[PŘÍBĚH]

Listnatý les 

Vôbec nemal v pláne prísť na tento ostrov, no vyššia sila to chcela inak a tak silný vietor vysoko vo vzduchu odhodil Aureliona smerom k nemu. Ten sa len bezmocne zatočil a z celej sily zamával krídlami, v snahe nabrať rovnováhu, no bez úspechu. Skôr než sa stihol poriadne spamätať, zrútil sa do mora a obklopila ho ľadová voda, ktorá ho na moment úplne ochromila. Našťastie sa neponoril hlboko a tak sa po krátkej chvíli dostal kašľajúc nad hladinu - o niečo ďalej uvidel pevninu a bez rozmýšľania si to namieril k nej. Vyštveral sa z vody na breh a vyčerpane, no dosť nahnevane sa posadil, pričom nasledujúcich päť minút vykašliaval vodu z pľúc. Potom zodvihol hlavu a zaostril pred seba, aby zistil kde presne sa to ocitol. Nemal, ale v pláne tu zostať dlhšie než bolo potrebné, teda nie dlhšie než si oddýchne. Zhlboka dýchajúc hodil pohľad na svoje krídla, obidve zmáčané a zaberie nejaký ten čas, než sa vyschnú. Pomaly ich roxtiahol, teda sa o to pokúsil, ľavým krídlom mu prebehla bodavá bolesť. Nemal ho zlomené, len nabuchnuté, bolo to to krídlo, ktorým ostro dopadol na hladinu. Čo znamenalo, že sa tu zdrží aj pár dní, možno viac, každopádne tá myšlienka sa mu vôbec nepáčila. Navyše, keď mal jedno z krídiel poranené, nemohol ich transformovať do znaku, takže bude musieť všade behať s nimi:,,Fakt..." zavrčal a odhrnul si ofinu z očí:,,...super" chvíľu ešte sedel na mieste a potom sa postavil. Krídla si opatrne zložil, aby ich neťahal po zemi a zamieril si to do lesa. Keďže tu pár dní pobudne, mal by si nájsť nejaký úkryt. 

Listnatý les

Lawiee si požvykovala zajícovo maso. I když ten zajíc byl hodně hubený a masa z něho bylo málo, i tak přišel celkem k chuti. Ležela si tam tak na zemi, tlamu měla od krve, a olizovala si čenich. Ze zajíce zbyli pouze kosti a krev pod ním, a vlastně i kůže. Bylo ji líto toho malého zajíce, jenže Lawiee se potřebovala trochu nasytit. I přesto, že Lawiee si sežrala toho zajíce, pořád se ji to zdálo málo. Chvíli tam tak přemýšlela. Poté to ale vzdala, nechtělo se ji lovit. Vždyť předtím lovila, a k čemu by ji bylo, kdyby šla momentálně teď lovit a stejně tu zvěř nesežrala?. Spíše ji začalo vysychat v krku. Potřebovala vodu. Jenže nastal problém. Kde tady uprostřed lesa najde vodu?. Lawiee zvedla čenich do vzduchu a začala větřit: ,Listí,Vlčice,Jelen,Laňe,VODA!'. Jak ucítila vodu, ihned se rozběhla po lese k vodě. Jak bežela velkou rychlostí, ani si nevšimla vlka, do kterého omylem narazila a vlastně se oba srazili na zem. ,,Já se moc omlouvám! Mě to mrzí! Je všechno v pořádku? Já,já se opravdu omlouvám,jen já jsem cítila vodu a měla jsem žízeň a tak jsem nedávala pozor,omlouvám se!'' snažila se ze sebe vysoukat. Pohlédla na vlka a běžela se napít. Třásli se ji nohy strachem, nevěděla jak vlk zareaguje a proto pila o něco pomaleji...

Listnatý les 

Jediným pozitívom pre neho bolo to, že na blízku neboli žiadny vlci, ktorí by mu pili krv. Sotva mu však táto myšlienka prebehla hlavou ani nezachytil čo sa deje a skončil ňufákom na zemi. Kým jeho mozog spracovával, čo sa stalo, niekto na neho spustil sériu ospravedlnení. Ten hlas bol tak otravný, že mu pri každom slove trhlo ucho a premáhal sa, aby sa dotyčnému nezahnal tesákmi po tlame, len aby konečne zmĺkol. Našťastie pre vlčicu, pred nedávnom Aurelion použil mágiu a tak hladina jeho nenávisti o celkom dosť znížila. Vrhol pohľad smerom k nej, ako uteká k vode a pomaly sa vyštveral na nohy, stále vlčicu sledujúc kútikom oka. Ťažko povedať, čo mu vtedy behalo hlavou, no tak či tak to nebolo nič dobrého. Otočil sa jej smerom a pokrčil nad ňou nufakom:Vlčica urobila hneď niekoľko krokov vedľa - detinskosť, neopatrnosť, nedostojnosť a hlavne, robila akoby nepila už celú večnosť. A keby aj, stále sa netreba chovať tak...Za pár sekúnd ju takto v mysli zhodnotil a krokom sa vydal za ňou, chvost sa mu krútil zo strany na stranu. Musel jej to nejak vrátiť, ospravedlnenie mu nestačilo, veď ho ponížila, keď sa tam tak válal na zemi. A to on nenechal len tak. Podišiel k nej a schmatil ju surovo za krk, pričom jeho tesáky jej vkĺzli hlboko do krku. Pramienky krvi dopadli do vody, ktorú na moment zafarbili do červena:,,Toto ťa hádam naučí opatrnosti" zamumlal a trhol hlavou do zadu, no potom ju hneď pustil a cúvol. Nikam, ale neodchádzal, len ju uprene pozoroval, čakal či mu to vráti a tým pádom sa to zvrtne v boj alebo to vlčica nechá tak. Premeral si chladným pohľadom a zostával v pozore. 

