Nickolas a Moon- veliká poznávačka bylin a milion otázek.

"Ach bože, princezno, proč bych ti měl odchátet? Já nemám ani kam jinam jít. Nepamatuji si, že bych měl někoho jiného, za kým bych měl jít. Takže se mě ještě nějakou dobu nezbavíš." Povzdechl si a protočil očima, však uklidnilo jej, když se k němu přitulila. Opatrně si jí přitáhl do "objetí". Nelíbilo by se mu, že by tady jeho princezna měla brečet. Opatrně si jí přitiskl k sobě ještě více a začal něco pobrukovat. Neměla vůbec proč být smutná, přeci jen on tu byl pro ní a nemusela by se bát, že by jí někam odfrnkl. 

Moon nadšeně zastříhala ušima. Užívala si pocit domova, přátelství a bezpečí. Po dlouhé době byla šťastná a přestávala se cítit jako bezbranné vlče. Bylo spoustu věcí, které potřebovala dohnat, ale posledních pár dní pokročila - jen díky němu. Zadívala se na svítící měsíc a nechala lehký vánek, ať si prohraje s její srstí. Jestlipak ještě někdy potkám moji rodinu. Poznám ji vůbec? Třeba nemám nikoho. Moon se podívala na Nicka.

"Jsi moje rodina?" Zeptala se a nejistě přešlapovala. Hloupé otázky, ale spousta zajímavých odpovědí. Nový život znamená nové poznatky, přátele a rodinu. Co všechno můžu považovat za rodinu? Otázku však neřekla nahlas. Kdo na mě může stáhnout tlapku? Moon si vzpomněla na tu spoustu vlků u řeky. Každý z nich mohl být zlý a ublížit jí. A tak si kolem sebe pomalu začala stavět křehkou zeď.