[PŘÍBĚH]

OBROVSKÁ LOUKA

Vlčice uslyšela pohyb a hlas vlka, který jí někoho připomínal. Ale nemohla si vzpomenout kdo to je. A tak se vydala za zvukem. Pochvíli plazení v trávě, objevila dva vlky, přesněji tedy vlka a vlčici. Přemýšlela o tom, jak začít konvezaci. Trošku povyskočila. „Snad nepřicházím v nevhod. Nebo Vás neručím v nějaké dobré chvilce?" Pověděla vlkům a postavila se hleděla po nich. Blue? Arem? Jsou to oni, nebo špatně vidím?

Zvířecí pláně

Po nějakédobě chozen si znaveně sedla do trávy. Už nemohla, neměla energi ia ani chuť se dál snažit. Otráveně se ohldéla za sebe, kde na ní promluvil hlas. Zamračila se, když nikoho nějakou dobu neviděla. Zavrčela si pro sebe a švihla v trávě ocasem. "Neschovávej se předemou, stejně ti to nebude nic platné," odfrkla si a znovu dvoubarevnýma očima přelétla okolí. Tentokrát byla o něco úspěšnéjší, protože mezi strávou zahldéla i barevnou srst vlčice. Musela sama nad sebou ohrnout čumák. To byla tak slepá, že to neviděla. "Být tebou raději vypadnu, nemám dobrou náladu," zavrčela na ni. Nějak to k ní nesedělo, jelikož vlčici vlastně varovala samu před sebou, což jí nebylo podobné. No bylo to opravdu způsobeno špatnou náladou. Když jí měla dobrou, nepohrdla konfliktu, ale když byla hladová a bez energie, prát se jí nechtělo. Přesto by pořád zvládla zakročit, kdyby něco. Otočila se k ní zády na zenamení, že se nechce bavit, přičemž se jí na zádech rýsovaly lopatky. Nebylo to moc chytré gesto, protože na ni mohla vlčice kdykoli nepozorovaně zaútočit. Ale Ast pochybovala, že by se o to tahle jemná vlčice pokusila. 

Zvieracie pláne

Keď počula vlčicin hlas radšej cúvla. "Keď myslíš" vyštekla, nechcela prísť do konfliktu a tak sa radšej stratila vo vysokej tráve. *Veď počkaj, ešte sa stretneme* zavrčala si sama pre seba. Kráčala ďalej hlbšie do územia, dúfajúc, že stretne niekoho milšieho s kým by sa dalo aj porozprávať, prípadne sa aj zahrať. *Neboj Rissa, času máš ešte dosť na hrátky i na priateľstvá* posmelovala sa sama pre seba. *Nepotrebuješ sa hneď kamarátiť s každým* opakovala si slová, čo jej hovorila jej dobrá priateľka Sandre. *Och Sandre, keby si tu len bola so mnou* zaskučala, nechcela ale myslieť na minulosť. Žila prítomnosťou a tak to aj ostane. Nikde necítila žiadného vlka, čo jej prišlo veľmi divné. Keď už bola mimo vysokej trávy vyskočila na mohutný peň stromu, sadla si. Mala odtiaľ dobrý výhľad a tak pozorovala, či sa k nej nikto neblíži, pripravená použiť svoju silu a magiu v prípade potreby. Chvíľku ešte premýšľala nad tou podivnou vlčicou čo mala tú česť vidieť pred chvíľkou. *Čo jej bolo?* premýšľala, no po chvíli potriasla hlavou, nechcela nad ničím dumať príliš dlho. Ľahla si, privrela oči, no stále bola v pozore, pripravná sa brániť. 