Listnatý les

Pila, až konečně dopila. Při tom pití se ji míchalo tolik myšlenek, ale nejvíce ji zaujalo , co si ten neznámý vlk myslí. Využila magii, aby se vcítila do vlka a četla jeho myšlenky. Strnula, klepali se ji nohy. V tom ji vlk měl už v tlamě. Cítila pomalou a velkou bolest. Když ji vlk pustil uviděla pramínky krve. Snažila se otočit hlavu na místo, kam ji ''kousl'', avšak nic neviděla a jen si olízla pramínky krve. Naježila se ji srst na zádech a otočila se na vlak. Vrčela na něho a cenila své velké tesáky. ,,Takže ty si tu chceš změřit sílu?!'' zavrčela hlubokým a silným hlasem, který nahnal většině vlkům strach. Stála naštvaná, naježená s vyceněnými tesáky a hleděla na vlka. Čekala na jeho chování. I když předpokládala, že se do ní pustí. Byla připravena udělat vše, pro to aby přežila...

Listnatý les 

Uprene na ňu hľadel, niekto by to mohol nazvať až zízaním. Na okamih sa zdalo, že ho tá náhla zmena chovania vlčice z rostraseného šteňaťa na arogantného vodcu svorky prekvapila. V jeho očiach sa, ale neodrážalo nič iné, len pohŕdanie z pretvárky vlčice pred ním, ako mali nežné pohlavia vo zvyku. Taktiež vlčica zrejme očakávala, že z jej prejavu stiahne chvost a roztrasú sa mu nohy ako predtým jej. Musel sa uchechnúť:,,Ouuu, už sa bojím" poznamenal lenivým hlasom skôr sám pre seba a podišiel k nej tak blízko, že sa skoro dotýkali ňufakmi a chladne sa jej zadíval do očí:,,Radím ti zmeniť sa späť na to vĺča s chvostom medzi nohami, čo si bola ešte pred krátkou chvíľou a možno ťa nechám na pokoji. Hrať sa na drsniačku ma len ešte viac provokuje. Ale ak si tak veľmi chceš dokázať, že sa nebojíš, rád by som vedel meno, ehm, súpera..." povedal ľadovým hlasom potichu a jazykom jej prešiel po jednom z tesákov. Kúsok odstúpil, no stále udržiaval očný kontakt a mrazivým pohľadom čakal na jej odpoveď či reakciu. 

Listnatý les

Upřeně se koukala vlkovi do očí. Udržovala oční kontakt s ním. Hrůzu ji nenaháněl, spíše vypadal celkem vtipně, když byl rozčilený. Chtěla se zasmát, ale udržela to, protože to nebylo zrovna vhodné. Pořád měla tu stejnou pozici, až po chvilce si stoupla normálně. ,,A co kdyby to bylo opačně? ty by jsi byl malé vlčátko a já byla ta ''hrdinka'' '' řekla a při slově hrdinka se zasmála. Vůbec ji nenaháněl strach, pouze byla rozčilená z toho co ji to ''vlče'' dokázalo udělat. Když viděla, jak si olizuje tesáky tak se zasmála. Vlk, byl o něco málo menší než ona. Chybělo mu kousek, aby ji dorostl, a vypadalo to vtipně. Upřeně se koukala vlkovi do očí. Sedla si, protože ji začala trochu bolet noha. Na krku už necítila tu bolest a proto se ji také hodně ulevilo. Seděla a větřila, jestli neucítí pach zvěře. Nic, nic co by bylo v blízkosti. Seděla dál a čekala na vlkovu reakci...

