[PŘÍBĚH]

Listnatý les---????

Nechaj ju tak. Neprehraj tento boj pobádal ho hlas a zdalo sa, že to fungovalo, síce stále Aurelion na ňu hladel s vycerenými tesákmi, no čierny plameň v jeho pomaly vyhasínal. Ten hlas -jeho svedomie- malo pravdu, tá vlčica mu za to nestála. Cúvol ďalší krok dozadu a nespokojne cvakol tesákmi, keďže to nebol koniec aký si prial, teda skôr tá nenávisť v ňom ako on samotný, no skutočne tento boj nesmel prehrať. Nádej, že prestane vťahovať nenávisť do seba tu bola a on ju nesmel podporovať tým, že Lawiee roztrhá. Vlastne, nechcel to podporovať vôbec, no častokrát proste na to s tou nenávisťou zabudol a všetko začínalo odznova. Znova krok dozadu a úškrn smerom k poľnému škrečkovi, akoby chcel povedať ,máš šťastie`. Následne švihol chvostom, hodil pohľad niekde doprava a skôr než by sa mohla vlčica nazdať zmizol.

<<< Příchod na tento svět

Potuloval jsem se lehce znaven hledaje nějký přístřešek. Dopotácel jsem se kamsi do kraje, kde nebyla smečka nikdy cítit. Rozhodl jsem se pro odpočinek. Menší pauza mi neuškodí, už jsem toho nachodil víc než dost a tohle si zasloužím. Vyhledal jsem tedy potůček, který se tu klikatil krajem a hltavě z něj začal pít. Osvěžující voda slibovala velmi příjemné schlazení. Lehl jsem si na břicho a položil hlavu na tlapy. Uf, bylo docela teplo. Alespoň, že už se blíží jaro. Pohodil jsem hlavou a zastříhal ušima. Doufal jsem, že tu někoho potkám.

??? - Kdesi u hranic 

Blue se už hodně potil potok a dech mu nestačil. Koneckonců už taky nebyl vlče a dlouhé běhy mu nedělaly moc dobře. Přesto se za sebe styděl. Starý ještě také nebyl. Začal brzdit a na chvíli se zastavil. Byl u hranic a jeho myšlenky se znovu stočily ke smečkám. Tahle hranice nikomu nepatří. Teď už ne. Klidně jí může překročit. Vypudil tu myšlenku z hlavy a pokračoval v cestě chůzí. Při tom si dával dobrý pozor, aby hranici nepřekročil. Klidně by mohl, ale na území hl stále držela naděje, že jeho partnerka stále žije. Co bych dal za jednu minutu s ní. Blue byl ochotný riskovat hodně, ale existovala jedná věc kterou by nikdy neobětoval. Svůj vlastní život. Možná by mohl zachránit přátele, ale osvobodil by se od té bolesti z jeho hříchů. A to nechtěl. 

Po dvou minutách bloudění kolem hranic narazil na vlčí pach. Neměl moc náladu na společnost, ale nechtěl strávit zbytek života sám.  Zrychlil tedy do klusu a brzy uviděl siluetu, která se postupně měnila v ležícího vlka a postupně si začal všímat i řeky za ním. To ho trochu rozveselilo. "Ahoj!" Zavolal Blue z dálky a přiběhl až k vlkovi. 

who knows, místo poblíž hranic.

vlčice se líně procházela po okolí. Již to bude pár dní, co zde je a již poznala pár vlků - pokusila se o to je poznat. Nechtěla si zde dělat nějaké zvláště silné pouta, přátelství a nebo lásku, kterou neměla ráda. Upřímně, ona nikdy neměla šanci někoho milovat, protože ji nikdo neukázal jak milovat. Bylo jí to líto, ale přesto neviděla žádnou potřebu nějak více se v tomto ohledu seznámit s tak nepotřebným tématem. Sic - ano, občas tu byly ty náhlé poblouznění, ale nikdy nevěděla, o čem vlastně jsou a jaký je jejich důvod. Vždyť láska je tak zbytečná věc, mít rád je hezké - ale milovat? milují jen blázni. Jazykem si přejela po pyscích a pokračovala podél vody, hlava s očima k zemi. Dokázal by někdo milovat ji? Hluchého mrzáka, který zřejmě brzy při své magii přijde o život? Vzdychla. Zastavila se, když spatřila našedlou srst a již povědomou, mohutnou siluetu Blueho. Že by ješte existovali vlci s normální srstí? V mysli se nad svou myšlenkou ušklíbla a pomalu se rozešla k dvojici vlků, klidným a uvolněným krokem postarší vlčice. Byla předci jen slečna jak se patří, nuž? Přišla blíže, po chvíli váhání, připravena odezírat z pysků neznámého vlka a toho trdla, jenž ji připomněl domov. 

Netrvalo dlouho a do mé společnosti se přiloudili hned dva vlci. Ale jedno po druhém, nebo spíš jeden po druhém. Nejprve se tu objevil podivně zbarvený vlk. Nevypadal ošklivě, ale jeho srst bila do očí. "Zdravím," řekl jsem mile a posadil se. Vlk nevypadal, že by mě chtěl pokousat, ale i přesto jsem z něj měl respekt, jako z každého cizince, jeden nikdy neví, kdy komu co přeskočí v hlavince a vycení zoubky. Pohodil jsem ocasem a sladce si ho prohlížel. Kde se vzala tu se vzala přišla sem i vlčice. I na tu jsem se přátelsky usmál. "Zdravím i tebe," řekl jsem a koukal na vlky. "Mé jméno je Cupid De La Marcia," řekl jsem do ticha a koukal po vlcích, doufal jsem, že bude konečně nějaká zábava, nebo mi alespoň řeknou kde se právě nacházím.

