*I'l + Harash*- Dáme zítřkům naviděnou?

//zkus si poslechnout při čtení ;)   jsem to přitom psala xd 

ーA byť to byl jen moment, Lena se zastavil a řekl si ; "ku#v@, takhle to dál nepůjde." Zastavil se, aby se mohl roztřeseně nadechnout a sednout si. Byla tma, nikdy se nebál tmy. Co se s ním děje? Proč jeho narcistický hlas mlčí tak dlouho? Stalo se s nad něco s jednou jeho živou maskou? Zastavil se u jezera a vydal ze sebe hrdelní zavrčení. Byly tu poblíž hranice, cítil to, ale co jej nejvíce vyvádělo z míry byl nepříjemný pocit, který se mu po hrudi rozléval do celého těla, jako by měl v těle jed, který mu koloval v žilách a on se nemohl bránit tomu návalu cizí látky v těle. Naklonil se nad vodu v nepřirozené poloze a podíval se do odrazu, než se sám zděsil a tělem mu projela vlna šoku - v očích mu hrál strach. S vytřeštěnýma očima pootevřel tlamu, aby tak odhalil tesáky a odvrátil pohled od vody, načež se mnohem rychleji a obtížněji nadechnul. Bylo najednou těžké jen se soustředit na trávu a šeru, bylo mu tak strašně zde. Jeho tep jistě musel být silnější.

Tělem mu projel silný a nepřestávající tremor a zachvátila jej nausea, která jej donutila zívnout si jako reflex při zvracení, který míval - po posledním úderu, kdy si uvědomil, že neví, kdo je a jestli není mrtvý jeho mysl konečně zformulovala logické vysvětlení ; že prochází těžším panickým záchvatem.Jak dlouho to bude? Měsíc, dva? Jako byto bylo tehdy, kdy u něj seděl Aurelion a šeptal sladné nic do ucha, kdy jeho tělem souběžně procházela křeč i panika. Byl takový pokrytec, myslet si, že se z toho vyléčil, byl to takový idiot, když se mu do hlavy dostalo po setkání s Astraiou sebevědomí. Přejel si jazykem po čumáku a pokračoval až kam mohl po tlamě, načež se znovu roztřeseně nadechl a dále v sobě nedusil potlačované vrčení. Mohlo se zdát, že pláče, mohlo se zdát, že má vzteklinu, ale přesto. Stačilo by někoho vědět a jeho depersonalizace se strachem ze strachu by ustoupily, přestože nausea a tremorby u něj stále byly a zůstaly s ním do doznění záchvatu. Postavil se, ale okamžitě zavrávoral a přešlápl z tlapky na tlapku, cítil se, jako by mu někdo dal omamnou látku v květině, jako to dělal Leon, aby zmírnil tyto nečekané výpadky takového vůdce, jakým býval. Byl. To slovo mu vyvolalo ještě větší třas, neuušel mu čas nějak moc rychle? Není posmrti již? 

Har se procházel po novém území, kde byl nový. No on byl nový už delší dobu všude. Neměl domov, rodinu a ani přátele. Bolestivě si to uvědomoval. Nahnul se nad hladinu a zamračil se. Když by se tam podíval ještě před pár lety, uviděl by ustaraného vlka plného energie. Teď viděl jen ustaraného vlka bez energie. Beze všeho. Švihnul ocasem a svou magií rozvířil vodu. Stáhnul uši ke krku a sedl si. Kam zmizelo jeho lepší já. To smějící se, hledající ve špatném to dobré.

Bolestně si uvědomoval, že ten vlk zemřel, když ho jako omegu šikanovali. Kdyby odhrnul srst na svém těle, našla by se tam spousta jizev. A ty největší z nich by byly na duši. Zahlédl nějaký kus od sebe vlka. Opět se zamračí a nastražil uši. Možná by bylo dobré udělat si ve zdejším neznámu něco známého. Rozešel se pomalým krokem k vlkovi. Vlk se mu zdál velmi vysoký, ale hubený. Harash byl také vysoký, však ne tolik. Přesto byl mohutnější a všechno to ještě umocňovala hustá srst. Tyrkysové oči i znaky svítily v šeru a hned několik kapek o velikosti hrášku se mu vznášelo a pohybovalo kolem těla. Zastavil se těsně za ním, ale nepromluvil. Nikdy nepromluvil první. Možná za to mohla výchova v jeho rodné smečce. To jemu se měli klanět s zdravit ho jako prvního.

