*Orisea & Harash* - Jedné noci...

A tak tam přišla. Vlčice která neměla nic jiného na práci, spíše jen to že obdivovala území vlastní smečky. Co se dalo na tohle vše říct. Duhové vlasy jí padaly do obličeje a ona konečně mohla říct, že je na místě, které se jí líbí. Jen co se tu asi stane?

Mohutný vlk šel kolem další vodní plochy. Moc dobře si vzpomínal na onoho vlka, kterého potkal taktéž při vodě. Radši chodil kolem řek a jezer, jelikož se kolem nich mohl lépe bránit. A narovinu... bavilo ho manipulovat s vodou. Očima zakleslýma na hladině sledoval vlnky, které se tvořily jeho přítomností. Malé a klidné. Bez chybičky odrážely jeho momentální náladu. Na zem dopadalo lehké tyrkysové světlo z jeho znaků a rozsvěcovalo drobné kapičky kolem jeho těla. Pohnul ocasem a pohlédl před sebe. A co nespatřil! Před ním se nacházela vlčice. Přešel k ní tedy blíž a lehce se pousmál. “Zdravím,” promluvil hrubým hlasem a v očích se mu zalesklo.

Milovala tenhle svět, byl to její svět co si ona sama vybudovala na troskách svého zničeného srdce po té co musela odejít hledat svůj nový život, musela se najít vlastně sama. Betty byla v ní nějak moc klidná, temno se neozývalo docela dost dlouho. Povzdechla a stáhla uši k hlavě, nemělo co cinkat, náušnice byly spíše placky na uchu než nějaké kroužky. Jestli jí štval její vzhled a výška? Ne, vůbec jí to neštvalo, spíše jí to připadalo fansicující. Dříve byla jen šedivá s oranžovou, teď byla...teď byla něco jako unikátní květina, která se rozvinula do své krásy a mohla se nechávat od ostatních buď obdivovat nebo nenávidět. Musela se sama pro sebe pousmát, tohle byl moment, který si nepřál být přerušen. Jemná vodní hladina se čechrala pod pohyby ryb, jako by to byly jen děti hrající si s kusy látky. Tenhle moment byl však přerušen hrubým hlasem. Otočila hlavu na toho narušitele a povytáhla obočí. Byl to statný vlk, jeho tělo bylo zvláštní jako to její, celý jeho výjev působil silně. "Zdravím cizinče." Její hlas byl oproti němu medový, jemný jak pohlazení hedvábím a celkově zvučný. Celé její přízvučení bylo spíše v rámci francouzštiny, měla výrazné r, spíše než výrazné tak zvučné, však to se pomalu ztrácelo s tím jak byla na cestách. Na samici byla docela nasvalená, nebyla jen tak někdo, kdo by se nechal zlomit. Možná elegantní dáma v očích některých, uvidímě jak se pán vymáčkne. 

Prohlédl si vlčici o něco lépe, když na něj promluvila s tím zvláštním přízvukem. Neměl zase tolik zcestováno, aby poznal, odkud přesně je. Přesto se mu ten jemný přízvuk líbil, takže trochu zastříhal ušima. Líbilyse mu ty barvy, které na sobě měla. Už dlouho nepotkal nikoho stejně zvláštně zbarveného tak, jako byl on. "Cizinko?" podíval se na ni jedním okem a trochu se pousmál. Až teď mu došlo, jak bylo tohle oslovení subjektivní. "Copak tady děláte, cizinko, takhle sama?" pozvedl obočí a opět se trochu posmál. Jeho úsměvy neúsměvy mohly připadat hodně vlkům něčím zvláštní. Jen málokdo odhalil, že za úsměvy se skrývá bolavá duše. Pokoušel se to skrývat jak jen mohl, jelikož po vysvětlení proč to tak je, většinou přicházely soucitné pohledy, které ze srdce nesnášel. Jeho úsměvy trvaly sotva několik vteřin, takže by vlčice musela být opravdu hodně všímavá, aby poznala, co tu nehraje. Doufal, že tomu tak nebude a že se nebudou muset zaobírat jeho pocity. Posadil se a stočil pohled k vodě, která se stále lehce vlnila. Jeho vinou. Časem zjistil, že víc než jeho náladu znázorňuje jeho srdeční tep. Jen jednou se zastavil. Když byl i psychicky i fyzicky na dně. Obmotal si ocas kolem předních tlapek a poté se opět otočil na vlčici. Nechtěl, aby si myslela, že jí třeba ignoruje.  

