[PŘÍBĚH]

Podzimní les-Tulácký kaňon

Kráčel po suchém listí. Svýma rudýma očima si pobaveně prohlížel každičký strom i jeho stín...v jeho potemnělé mysli se tvořil objekt bez tvaru. Chuku počítal jednotlivé stíny a postupně si je spojoval dohromady. Jak mocného tvora by dokázal vytvořit, kdyby všechny stíny spojil? Ptal se sám sebe, jak si vesele vykračoval lesem, který postupně začínal řídnout.

Netušil kam ho jeho dlouhé nohy dotáhly, avšak to mu nedělalo těžkou hlavu...byl zvědavý jako štěně, tudiž objevování nových míst do něho vlévalo radost, jako do jiného vlka úspěšný lov..

Předtím měkká zem začala tvrdnout a Chuku zakopával o kameny, které se mu snad teleportovaly pod nohy. Objevil se v údolí...jemný vítr mu česal srst a donášel mnoho různých pachů, žádný však neupoutal Chukovu pozornost. Cítil vodu, ale neměl žízeň, cítil několik druhů ptactva, bohužel ale nevlastnil křídla, aby si mohl spokojně pohrávat vysoko nad mraky.

Musel ujít pěkný kus cesty plný pádů, aby našel něco, co ho konečně donutilo vzpřímit uši a rozšířit už tak široký úsměv...byl to pach vlčice. Jako štěně zamával ocasem a se zlepšenou náladou se rozeběhl bezestrachu přímo za svým novým cílem.

Tulácký kaňon

Ast došla k názoru, že na tomhle místě se nic zajímavého nenacházelo. Žádná zvěř, žádná voda nebo vlci. Když se nad tím tak zamyslela, byla vlastně ráda. Neměla náladu se teď setkat s vlkem a neměla dost síly na to, aby něco ulovila. Byla sice pravda, že na tom teď nebyla tak mizerně. Netrčela jí žebra a dokonce se dalo říct, že měla dost energie a takovou tu jiskru v oku, která o každém říká, jak moc je živý. Astraia momentálně lehce překročila hranici života a dostala se z velkého území přežívání. Stále ovšem nebyla tak svalnatá a silná, jako když sem přišla. Tohle místo z ní doslova vysávalo život. A nebo učilo jak přežít. Ať to bylo jakkoli, neviděla v tom rozdíl. 

Jak tak byla zahleděná do svého nitra, pomalu si ani nevšimla, že se k ní někdo blíží. Přesto však stihla pohotově zareagovat na bílého dlouhána. Vycenila ostré tesáky, které v černé srsti pomalu svítily. Navíc její dvoubarevné oči přidávaly celému jejímu vzezření trochu démonický podtón. "Vysmahni," sykla na něj naježeně. Být to někdy jindy, možná by si s ním hrála jako kočka s myší. Použila by svou magii, ukazovala by mu dvojčata sebe samé nebo jeho vlastní. Hrála by na hodnou vlčici a potom se mu zahryzla zezadu do krku. Ale dnes ne. Dnes na to neměla nálasu. Možná za to mohl vlk/veverka/laň a jeho pofiderní magie. Bylo zajímavé vědět o armádě mrtvých, co za sebou táhne.

Tulácký kaňon

Jak se pach přibližoval, Chuku si v dáli všiml černého fleku, který na něho začal cenit tesáky jako nějaké agresivní zvíře...tento vychrtlý bílý vlk však nebyl dost chytrý na to, aby varování věnoval pozornost, proto i po tom co na něho vlčice sykla ať vysmahne, běžel dál..

