[PŘÍBĚH]

Toulavá řeka

Už nebyla tak zbrklá, ale stále věnovala pohled jen křídlům. "A..asi ne. Co to je za křídla?" Nejistě přešlápla a zabodla pohled do země. Nebyla v kontaktu s nikým jiným než s Nickem už tak dlouho. Moon nasucho polkla a znovu se zadívala na vlka. Jeho velikost jí nedělala nejistou. Koneckonců byla až na křídla stejně mohutná. Její hustá srst ji připomněla léto, které si rádo zahrávalo s její trpělivostí. "Vlastně jo... Nevíš, jak se dostat na takové to území, kde je stále zima? Totiž, jestli jsi odsud."

Velice mě pobavila její otázka ohledně křídel a tak jsem se mírně uchcechtl. Ne že bych se jí vysmíval v její znalosti, ale protože mě to zkrátka pobavilo. "Nikdy jsi neviděla netopýra?" zeptal jsem se mile a křídla pořádně roztáhl, takže jsem působil jak nějaké obřisko. Na rozpětí měla dohromady kolem 10ti metrů. To víte, aby unesla takovýho velkého vlka jako jsem já, musela tomu být úměrně velká. "Chceš si sáhnout?" zeptal jsem se mile a natáhl k ní levé křídlo. Nevěděl jsem, zda to odmítne, přijme, nebo mě kousne, ale nehodlal jsem tak daleko do budoucnosti přemýšlet. "Myslíš třeba nějakou ledovou tundru? To nevím, ale klidně bych se tam podíval," řekl jsem nadšeně a nová energie se mi ihned vlila do žil. "Co bys řekla na malou průzkumnou výpravu?!" vyzval jsem jí nadšeně, protože tohle bylo moje a vesele jsem začal pohazovat ocasem.

Za Moon - Toulavá řeka

Neto-co? Neviděla. Její znalosti očividně ještě nedosahovaly takových rozměrů jako by měly. "Ne. O mě se rodiče moc nestarali, ale teď už vím, co to je." Zastříhala radostně ušima a sledovala, jak jsou křídla obrovská. Matně si pamatovala, že její mamka měla taky tak velká, ale s peřím. U srdce se znovu ozvala ta velká prázdnota, ale nedala to na sobě znát. "Em... ráda." Nejistě se jednoho křídla dotkla čenichem. Bylo to podivné, skoro jako dotýkat se vyschlé ploutve ryby. Oklepala se a stáhla se zpátky. Tundra? Ještě o takovém slově neslyšela, ale tak nějak si dokázala představit, co to znamená a nevyptávala se. Průzkumná výprava se jí líbila, ale na tak přátelské vlky nebyla moc zvyklá. Přesto se usmála a nenechala se jen tak zastrašit. "Klidně!" Zavrtěla ocasem a už rozmýšlela, jakým směrem se vydat. "Já jsem Moon." Dodala rychle.

Toulavá řeka

Bylo mi jí trochu líto, když nevěděla, takový netopýr, ten byl všude možně, ale když vám někdo neřekne - tohle je netopýr - tak to asi vědět nebudete. "Tak když je někde uvidíme, tak ti je ukážu, vypadají jako taková černá myš s těmihle křídly," popsal jsem stručně a doufal, že na nějaké narazíme. Křídla se jí očividně nelíbila a tak jsem se jen usmál a stáhl je zpět k tělu, aby nepřekážela. Byl jsem rád, že s výpravou souhlasila a tak jsem se ještě napil a vyskočil na všechny čtyři. "Angelo," řekl jsem jen a lehce uklonil hlavou, byl jsem dobře vychovaný a nehodlal jsem to měnit ani na svých toulkách. "Tak drahá Moon, kudy půjdeme?" vyzval jsem jí, aby udala směr a čekal, kam vyjde.

TOULAVÁ ŘEKA

Vlčice spala již příliž dlouho,byl čase znovu vzbudit a postavit se na své nohy.Sibiri otevřela oči a hned, když se probudila snažila postavit na všechny čtyři nohy. Bylo to jednoduší než si myslela. V dáli uviděla partu vlků - jeden s křídly,černý a druhý bez křídel.Jak dlouho jsem spala?Asi dost dlouho, že ani nevím kde jsem..