Musela se zasmát. "Nejsem zase tak cizí na to, aby si mi tak musel říkat. Možná mě hodně vlků zná jako monstrum, protože příběhy se šíří rychle, ale dobrá. Jinak dívala jsem se na území, možná i tady budu chtít vybudovat nové hranice smečky. Starý alfa chce odejít a já smečku převezmu od něj. Ale to je jedno." Zamumlala a střihla ocasem. Pak se úsmál, jakožto vlk který uměl tvořit a i ničit uměla být všímavá docela dost, spíše si všímala i sebemenších detailů jakožto některé jinak barevné chlupy v modré a celkově odlesky v jeho očích. Ona byla princezna, princezna ze světa za hranicemi tohoto území a někdo, kdo měl hrozně jmen. "Tyhle úsměvy sama znám, taky jsem toho hodně zavinila a hodně se toho pod mýma packama rozpadlo." Zamumlala, věděla že se o tom nebude chtít bavit stejně jako ona. Ladně přešla blízko něj, každý její pohyb byl jako tančení dopadajícího světla duhy na zem. "Jestli chceš něco vytvořit tak stačí říct, přeci jen jsem si vybrala sama cestu pomáhání vlkům." Nemohla to přeci jen tak nechat být, její osud jí říkal co by měla dělat. Upřela pohled k nebi a zamyslela se, byl tam někdo koho ona sama mohla znát a kdo by jí teď mohl pomoc? Možná byla v tomhle světě sama a tak si to i vybrala. Nebyla schizofrenik aby se mohla se svým zlem bavit, byla jen vlk s temnou částí sebe. Byla něco jako dva póly. Sledovala stále to jemné světlo tančící všude okolo nich. Sledovala každý pohyb trávy, sledovala všechno aby pak mohla vytvořit někdy obraz toho z duhy. Musela to dělat, i když jí tohle všechno někdy mučilo. Zhluboka se nadechla než pak zavřela oči. Uvidíme co na to vlk řekne. 

Opět ten úsměv, když se duhová vlčice zasmála. Vlastně asi ani jiný neuměl. "Příběhy se šíří rychleji než pravda," řekl potom. Měl s tím vlastní zkušenosti. Pokoušel se vždy jednat čestně a v zájmu co největšího počtu vlků, i kdyby za to on sám měl zaplatit. Jenomže to ne všichni viděli a tak i oněm kolovaly ne moc pěkné zvěsti. A ač to nerad přiznával, na každé z nich byla nakonec trocha pravdy. "Gratuluji, i já měl tu čest být alfou. Jenomže ne vždy to dopadne dobře," poznamenal a zastříhal ušima. Vlastně si nebyl vědom nějaké opravdu velké chyby ze své strany. Jeho největší slabostí byla v tu dobu jeho mladost a nezkušenost. Bohužel to někteří vlci viděli jinak, a tak skončil, jak skončil. Bolestně si uvědomoval, že kdyby se nestaral o to, kolik toho bude vědět a umět a víc se zajímal o vlky v jeho rodné smečce, asi by to dopadlo jinak. Jenomže teď už bylo zbytečné přemýšlet co by kdyby. Na její další poznámku neodpověděl. Nikdy se nikomu nesvěřoval a i přesto, že tahle vlčice vypadala v pohodě a celkem fajn, nic to pro něj na situaci neměnilo. Nemohl z ní spustit oči. Byla jako ztělesněná duha. "I přestože si tvé nabídky cením, nic nepotřebuji. Možná jen vymazat paměť," řekl a pohnul ocasem. Vlastně to nebyla tak úplně pravda. Jeho minulost ho i přes všechno špatné hodně naučila a sformovala do podoby, kterou teď mohou ostatní vlci vidět. Kdo ví, jak by vypadal bez toho co si zažil. 

Nenáviděla gratulace, již od mala byla učena k tomu, že bude vládnout smečce, již od mala byla učena k bojům a již od mala byla Garmadonem, i když mohla změnit své jméno, tak rodiče či celou rodinu nezmění. "Děkuji, má rodina mě vychovala k tomu, abych vedla smečku a dělala pro ně hodně, ale přesto." Zarazila se a zavrtěla hlavou, nebylo třeba mu vyprávět celý její příběh. "Nikdy nic nedopadne dobře, dobré konce jsou jen v knihách lidí, protože píšou konce co by si každý přál. I když vlk prožije hezký život, tak jsou tu věci co by udělal jinak. I tak jsou tu lidi, které si po mě mnozí přejí znovu zhmotnit a i tak tu jsou sny co si díky mě chtějí splnit." Vysvětlila mu, věděla toho hodně a sama měla možnost slyšet o knihách lidí a příbězích v kterých vše končilo dobře. Lidé neměli rádi špatné konce, nikdo neměl rád špatné konce. Zhluboka se nadechla a v jejích očích projel smutek. Nikdo jí nikdy neřekl, že nic nepotřebuje, vždy to bylo něco i když jen osobní poznámka co ona sama nedokázala. Sic ztvárňovala duhu, ale sama nebyla tak veselá jak barvy v ní. Zhluboka se nadechla a pomalu upřela pohled někam jinam, jako by se na něj nechtěla dívat. "Pamět mazat neumím, umím jen ničit nebo tvořit. Však když to tak moc budeš chtít, znám vlky co to umí." 

