*Cuoco + Astraia* - Hřmění

Cu byl už dlouho na cestě. Nevěděl přesně, kam jde, ale měl jakési nutkání zůstat před blížící se zimou v pohybu. Přebrodil jakousi řeku a nevědomě se tak dostal na území Erdenu...

Počasí bylo nevlídné a v listnatém lese, kam se dostal nyní, mezi stromy profukoval vítr. Nebe bylo zatažené, takže atmosféra byla víc než pochmurná a pod korunami stromů bylo šero. Sem tam mezi listím zkápla nějaká kapka a pod tlapami klouzalo vlhlé spadané listí, pomalu se připravující na rozklad.

Cuoco nevnímal temnou atmosféru, byl především rád, že ho les aspoň trochu chrání před potenciálním deštěm. Najít tak nějaké pěkné suché místečko... Přemýšlel, zda se vydat dál nebo se porozhlédnout v nejbližším okolí a odpočinout si. Ještě nebyl ale úplně unavený a tak se rozhodl, že ještě chvíli půjde a poté si najde nějaký suchý spot, kde na chvíli zakotví... Vydal se po tlejícím listí kupředu.

Černý vlčice se svítícíma dvoubarevnýma očima brouzdala lesem. Neměla moc co dělat. Už jí dokonce napadlo, že by šla lovit, ale stjně by to ale asi nakonec skončilo strašně. Ještě ke všemu když bylo vše mokré. Hlad znala příliš dobře na to, aby ji znepokojoval. Nebýt vypracoveného tělíčka, nejspíš by jí trčely z černé srsti kosti. Vhlký déšť a těch několik kapek které se prodraly skrz větve stromů způsobily, že se jí srst nalepila na tělo a ukázala tak, že se Astraia nemá za co stydět. Také smyly pach krve, krev samotnou a i nějakou tu špínu. Takhle vlastně vypadala skoro normálně. Málokdo by ji sice typl na první pohled na vlčici, také dvojbarevné oči nepůsobily zrovna dobrým dojmem, ale jinak by se mohla zdát... fajn. Ach chudák, každý kdo ji potká. Ach chudák každý, kdo uslyší její těžké kroky ve vlhkém listí. Ach chudák vlček, který právě procházel skrz les. Švihla ocasem a potichu přiklusala po pachu neznámého vlka. Mezi stromy, deštěm a keři prosvítalo červené oko téhle bestie a dokonce hloupí brouci zalézali pod zem. Astraia se potěšeně usmála a bez okolků skočila před vlka. Bez varování, zavrčení, bez ničeho. Roztáhla tlamu do toho nejošklivějšího a nejděsivější úsměvu jaký dovedla a olízla si pysky. "Zdravím tě vlčku, dneska nemáš zrovna moc štěstí," řekla neobvykle drsným hlasem a udělala několik kroků blíž k němu. 

Kráčel poměrně zlehka, ovšem neuniklo mu, že najednou les nějak ztichl. Nikde se nepohnula ani větvička, ani ptáček se neozval. A právě v momentě, kdy si začínal uvědomovat přítomnost cizího pachu, nedaleko se vynořila téměř děsivá postava. Na první chvíli nebyl schopný poznat, zda se pod rozmáčenou slepenou srstí skrývá vlk či vlčice. Když ten tvor ale promluvil, poznal podle něj samici, ačkoli to byl hlas poměrně hrubý.

Pár podobných situací už zažil, potulní rváči nebyli zas tak vzácná náhoda, ovšem vždy když byla možnost, radši se Cu takovým setkáním vyhnul. 

"Zdravím," rozhodl se nasadit neutrální tón. Tep se mu maličko zvedl, ovšem vysloveně strach neměl, ačkoli z rudého oka mu přeběhl mráz po zádech. Stále mu zbývalo velmi mnoho možností, co dělat, a on si je vypočítavě všechny držel v hlavě.

Intuitivně udělal jednou nohou couvavý krok zpět, ale pak se rozhodl nedat najevo vůbec nic a vrátil nohu do klidné předchozí pozice. Střihl jedním uchem.

"To je náhoda, někoho v tomhle nečase taky potkat..." nadhodil, jakoby vedl dočista normální rozhovor.

"Potřeboval bych se na něco zeptat..." prohlásí ještě a zkoumavě si neznámou vlčici měří zvědavým pohledem.

