monstra pod postelí。 astraia&lena

Měla zavřené oči s šla. Nevěděla kam a za jakým účelem, prostě pochodovala tam, kam jí osud a nohy nesly. Už nevypadala tak špatně jako ještě nedávno, měla totiž štěstí a našla srnu se zlomenou nohou, kterou zvládla oddělat i ona. Měla tak jídlo na dva týdny. Normální vlk by měl jednu srnu na pár dní, ale Ast měla stažený žaludek, který nebyl zvyklý na přívaly jídla. Srst se jí zlepšila, nebyly jí vidět kosti a pohled už měla také o něco lepší.

Rozběhla se pomalým klusem podél stromků. Chtěla teď nabrat ztracenou fyzičku. Švihla ocasem a konečně otevřela oči. Načasovala si to docela dobře, protože se před ní zrovna objevila kláda. Jedním mocným odrazením silných zadních noh jí přelétla, jako kdyby měla křídla. Cítila se dobře. Sebejistě. Už dlouho jí takhle nebylo. Konečně se začala nějak dávat dohromady. Za chvilku už jí začal vypovídat dech službu a zpomalila. Opět šla. Tentokrát to nebyla vratkavá chůze hodná umírajícího vlka. Byla to sebejistá energická chůze, která měla zastrašit každého, kdo by se jí chtěl postavit do cesty.

ILJEVIČ

Bylo to jako první den, co se dostal na tohleto podivínské a tak cizí území, den kdy potkal tu vlčici, která měla ego o kterém neměla sebemenší ponětí. Jeho královna. Stále mu to připadalo absurdní, jak mohl tak náhle začít nějakou vlčici oslovovat jako královnu - ne, vždyť vlčice bývaly tak slabé, maličké a naivní. Astraia nebyla ani z poloviny jako běžná vlčice ; ostatně jako on nebyl běžný vlk, jestli tedy se vlkem ještě dal nazvat, než spíše hybridem laně a vlka.

Mohutným skokem se dostal na protější větev a vydal ze sebe tichý vzdech, jak často toto podnikal, jak často se cítil jako veverka než vlk, který by neměl chodit po stromech kvůli výšce, ale mohl kvůli nulové váze. Měl hlad? Měl, ale neměl žádnou potravu, maso, oběť. Dýchat, nezapomínat - memento mori, ty modré květiny, které brzy bude mít v srsti i on. Nebyl blázen, měl hlad a choval se pokrytecky. Když nedávno prožil svůj panický záchvat s tím šedavým vlkem, po tak dlouhé době, změnil se. Znovu se z něj stal člověk z odboje, znovu se z něj stal učitel Aureliona. Nebyl tehdy milý, ale neměl své masky. Bylo by dobré ztratit V, ptal se často sám sebe, jelikož mu přišlo, že právě to se děje. Přijmul snad své ego, narcistu? Vlastněmu chyběl jeho hlas, i přestože mezi sebou V a Lena neměli dobrý vztah, V mu často bez povšimutí Iljeviče zpíval v tichých nocích v slzách, když byl ještě malé pískle.

A pak i přes své myšlenky zpozoroval pohyb, kvůli čemuž mu podklouzla tlapka a on s tichým zašustěním dopadl se syknutím na tvrdou zem. Kurv@, kurv@, kurv@. Rychle se probudil ze svých nadávek a postavil se na vratké nohy, načež vzhlédl k tomu zdroji jeho bolesti. No do prdele- Astraia by jej určitě chtěla vidět umírat. Seslala na něj tohle zvíře? Krista, co to vlastně bylo? (#když jsi tak blbý, že nepoznáš medvěda xddd) Ve svitu měsíce mohl určit jen hrubý obrys, to odbovské cosi k němu bylo naštěstí zády. Tiše se znovu vyškrábal na strom a s bručením zvířete znovu přeskakoval, daleko pryč, daleko a bez povšimnutí toho, že to nebyl jediný pohyb.