ILJEVIČ

Odkašlal si v naději, že se tíha na hrudi se sníží a on bude moci dýchat. Omyl. Bylo to jako před tím, než se zde dostal, za běhu, kdy chtěl vyplivnout plíce, bez cíle běžet a ani nevědět kam, jestli zastávku na místě nepřeběhl, nebo stále nedosáhl na svůj cíl. Jediné, co byl schopev vnímat byly vzpomínky a rozdvojený zrak, vyplázl jazyk a znovu zakašlal, tišším hlasem, slabým, jako by se mohl na nitkách zpřetrhat a on by nikdy nemohl mluvit, jako Diaval, mrzák smečky Kom de Mystyc, vlk, který byl schopen přežit jako jeden z hrstky přežít útěk z labolatoří, mezi monstry, které jej nenechaly spát. Jiné příběhy vlků se teprve uprostřed zlomily - ten jeho byl odjakživa, a když se k tomu přidal odboj, bylo to horší. Věděl, že to nemůže být tak hrozné jako Yvetteho srdeční nemoc, ale tatkéž to byla bolest. Vydal ze sebe zvuk mezi zavrčením a zakňučením, ne, doopravdy ztratil mysl v tom všem. 

Táhle zasyčel, když mu tělem projela bolest a on vztekle pohodil ocasem. Jistěže, někdo tu poblíž stál, někdo mu chtěl znepříjemnit jeho záchvat a protáhnout čas na maximum, aby trpěl více. A upřímně? Měl všeho dost. Stáhl jedno ucho a mírně se vytočil tělem na vlka, aby neprokázal neúctu k osobě, která neměla ponětí o jeho bolesti a hned se jeho oči zafixovaly na vlčí duši, která jakoby v té tmě vydávala mírné světlo. Obdivoval by to, kdyby jej to tak nebolelo, usmál by se na vlka s maskou a pozdravil by jej, jenže jeho vnitřnosti se svíraly do sebe a nutily ho dýchat mnohem méně, než bylo zdravé. "Ktch-s" vydal ze sebe a zatnul zuby, mluvit a dýchat zároveň bylo nemožné. "Zdra-ha-avím" tlamu nechal v bolesti pootevřenou a křečovitě zavřel oči, načež hlavu svěsil a pevně se tlapkami zapřel do země. Jo, tohle sakra bolelo.

Podíval se na vlk pohledem, který vždy věnoval všem vlkům, které vidě poprvé v životě. Přesto hned na to vypjal hruď, jelikož to byl už spíš zvyk než vědomá reakce. Sledoval toho podivného vytáhlého vlka a hýbl ocasem. Nebyl si jistý jestli je v pořádku. Jestli je on v pořádku. Asi nebyli v pořádku oba dva. “Zdravím,” odpověděl typickým hrubým, hlubokým hlasem. Byl v něm jakýsi druh autority, ať už naučený nebo vrozený.

Jeho učitelé mu odjakživa vštěpovali, aby vzbuzoval v ostatních vlcích autoritu. Aby nikdy nesklonil hlavu. A nakonec musel onu smečku která se mu měla klanět polomrtvý opustit. “Nevypadáš dobře,” poznamenal skepticky a trochu naklonil hlavu na stranu. Mohlo by mu to být jedno, co s tím cizím vlkem je. Ale už ho potkal. Už se jejich cesty střetly tak s ním musel komunikovat. Pomoct, kdyby bylo třeba. Přesto věděl, že mu pomoci ale nebude moct. Švihnul ocasem a pohlédl na hladinu. Byla klidná. Byla naprosto klidná, zatímco se ve dvou vlcích blízko ní sváděl boj. Ani jeden s největší pravděpodobností si nebyl jistý svým osudem ani tím, co že by vlastně měli dělat.