"I mě vedla rodina k tomu abych vedl smečku. Nakonec se to ukázalo jako ta nejhorší věc, co po mně mohli chtít," řekl a zastříhal ušima. No vlastně... vedli ho k tomu jen chvíli, jelikož se potom ztratili. Občas přemýšlel, jestli jsou mrtví nebo jenom utekli. Radši by tu první možnost. Lepší mrtví rodiče než zbabělí rodiče. "Konce nikdy nejsou jenom zlé nebo jenom dobré," poznamenal směrem k ní a zvedl se. Nerad dlouho seděl, ležel nebo nic nedělal. "Těžko říct, kde ten konec je," pousmál se. "Jsem si totiž jistý, že nejsem na konci," řekl a podíval se k vodě. Přešel k ní a na chvíli udělal vodu jen rovnou. Vypadala jako zrcadlo a noc se v ní odrážela úplně dokonale. Musel se na to však soustředit, takže jakmile hlavu od vody odvrátil, opět se začala jemně vlnit. Spatřil v jejích očích smutek a věděl, že pro ni udělat nic nemůže, stejně jako ona pro něj. "Nakonec je všechno špatné pro něco dobré, a všechno dobré pro něco špatné," pronesl větu, kterou mu řekl jednou jeho učitel. Věděl, že ji sám nevymyslel, ale jen převzal. Těžko říct, jestli to bylo zrovna od lidí. "Kdybych to opravdu chtěl, už bych je našel sám," střihl ušima a prošel kolem duhové vlčice. Kousek za ní se zstavil a pohlédl k nebi. 

Buď statečná, těchto vlků moc není a ten kdo je statečný vždy vyhraje svojí bitvu. Nestačí jen to, co máš v mysli, ale co máš v srdci. Vzpomněla si na větu svého dědy, nikdy by nedokázala říct, že bylo její dětství nějak špatné, spíše se to co se mělo stát stalo. Pomalu se podívala na něj, nebyl nějak speciální, nebyla speciální ani ona. "Vím jaký je konec...málem jsem ho zažila...je chladný a přitom teplý, nedá se popsat dokonale, ale jen díky němu jsem tohle." Zamumlala spíše do větru a pak se na něj zase podívala. Uměl ovládat vodu, kéž by to ona taky uměla. Nikdy nebyla ničím zvláštní, nikdy nebyla ani obyčejná. "Tu větu říkal i můj děda, akorát trošku jinak." Zamumlala a pak se na jeho odpověď ani nijak nezatvářila, prostě jí nechala vyznít do ticha. Opatrně nechala své packy odlepit ze země, používala menší formu levitace. Neměla potřebu si nějak dokazovat že je něco víc, neuměla vylezět výše než dva metry. Aspoň takhle ve vzduchu se na něj podívala. Hlavu měla kousek od něj a ocas ve výšce. "Noc se dneska nádherná." Zamumlala tiše. 

"Nemyslel jsem konec jako konec," řekl a odmlčel se. "Myslel jsem konec naše příběhu. Kdybych zemřel v den, kdy jsem se i já přiblížil smrti, byl by můj konec spíš špatný než dobrý," pověděl a podíval se na ni. "Kdybych zemřel dnes a tady, nebyl by můj konec ani špatný, ani dobrý," dodal a švihnul ocasem. Jeho jeho smrt nesmrt nezměnila. Znal mnoho vlků, které se jí podívali do tváře a převelkou většinu to změnilo. Ale jeho ne. Jeho změnily činy ostatních vlků. Bylo celkem ironické, že ho změnily kroky druhých. Že druzí řídili jeho život a až nedávno si uvědomil, že ho nikdy neměl pořádně v packách. I když... někdy v půlce osvobození ho chopil dost pevně do pacek. Rozhodl se nikdy před nikým už nesklonit hlavu a vždy dělat to, co bude on chtít. Když ucítil něco u své hlavy, otočil se tam. K jeho překvapení se tam nacházela právě ona vlčice. Dost blízko. Lhal by, kdyby řekl, že ho to nevyvádělo z míry. Vytáhl jeden koutek v úsměvu a poté se odvrátil... radši. "Noc je vždycky nádherná." pronesl a přivřel oči. V noci si vydobil svobodu... ale také ztratil přátele.