[PŘÍBĚH]

Blue pozorně všechny poslouchat. As'hara prokoukla jeho lež a samozřejmě správnou pravdu pronesla nahlas.  Ale možná to tak bylo lepší. Blua bodla u srdce slova od Arem. Zkudil si představit, jaké to je být hluchý. Neslyšet zpěv ptáků, bublání řeky nebo řeč jiných vlků. Blue se pokusil sklopit uši  tak, aby nic neslyšel, ale nedařilo se mu to. Nakonec to vzdal, aby se Arem necítila ještě hůř. Sklopil se tak, aby viděla jenom jeho. "Chceš jít jinam? Půjdu s tebou." Blue to řekl pomalu, aby se nemusela tolik soustředit. Mluvil i tiše, aby to neslyšel nikdo jiný. Vlastně skoro nic neřekl a jen hýbal pusou. Narovnal se, jen aby mohl odpovědět lékaři. "No.. Ne. Zatím." 

Hranice

Onen normálně zbarvený vlk se ptal, jestli ty vlasy má od mala. Ona jen přikývla. "Je to něco jako lidské vlasy." Vysvětlila a usmála se na něj. Blue se choval jako by se do ní zamiloval, jenže takhle se asi měli vlci chovat normálně k postiženým vlkům, proč se tedy někdo nechoval tak k ní? Další bodnutí u srdce. Zavrtěla hlavou, musela se ovládat. Začala rychleji dýchat, přívod kyslíku byl nerovnoměrný. "Jsou nemoci, na které není potřeba popisu a ani pocitu, který by je vyznačil, ale jsou nemoci...které tě mohou zabít a ty to při nich i cítíš." Ash byla na pohled normální, jenže její srdce. To které pomalu tlouklo v její hrudi. "Těch, na kterých je to vidět každý lituje, ale těch kteří umírají nikdo nelituje. Jejich smrt je zbytečná." Ozvalo se jí v hlavě a ona jen stáhla uši. Zapomněla dýchat, asi se až moc zamyslela nad tím, jak to má nebohá Arem těžké a jestli mezi ní a Bluem něco je. Jedna plíce zvládala tohle ještě dobře, ale ta nemocná, ne, prostě se jí tohle muselo stát ve skupince vlků, jako by se přec cestou sem třikrát nedusila, kvůli tomu že moc myslela. Ihned se rozkašlala. Sklopila hlavu a snažila se i v kašli pořádně nadechnout. Uměla to již zvládat sama. Zase ten pocit bezmoci, ten pocit že se může nadechnout naposled a zemře tu před vlky. "Máš nemoc, které si nejde všimnout." Zase ten hlas v její hlavě. Když jí zvedla, klepala se a barva jejích očí ještě více zbledla. Z úst jí tekl pramínek krve špinící onu krásnou bělostnou srst. Jen kývla na ostatní, že se nic neděje. Nepotřebovala být královna dramatu, tohle se jí dělo skoro pořád. Byla na to zvyklá. 

Rieka Agelim 

Niekde v hĺbke duše bol Aurelion ,dobrý vlk' ako sa hovorí, aj keď všetci tí, ktorí s ním mali tú česť by protestovali. Predtým k nemu však prehovoril ten hlas, ktorý mu nedovolil Lawiee viac ublížiť a nebolo to nič iné ako jeho vlastné svedomie. A vlk, ktorý ho má ešte nie je na tom tak zle. Každopádne, cestu má pred sebou ešte dlhú, než dokáže zničiť efekt, ktorý na ňom zanechali otcove gény - cestou sem sa stihol pobiť s dvoma vlkmi, čo bolo teraz dôvod jeho krívania. Sem tam si prešiel jazykom po pysku, zotrel si z neho svoju vlastnú krv, no každopádne vyšiel z toho boja dvaja proti jednému dobre. Skončilo by to horšie, no nechceli schytať zbytočné zranenia a radšej sa dali na útek, ktorý im vyšiel.,,Zbabelci" povedal si sám pre seba znechutene a ticho zavrčal. Dôvod, prečo na nich zaútočil bol jednoduchý, urobili pár krokov vedľa. Ako tak kráčal, jeho uši zachytili šumenie vody a tak sa vydal tým smerom. Vzhľadom na to, že už dlhšie nejedol, taká ryba by mu prišla vhod. No tie potvory vôbec nebolo jednoduché uloviť, ako sa presvedčil mnohokrát a aj teraz, keď hypnotizival pohľadom vodu a nakláňal sa nad hladinu, až by sa vlk bál, že tam padne. Keď uvidel obrys ryby, ako blesk ponoril hlavu do vody a zovrel tlamu, no keď ju vytiahol, jeho úlovok bola len voda. Zamračil sa a ďalej sa pokúšal ju uloviť, inak pôjde spať asi hladný. 

