▷ Nebe a peklo ◁ • Sibiri ⁺ Astraia

Na tomhle místě už Ast jednou byla. Potkala se tu s tím vlkem, který o sobě tvrdil, že je alfa. Teď když nad tím tak přemýšlela, možná že lhal a ve skutečnosti žádným alfou nebyl. Hýbla ocasem a rozhlédla se kolem. Vůbec se to tu nezměnilo, krom tedy Astraii, která zhubla za tu chvilku snad třetinu své váhy. Blížila se zima a to nebylo vůbec dobré. Nidky v tomhle hrozném měsíci nebyla beze smečky, takže jí někdo jídlo vždycky obstaral. Kdyby byla trochu prozíravější, učila by se lovu o něco dřív. Jenožme teď bylo pozdě nad tím přemýlšet. Smrti se zase tak moc nebála, navíc smrt vyčerpáním by nemusela být tak hrozná, i když by tedy radši zemřela v boji. Jenomže jestli všichni budou jako ten alfa, nebo kdo že to tedy byl, pravděpodobně se téhle ušlechtilé smrti nikdy nedočká. V tom případě by po smrti vyčerpáním hrábla všemi deseti. Pomalu se sunula k jednomu s keřů, pod který si následně i lehla. Energie měla už míň a míň a i chůze ji unavovala. No... vypadalo to bledě.

Sibiri pochodovala kolem jednoho močálu. Měla takový divný pocit, jako by měla už jenom několik minut do konce života. Byla vyhladovělá a chtěla se něčeho alespon napít. Jenže nebylo kde, voda byla velmi šedá a plavaly v ní žáby. Trochu se zalekla a přišla oblíž k močálu, uviděla svůj odraz šedou vlčici s ernýma odznakama. Začala z hluboka dýchat. Co jsem to za příšeru?! Zasyčela a plnou silou cákla packu do vody, až na ni byla. Divně se pousmála a podívala se za sebe.

Ležela si takhle v klidu na svém oblíbeném ístě, když v tom zaslechla kroky. Nastražila oči a sledovala bílou vlčici, která se na tohle místo vůbec nehodila. Za prvé na to byla moc... čistá a taky nepozorná. Kdyby měla Ast víc energie a tu správnou náladu, už by měla vlčice zuby v srsti. Což se sice pořád mohl ostát, ale jen kdyby jí černo bílá naštvala. S opovrhujícím pohledem jí sledovala, jak se prohlíží ve vodě a následně vodu tlapou rozhrabuje. To se na ní ale vlčice otočila. Ast nakrčila čumák a v dvojbarevných očích se jí blýsklo. "Vypadni," zasyčela. Nechtěla se tu s nikým bavit nebo byť jen sdílet prostor. Vlastně byla teď docela velkorasá, jelikož vlčici varovala samu před sebou.

Sibiri zavrčela. „Kdo jsi? A odkud přichážíš?" Sibiri byla trochu od bahna a toužila jít do nějaké vody se opláchnout. Uviděla černou vlčici, každé oko jiné... Brrr. Otočila se celým tělem na ni. Pomalu cítila, že s ní tady bude Ámen. „Proč mi rozkazuješ?" Vydala ze sebe, a připravovala se ke slovnímu útoku, přece jen jí řekla slovo, které nenávidí... Vypadni si sama! Zatřepala s hlavou, mrskla ocasem ze strany na stranu. 

Ast si odfrkla, ale nijak se víc agrasivněji neprojevovala. Zato vlčicice nešla pro cenění zubů daleko. Tak mě říkají hádavá mrcha a přitom se na některé vlky jenom promluví a oni se můžou uřvat. Pomyslela si nechápavě. "Kdo jsem a odkud přicházím, ti může být ukradené, stejně tak jako je to mě u tebe," odsekla a trochu vycenila zuby. Ne moc agrasivně spíš varovně. Což se jí taky moc nepodobalo. Asi byla otupělá blížící se zimou nebo co. "Protože chci," štěkla a mrskla ocasem. Pomalu ale jistě jí tohle haštěření přestávalo bavit. Měla by prostě vzít situaci do svých rukou a ukázat, co je zač. Přesto ale dávala vlčici šanci napravit své chyby a vypadnout od ní co nejrychleji.