Až těsně před neznámou začal brzdit jako závodní kůň po přeběhnutí cílové čáry, bohužel koněm nebyl, zakopl, udělal dva kotouly a dopadl přímo na čumák nedaleko od vlčice. "Nejste trochu moc chladná mladá pání?" Zazubil se jak se začal vzpamatovávat z pádu, jakoby zakopnutí měl snad v plánu...zvedl se, oklepal a poté si zase sedl. "Nečekal jsem, že tu někoho potkám, ale je celkem příjemné překvapení tu přeci jen zahlédnout dalšího živáčka, no ne?" Moc dobře věděl, že jeho přítomnost vlčici radost nedělá, bohužel se nudil a tak by ho ani stovka kousanců neodradila od vnucování se jinému vlkovi. Přešlápl z jedné tlapy na druhou a naklonil hlavu ke straně...byl to jeho zlozvyk, sám netušil kdy to začalo, možná když si přeležel sval a nemohl hlavu narovnat, ale nebyl si jistý, na toto mu paměť příliš nesloužila..

Svýma krvavě rudýma očima si přeměřil vlčici od hlavy k patě a věnoval jí další poblázněný úsměv..

Obrovská louka

Blue se jen nervózně pousmál. Vlčata ještě nechtěl, ale pocit toho, že nebude dědeček, byl jako svírací kazajka. Nejistě střihl ušima a usmál se. "Nic, jen... Mi škublo ve svalu." zamumlal svoji výmluvu. Nebyl rád, že musí lhát, ale nemůže přece jen tak najednou vychrlit svůj problém s tím, že nebude dědeček. Zavrtěl nad sebou hlavou. "A co ty, Arem, už máš svoji polovičku?" pokusil se opatrně změnit téma.

•OBROVSKÁ LOUKA•

Sibiri se Blueova odpoveď moc nezdála, ale nechala to být. Když se Blue snažil změnit téma jejich diskuze, vůbec se nebránila a naklonila hlavu na Arem. „Ano, a teď k tobě. O nás toho, už něco víš, ale teď k tobě." Posumála se zase se narovnala. Trochu se nenápadně naklonila na Blua a začala přemýšlet, jak asi Aremina spřízněná duše vypadá. Sibiri si odechla, že má svého Blua a ikdyby to byl ten nejvíce sexoušský vlk, Blua by se jen tam nevzdala, přeci jen ji zachrá il život a je jeho oporou.

>obrovská louka<

Ovšem Blue, sic mohlo, tvůj postoj říká něco jiného, zavrčela si pro sebe Arem v mysli, nevěděla, co to do ní vjelo - ale jelikož to rychle odešlo, nezabývala se tím. Ne teď. Na jeho otázku se nejistě otočila na Sibiri a pozvedla v nejistotě jednu tlapu, bezeslov. Mohla by jí z toho bělostná vlčka nějak zachránit? "N-no.." no ty vole, tohle zapíšeme do smazané historie mojí. Koktání.. pozoruhodné. "Není t-o tak, že bych... něko-ho nechtě-la, al-ale..." odkašlala si. Proboha, vždyť na toto měla věk! Vždyť bylo tolik vlků s jinou orientací, kolikrát se jí ptali vlci z Kom de Mystyc, zda-li ji nijak neuráží svými komentáři k lásce. "Ješt-ě jsem svou, své-ho... sv-ou pa-rtnera-" zasekla se, "-ku nena-šla?" Nervózně přeskakovala pohledem mezi tím párem, nevěděla, co čekat. Vždycky ji přijmuli... ale jak to bude u vlků Erdénských?

Blue u řeči Arem nervózně stříhal ušima. Musel se soustředit, aby její tichý hlásek doprovázený koktáním slyšel. Dobrá, příště položím jinou otázku. Usmíval se a nechal Arem dopovědět. Chvíli si musel přehrabovat v hlavě, co vypustila z úst. Partnera? Ku? Parter...ku? Partnerku! Blue vyskočil jako střela na nohy a vrhl se k Arem. "To je hustý!" za svá slova se ihned zastyděl, ale opravdu mu to připadalo zajímavé. Nikoho takového dosud nepotkal.
"A je to naprosto v pořádku!" dodal a doufal v záchranu toho, co vypustil z úst. "Je tu spoustu vlků s jinou orientací. Myslím. Moje babička byla ve skutečnosti na samice, ale zákony ji donutily vzít si samce a z donucení s ním musela splodit vlčata." řekl všechno, co si z povídání o svých prarodičích pamatoval.