Ast zvědavě pozvedla hlavu, když vlček normálně pozdravil. Vždycky trochu litovala, že není krásnou jemnou vlčkou, po které vlci sní. Ne, že by tak moc toužila po partnerovi, ale lépe se tak manipulovali vlci. Koho radši poslechnou? Velkou strašidelnou vlčici, nebo krásnou a jemnou. Místo toho sbx o tom přemýšlela ale švihla ocasem a nakolnila hlavu na stranu. "Náhoda, opravdu náhoda?" špitla a trhla hlavou. Přemýšelela o tom, jestli má teď použít magii nebo jestli si ji má nechat jako nouzovku. Po několika vteřinách se rozhodla pro druhou možnost. Za prvné proto, že vlk nevypadal moc nebezpečně a zvládla by ho i bez ní a zadruhé proto, že se jí prostě nechtělo. "Jen se ptej, jsem jedno velké ucho," mlaskla a usmála se nad jeho otázkou. A ty to svoje možná stratíš. Poznamenala si v hlavě a odolala uchechtnutí. "Co potřebuješ vědět? Vím skoro všechno," dodala. Nebyla to pravda. Zase tak moc toho nevěděla a jestli se chtěl zeptat na tohle území, zrovna přišla, takže neví vůbec nic. To ale nehodlala přiznat a nedělalo jí  takový problém si věci vymyslet. Vždyť co, stejně tenhle vlk skončí jako něčí večeře.

Poměrně suverénně se usmál. Vlčice sice vypadala děsivě a Cu nepochyboval, že má ve vyrýsovaných svalech sílu, ale Cuoco věřil, že toto setkání zdaleka ještě není prohrané. Nestál k vlčici příliš blízko, tak akorát, aby mu to dalo dost možností, co podniknout. Nechal své myšlenky rozběhnout do několika stran a zatímco přemýšlel o slabinách vlčice, rozvážně otevřel tlamu:

"Nikdy jsem v těchto končinách nebyl, nevíš, jak daleko tímto směrem je konec lesa?" kývl někam za Astraiu.

"Mimochodem... Ty patříš k nějaké zdejší smečce?" zeptal se, protože to mu přišlo jako celkem důležitá informace. Pokud by na něho po tomto setkání měla spadeno celá smečka takových jako stojí před ním... Tak to ochraňuj pánbůh... Zas tak moc po rvačkách Cu netoužil.

Vlk se zdál seběvodmý, což se Ast překvapivě líbilo. Alespoň s ním nebude nuda, no ne? Párkrát švihla ocasem a zastříhala ušima. "Nevím, kde je konec lesa, možná, že tu budeš bloudit tak dlouho, dokud nezemřeš," mrkla na něj. Ani ne tak přátelsky, jako s píš záludně a s jakousui radostí, že by se tenhle vlk mohl ztratit. "Je tu spousta bytostí, co mají radši mrtvoly než živé," špitla zlověstně. Nebyla to pravda. Vlastně o tomhle lese vůbec nic nevěděla, ale na druhou stranu, zase tak strašná lež to nebyla, jelikož ona opravdu měla radši mrtvoly než živé otravné vlky. Povtáhla krk a očima přejížděla vlkovo tělo, aby odhadla, kde bude nejlepší se zakousnout a kde se to naopak nevyplatí. Nad další otázkou chvilku přemýšlela. Nevěděla, jestli jí lhaní zrovna tady nějak pomůže. Asi spíš ne. Takže jen lehce kývla hlavou ze strany na stranu. "Ne," řekla jen a vpila oči do těch jeho. Snažila se naíjt nějakou známku zakolísání nebo nerozhodnosti. "Doufám, že se ti zdější okolí a vlci líbí," špitla a pohnula ocasem, už o něco pomaleji.

To, jak se na něj vlčice upřeně dívala, se mu nelíbilo. Nakonec jakoby váhavě uhnul pohledem k vrcholům stromů. Obloha byla stále stejně šedivá, stihl vduchu zkonstatovat. Pochmurná a zlověstná jako vlčice před ním.

"Bloudit dokud nezemřu?" podiví se a sjede pohledem umolousanou slepenou srst a planoucí lačné oči cizinky, "ty už se tu asi nějakou dobu touláš, co?"

Přemýšlí, co je stvoření před ním zač, když Astraie zazní v hlase nepopiratelné nadšení, pokud jde o mrtvoly. 

"A taky je spoustu bytostí, které vypadají spíše jako mrtvoly než jako živí... Zákeřný to les..." Mluví stále tím stejným vyrovnaným hlasem. Těžko říct, co přesně touto poznámkou myslel. "Ale..." prohlásí poté s rozmyslem a je vidět, že tentokrát pečlivě volí slova. "Není to tu zlé," řekne nakonec, "má to tu atmosféru."

Poté se podívá přímo do děsivých očí vlčice a chvíli udrží pohled, "ty to tu celkem dobře dotváříš," usměje se, "dáváš tomuto místu zcela nové rozměry..." Opět těžko říct, co těmito slovy myslel. Vzduch v jeho těsné blízkosti se lehce ochlazuje.