Listnatý les 

Bolo na vlčici vidno, že sa na ňom dobre zábava, čo v ňom vzbudzovalo ešte väčšiu zlosť a sotva sa udržal, aby sa nezahnal po nej labou a neurobil jej nejakú peknú pamiatku na neho.,,Hrdinka?" zopakoval pohŕdavo a rázne švihol chvostom:,,Skôr hlúpa hus." S nenávisťou, ktorú v ňom vzbudzovala by ju hociktorý iný vlk roztrhal, no beznádej, ktorú pri smrti cítil mu v tom zabraňovala. Nepáčilo sa mu, ako ľahostajne ho brala, akoby bol len zajac, nič čo by ho mohlo ohroziť. Celkom mu pripomínala jeho sestru, aj v jej očiach pred smrťou matky bol niečo čo nestálo za pozornosť. To ho vyburcovalo k ostrejšej reakcií, bez varovania po vlčici skočil a zvalil ju na zem, pričom nad ňou zostal stáť. Inak sa jej však ani nedotklo. Uprene sa jej zadíval do očí, vlastne medzitým očný kontakt vôbec nepretrhol a na tvári sa mu usadil neutrálny výraz. Myseľ mal akoby prázdnu, na nič nemysleľ, no nemal zatiaľ v pláne jej nejak fyzicky ublížiť. 

Listnatý les

Sledovala vlka stále, a když promluvil musela se rozesmát. ,,Husa? No to možná tak ve snu'' řekla a začala se smát. Rychle sklapla, když si všimla, že po ní vlk skočil. Ležela na zemi a vlk nad ní stál. Usmála se na něho a řekla ,,Hele, mě to nevadí'' stále s úsměvem. Poté se role obrátili, ona svalila vlka na zem. ,, Tak co? Už je to v pohodě?'' řekla a olízla si čenich. Nechtěla si dělat mezi vlky nepořádek, spíše to byla přátelská vlčice, která se ráda pobavila s vlky. ,,Já ti ubližovat nebudu, ani v plánu jsem to neměla... jo, a mimochodem, jsem Lawiee'' řekla a odstoupila od vlka. Doufala, že na ní zase nezaútočí, a že se trochu uklidní. Bylo to unavující pořád cenit tesáky a snažit ho dostat k respektu, proto se Lawiee uklidnila, potřebovala ještě sílu na lovení. Přeci jenom měla hlad...

Listnatý les 

Keby pohľad vedel zabíjať, vlčica nad ním by už bola dávno mŕtva. A tiež, keby jeho náhrdelník nebol z trištvrtiny prázdny a nečerpal teda z neho neustále tú nenávisť, už dávno by zarýval do vlčice svoje tesáky. Keď sa spýtala či je to v pohode, vyšlo z neho len tiché zavrčaním nasledované rovnako tichým ,,pche". Posadil sa a nepríjemne na ňu hľadel, jej chovanie ho stále rozčuľovalo a preto ju v duchu zaradil do svojej V.I.P zóny - bude za ňou nenápadne chodiť všade kde sa pohne, útočiť na jej nápadníkov, takže zostane sama a takisto aj na tých, ktorých by ju chceli mať za dobrú priateľku. Jednoducho povedané, zruinovať jej život. A bolo mu jedno, že tým pádom tak strávi čas svojho života úplne zbytočne. ,,Aurelion" predstavil sa jej podráždene a drápy zaryl do zeme:,,Aby bolo jasné, nikdy nebudem mať pred tebou rešpekt. Na to môžeš rovno zabudnúť" povedal jej narovinu, aby si niečo nenamýšlala a ohrnul horný pysk. Ďalej ju už len chladne pozoroval.

Listnatý les

Vlk byl nepřijemný. Poté co Lawiee zjistila, že asi takový bude , začalo se ji dělat slabo. Věděla, že když se tu před ním ''zkácí'' nebude to nejlepší.  Odešla od vlka trochu dál, ale ne tak daleko. Lehla si do stínu a opět ji zajimalo, co si vlk myslí. Použila svoji magii a začala mu číst myšlenky. 'Jo aha, takhle, alespoň vím, na jaké vlky si mám dávat pozor a na jaké ne. On mi chce zničit život, ale já to nedopustím!' řekla si sama pro sebe v hlavě. Začala si plánovat, jak se ho později zbaví. Bylo to divné, nejdříve se ho ptala, jestli je v pořádku a zajimala se o něho, ale teď pomalu ztrácela zájem s ní i mluvit. Zajimavé. Z vlka nespouštěla oči. Koukala se mu do očí, až ho to muselo chvilkami bolet. ,,Respekt? Nevadí, klidně mě nerespektuj, ale já nebudu RESPEKTOVAT tebe'' řekla mu a usmála se na něho. Vůbec ji nevadilo, že ten vlk je naštavný a nejradši by ji zakousl. Dělalo ji to tak trochu dobře. Avšak ji to nesedělo s povahou. Lawiee je normálně stydlivá a citlivá, očividně nabrala sebevědomí, jestli-že umí takhle reagovat. Přemýšlela nad tím. Stále z vlka nespouštěla oči, chtěla ho mít na pozoru...