V půlce své pomalé chůze se zastavila. Neměla k tomu důvod, prostě to udělala jen tak, že se jí chtělo. Z hluboka se nadechla a rozhlídla se kolem. Byla tu poprvé a docela se jí to tady líbilo. A nemohla se ubránit ušklíbnití nad poznámkou jejího mozku. Ten totiž poznamenal, že ve zdejších větvích by se líbilo hlavně I’lovi. Protočila sama nad sebou oči. Měla ho oddělat dokud to šlo. Jenomže to neudělala a teď tu pobíhal na světě spolu s ní. Ani nevěděla jak moc blízko pravdy je.

Chtěla zatočit doprava, ale zacítila známý štiplavý pach zvířete. Konkrétné medvěda. Nebyla sebevrah a tak se radši vydala směrem od něj. Zvedla hlavu a zamračila se. Někdo se nad ní nacházel a ona tušila o koho se jedná. Kazí jí den i dnes. Zavrčela si pro sebe a švihla ocasem. “Předemnou se stejně neschováš,” štěkla do korun stromů. Povedou spolu zase rozhovor za účelem změny toho druhého. Na to tak Ast měla náladu. Vyskočila na jednu z klád, co se válely kolem, zřejmě jako následek nějaké bouřky. Drápy udělala do kůry několik rýh, až si nakonec našla správné místo a sedla si. Ocas jí visel dolů a ona měla všechny svaly napjaté. Očima propalovala každý kout, uši měla nastražené a co chvíli s nimi škubla. Nevědela kde je a to se jí rozhodně nelíbilo.

"Víte, co je ironie? Sarkastická lež" probleskla mu hlavou další vzpomínka na jeho rodiče, musel se zaculit nad představou jejich mrtvých těl. Jistěže, i tak normálně nenormální vlk má možnost mít na sobě úsměv nad mrazivými vzpomínkami, u kterých by jindy znechuceně ohrnul pysky. "Buď prach a prachem buď zabit, Aurelione" zavrčel tiše a znovu s přesností dopadl na větev, načež to pod ním mírně křuplo. Výška nebo váha? Švihl ocasem a mírně nakrčil obočí, když se k němu dostal jemně štiplavý pach, oh, jak moc jej poznával. Co by se stalo, kdyby nyní spadl? Podíval se pod sebe, Astraia by jej našla a vysmávala se mu do obličeje, co je to za veverku co neumí šplhat po stromech. Ale co vlastě byl? Laň? Vlk? To malé blbé zvíře, veverka?

Z jeho žaludku se vydralo zakručení. Zapomněl, svou poslední kořist, jenž měl šanci ulovit daroval té placce, jeho královně. Švihl ocasem a znovu skočil, měl by toho litovat, nebo ne? Ono nepomoci Ast by dopadlo tak či tak nastejno, v obou případech by jej seřvala, ať si laskavě hledí svého a neplete se do jejích problémů, které si ani nebyla schopna uvědomit. Byla v tu chvíli v jeho očích tak slabá, až měl chuť přimhouřit oči a zavýt, aby se kolem ní sešlo více vlků a ona by viděla teoreticky očima ostatních. 

Když uslyšel její hlas, zašklebil se a ozval se příliš pisklavým hláskem naopak on ; "Předemnou se neschováš" skočil naposledy, tudíž Ast měla zřejmě ze země možnost vidět jeho uboze uzoučké tělo a pomalu, se špičkou ocasu vesele ve vzduchu přešel na nejbezpečnější a nejbližší místo, kterým by mohl Astrai spozorovat. Hlavu prostrčil mezi klacky a všemožnými listy, jenž se na stromě nacházely a podíval se Ast přímo do očí. "Zdravím, královno" jeho pysky se stočily do mírně posměšného úsměvu. Nemáš mne jak chytit a ulovit, skvělé, co?