TOULAVÁ ŘEKA - Obrovská louka

Možná si vzpomenu u jídla..Je tu vůbec něco ? Sibiri se rozhlédla na všechny strany. Nic. Zavětřila,  ucítila něco. Že by zajíc? Rychle rozeběhla za pachem vedla na východ. Asi po několika minutách uviděla zajíce, dokonce několik zajíců. Seděli v trávě a ukusovali ji. To byla šance pro ni. Rozeběhla se ještě rychleji. A ihned si zvolila jednoho králíka. Byla už kousek od něho,už se snažila po něm skočit a králík se pohnul. Sibiri dopadla vedle jeho. Ihned se otočila a běžela za nim. Zajíc různě kličkoval v trávě a Sibiri za ním. 

Takhle běžele několik minut než si musela Sibiri vymyslet novou taktiku. Zajíce mezitím pustila více do předua sama zastavila. Rozhlédla se. Všude jen tráva a pár keřů. Když se podívala zpátky, kdy před chvílí zmizel zajíc. Již ho nenašla. Začichala, ale jediné co cítila byli žluté květiny pod jejíma nohama a soci jí léta kolem hlavy, hezky to bzučelo. 

ｍｏｋｒá  ｓｔｅｚｋａ » ｂｒｏｖｓｋá ｌｏｕｋａ

arem se nadechla a nechala tlamu mírně pootevřenou, aby 'vstřebala' tu vůni toho všeho.. toho nového světa. Ah ano, samozřejmě že měla mizernou náladu. To ona opustila smečku s bílým vlkem, místo toho, aby mu pomohla s jeho vlastními problémy. To ona si nezapamatovala smrt svých vlastních rodičů v boji proti těm, jenž ji zničili domov. To ona je ta, která svého bratrance nechala ve smečce bílého vlka, to ona opustila svou přítelkyni kvůli amnézii. Bolestně zakňučela, sevřelo se jí srdce. Dnes mohla mít rodinu, ale utekla od problému jako zbabělec. A nyní? Možná tak Blue, ale to je její.. kamarád spíše, tedy určitě. Stáhla uši, na které beztak neslyšela a vzhlédla s přimhouřeným pohledem k obloze."Tak nefér, nemyslíš, Astriel?" "Ach, nauč se alespoň sarkasmu, Aguste. Leaderem bude ať chceš či ne, sjednotí smečky a bude nám všem jednou velet"
Dlouze vzdychla a rozešla se před sebe. Nikdy nikomu nebude chybět, protože to nebude cítit - protože je to předci vlčice s amnézií, nebude nikdy schopna si vzpomenout na celou svou minulost. "They say before you start a war, you better know what you're fightingt for" zašeptala tiše pouze a sklopila hlavu, ase ze svým utrápeným výrazem.

Za Moon - Toulavá řeka

Myš s křídly vidět netoužila, ale přesto se upřímně usmála a přikývla. "Tak dobře." Zavrtěla ocasem a zamyslela se nad jeho jménem. Připadalo jí, že to je jako anděl, ale andělé mají přeci křídla s peřím. "Nemůžeš být anděl. Ti mají peří." Namítla rozhodně. Ihned zavzpomínala nad přezdívkou, kterou jí oslovoval Nick a už znovu namítala. "Jsem princezna." Zazubila se. "A šla bych doprava." A samozřejmě zabočila nalevo.