Listnatý les 

Myslel to úplne vážne. Bude chodiť za ňou, kamkoľvek sa pohne a preto keď sa Lawiee vydala preč okamžite sa pohol tesne za ňou. Keď si ľahla, posadil sa oproti nej a zadíval sa na ňu, tak trochu to vyzeralo ako jej osobná stráž. Stále sa nemohol zbaviť myšlienky, že sa chová ako jeho sestra, čo bol možno aj dôvod, prečo sa ju rozhodol takto prenasledovať. Len vyššia sila vie, že keby sa možno chovala o niečo inak, len by jej fakt zaryl svoje tesáky do boku, čo by bolo aj lepšie ako situácia v ktorej sa vlčica ocitla. Pre každého bolo horšie niečo iné. Pri jej slovách sa len uškrnul:,,To sa ešte uvidí" poznamenal skôr pre seba a potom nahodil znovu chladný výraz. To sa ešte uvidí...času majú dosť. Vlk sa dožíva pätnásť rokov, no nie?

Listnatý les

Ležela a olizovala si tlapku od bláta. Když si všimla, že vlk jde za ní trochu zavtípkovala: ,, Já nepotřebuji osobního hlídače, ale náhodou, je to celkem super, alespoň si mohu odpočinout, takže děkuju'' zasmála se poté co to řekla. ,,Promiň, nemyslela jsem to ve zlém'' usmála se na vlka. Ležela tam dál a poté ji zakručelo v žaludku. 'HLAD!' řekla si v hlavě a musela si ulovit třeba zajíce. Zvedla čenich do vzduchu a větřila: 'Listí,Jelen,Laň,Jaro,Veverka,ZAJÍC!' po dlouhém větření ucítila pach zajíce. Rychle vytryskala za pachem. Zajíc nebyl tak daleko. Byl celkem vypasený a hned jich tam běhalo 6. Byla to mláďata, Lawiee toužila najít jejich matku, kterou by sežrala, matky většinou bývají vypasené, ale kolem mláďat nikdo nebyl, pouze 6 bezbranných mláďat. Neváhala a hned se pustila dopředu. Zajíc, který ležel uprostřed byl snadný chytit, jelikož byl ještě otupělý, neměl šanci utéct. Lawiee chňapla po zajíci a z mláďěte vytekla krev. Byl mrtvý. Odložila ho na stranu a lovila dalšího. Mezitím ji 4 utekli. Zbyl tam pouze zajíc, který byl opravdu malý, ale za to vypasený! Měl krátké nožky, a bylo snadné ho ulovit. Lawiee chňapla čelistí a už ho měla v tlamě. Vzala oba dva zajíce do tlamy a šla zpátky za vlkem. ,,Tady, myslím, že máš taky hlad, a i když mě zrovna nemáš v oblibě, nenechám tě tu zemřít hlady'' řekla a pustila oba dva zajíce na zem. Přistrčila mu většího zajíce, který byl vypasený a sama si vzala menšího. Matka ji naučila slušnosti. Vzala si menšího zajíce a už ho rozebírala. Byla tam spousta masa, a s radostí se do něho pustila...

Listnatý les

Ako môže byť niekto tak sprostý, bolo to, čo mu teraz behalo hlavou, no musel to prekusnúť, keďže spolu ešte nejakú tú chvíľku strávia. Preto jej trápne slová vpustil jedným uchom dnu a druhým von. Túto vlčicu nikdy nikto rešpektovať nemôže, ak áno, to by musel byť riadne na hlavu. Zamyslene hľadel do dialky, keď v tom ucítil závan vzduchu a tá Lawiee -meno ako pre poľného škrečka- sa ako blesk rozbehla...niekde. Len hodil krátky pohľad jej smerom a dôstojným, elegatným klusom sa vydal za ňou. Zastal neďaleko od nej a bez emócii pozoroval, ako ukončuje život zajacov. Keď sa vlčica vydala za ním, len ohrnul pysk:,,Nemusíš mať obavy o moje zdravie, dokážem si uloviť niečo aj sám, skôr než stihneš prejsť do polovici lesa" zavrčal, keď mu pristrčila zajaca a odstrčil ho naspäť, posadil sa a ďalej zhnusene sledoval, ako sa neslušne napcháva.