ILJEVIČ

"Mami, matko, proč se tak šklebíš?" Malé vlče, nebylo pitomé, aby poznalo mrtvolu, ale když už nějakou viděl, neuvědomoval si to a nechtěl si to ani uvědomovat. "Oh, zklapni ty malý idiote" krev na tesácích, po bradě stékající z tlamy, kapající na jindy bělostné tlapy toho vlka, kterému se nezvedal hrudník. "Tys-Ty jsi-To-Tys-" nebyl schopen ze sebe vydat sebemenší srozumitelnou větu. Jeho oči se najednou vytřeštily v pochopení a ono malé vlčátko ucouvlo, bylo oproti ostatním mladým dost drohounké a srst byla jedna velká mapa, ve které by se každý ztratil. "Ty jsi zabila otce?" Nebyl to hlas plný strachu, byl to strach plný znechucení. Kdo ale ví, byl znechucen sám sebou, či rodičkou, která jej měla učit k životu dobrého vlka? Ach ty omegy, myslí si, že si tím něco dokáží, i přestože je jejich vlče na vyšším postu než oni.

"Do-ahbře? Přijdu ti tak?" Zeptal se sarkasticky a znovu mu pohlédl do očí, tentokrát neuhnul. Vlk vypadal jako on kdysi, tak dva roky zpět, kdy mohl odboj prohlásit nejsilnější jednotkou vlků vychovaných k boji, které on sám trénoval, učil, vychovával. Jenže nikdy nebyl schopen naučit sám sebe, to byla ta chyba největší. Pokusil se zhluboka nadechnout, nausea pomalu odcházela. "Panický záchv-at, vlku, nenech nikdy tuto nemoc ovládnout tvé tělo," promluvil klidně, ale hned potom zalapal po dechu. Snažil se tak moc pro ostatní, i přes to, že prakticky zabíjel sám sebe. Jak smutné. Ale stále, byl to pokrytec, vždyť mu nebylo vůbec nic a toto brzy jednou přejde!

Naklonil hlavu mírně a konečně se vyrovnal, když se cítil lépe. Přestože se na vlka díval mírně dolů, nenaznačoval mu povýšený obličej - pouze respekt, který má mít každý cizinec k cizincovi, tak, jak to učil kdysi ostatní, protože předci - každý by měl reprezentovat to, za čím stojí. "Nenech se nikdy srazit na zem kvůli nemoci" vydechl nakonec, panický záchvat byl jako -BUM- a byl pryč. A byl za to rád, přestože 6minut trpěl. Teď bude u tohoto vlka s dušemi, které okolo šedavého stály.

Skepticky sledoval onoho vlka, bez žádné zjevně viditelné emoce. Když mu osvětlil o co tedy jde, jen kývl hlavou. Už o tom slyšel, ne o jeho učitelů, ale obecně. Prostě od někoho. Trochu se divil, že panické záchvaty nepřepadávají i jej. Pozvedl hlavu, aby se k němu nemusel ten velký vlk tolik schýbat. “K zemi už mě stihla srazit moje slabost,” pronesl a hořce se usmál. Vlastně si celou tu dobu myslel, že to všechno co se mu stalo je nakonec jeho vina. A možná dokonce i byla. Částečně.

Zvedl se ze sedu a oklepal se, teď již nebyl o tolik menší než onen dlouhán křížený se srnkou. Rozešel se klidně kolem břehu a ohlédl se po cizinci. Očekával, že půjde s ním. Voda se v jeho blízkosti jemně vlnila. Podle toho jak rychle se vlnky vlnily, a podle toho jak velké byly, se dalo poznat v jakém rozpoložení se Har nachází. Jenomže to přirozeně vysoký vlk nemohl vědět. “Nakonec si stejně vždycky řekneme, jestli bychom neudělali líp, kdybychom prostě zemřeli,” vyřkl nakonec. Kdyby zemřel, nemusel by snášet svou minulost. Tu bolest vždycky když si na ni vzpomněl. Už nikoho neměl, všem by bylo jedno kdyby zemřel. Ale neudělal to. 