Za Blua - Obrovská louka

Odpojil se od skupinky, která dlouho mlčela a nenápadně se vzdálil a pokračoval hlouběji trávou. Každý krok si dobře promyslel a často větřil, aby nebyl překvapen náhlým nebezpečím. Jak tak čenichal a rozhlížel se po krajině, spatřil v dálce dvě vlčice, tedy, pravděpodobně to byly vlčice. Byly od sebe celkem daleko, pravděpodobně si ještě jedna druhé nevšimly. Blue se blížil k místečku mezi ně a obě si nenápadně prohlížel. Obě znal, tedy, jednu určitě. Arem vypadala sklesle a Bluovi to hned navodilo špatnou náladu, no, ještě víc se mu zhoršila, když rozeznal i druhou vlčici. Šedá, téměř bílá vlčice s černými znaky, jejíž jméno si nepamatuje, ale určitě začíná na S. Věděl, že dlouho truchlila pro ztracenou alfu a to mu připomnělo ztrátu rodiny a všeho, co ho dělalo šťastným a změnilo v hromádku neštěstí. Dlouze vydechl a zhluboka se nadechl. Myslet na svoji špatnou minulost nedělalo dobře jemu, ani jeho okolí. Přesto si dovolil alespoň trochu zavzpomínat.
Mami, tati, máte se dobře? Sourozenci moji, žijete? Odpustíte mi to? Blade, vrátíš se někdy? Moon, Luno, přežijte a já si vás najdu. A hlavně mi nikdy neodpusťte. Nezasloužím si to. Chvíli ještě pokračoval středem, ale nakonec to zabočil k Arem. Trochu zrychlil tempo, aby co nejdříve překonal vzdálenost a zastavil se až u ní. "Ach, Arem, máme oba špatný den, co?" Pousmál se a stáhl uši dozadu.

Zvířecí pláně

Vlčice pomalu našlapovala vdechovala vůni vzduchu. Obyčejného vzduchu, který i když se nedělo nic zvláštního, moc hezky voněl. Kde kdo by si mohl myslet, že jí nevoní vzduch dokud se v něm nenachazí dostatečně dost krve. Pravda ale byla, že i když jí pach krve nevadil, zase ho nemusela čmuchat celý den. Vždycky jí ona vůni sice probudila a nastartovala, ale radši by cítila obyčejný čerstvý vzduch. Oklepala se, i když nebyla mokrá, spíš asi jenom ze zvyku. Vždycky se jí totiž na chvilku načechrala srst a nevypadala tak splyhle. Popoběhla přivřela oči před náporem vzduchu. No on to tak strašný nápor nebyl, protože neběžela zase tak rychle, jenomže na to prostě nebyla zvyklá. Už to byla nějaká doba, co běžela. Neměla tu činnost ráda a taky se při ní velmi rychle unavila. Stejně jako teď. Už po několika minutách musela zastavit a pootevřít tlamu, aby se jí lépe dýchalo. Asi by se měla cvičit i v tomhle. Ale Astraia považovala běh za zbytečnost. Kam se dostaneš během, tam se dostaneš i pěšky, na arychlosti nezáleží, stejně na tebe vždycky počkají, pokud se jedná o něco důležitého. Pokud ne, tak je stejně jedno, žes tam nebyla. Pohodila hlavou a zastříhala ušima. Nejedla už pomalu dva týdny. V břiše jí ale nekručelo, i když měla hlad. Doufala tedy, že potká cestou nějakého zajíce. Stopovat ho totiž nehodala.

Zvieracie pláne

Labou vkročila na neznáme územie. *Kde to som?* rozhliadla sa okolo seba, no nikde nikoho nevidela, čo bola pre ňu veľká výhoda. Kráčala pomalým krokom, rozhliadala sa stále okolo seba, nechcela byť hneď na začiatku prísť do konfliktu. Ako tak kráčala v brušku sa jej ozval pre ńu veľmi známy hlas. *Už zase?!* zavrčala potichu. *Mala by som si niečo nájsť* rozhliadla sa okolo, či niekde neuvidí vhodnú potravu. *No tak, neskývaj sa predo mnou* zaskučala, bola naozaj hladná, keď tu konečne zbadala malého hlodavca. *Nebude nikomu chýbať* rozbehla sa za ním, chytila ho za chvost. Hrdo si ho niesla do vyššej trávy, kde sa chcela skryť so svojou korisťou. *Dobrú chuť* sadla si, pustila sa do žrania. Keď sa ako tak zasýtila, vydala sa ďalej po svojej ceste. Chcela už niekoho stretnúť, no široko-ďaleko nikoho nikde nebolo. Po chvíli pridala do kroku. Ako kráčala po chvíli zacítila pach vlka. *Niekto konečne na obzore* chvostom švihla o zem, snažila sa nasledovať pach. Stále však bola hladná a slabá. *Nesmiem prísť do konfliktu, nie som taká* hľadala zdroj pachu, keď pred sebou uvidela vlčicu. "Ahoj" šepla tíško, no ostala stáť skrytá v tráve.