???-Smíšený les zvěře

Pomalu se plížil územím. Nelíbilo se mu, že se zase měnilo roční období. Pomalu klapal svýma zadníma nohama po povrchu, asi to byla tráva. Koukl se na zem a ušlíbl se. Jo byla to tráva. Musel se sám sobě zasmát, byl tak moc dětinský. Nickolas z rodu Kom De La Marcia. Jak moc nenáviděl svůj rod, od doby co umřel jeho bratr to bylo napytel, ale on si to nepamatoval. Také proč by si to měl pamatovat, nebyla to práce někoho jiného? Sledoval jak vlčí tlapky dopadají na zem v určitém rytmu a kopyta jistě jdou taky ve stejném rytmu. Zase zvedl hlavu a pomalu se usmíval. Mířil na nové území, které by mu mohlo otevřít hodně nových možností, nemusel by se bát, že by jej někdo poznal. Nemusel se pořád skrývat jako nějaký psanec, mohl být konečně volný. Brzy před sebou mohl vidět zelený les, vlastně jaký byl měl být? Zelený byl jen kvůli jehličnatým stromům. Pomalu se tedy vydal za svým osudem, když překračoval na nové území, tak se cítil nejistě. Necítil se zrovna nejlépe, že zahazuje svojí minulost, kterou si stejně nepamatoval. Po asi půl hodině cesty se zastavil. Byl již dostatečně hluboko lesa, aby se mohl zastavit a nastražit uši, jestli něco neuslyší. Však bylo tu ticho, tak si lehl a pomalu sklopil uši k jeho hlavě. Potřeboval se prospat.  

Listnatý les

Lawiee to začalo trochu rozčilovat. Chování vlka bylo nevhodné, tedy tak se to zdálo Lawiee. Byla zhnusená a radši na nic neodpověděla. Nechala tam zajíce, kterého ulovila a šla si zpátky do hustého lesa. V hlavě celou dobu přemýšlela: 'jsem tak špatná? proč mě nikdo nemusí? proč se ke mě tak choval? Nechápu!' Lawiee byla někdy přecitlivá. Chtěla se změnit, ale moc dobře to nešlo. Snažila se ze všech sil, a myslí si, že by an ni matka byla hrdá. Jak si tak Lawiee šla, napadlo ji, že by mohla objevit něco jiného než lesy. Vytryskala na neznámou louku a tam si ulehla pod strom, kde byl stín. Ležela tam a rozhlížela se po okolí, jestli tu někoho neuvidí. Momentálně nepotřebovala společnost, ten vlk ji zhnusil náladu a i když to není samotářský vlk , teď by radši zůstala sama. Ještě před tím, než si dala hlavu na zem, si olízla tesáky, na kterých byl zbytek krve ze zajíce. Poté si lehla a pomalu usínala. I když to nebylo zrovna nejbezpečnější, pořdá mrkela a snažila se být stále při vědomí...

Listnatý les

,,Hej, kam ideš?" zavrčal, keď zrazu nechala zajaca napokoji a vydala sa nevedno kam. Samozrejme ju hneď nasledoval, no zaplietol sa do pokrútených koreňov stromov a tí ho zdržali. ,,Do šľaka" prudko trhol zadnou nohou a nervózne vyzeral medzi stromami vlčicu, no tá mu zmizla z pohľadu. Zaprel sa prednými labami do zeme a po chvíli sa mu podarilo sa koreňu vyvliesť, no nechcene urobil kotrmelec. Okamžite bol, ale na nohách a rozbehol sa za Lawiee, no nech nasledujúcich desať minút pobehoval hore dole ako chcel, nedokázal ju nájsť. Nakoniec zastal a nahnevane si odfrkol, jeho sa len tak nezbaví. Vrátil sa na miesto, kde bola naposledy, sklonil ňufák k zemi a s skrúteným chvostom vo vzduchu sa vydal za jej pachom ako stopársky pes...

Listnatý les - Smíšený les zvěře

Ignorace. Počkala jsem ještě pět minut, dokud jsem se nezvedla a nechala Trinity samotnou. Jistě, vlk si jde hledat společnost a všichni ho ignorují. Neztrácela jsem odhodlání a vydala se lesem vstříc dobrodružství. Žádné ale nepřicházelo. Stačilo se vyhýbat stromům a přeskakovat spadlé větve, támhle si nesmáčet tlapky v bahně a tady zase pozor na mraveniště. Ale žádné dobrodružství. Tenhle život stojí za nic. Půlku života prospím, jediné co v noci dělám je, že přemýšlím nad tím, jak mohli být moji rodiče tak nezodpovědní a když už se snažím zapojit do normálního vlčího života, tak tu není nic než pár stromů a- Přede mnou se rozprostřela obrovská řeka a nevypadala, že by vůbec někde měla konec. Vlastně se vlévala do obrovitánského jezera. Jestli to vůbec bylo jezero. To jí mám jako přeplavat? DOBRODRUŽSTVÍ! Nijak zvlášť se mi do toho nechtělo, ale byla tu možnost zchlazení. Bez dlouhého váhání jsem skočila do vody. Byla studená i na můj hustý kožich, navíc se mi tlapky zamotávaly do různých vodních řas. Také se ukázalo, že řeka není tak hluboká jak se zdála být. Vlastně jsem po dvou metrech hrabala tlapkama v písku. Vyskočila jsem tedy na břeh a prohlédla si dílo, které mi osud připravil.
Údolí bylo převážně tvořeno jen pískem. Občas se v dálce ukázala i palma, ale tak daleko se mi chodit nechtělo. Horké počasí, které se na tomto místě stupňovalo mi sice usušilo kožich, ale nehorázné vedro mě donutilo najít okamžitě nějaký jiný prostor k zažívání dobrodružství. Přemohla jsem sucho v krku a rozběhla se podél obrovitánské řeky, za kterou se nacházel podivný, zchátrale vyhlížející ostrov. Prosmýkla jsem se mezi palmami a už si to pádila po mostě na druhou stranu. A najednou jsem byla v lese. Sucho v krku to ovšem nezahnalo. Pokračovala jsem dál mezi stromy, které byly občas jehličnaté a občas listnaté. Listnaté stromy byly zatím holé a celkem bez života, ale moc dobře jsem věděla, že se z lesa brzy stane krásná džungle. Krásná. Jak pro koho. Mohla jsem na lesu krásnou půl hodinu oči nechat a přemýšlet, jak to tu musí vypadat v zimě, když se mi do cesty zatoulala překážka a já zakopla. Rychle jsem se vyškrábala na všechny čtyři a podívala se, o čí hlavu jsem to vlastně zakopla. Vlk. Divný vlk. Existují tady na tom území normální vlci?