Zvířecí pláně -> Rozvětvená řeka

Astraia se oklepala. Nic na sobě neměla, ale udělalo se jí tak dobře. Nikdy neměla z vlků dobrý pocit, připadalo jí, že jí každý lhal a podváděl. Pravděpodobně si to myslela proto, že to sama dělala. V dálce se začala rýsovat řeka, ke teré se rozhodla černá vlčice jít. Neměla žízeň, ale ze skušenosti věděla, ež kdy žse napije, nebude pocit hladu tak akutní. Možná její neschopnost sehnat si něco k jídlu byla způsobena její absencí na prvním lovu. A nebo na to byla prostě levá. Těžko říct. Nikdy jí to avšak moc nelámalo hlavu, jelikož celý život prožila ve smečce, kde jí jídlo obstarávali jiní vlci. Škubla ocasem a sklonila se k vodě, které se následně napila. Nohy jí přestávaly sloužit, takže si nakonec k řece lehla. Věděla, že teď je to opravdu akutní, musel by jí teď před čumákem přeběhnout zajíc, aby se najedla. 

Zvieracie pláne - Rozvetvená rieka

Ako tak ležala na pni zlomeného stromu do ňufáka jej udrel pach vlka. Roztvorila oči, sadla si. *Kde si?* zavrčala, keď si všimla pri rieke čiernu siluetu vlčice. Tej vlčice, čo už mala tú možnosť stretnúť. *Takže znovu sa stretávame maličká?* oblízla si tesáky, bola pripravená na súboj, no vlčica jej prišla vyslabnutá. *Čo jej je?* zoskočila z bezpečného pňa, rozhodla sa ísť preskúmať situáciu. Už od útleho detstva bola zvedavá a rada pomáhala kde sa len dalo. Keď bola za vlčicou, ticho štekla. "Nezačali sme práve najlepšie" sadla si ďalej za vlčicu, stále ju sledovala. "Môžem ti pomôcť ak potrebuješ" snažila sa byť milá, i keď by sa vlčici najradšej zahryzla do krku. Potriasla hlavou, chcela sa zbavyť tej nepríjemnej predstavy. *Čo ťa učili Rissa!* tíško zavrčala, privrela oči. "Nemušíš byť hneď na okolie zlá" vyštekla. Stále bola v pozore, pripravená sa v prípade potreby brániť alebo aj útočiť. Z vlčice necítila žiadny silnejší pach. *Takže nie je člen svorky, je tu len sama za seba* znovu si oblízla tesáky, pričom chcela aj ukázať, nepatrila medzi slabé vlky. Sedela za vlčicou a čakala na jej reakciu. 

Spkojeně si ležela na okraji řeky a pozorovala neklidnou vodu. Když v tom jí do čumáku uděřil lehce známý pach a taky zaslechla jakési šelestění někde za ní. Otráveně si odfrkla. Musí za mnou pořád někdo lést? To jsem tak moc milá?! Zabručela si v hlavě a cukla ocasem. Vlčice začala něco blábolit a dokonce se snažila chovat mile, i když jí to určitě dělalo problém. To jí vadilo víc, než kdyby popravdě přizanala, jak se věci mají. Prát se Ast sice nechtěla, ale ubránit by se před touhle vlčici určitě zvládla. "Nepotřebuju pomoct," odsekla a pohlédla na opačnou stranu, než kde vlčice stála. Nerada si to přiznávala, ale pomoct asi opravdu potřebovala. Nebo nějaké velké štěstí. Stále ležela a odolávala nutkání vstát a před vlčicí zase utéct. No... utéct bylo asi silné slovo. "Nejsem zlá," odfrkla si. Ach kdyby viděla Ast v náladě, poznala by teprve její horší já. "Alespoň teď ne," dodala a položila si hlavu na tlapky. Všechno jí to tady začínalo unavovat.

Pozerala na vlčicu. "Dobre keď m*yslíš"odvrkla, odkráčala pár krokov ďalej keď uvidela veľkého vypaseného králika. *Je čas večere* skočila po králikovi, pritlačila ho k zemi. *Možno bude ku mne milšia, keď jej donesiem večeru* premýšala, zobrala králika do pysku, vrátila sa k vlčici. "Možno to odmietneš, ale daj si" precedila pomedzi tesáky, králika pustila neďaleko vlčice, ňufákom ho posunula k nej bližšie. "Som ochotná ti môj úlovok prenechať" povedala napokon s úsmevom. Sadla si obďaleč, nechala vlčicu na pokoji, čakala ako bude reagovať. *Veď ja jej nechcem zle* tíško zaskučala, bola smutná, nechcela byť na nikoho zlá, najmä nie teraz, keď bola ešte iba obyčajným tulákom. Kútikom oka pozorovala dianie okolo seba, dávala pozor na všetky strany, bola veľmi opatrná. Ako tak sedela, okolo nej preletel motýľ. *Počkaj maličký, ja ťa chytím* vybrala sa za motýľom, vlčicu nechala s králikom osamote.