"Nikdo by se neměl srazit věcmi, jenž jsou mu strachem. Strach tě časem ovládne a ty nebudeš schopen vyjít z tmavé skuliny" vzpomínal si, jak toto kdysi říkal Serenpidity. Když měla noční můry o domově, o rodech, o válce, o pianu. Jako jejího opatrovatele jej to bolelo, ale zároveň pohoršovalo, protože Ser byla brána za vlka, který se i přes svou výšku nebojí ničeho a vždy odvážně vstane, i přes své rány je schopen dotáhnout věci do konce, na maximum. On sám se tehdy začal bát, pociťovat hořkosladkou chuť porážky nad rodem je m'abadonne, jenž odmítl podmínky území Phoenix.

"Ale jestli se tak již stalo," vzdychl po chvíli a vytočil hlavu prudce tak, že mu křuplo v krku, načež se snovu obrátil na vlka "nemůžeš na to myslet jako na porážku, nýbrž - je to další schod k posunu tvé zdatnosti, jak psychické, tak fyzické" když se vlk zvedl, rozešel se po jeho boku, na straně, kte byl dále od vody. Nenásledoval jej za ním, byl po jeho boku - to, co pronesl při prvním setkání s jeho královnou. Když si vzpomněl na tu vlčici, musel se mírně pousmát, přestože necítil naprosto nic. Měl by? "Stejně jako jsou jizvy důkazem toho, že jsi prokázal svou autoritu a vybudoval svůj post v očích jiných" střihl uchem. Duše za nimi, to se mu líbilo, protože je mohl blokovat. (#když jenom ty víš všechno o jeho magii ;-;)

"Kdyby si toto každý řekl, a učinil tak, sám sobě by se dobrovolně poddal. Kdyby si toto každý řekl, ale nikdy tak neučinil, jen na to myslel, sezřalo by jej to zaživa - tudíž jistě, smrt se zdá jako uvolnění, ale když se do toho stavu dostaneme, nikdy nečekáme tu hořkost a zvuk praskání kostí" promluvil po chvíli zkušeně, pohled zafixován před sebou. Nechtěl, aby se vlk cítil u něj nějak špatně, ale když někdo začne s tématem, o kterém ví mnoho, zastaví se jen když nemá co říci více. Když nemá dostatečně dobrý názor na věc. "Jenže, nesmíme zapomínat na to, že smrtí si tatkéž dokazujeme to, že jsme učinili dostatek rozhodnutí a jsme smířeni s tím, co se stalo," nadechl se, "jestli nedokážeš přijmout to, co se stalo, své rozhodnutí a činy, nemůžeš umřít v poklidu, nemůžeš prakticky být osvobozen od všech zlých věcí, jenž tě připoutaly k životu odpadlíka - protože si nedokážeš odpustit."

Přejel si jazykem po pyscích, a uzavřel svůj 'proslov' ; "Stejné to je s láskou. Když nemiluješ sám sebe, nemůžeš milovat jiného"

Harash

Poslouchal vlka, přičemž si o každém tématu si myslel něco svého. To on dělala vždycky. Dělal to, co ON považoval za dobré, neptal se ostatních nebo nespekuloval dlouhé dny, jestli svým rozhodnutím ublíží třem nebo dvěma vlkům. Rozhodoval se prostě v momentě, kdy musel. Tak ona byl vychovaný, jako alfa, který musí mít vždy všechno pod palce, i když to nemusí být pravda. "Nikdy jsem neřekl, že mě srazily věci, kterých se bojím," poznamenal a pousmál se na něj. Toho čeho se on bál bylo těžké definovat. Nebylo to utrpení, jako spíš ztráta svobody, což už se mu jedno ustejně stalo. Přežil a opět byl svobodný. Už se toho proto tedy nebál. Nebál se věcí, které už zažil. Což byla skoro všechno, čeho se normální vlk bojí. Ztráta rodiny, přátel, dno, skoro smrt, byl dalo by se říct otrokem a spikla se proti němu vlastní smečka. Přišel o všechno a přesto stál tady, stále hrdý a silný.