Smíšený les zvěře

Ten, kdo o něj zakopl jej rychle probral z jeho snění. Pomalu se začal zvedat, aby oné osobě mohl něco říct pořádně od plic, nebavilo ho, když po něm někdo takhle šlapal. Dupl si svojí jelení nohou a podívla se na ní. Byla drobná, menší než on. On byl stejně jako můj další vlk velký jako menší medvěd(zapomněla jsem dodat, hned upravím), musel se však pousmát nad tím jak ona vlčice na něj koukala. Věděl sám o sobě, že je divný, ale nemusela se na něj tak...no bylo by lepší říct, že na něj nemusela tak civět. "Potřebuješ něco?" zeptal se jí kupodivu mile. Nelíbilo se mu však pořád, že na něj civěla. "Je to neslušné, dívej se prosím jinam." Řekl, ale pořád oným milým tónem. Opravdu mu to přišlo nepříjemné, přeci jen nebyl jen nějaká vystavená opička v zoo. "Jak se jmenuješ, paní neslušná?" Oslovil jí tak ze srandy, aby se neřeklo, že je to jen starý suchar. 

Smíšený les zvěře

Začala se zvedat a najednou mi bylo ještě hůř. A to jsem si myslela, že já jsem veliká. Pořád jsem se dívala a snažila si ho uchovat do paměti. Zelená. Kopyta. Kopyta.. Možná má jen nějakou divnou magii a jinak je úplně normální. Vlastně ani není tak divný. Rozhodně je lepší než Trinity. Má jen jednu vadu. Můj pohled se stočil na jeho rohy. Tak možná dvě. Z mého přemýšlení o nedostatcích mě vytrhl jeho hlas. "Potřebovat? Ne! No... totiž... Tak trochu jsem spíš zimní vlk a mám dost hustou srst a skončila jsem někde na pláži kde bylo hrozný horko a... prostě mám žízeň. Hele, půlku života jsem prospala a ráda bych si vodu našla sama jenže... řekněme že nemám dostatečné dovednosti." Několik vět a ani jeden zádrhel! Jsem dobrá! Na tváři se mi vykouzlil úsměv, který však po jeho dalších slovech rychle zmizel. Nedívej se na mě. Nedívej se na mě. Nedívej se na mě. Dívej se jinam! Jeho slova se mi odrážela v hlavě. Jistě, možná jsem se mohla vymluvit na nedostatečný zájem rodičů mě vychovat, ale tohle bylo trochu přes čáru. Ani ty nejsi dokonalá. Pomalu jsem upřela pohled na jeho tlapky a rychle se zadívala vlkovi do očí. Nedívej se na mě. "Jsem Moon. A ty?" Pousmála jsem se nad malým úspěchem. Tentokrát jsem v cizí společnosti už úsměv nepředstírala.

Listnatý les ---> Podzimní les

Lawiee se začala probouzet. Všimla si, že rána od Aureliona je skoro zahojená. Její hnědý kožíšek byl navlhlý, nejspíše chvilku pršelo. Vstala a oklepala ze sebe tu vlhkost. Nešlo to dolů, tak šla pomalu s navlhlým kožichem na cestu. Věděla, že v Lisnatém lese nebude moc bezpečno, je tam někde Aurelion, který ji chce doslova zbořit život. Vyhýbala se místu, kde se setkali. 'Kdybych já blbec, nenarazila do toho vlka. Ta situace mohla být i jiná. Ale co s tím? Mě jen tak neodrovná jeden vlk, který je protivný.' řekla si v hlavě. Cestou narazila i na jezírko s vodou. Před cestou se napila, aby poté nemusela hledat jezírka. Žaludek měla plný, to bylo hlavní!. Po cestě se koukala po nových trasách. Přešla přes Nekonečnou louku, která byla opravdu Nekonečná! Trvalo ji snad věčnost, než ji přešla. Nakonec narazila na les, který měl v sobě magii. Byl celý v podzimní barvách, jak kdyby tam pořád panoval podzim. Rozhodla se tam podívat, byl to opravdu zajimavý les...