Pozerala na vlčicu. "Dobre keď m*yslíš"odvrkla, odkráčala pár krokov ďalej keď uvidela veľkého vypaseného králika. *Je čas večere* skočila po králikovi, pritlačila ho k zemi. *Možno bude ku mne milšia, keď jej donesiem večeru* premýšala, zobrala králika do pysku, vrátila sa k vlčici. "Možno to odmietneš, ale daj si" precedila pomedzi tesáky, králika pustila neďaleko vlčice, ňufákom ho posunula k nej bližšie. "Som ochotná ti môj úlovok prenechať" povedala napokon s úsmevom. Sadla si obďaleč, nechala vlčicu na pokoji, čakala ako bude reagovať. *Veď ja jej nechcem zle* tíško zaskučala, bola smutná, nechcela byť na nikoho zlá, najmä nie teraz, keď bola ešte iba obyčajným tulákom. Kútikom oka pozorovala dianie okolo seba, dávala pozor na všetky strany, bola veľmi opatrná. Ako tak sedela, okolo nej preletel motýľ. *Počkaj maličký, ja ťa chytím* vybrala sa za motýľom, vlčicu nechala s králikom osamote.

Osud - Rozvetvená rieka 

Každý sa občas nudí a to platí najmä pre vyššiu silu, keď každodenne pozoruje ako plynú životy vlkov. Najmä, keď to už robíte po veľmi dlhú existenciu a nič zaujímavé sa súčasne nedeje, dni sú pokojné a podobajú sa ako vajce vajcu. To sa sila, ktorú vlci nazývali osud a zrejme nemali tušenia, že je skutočná rozhodla aspoň pre dnešok zmeniť a preveriť si náhodných vlkov. Týmito (ne)šťastníkmi sa stali dve vlčice, Astraia a Rissa. V podobe obyčajnej líšky sa zjavila na skale, kde sa hrdo posadila a sama pre seba pousmiala. Pootvorila tlamu, z ktorej následne vyšla hravá melódia, ktorej vlčice proste nemohli odolať a nejaké kúzlo ich viedlo priamo za ňou. 

Pohldéla na vlčici, která se vzápětí vypařila aby se mohla za pár minut opět objevit a držet v tlamě cosi k jídlu. Přitiskla si uši až ke krku a nedůvěřivě si ji prohlédla. Nechápala, proč by to tak vlčka vůbec dělala. Hned poté zase něco řekla a odhopkala pryč. Ast se stále podivně na jídlo šklebila. Přijímat milodary bylo dost hluboko pod její úroveň, ale jestli bude dál takhle paličatá, nejspíš časem opravdu zemře. Potlačila tedy všechny negativní myšlenky a pustila se do jídla. Netrvalo to dlouho a všechno maso skončilo v jejím žaludku. Zaplnilo jí to docela dost, jelikož neměla moc velký žaludek, kvůli malým dávkám potravy. Stačilo jí tedy málo k nasycení. Postavila se na nožky a protáhla se. Hned se cítila o něco lépe. Přesto však vypadala hrozně, na nějakou větší změnu by to potřebovalo pravidelně jíst, což zrovna u Astraii nehrozilo. Pomalu se rozešla dopředu a kus od vlčice potupně sklonila hlavu. Tohle jí bylo proti srsti snad ještě víc než cokoli. "Díky," zabrblala a škubla hlavou, když v tom zaslechla jakýsi zvuk. Zvědavě se tam podívala a rozešla se oním směrem, nehledě na to, jestli vlčice cupitá za ní nebo ne. Byla by radši za tu druhou možnost.