OBROVSKÁ LOUKA

Sibiri je jenom poslouvhala nijak se k tomu nevijadřovala, ale byla docela v šoku. Tohle by do ní neřekla a dál jenom seděla. „Fajn, ale budeme dělat ještě něco jiného než si povídat o parnerství? Ne, že bych se o to nezajímala, lae je plno dalších činnostích," promluvila po dlouhé době. Pousmála se a shlédla na Blua. „Co bys chtěl dělat, ty?" Zeptala se ho s úsměvem. A podívala se na Arem, nechtěla se ptá tou samou otázukou znovu, takže vymyslela jinou. „A co ty, Arem?"

obrovská louka > ???

Tiše vzdychla a zvedla k nim hlavu úplně, aby ji nebolely oči - vždyť k sakru není polobůh, aby je mohla pozorovat zároveň se sklopenou hlavou, jako by měla třetí oko na čele. Překvapeně zastřihala ušima, když Blue najednou ukázal nadšení a i z jeho slov musela přiznat, že doopravdy tenhle vlk bude zřejmě vlče v srdci, či mnohé ještě stále nepoznal, jelikož se drží starých kolejí a neumí se rozletet do světa. Arem zacukaly koutky ve zlém úsměvu když uhla pohledem, aby nevyvoalal zbytečné otázky a zašklebila se hořce ; byla stejná a dodnes je, drží se pravidel, které je ve smečce jako vlčata učili pro případ nečekané ztráty jejich. Pamatuje si je nazpaměť a snaží se je jako slepá následovat, již se jí to jednou podařilo a to ještě proboha na území velice blízko. Nechápala dodnes, proč ji zatajili. Znovu se na ně otočila s mírným přátelským úsměvem, jenž vybudovala přímo pro ně a vesele střihla ušima. Byl to reflex již, takový příjemný zvyk. Pár slov o Bluově babičce mu připomněl smečku a rod Je m'abadonne s jejich přehnanou homofobií a přísnými pravidly.

"Jsem rád-a že jst-e... mne a-lespo-ň trochu po-chopi-li?" Opět to vyznělo jako otázka, Arem si nebyla doslovně jista, jestli je s tím Sibiri v pořádku, avšak nebyla tak magická, aby mohla změnit její názor. Vlastně byla sama spokojena s tím, že Sib trošku.. hm, zaskočila? Mohla se znovu stát pánem situace a využila toho ; nemyslela to zle, to vůbec. Spíše to byly staré známé zvyky pravé Arem, která byla kdysi kvůli válce zničena.

Do hlavy ji opět udeřila ostrá bolest když se postavila a ona musela mírně syknout nad tím - jistě, takhle se ozývají vzpomínky. Smutně se pousmála, když se otočila na ni i Blua ve stejné otázce a mírně zavrtěla hlavou, načež čumákem poukázala kamsi za sebe. "Budu muset jít" řekla nakonec a otočila se na odchod, než se začaženě zasekla a vytřeštila oči. Nezasekla se? Tohle musí být jen choromyslná představa- ale přesto se jí na tváři objevil i přes bolest v hlavě při každém kroku obrovský úsměv, který již dvojice neviděla. Byla nadšená. Byla hrdá sama na sebe - pocit euforie prozatím avšak musela držet v sobě, jelikož nechtěla udělat zbytečnou scénu před tím párem.

Nejistě vyleze zpoza stromů lesa. " Nevím jestli je teď správná chvilka na představení, ale ztratila jsem se mé mámě." řekne nejistě. " Kde je moje máma?" řekne a snaží se nerozbrečet se. " Naposledy..." chtěla pokračovat ale když vidí ostatní vlky jak na ni koukají rozhodne se utéct.