Všechny smyly měla zaplé na sto procent. Přesto onoho podivýna spatřila až když jí to dovolil. I když jí to deprimovalo, musela se nad tím pousmát. Jen málokomu se podařilo to, co jemu. Potkat jí více než jednou a odejít bez jediného zkřiveného chloupku. Stále nehnutě seděla na svém míste, přičemž sem tam škubla ocasem, nebo pohla uchem. Jeho postava byla více než žalostná. Ta její už byla o něco lepší, přesto se také nedalal popsat jako zdravá. "Kdo by se schovával před pofiderním křížencem veverky a laňe?" odpověděla mu a na konci té věty se uchechtla. Na druhou stranu musela uznat, že kvůli jeho vzhledu ho hned poznala. A taky zapamatovala. 

Zvrátila hlavu, aby se mohla na I'la pořádně podívat. "Zdravím, škoda, že už si nepamatuji tvé jméno," řekla s posměšným úšklebkem tentokrát ona. Ale ano, pamatovala si ho. Bylo to to podivné jméno, které se jí na první poslechnutí nelíbilo. A taky moc dobře věděla, že I'lovi taky ne. Zvedl se ze svého místa a překvapivě ladně se prošla po relativně úzké kládě, na které seděla. Ocásek si nesla hrdě nahoře a na tváři nesla sebevědmoý úsměv. "Jaké to je schovávat se před vlčicí v korunách stromů?" pronesla po chvilce medově. "Ještě před takovou slabou, bezmocnou," dodala a smutně na něj koukla. Jeden by uvěřil, že opravdu byla tou, jakou se právě popsala. Jenomže nebyla a pokud nebyl vlk nad ní úplný idiot, věděl to taky. 

"Ten, jenž by neměl sebemenší ponětí o tom, kdo vlk je" konstatoval jen tak, předci jen Astraiu jistě tato jeho poznámka nezajímala. Stejně tak to dělal Aurelion, když se schylovalo k válce a on měl na krku Yvetteho, svého partnera s prakticky smrtelnou nemocí. Protočil nad tou vpomínkou očima, ale neříkal nic, jelikož věděl, že by Ast nic z toho nepochopila. A to mu bylo v této chvíli jedno.

"Jsem dotčen! Královnin nejvěrnější rádce, jenž dobrovolně nabídl svůj oběd za poslední týden? Ach ach," vzdychl mírně, ale přesto se lišácky usmál. Ne, nelituje toho, že předhodil své jídlo někomu, jako byla ona, protože měl možnost poznat její charakter a rysy toho, jak moc je odvážná, například. Střihl ušima a pohledem krátce sjel po duších, které se držely od Astrai mírně dále, přestože byly u své vražedkyně, jakoby připoutané k ní samotné.

"Musím říci, perfektní, královno. Víte co, je tu čerstvější vzduch.." Koutky úst se mu znovu stočily do mírného úšklebku. Sic zřejmě nepochopí jeho narážku, nevadilo mu to. Ne tak jako její hořkosladká přetvářka, stejná, jako jedna z jeho masek ; deprimovalo jej to, ale nic s tím nemohl dělat, což věděl sám - a více než dobře. Kdepak je můj narcistický V?

"Aw, nemůžete po mne chtít, abych za vámi došel a sežral vám tu sladkou oponu, která by se mnohým vrahům jistě líbila. Představa nevinné vlčky, jenž se ve skutečnosti stane tím psoledním, co vlci uvidí" zamyslel se na chvíli, než zase pohlédl na Ast. "Jaký je to pocit? Zabít někoho přímo?"

"A ty jsi určitě perfektním příkladem vlka, že?" poznamenala s podivným úsměvem a seskočila z klády na zem. Přešla ke stromu, na kterém se nacházel tady vlček a sedl si vedle jeho kmenu. Ocásek si jako pravá dám, kterou ona nebyla, přes přední packy. Asi to byl spíš zvyk, než cokoli jiného. "Zapomínáte pane rádče, že já se o něj neprosila, mohl jste mě nechat tam, kde jsem byla a nechat mě zemřít," pohodila packou a pohledem zabloudila k němu. "Pravděpodobně byste udělal lépe, nechat mě zemřít než nechat mě žít," dodala. "Tohle už jsme ale probírali," uzavřela toto téma.

