nebo vlastně ne - stane se jednou takovou. A tak tam prostě jako magor seděla, vzhlížela k plamenům a podvědomě se usmívala, jenže na jejích pyscích se nenaznačilo nic takového - byl to pohled smutné vlčice, tak, jako vždy ; u Blua, As'hary, Sibiri. Nakonec se tedy na její tváře usídlil pouze úšklebek, srdce nepotřebovala. Zradila rodinu, nechala za sebou partnerku a roztrhala srdce maličkému vlčeti, již si nevzpomíná na jméno. Nevědomky vyzvedla další kamínek a zničila jej - pokračovala tak, automaticky. Když zaregistrovala přítomnost, střihla ušima a otočila se, v polovině věty. "-tě sežerou zdejší monstra" musela se bolestně zašklebit, jak by mohla vůbec přežít zde, sama samotinká bez nikoho, kdo by jí promluvil do mysli a ona se nemusela tak moc soustředit? "Jsem hl-uchá, stej-ně umř-u" zamumlala smířeně, neměla pro co bojovat nadále. Umřít po boku nepřítele mi vyhovuje více. Rodina je k ničemu, stejně tě na konci opustí pomyslela si tichým hlasem ve své mysli, vlastně to bylo dost vtipné pro ni nyní. Vsadím se, že ty bys mne tady a teď zabila, hodila do ohně a usmívala se tak, jako já v plamenech. Upálit svou duši zaživa nemůže být špaté jako hluchota, nic nemůže být horší než to, co ze mne dělá krypla. "Na svě-tě není mís-to pro hl-uché rv-áče" dodala po dlouhé odmlce. Projednou se jí líbilo to ticho - vždyť nyní mohla ignorovat vlčici a nechat se tak třebas zabít.

Ast si všimla magie, kterou vlčice vlastnila. Trochu j to zaujalo ale vůbec ji to nevyděsilo nebo tak něco. Popravdě se Ast nikdy smrti nebála takže ani teď to rovněž neřešila. Vlčice byla ale už na první pohled absolutně v koncích, což se černé vlčici náramně líbilo. Hned na to zmínila, že je hluchá. Musela uznat, že je to dost blbý handicap. Přece jenom každý k ní mohl zezadu přijít a ona by si toho nevšimla. Kdyb byla Ast ve své kůži, už by měla její zuby v srsti za krkem a ona si dělala další čárku. Kolik už jich vůbec bylo? Udělala mrtvými už tolik vlků, že by se stejně někde u dvaceti. "Jo, pravděpodobně umřeš. Ale to my všichni. Sice pravda, ty dřív, ale nakonec to dopadne vždycky stejně," ušklíbla se a švihla ocasem. Chtěla vidět všechny vlky na tomhle území vidět mrtvé. Sice nevěděla jestli patří do smečky k tomu debilovi, ale to jí bylo jedno. "Jestli je tu místo pro mě, je tu místo i pro hluché rváče," snažila se působit alespoň trochu přátelsky. Chtěla dohnat tu vlčici ke smrti, ale ne přímo. Takhle ji to nikdo nebude moci vyčíst. "Oheň je okouzlující co? Jakoby v něm všechny problémy shořely," řekla neutrálně a přivřela oči. A ty s nimi. Pomyslela si ještě. 

Mírně pohodila ocasem, aby si jej přitáhla blíže k tělu, jako by se snad mohla natáhnout a dotknout se ohně před nimi. Všimla si, že se pysky vlčice pohnuly, avšak tentokrát to ignorovala. Když vzala další kamínek, kus něj hodila do vody a kus do ohně - nepřitahují se protiklady? Na začátku je pár spojen, na konci je každý pravým opakem, jenž si jde tvrdohlavě za svým. Měla někdy ona partnerku? K čertu s tím, je jí to jedno. "Nemůžeš porazit k zemi někoho, kdo padlým již je" - říkával jí Leon. Tak by se toho měla řídit, ona padlá byla ; oheň a válka ji sebraly rodinu, vlci štěstí a toto území problémy se strachem. Nebála se, již neměla naprosto ničeho - smrt? psychycký sesyp? nic takového neexistovalo, jen kvůli tomu, že byla na ostatní milá. Nahrčila obočí a protentokrát se otočila na vlčici, vlastně si byly stavbou těla podobné - drobnější samci, řečeno. Jenže kolik tu takových je, idiote? Pomyslela si na její slova, jenž vyčetla z pysků a měla chuť odfrnknout si a odejít. Oh, tato vlčice tak moc nevěděla, ale přesto se tvářila, že ano. A to Arem neskutečně vytáčelo. "Slab-í pálí to, co k ná-m pat-ří," odsekla nekonfliktně, avšak slabě. Sic mohla chtít, aby hluchota byla vyměněna, věděla moc dobře, že s ní nemůže nic dělat. To by bylo nepřirozené. "Ale chyt-ří si to scho-vávají na pro-tiúto-k" dodala mlčky.