Kdesi u hranic

Vlk na Blua působil mile a tak se Blue rozhodl, že bude také milý. Než se stihl zeptat na jméno už u nich byla vlčice. Vlastně už tu vlčici znal. Arem. "Arem!" Vykřikl Blue, načež se zastyděl. Jeho radost v hlase stejně neslyší. Sklopil uši, ale hned je narovnal aby se necítila jiná. "Rád tě znovu vidím."Snažil se mluvit normálně, ale stále musel o její hluchotě přemýšlet. Bylo to od něj drzé. Vrátil se pohledem k vlkovi, který se nakonec představil sám. "Ahoj Cupide. Já jsem Blue." Prostě jen Blue. Rozhodně se za svoje Roxy nestyděl, ale bylo jich až příliš. Pro něj bohatě stačilo Blue. "Ty jsi tu nový? Necítím z tebe nic z Erdenu." 

někde by tu měly být hranice, huh.

Zastřihala ušima a došla k dvojičce úplně, takže ji to připomnělo spíše takový trojúhelník, ale pokrčila nad tím slabounce rameny, načež párkrát zamrkala nad veselou tváří Blua. Kývla tatkéž na pozdrav, aby neypadala za nějaké nevychované vlče, co si dovolí na dospělého a pozornost přenesla na pysky Blua. Kdo ví, co řekl - stejně to asi nebylo podstatné, jako většina věcí, co vlci říkají a ona musí odečíst, byť by se na to mohla vykašlat a domyslet si ty otázky a odpovědi podle sebe. Pousmála se nad jeho slovy, kdy se konečně soustředila na pysky toho modrého vlka. Cupide, ah, to je roztomilé dost. Zapřemýšlela nad tím jménem, ponořena do slov Blua. Když se jej zeptal na otázku, v mysli si plácla tlapou do čela, ale nic neříkala - pouze se otočila na vlka a začala se soustředit na Cupide - jestli se tak tedy jmenoval - a jeho pysky. Zajímaly ji jeho názory a jeho odpovědi.

Nahoru mám psát asi polohu :D Takže někde u hranic :D

"Rád tě poznávám," odvětil jsem okamžitě a koukl na vlčici, která stále mlčela. Přišlo mi to trochu neslušné, ale asi k tomu měla své důvody. Prohlédl jsem si jí znovu od hlavy až k patě a všiml si, že její pohled měřuje jasně na naše tlamy. Nechtěl jsem vyvozovat prozatím žádné závěry a tak jsem raději i v mysli potlačil veškeré další myšlenky. Podíval jsem se na toho namodralého a pohodil ocasem. "Erden?" zopakoval jsem po vlkovi spíše tázavě. "Tak ano, tady jsem poprvé, ty jsi zdejší tedy," odpověděl jsem vlkovi a dále pak jen konstatoval holý fakt. "Už dlouho se toulám a hledám nějaké místo, kam bych zapadl," dodal jsem ještě aby řeč nestála. "Ty jsi také zdejší, že?" zeptal jsem se vlčice a konečně už doufal v odpověď. Snad jen nezakýva hlavou. Nevím proč, ale měl jsem strašnou touhu slyšet její hlas. Prostě mě to zajímalo!

Kdesi u hranic 

Blue byl rád, že nenarazil na vraždící monstra. Pousmál se. Arem nic neříkala, jen pokývla hlavou. Blue byl rád, že z něj není smutná. "Ano, já jsem zdejší. Narodil jsem se tu." Nadšeně si olízl čenich. Začínal nový život a pravděpodobně už má dva kamarády, kteří nejsou ani psychopati, ani nejsou mrtví. "Zapadneš. Tohle území je překvapivě... Velké." Uchechtl se Blue a podíval se na Arem. Bylo mu jasné, že na Erdénském území není dlouho, ale přesto ho odpověď zajímala. 

Prapodivně u hranic

Dopady pacek na zem byly téměř mechanické, jako by sama byla spíše více nějaký ubohý robot, než normálně myslící vlk. Cítila pach někoho, měla by se k němu přiblížit nebo jej nechat být? Však její zvědavost jí nedala na výběr a ona se ke skupince pachů přiblížila. Kdesi v dálce mohla vidět skupinu vlků. Modrý, dva normálně zbarvení. Povzdechla si a přidala do tempa dopadů svých pacek. Sledovala ty vlky, jejich pohyby a sama musela zavrtět ocasem. Vlastně její ocas byl stažený v onom brnění, které krylo celé její tělo. Brzy došla pomalu k vlkům. Ani v růžovém "sklíčku" přes oči nebylo vidět jejího obličeje, jediné co koukalo byl čumák. Nemluvila, jen se posadila a kývla na pozdrav. Bude jen na nich jak se zachovají, ale zatím se chtěla cítit bezpečně v brnění.