„Tebe asi plno věcí nezajímá, že?" Začala se do ní navážet. Sibiri si všimla jejího výrazu v očích, jako by chtěla na ni zaútočit. „Proč bych měla vypadnout? Ty jsi vládce téhle země?" Tázala se jí. Sibiri sice chtěla bojovat, ale jenom slovně, ikdyby jí zlomila jenom jediný chloupek v srsti, řekla by o Blueovi nebo Arem a společně by toho vlka srovnali se zemí. „Tebe tohle baví, že?"

Tentokrát vycenila zuby ještě o něco víc. Přece se nenechá urážet nějakou malou fuchtlí. "Bylo by super, kdyby ano. Potom by tu vlci jako ty nebyli a neotravovali mě," prskla a škubla jedním uchem. Už jí to začínalo lést krkem. Přesto stále klidně ležela a upírala na vlčici jen nevraživý pohled. "Budeš se divit, ale zrovna ty a tvoje pitomé řeči mě opravdu nebaví. Radši zmiz než si tě dám k obědu," zavrčela a napjala svaly na nohách. Připravéná každou vteřinu vylétnout do vzduchu a zakousnout se běloučké srsti, tadyhle ne moc přátelské vlčky.

Sibiri se trochu lekla a couvla, pak udělala zase dva kroky dopředu, aby naznačila, že se jí nebojí. Přikrčila se a znovu narovnala. „Ale prosimtě, to musíš bojovat? Já od tebe nic nechci, ale bylo by super, aby jsi mě moc neštvala tvýma dibnýma poznámka, jsi jako psychopat. Jinak jsi docela fajn." Pousmála se. Byla připravena, kdyby na ni vlčice zaútočila. Ale utéci nechtěla, to dělají jenom srabové. A to ona není. Chtěla si zavrčet, ale moc se jí do boje s touhle vlčicí, co jenom prská, vrčí a napíná svaly, nechtělo. Proto udělala, že zívá nudou.

Nakonec se Astraia zvedla aby na vlčici nemusela koukat zezdola. Protáhla se, jakoby se nic nedělo a poté taky zívla. "Na rovinu co po mě chceš, když už jsi mě donutila přerušit svůj odpočinek," řekla otráveně a spíš jako výhružku. "To jsi ty. Jednou mě chceš zakousnout a podruhé mi řekneš, že jsem milá," řekla klidně a přešlápla z nohy na nohu. "Milí zlatá, nevím co tě učili ale rychlé změny nálad jsou duševní porucha," mlaskla a celou větu řekla skoro až přátelským tónem, i když vůbec být přátelská neměla. "Ale uznávám, možná že jsem taky trošku psychopat," uznala s úsměvem a ve vteřině úsměv přešel v zlověstné zavrčení. Rychle přiskočila až k vlčici, jen asi metr od jejích předních nohou. "Takže zdrhej,"varovala jí ještě naposled. 

„Nechce se mi, nikdo z boje neutíká..." odpověděla do očí vlčice, která se přiblížovala. Sibiri si uvědoma, že chtěla být na vlčici hodná, ale ona nechce, ona za to může, ne Sibiri. A teď se rvát? Chce se mi z ní smát, vůbec mi nerozumí... Sibiri se nedala na útěk, právě na opak s k vlčici ještě přiblížila. „Uteč si sama... Jenom si koleduješ o to abych tě zničila, a klidně i sama, ikdyž..." Kde je Blue, Arem a další ? Potřebuji vaši pomoc. Sibiri se nadzvedla, šibalsky se pousmála. „Pokud chceš bojova, můžeš. Jsem připravena. Já i moje magie."