Ast nakrčila nos. Vlk byl nějak moc sebevědomý na to, jak vypadal slabý. "Ano už nějakou dobu. Asi rok," ušklíbla se. Toulala se tu totiž asi dva dny, ale to vlk vůbec nemusel vědět. Nad jeho další poznámkou se musela uchechtnout. Nevěděla tedy jistě, že myslel ji, ale dávalo by to smysl, jelikož ona jako mrtvola opravdu vypadala. Byla na to pyšná, chtěla se stát tou nejděsivější bytostí pod měsícem, aby když ji každý uvidí, radši zalezl pod listy. Ach jak by to pro ni bal krásný svět bez vlků. Občas by si nějakého vyčmuchala, trochu se pobavila a jinak by si dál žila svůj život. "Taky se mi to tu líbí, ale nejsem si jístá, jestli je zrovna tohle místo pro tebe," řekla a v očích se blýsklo. Tohle byl opravdu les jako dělaný pro ztracené vlky. Další vlkova slova jí udělala radost, ale snažila se to na sobě nedat znát. Na druhou stranu přemýšlela, co vede tohohle vlka k tomu, aby jí... pochválil? Co to vůbec bylo. "Ano, já a mí přátelé jsme tu doma," zabručela a nechala objevit několik vlků mezi stromu. Velmi popmalu, aby to vapadlo, že přišli. Tohle bylo docela těžké,protože každému msuela dát pach, vymodelovat jinak a taky ještě přidat nějaké ty zvuky a takovou tu jiskru, co odlišovala živé od mrtvého. Tu jiskru, co Astraia neměla. 

"Co tě tu proboha drží rok?" zamumlal téměř nevěřícně. Necítil žádné jiné pachy kromě tlejícího listí a deště, takže si nepřipadal v žádném nebezpečí.

"Místo pro mě? To asi opravdu ne," přisvědčil, "mám až příliš rád slunce a společnost," prohlásil nezaujatě, možná Astraiu tak úplně za dobrou společnost nepovažoval...

Poté ale sebou lehce trhl. Jeho magie mu umožňovala pocítit něčí přítomnost skrze pachy na velkou vzdálenost i proti větru a byl proto na tento aspekt velmi citlivý. A tak, když se před ním kolem Astraii vynořilo mezi stromy tolik nových pachů tak nepřirozeně zaráz, zpozorněl.

"Přátelé?" odfrkl nedůvěřivě, "říkala jsi, že tu k nikomu dalšímu nepatříš," upozorní věcně a v hlavě se mu opět rozbíhá klubko otázek, zatímco si měří pohledem několik nových vlků. Nejsou hezcí. Vypadají jako... Mrtví, jako démoni. Ale jsou podobní Astraie, v tom nějaká spojitost bude...

Mezitím ale úporně přemýšlí. Ti vlci tu v blízkém okolí ještě před chvíli nemohli být, pokud nemají nějakou silnou magii, která je skryje se vším všudy. Vlčice prvně lhala, když tvrdila, že nepatří k žádné smečcce, nebo si teď odporuje, když říká, že tu  s těmito vlky žije už rok... Nevěřit ani slovo, poznamená si Cu v duchu. No každopádně teď se mu zúžil kruh možností, co dělat.

"Zdravím," pozdraví nenuceně zbytek Astraiiny smečky a nedává zatím najevo žádné obavy, ačkoli uvnitř už uačíná být nervózní. Možná je čas tady tu párty rozpustit dřív, než se příliš rozjede...

Jedním uchem jí jeho řeči lezly tam a zase ven. Asi by někdy měla poslouchat i ostatní vlky. Jenomže oni byli tak otravní! "Moc mluvíš," poznamenala suše a švihla ocasem. Měla by to celé zkoncovat a najít si jinou zábavu. Která bude víc utíkat a míň mluivit. Sice by Ast běh prospěl, ale na druhou stranu by svou oběť asi nedohonila. Byla ve vlastní pasti svých schopností. Když jí začal podezřívat, nevině zamrkala a přešla k němu ještě blíž. "Možná jsem lhala," špitla a zase se odtáhla do takové vzdálenosti, kde mohla zaútočit ale stihnout i uhnout. "Taky nás těší," promluvil jeden z neexistujících vlků s trochou pobavení v hlase. Potom vyšla z křoví jedna vlčice a mávla ocasem. "Pravděpodobně nás těší víc, že tě poznáváme, než tebe," řekla a usmála se. Vlčice byla poměrně hezká. Čistý bílý kožich a černý pruh na zádech. Vlastěn vypadala docela nevině. Jako by se sem nachomítla náhodou. Modrýma očima propíchla vlka a přešla k němu ještě o něco blíž. Ostatní vlci stále stáli na svých místech a nespouštěli z vlka zrak. "Máme tě moc rádi," řekla Ast a na oko mile se usmála.