Listnatý--->Podzimní les

Hociktorý iný vlk by nechcel míňať svoj drahocenný čas na tomto svete na prenasledovanie nejakej prihlúpej vlčice, no Aurelion nebol hociktorý iný vlk a preto nasledoval jej pach, až ju napokon uvidel, ako si to zamierila k lesu. Našťastie pre neho, z jej pozície nemohla jeho pach cítiť a preto moment prekvapenia nebolo nijak ťažké uskutočniť. Vyskočil na blízku skalu, nepočuteľne po nej prebehol a skočil na hrubý konár, z ktorého zo vzduchu priamo na Lawiee, ktorá nebola otočená jeho smerom. Vystrel laby pred seba a pridlávil vlčicu k zemi, pričom sa postavil nad ňu tak, aby ho už nemohla prevrátiť ako minule. Sklonil sa k jej uchu a potichu povedal:,,Vážne si si myslela, že mňa sa tak ľahko zbavíš?" uškrnul sa a labu jej zatlačil na krk, no po pár sekundách ju dal preč a postavil sa vedľa nej:,,Kam si sa vydala?" spýtal sa znudeným hlasom, keď si prezrel podrobnejšie okolie.

Podzimní les

Vzbudila se a nevěděla ,co se děje a kde je. Nevěděla jak se tu vzala a ani nic jiného,jen to že je dena je  v lese. Postavila se na nohy a rozhlédla se krajinou,všude byli zlatě a jiank zbarvené listy. "Spala jsem moc dlouho". Udělala několik kroků a rozhlížela se kolem sebe,snažila zjistit. kde se nachází. "Ale faaakt hodně dloho." Pomyslela si. ,, To už je zase podzim ?" promluvila. Avšak ji nešlo slyšet,přes tak hlučný a přitom nádherným zpěvem ptactva, žijího v zdejším lese, kde se tedˇnachází.

Podzimní les

Když se tak hezky rozhlížela, ulevilo se ji, že Aureliona neviděla, a tak nějak se ho zbavila. Nakonec se stalo něco, co Lawiee nepředpokládala. Vlk ji srazil na zem. Čenich měla od hlíny, a vlastně se ji hůře dýchalo, když zjistila, že vlk ji tak trochu ''škrtí''. Nakonec konečně z ní slezl a Lawiee se ulevilo. Vycenila tesáky na Aureliona: ,, Ty mě pronásleduješ! A kde jsem byla? To by ti mělo být jedno...'' drze odsekla po Aurelionovi. Do čenichu ji štípl neznámý pach. Větřila a zjistila, že je poblíž nějaký vlk. 'Doufám, že to nebude nikdo protivný, jako je tady pan Aurelion, prosíím' říkala si v hlavě a přitom se ji ulevilo, když byl poblíž vlk...

Podzimní les

Ten zpěv přerušil,jakýsi zvuk. Sibiri ho uslyšela ,ale nerozumněla. Když se ohlédla za zvukem,uviděla v dáli siluetu nějakého živočicha avšak,zadali je to vlk nebo jen jelen a na takovou vzdálenost ,nemohla poznat. "Kdo jee tam ?" zeptala se na živočicha. Udělala několik kroků a začala čenichem větřit. Vlk,ne vlčice !  Trochu se jí ulevilo, ale se jí bála,jelikož může mít zlé úmysly.

Podzemný les 

,,Správne" ohodnotil jej dedukciu s úšklabkom a hlavu naklonil do strany:,,S tvojou nulovou inteligenciou, z čoho plynie tvoje hlúpe chovanie si sa dostala do mojej tzv.V.I.P zóny. A ver, že to nie je nič príjemné" žiarivo sa na ňu usmial, no okamžite nahodil chladný výraz:,,Nejaký ten čas spolu strávime. Či už chceš alebo nie" poznamenal a keď ucítil pach neznámeho vlka spozornel:Ak mi bude prekážať, ľahko sa ho zbavím ohodnotil túto situáciu v duchu a uprene sa zadíval na škrečka Lawiee, ktorá jasne nebola nadšená jeho prítomnosťou. 

Podzimní les

Uslyšela zvuk, který pocházel od vlka. Poté na Lawiee začal mluvit Aurelion, ona pouze odpověděla : ,, Já vím, že jsem u tebe ve V.I.P zoně, mám magii myšlenek, takže já to už vím dávno'' temně se na něho zasmála. ,, A řeknu ti, že to přijemné není'' řekla drze a olízla si hrdě tlapku. Doufala, že vlk přijde, protože tu asi stroskotá. Lehla si před Aureliona a stále se mu koukala do očí. Doufala v to, že on pohledem ucukne. Doufala také v to, že někdy bude mít k ní respekt. Pousmála se na vlka, při čemž se mu stále dívala upjatě do očí...