Řeka Agelim

Spokojeně seděl na břechu oné řeky a nechával svůj ocas volně spuštěný podél těla. Sedět musel podivně, s nohama na jednu stranu. Však i přes to mu to bylo velice pohodlné. Nechával své tělo vyhřívat jemně na sluníčku a užíval si, že je tu konečně jaro. Jako Druid spojený s přírodou si velice liboval v tom si takhle jen sedět a poslouchat její zvuky, až do chvíle jeho vyrušení. Přicházel tam vlk. Již na první pohled to byl rváč. Měl mu poradit jak tedy na rybolov? Nedostal by se tím do konfliktů? I když bylo zábavné sledovat, jak se pokouší "lovit" ryby, tak se musel zvednout. Měl promluvit, nebo si jej vlk všimne sám? Celou dobu byl schovaný, aby měl svůj klid. Ale teď k němu vykročil blíže. Uvidíme, jak to bude příjemné setkání. 

Vzhlédla zase k Bluovi, který se k ní sklonil, vlastně teprve nyní si uvědomila, jak mohutný vlk to je. Tiše kývla hlavou na nesouhlas, musí bojovat, musí se to naučit, jinak jí to nikdy nepůjde - a co se stane, když jednou něco takového proběhne i ve smečce? Jednoduše si musí zvyknout, jinou cestou to ani naučit vlastně nejde. Když ta dvojice samců zase začala mluvit, otočila se pouze k vlčici a bezdůvodně ji pozoroval. Nervózně přešlápla z jedné přední tlapky na druhou, její chování ji dostatečně vykolejilo - snad jako jakousi matku, více než fakt, že nyní jsou již 3, 3 vlci, co ví její tajemství. Mírně roztřeseně vydechla, tento obraz již kdysi viděla, ale v jiné verzi. Nevzpomínala si, měla chuť vztekle si dupnout. Napnula se, ale pak pouze zavřela oči a přešla co nejblíže k drobné vlčce, až se její přírodně zbarvená srst mírně třela s tou bělostnou - snažila se o to být blízko, ale zase neměla zájem podělit se o své zjizvené tělo. Dávala ji tak možnost opřít se, ale jestli to udělá, to již bylo na ní. Přivřela oči a raději se soustředila zase na samce, kdyby začala mluvit vlčice, snad to zaregistruje. Stáhla uši, proč ji tohle opět něco připomnělo? Alespoň že bolest ji nenaznačovala, že by si měla na něco vzpomenout.

Hranice

Obě vlčice se najednou začaly chovat poněkud podivně. Pozvedl jsem obočí (spíše vykulil oči) a sledoval obě najednou. Blue tu byl očividně jediný normální, tedy až na to zbarvení. Vlčice se na můj vkus až moc utápěly ve svých problémech. Ano, já takové problémy neznal, byl jsem zdravý, obyčejný, průměrný, ničím nevyjímečný. Jedna se stále krčila a nesměle se snažila skrývat svůj hendikep a ta, která vypadala, že s ní bude trochu zábava se najednou začala tak divně chvět. Druhá vlčice jí šla pomoci, ale já netušil s čím vlastně. Její kašel mi přišel neobvyklý, takový že to není jen obyčejný kašlík z nastydnutí. Raději jsem nic neříkal. Nevěděl jsem co. Nemohl jsem jim pomoci. Jen jsem tiše zakňučel a smutně se posadil. Bylo vedle mě tolik bolesti. Koukl jsem po Blueovi, který chtěl jít s Arem raději pryč, což jsem chápal, přítomnost cizích vlků jí zkrátka nedělala dobře. Podíval jsem se po ní a bylo mi líto, že jí pomocnou tlapku nemůžu nabídnout ani já. AsHara už vypadala o něco lépe, nebo alespoň nekašlala, což jsem bral jako pozitivní znamení, jen ta krev z její tlamy. "Nechceš se napít?" pípnul jsem, abych si nepřipadal tak zbytečně a ztraceně v tomto společenství, ale stejně jsem si tu krátka připadal cize.