"Nepřemýlším o minulosti jako o porážkách a výhrach. Co se stalo se prostě stalo. Nic s tím neudláme," promluvil po chvíl i švihl ocasem. "Navíc, minulost z nás dělá to, čím jsme dnes," dodal a obrátil pohled opět k vodě. Svým způsobem mu jeho minulost nevadila. Kdyby mu celý život všechno jenom vycházelo, neviděl by svět tak, jak ho vidí právě teď. A zdálo se mu, že ho vidí dobře. Z dlouhodobého hlediska si tedy nemohl stěžovat na to, co se mu stalo. "Jen slabí vlci se litují za svou minulost. I já byl takový. Většina z nás si tím projde. Přesto někteří z nás se s tím prostě smíří," řekl a podíval se na vysokého vlka. 

Upřímně, kdesi hluboko venvitř byl zhrozen, ale i hrdý na své slova, na svou mysl. Jenže, to, co se může odehrát ve vlkovi se nemusí ukázat na obličeji - kdy v maskách ztratil přehled? Sám nevěděl, sám neměl ponětí, jaké časé ose se ocitl a co všechno se stalo cyklem života jeho ubohé a zmučené duše, která ležela kdesi na dně jeho samého. A znovu to provedl - zpochybňoval si sám pro sebe svá vlatsní slova, dělal přesný opak ; místo toho, aby tu duši našel, pošlapal ji a hodil na ni více masek, které pomalu ale jistě praskaly pod slabou oporou, jeho duší. "A já nikdy neřekl, že musely. Poukazuji na fakty, u nichž jsou mnozí slepí. Dávám vlku to, co mu bude dnes k ničemu, ale zítra k užitku" mírně se pousmál, tak jako vlk, doopravdy slabě, ale přesto. Před chvílí tu chcípal z nedostatku vzduchu v jeho plicích, nyní tu spokojeně a tiše našlapoval vedle vlka výškou podobného.

Cítil se jako Abraxas. Svým vlastním svěřencům daroval možnost poznat jeho samého dříve, než to před jejich očima zničil. Svým adoptivním dětem dal rady do života, jenž dnes zahodí do koše, ale za den budou plakat nad tím, že si je nevzaly k srdci - jako před chvílí řekl vlku. Bylo mu dáno mučivé prokletí, jenž přinášelo jiným zlato. Smrt a život, den a noc. Yvette, Aurelion, Serenpidity - někdo, kdo byl vychován jako on Lyí a Jaeguchim, identicky, přestože teoreticky to byla naprosto jiná metoda.

"Ale ano, vlku, uděláme. Neuděláme to sic pro sebe, ale místo toho, aby jsme vlkům záviděli překrásný život a uvrhli je do toho, co jsme prožili za otroctví ve vlastních problémech MY, můžeme je varovat. Vychovat z nich někoho lepšího. Posunout tímto sami sebe skrze někoho jiného, napravit vlastní chyby, byť v přítomnosti - čímž rány otevíráme Z VLASTNÍ VŮLE, ale odvádíme pečlivější ránu při léčení, jelikož jsme tehdy neměli čas kvůli jiným nátlakům a odbyli naši práci, jinak řečeno" nevěděl, jestli jej vlk pochopil. On sám se v tom mírně zamotal, ale stále byl jasný v tom, co chtěl říci.

"Máš pozoruhodné názory, vlku," pronesl nakonec, připraven na další slova, která se zanedlouho i objevila. "Jenže slabost nás posilňuje. Kdybys nebyl v životě slabý, nepoučil bys ani veverky na stromech - každý musíme klesnout na dno, aby jsme se mohli dostat výše," nadechl se a s mírným úsměvel pohlédl na vlka, "když skočíš z výšky, vždy se objevíš mnohem výš, ale ta výška tě děsí, a ty se chceš dostat na dno, tudíž skáčeš - kdyby jsi se zastavil, zastavil by se i tvůj život" byl to jeho názor, samozřejmě. Ale byl by s ním snad i souhlasil V, kdyby se probudil zpět k životu.