Smíšený les zvěře

Zhluboka se nadechl, byla jak malá vlče, které postrádalo úplně vše. Neměla výchovu, neměla ani špetku slušnosti, ale stejně se představila, aspoň to zmírnilo situaci. Zhluboka se nadechl ještě jednou a stáhl uši k zátylku. "Tak pojď ty chodící tragédie, najdeme ti něco, co by nám mohlo pomoc. Taky mám totož hlad a žízeň." Poznamenal a vydal se nějakým směrem, hledajíc něco kde by mohl najít jak vodu, tak i jídlo. "Moon, hm, zajímavé jméno. Jsi modrá jak měsíc v té největší záři. Mé jméno je Nickolas, jsem druidem a také strážcem pokladu dědictví druidů." Řekl jediné, co si jakž takž pamatoval. Pak se na ní jen ohlédl, pokynul hlavou a vydal se hledat něco k jídlu pro ní a pro něj. 

Smíšený les zvěře

Nedívej se na mě. Opatrně jsem zavřela oči. Ticho prořízl jeho povzdech a následná řeč. "Co je to trag...tragie... tragedi... ta věc?" Neudržela jsem v sobě zvědavost. Samozřejmě to byl nejspíš špatný nápad a já budu za největšího hlupáka, ale chtěla jsem si doplnit slovníček. Moon. Svítil měsíc. Na moment mě přemohl smutek, ale zahnala jsem ho. Měsíc... v té největší záři... "Jako úplněk. Když jsem své jméno dostala tak na obloze svítil měsíc. V úplňku." Pousmála jsem se a zamyslela se. Bylo by to krásné. Sedět na kraji útesu nad obrovskou zemí a sledovat měsíc v úplňku zatímco na vaši srst dopadají sněhové vločky. Z té představy jsem skoro slintala. Nickolas. Snažila jsem se další otázce odolat, ale stejně jsem ji pronesla. "Dru- co?"

Smíšený les zvěře

Byla opravdu jak malé vlče, které nic neznalo. Byla jak něco, co nevědělo že ani někam patří. Nevěděla ani polovinu významů jeho slov, jako druid byl zvyklí, že mluví pomateně, ale takhle? Nevěděla ani základní pojmy jako tragédie. Přesto se pousmál, nemohl být na ní nevrlý. "Tragédie je věc, která se odehraje ve vlkově životě a je více méně hodně smutná. Třeba jako úmrtí rodiny, lásky nebo někoho velice blízkého. Taky jsou přírodní tragédie, jakožto zemětřesení a nebo požár." Vysvětlil jí. Opravdu bylo podivné, že na ní nějak nenadával. Vyprávěla mu příběh jeho jména. "Můj příběh je mne neznámý, můžeš si cenit toho, že jej znáš." Pak se zeptala ještě, co je druid. Možná mu již trošku zacukal koutek oka, ale nebylo to zase tak strašné, jen byla jako vlče. "Vidíš ty jelení kopyta a kozí rohy? Je to právě to, co mne dělá jiným. Stalo se mi to kvůli mému propojení s přírodou. Proto jsem i zeleno-hnědý, jako barva stromů. Mým úkonem Druida je měnit se na zvířata a chránit jí." Vysvětlil jí. Musel se ohlédnout ještě jednou. "Princezno, jdeme lovit. Nechci abys umřela hlady." Snažil se jí probrat z jejího snění. 

Smíšený les zvěře

Pousmál se. Asi mám větší štěstí když jsem otravná. Zastříhala jsem ušima, posadila se a pozorně poslouchala. Tragédie... "Rodiče se o mě nezajímají. Proto jsem taková. Je to tragédie?" Otázky. Samé otázky.  To už ale přišla odpověď a já si znovu mohla nepozorovaně prohlédnout jeho podivné části těla. "Já nevím proč jsem modrá. Ale vadí mi horko. A taky umím spoustu divných věcí. Jednou jsem usnula v listí a ráno jsem se probudila v ledové postýlce. Je to tragédie?" Další otázka. "Lovit? To asi nepůjde. Totiž já... jsem nikdy v životě pořádně nelovila. Jedla jsem ryby a zbytky po ostatních." Tváře mi zrůžověly. Rozhodně jsem na to nebyla pyšná. Proč se v dálce tolik věcí zmenší a když přijdete blíž najednou jsou obrovské? Odkud teče voda? Proč musí pršet?  Proč ho skoro nevidím? Rychle jsem vyskočila na tlapky a dohnala ho. Chodit jsem se naučila s tátou, ale běhat mě naučil medvěd. Když jsem na něj hodila šutr.