Nevěděla přesně, co si o tomhle vlkovi pořádně myslet. Pokáždé se choval trochu jinak. Ona sice také, ale ne tolik. Vždycky u ní zůstalo několik základních rysů jejího charakteru, který jí dělal autentickou. "Tak to ti potom závadím, my tu na zemi moc čisý vzduch nemáme," nakrčila nosík a poté se ušklíbla. Nějak by ho ještě urazila, ale v tom za sebou zaslechla zapraskání větviček. Neohlédla se tam ale, protože předpokládala, že půjde jen o nějaké obyčejné zvíře. Pravděpodobně zajíc, těch tu bylo stovky. "Zabít vlka je velmi osvobozující, měl bys to zkusit," mrkla na něj a opět škubla uchem, kdy žza sebou zaslechla bručení. Tentokrát se ale otočila. Dech se jí zarazil v krku, když spatřila obrovského funícího medvěda. Ani ne tak strachem, jako že spíš nečekala přítomnost téhle bestie. "Hele máme společnost," špitla směrem k I'lovi a ušklíbla se. Nepohla se z místa a koukala medvědovi vyzývavě do očí. Nebyla idiot, nechtěla se s ním porvat, ale ani utíkat v tomhle hustém lese. Pokusila se ho proto trochu jiný přístup, než by zvolila většina. No co, žijeme jen jednou, ne?

"Astraio, věř mi, že mne mnoho vlků nenávidí, tak jako ty a já sám" mírně se pousmál a stále ji pozoroval, stal se posluchačem této vlčky, a kdykoliv se to událo, nemohl se odtrhnout. Jistě, něco jej k této vlčici táhlo, protože měli od sebe naprosto odlišné názory, zvyky, měli jié masky a lži, jenž si hrdě nosili s sebou. Znovu zastrčil hlavu a skočil na nižší větev, stromy zde byly doopravdy vysoko, a on za to byl neskutečně rád, protože mnohem více unesly. Spokojeně lehnul, kdyby Ast nyní zvedla hlavu, mohla jej vidět, a on měl popradě mnohem lepší výhled na ni. Nenápadně ji poočku projel pohledem, potěšilo jej, že vypadá zdravěji, ne tak mrtvolně jako tehdy. 

"Jistěže jsme to probírali, královno. Netřeba připomínat výhody a kotvy, jenž tahají k zemi" pokývnul jen souhlasně hlavou, doopravdy by toto zase nechtěl vysvětlovat vlkovi, který nepochopí to, že nechce mít ničí smrt na krku. Ast předci jen nezná všechny detaily mrtvých vlků a jejich vrahů s tímto prokletím. Hořce se usmál nad dalšími slovy a bolestí, která projela jeho tělem jako blesk. Zabít, jistěže. Sebevražda se počítá?

Když se ale ledabyle otočila, Lena již neodpovídal, spíše ale zaměřil svůj pohled na to cosi, co již spatřil. "Co to vlastně je?" zamumlal si pod čumák a mírně pozvedl obočí, načež zase přeskočil, aby se dostal blíže a mohl spatřit srst zvířete. Vypadalo to spíše jako přestostlý ruský voják v plné zbroji, jehož potkával sem tam u hranic, v domovině. Nezabolelo jej srdce, oči se nezalily slzami. Prostě jen tak stál na větvi, uši našpicované, škubající ocas. "Hm, Ast, kdyby to nebylo sebevražedné, řekl bych ti, jestli by sis jej neulovila a neměla tak prakticky měsíční zásobu jídla, aby se náhodou nějaký další blbeček nerozhodl ti pomoci," stále stál na větvi a neotáčel se k Ast, "ale zase doufám, že nejsi debil. Že..?" Zeptal se s mírnou zvědavostí v hlase. Ne, nebude ten hrdina a nechá to na Astrai - tedy dokud jí to cosi nerozcupuje.
Když mu chce dokázat, jaká je, ať to udělá.