Za Blua

Hranice

Blue se začal ztrácet. Poslední, co vnímal normálně bylo nesouhlasné kývání hlavy od Arem. Poodešel tedy o kousek dál a v tu chvíli začala kašlat As'hara. A najednou byl strašný zmatek. Kdyby Blue mohl, plácl by se do hlavy. Nebo by odešel, ale bylo to neslušné. Místo toho nervózně sklopil uši a poodešel stranou. Situace mu trochu připomínala zmatek u vyhnanců. "Tak na rovinu vlci, kdo všechno tu má nějaký problém? Začínám tu chytat paniku." Řekl to trochu hrubě, ale jen z toho zmatku, který měl v hlavě.

Toulavá řeka

Chvíli po tom, co jsem doplachtil až k mrakům jsem se v mžiku rozhodl trochu otestovat své schopnosti a v té výšce - která mi připadala vyšší než ve skutečnosti je - jsem stáhl křídla a volným pádem nechal své tělo letět dolů. Byla to nádhera, nabíral jsem čím dál větší rychlost a vítr mi krásně čechral hebkou srst. Spokojeně jsem přivřel oči a sledoval krajinu pod sebou, jak se mi nesmírně rychlým tempem přibližuje. Nakonec jsem roztáhl křídla a vší silou se snažil rychlost snížit nejlépe na nulu. To víte, dalo to zabrat, ale cílu v křídlech, to já měl. Blanitá křídla uhlově černé barvy měla několik metrů a hravě si poradila i s přistáním. Konečně taky nějaká řeka. Složil jsem křídla zpět k tělu a došel k vodě. Hltavými doušky jsem začal pít, dokud jsem alespoň trochu neukojil svou žízeň. Nakonec jsem se rozhodl u vody odpočinout a tak jsem si k ní lehl a vyhříval se na slunci.

Toulavá řeka 

Každý její další krok byl perfektně promyšlený do detailů. Bála se pádu do řeky, ale přesto šla těsně u kraje, dokud se nezačala propadat do bahna. Odskočila o kousek dál a pokračovala v cestě. V hlavě si jako ve škole přemítala všechno, co ji Nick naučil. Každý krok jí přinesl nové pachy a po chvíli i jendoho vlka viděla. Nadšeně zavrtěla ocasem, přiblížila se a ještě víc nadšeně vypískla. V mžiku byla u něj a prohlížela si jeho křídla, která ještě nikdy neviděla. Věděla, že nějací vlci mají křídla. Částo sbírala peří, ale z těchto křídel nemohla sebrat nic. "Ahoj!" Vypískla, ale hned si vzpomněla na svoji křehkou zeď, která ji chrání od nebezpečí a zmlkla.

Toulavá řeka

Netrvalo dlouho a z mého klidného polehávání mě vyrušil piskot. Zvedl jsem hlavu a v tom spatřil velice zajímavě zbarvenou vlčici. Natočil jsem hlavu a prohlížel si jí. "Zdravím," opětoval jsem jí pozdrav a lehce pohodil ocasem. Zvědavě jsme nasál její pach a posadil se, přišlo mi nezdvořilé se tu válet, zatímco ona tu stála vedle mě. Moje ohromné tělo se tedy zapřelo o přední tlapky a křídla se napůl roztáhla do klidové pózy. Vypadal jsem s nimi ještě větší, než jsem byl. Blanitými křídly jen lehce prosvítalo slunce a tak bylo dobře rozeznatelé, kudy vede jejich kostra. "Mohu ti nějak pomoci?"  zeptal jsem se jako pravý gentleman, protože mě nenapadlo nic jiného o čem bych s ní mluvil momentálně.