"Ano, opravdu jsi blbý přesně tak, ja vypadáš," řekla a protočila očima. To, že každému neskákala kolem krku neznamenalo, že tím logicky všechny hned nesnášela. Pravda byla, že bylo těžké dohnat ji k tomu, aby k vám cítila něco jiného než nezájem. Prostě jí I'l nevadil, nebylo to tak, že by ho nesnášela nebo měla ráda. Prostě existoval a ona k němu přistupovala individuálně."Měl si se stát filosofem," poznamenala nad další jeho hluvokou připomínkou ohledně kotev a bůh ví čeho. No a pak následovala scéna s medvědem. 

"Medvěd, to žije s námi dole na zemi," řekla s poloúsměvem, když se zeptal, dostal odpověď. Nebyla úplný idiot, aby nevěděla, že tu otázku nemyslel přímo na ní. Ale když už se to tak nabídlo. Jenomže když vzhlédla, uviděla opravdu jen jeho zmatený obličej. "Počkej, ty fakt neznáš medvěda?!" zasmála se poměrně hlasitě. Medvědovi se její smích a pohled zdřejmě asi nelíbil, takže vykročil rychle vpřed. Ast na nic nečekala, ignorovala jeho připomínky a skočila opět na kládu, na které ho vyčkávala. "Hele Iljeviči? Když mě teď necháš zemřít, budeš můj vrah?" zazubila se na něj. Pokud by to tak fungovalo, musel by se I'l rozhodnout, jestli za sebou chce po zbytek svého života vláčet Astrainu duši nebo by se postavil před medvěda, zachránil černou vlčk uale sám zahynul. Toť otázka. Sama Ast se nebála, takže v klidu sledovala běsnící zvíře, které se k ní hnalo plnou rychlostí. "Dochází ti čas, zlato."

Obešel její další slova, s nimiž narážela na jeho poznatek o jeho samotném, bylo zbytečné komentovat to nějak více, ale zase respektoval, že má každý jinou mysl a namejí to všichni v hlavě stejně - i když to by potom neexistovaly spory, jelikož by se vše a všichni dohodli. Její návrh o tom, co by měl dělat jej mírně vyvedl z míry, ale nesousředil se na to tak jak by udělali ostatní, slabí a blbí. 

"Jo, eh, promiň-" zamumlal, tohle jej doopravdy vykolejilo a jeho masky se bleskurychle vyměnily, as to byl vlk, kterého mnozí mohli vídat, jen Asrtaia s ním zatím neměla zkušenost. "No.. hej to není moje chyba, eh, no-" mírně se podmračil, ale na pyscích měl mírný úsměv, neznatelný až by se dalo říci. Já znám vysoké a hubené zvířata, drobounké a nepolapitelné, ne.. tohle. Vídával jsem to,ale nikdo mi nikdy neřekl, co to je.. zamyslel se v hlavě, ale znovu ladně 'přešel' na bližší větěv k Ast a zvědavě naklonil hlavu, nová maska.

"Je to stejná situace jako s mým otcem, když jej matka zabila a znechutila se sama přede mnou, či když ona sama skočila do řeky, aby zachránila alfu, ale následně jej zabila a sama se utopila. Možná můžu mít výčitky, ale neznamená to žádnou duchařinu pro mne" ušklíbl se lehce a taktéž se posadil, ocas přehozen tak, že mu visez z větve. Nebyl nejkratší, ale za nejdelší jej taktéž nemohl nazvat. Když je vysoké tělo, ostatní části se musí tatkéž přispůsobit, inu.

"Královno, chtěla jsi mi dokázat, že jsi soběstačná - zkusme to tedy. Jak budeš postupovat?" Střih uchem a zeptal se klidně. Panika, ta existovala už jen při záchvatech.