Nickolas a Moon- veliká poznávačka bylin a milion otázek.

Pomalu se pohyboval směrem ke smluvenému místu s onou vlčicí, která se jej na všechno vyptávala. Byla krásná noc a měsíc svítil vysoko nad jeho hlavou. Jako druid si nemohl přát lepší počasí, vlastně si nemohl přát lepšího vůbec nic. Vše tu pro něj bylo dokonalé, možná bude dobrá i chvíle, kdy potká onu maličkou Moon. Nick byl celkově takový divný, byl klidný a s ničím se moc neštval. Hrál podle vlastních pravidel a když jej člověk poznal, neviděl v něm jen toho velice ušláplého vlka. Konečně se blížil více k tomu domluvenému místu s Moon. Když tam dorazil, tak si sedl a čekal. Byl na něj komický pohled. Neseděl jako normální vlk, nýbř měl na to divně tvarované zadní nohy. Sedl si tedy a hodil je stranou. Pak už zbývalo jen čekat. 

Běžela jsem. Běžela jsem jako o život, i když mi vlastně nic nehrozilo. Šlo mi jen o ten pocit. Vítr mi rozcuchával srst a teplo se při běhu ještě zvýšilo. Představila jsem si, jak mi v očích září jiskřičky radosti. Brzy se v dálce začala rýsovat vlčí silueta. Trochu jsem znervózněla, ale nakonec se ukázalo, že to je doopravdy ten, kdo to má být. Nick. Trochu jsem zpomalila, abych to do něj nenabrala. Přesto jsem svoje brzdy nevychytala a musela si kolem něj oběhnout pomalé kolečko. Nakonec jsem se ocitla před ním. "Co jsou ty bílé tečky kolem měsíce?" Ani jsem nepozdravila. Poháněla mě zvědavost, navíc jsem vychování moc neměla. 

Zasmál se. Nepozdravila ani a hned se ptala a ještě ho přeběhla, tak že musela dělat kolečko. "Ahoj Moon." Začal s klidem Nickolas a koukl se na nebe. "Malé vlče by ti řeklo, že to jsou mininka měsíce, ale ve skutečnosti to jsou hvězdy. Jsou to sluníčka jako to naše, ale moc daleko. I naše slunce se odborně jmenuje hvězda. Ale to ostatní si lidé usnadnili a říkáme jim hvězdy, ale ne všechno to jsou sluníčka, něco jsou i ozářené planety." Vysvětlil jí a usmál se. Dnes měl dobrou náladu, čili by se dalo zvyknout na ty její neustále otázky. "Proč si sem tak pospíchala?" Zeptal se a pomalu se zvedal. Vítr jemně pročísl jeho ofinu a on se pousmál. Ideální doba pro druida. 

Miminka měsíce? Hvězdy? Opřela jsem se o Nicka tlapkami, jako bych na hvězdy snad mohla dosáhnout. "Vidí nás vlci na hvězdách také jako malé tečky?" Byla to hloupá otázka. V tu chvíli mi ale nic nevadilo. Všechno bylo v naprostém pořádku a já se cítila jako ta nejjasnější hvězda. Nasadila jsem široký úsměv. "Já nespěchala. Líbil se mi ten pocit. Jako bych létala." Zasněně jsem přivřela oči. Představila jsem si, jaké by to bylo letět tak vysoko jako jsou hvězdy. "Proč nemůže mít každý křídla? Kde se vlastně vzala?" Další otázky. Konečně jsem z něj slezla a trpělivě čekala na odpovědi.

Poslušně stál, když se o něm opřela. Byl velký jako menší medvěd, bylo jasné, že se tak více dostane do vzduchu. Musel se vlastně křikčit, aby nemusela být tak ve vzduchu. "Ni..." Chtěl začít to, že na hvězdě se nedá žít, ale pak se přeci jen uklidnil, dětinskost byla dobrá. "Asi ano, pokud tam někde je život, tak i oni nás vidí jako pouhou tečku, ale nevidí přímo nás, ale naše sluníčko." Vysvětlil jí jako otec malému vlčeti. Chápal její touho po létání, i on to měl někdy. "Kdyby měl každý křídla byla by to nuda. Hlavně mít křídla není vůbec lehké. Je to těžké je vůbec udržet a nezničit si je při letu." Vysvětlil jí. 

Nick chtěl na mé vlky na hvězdách pravděpodobně něco namítnout, ale byla jsem mu vděčná, že to nedokončil. "Nemám ráda sluníčko. Je mi z něho vedro." Až v ten moment jsem si uvědomila, že mi je celkem horko. "Tak to já bych si svá křídla hned zničila." Pousmála jsem se. Najednou jsem žádné otázky neměla, jen pocity. Konečně tu byl někdo, kdo nahrazoval prázdnotu. "Odkud jsem se vzala? Totiž, kde se berou vlčata?" Znovu otázka. Ale tentokrát nebyla moc hloupá. Tvářila jsem se smrtelně vážně, pro ostatní spíš směšně.

Musel se pousmát. "Sluníčko je pěkné, jen občas až moc hřeje. V tom máš pravdu." Zamumlal a vzpomínal, jestli on někdy miloval slunce. Jistě, měl jej rád kvůli tomu, že dávalo život květinám, celé přírodě, ale že by jej uctíval? Oklepal se. Mohl se konečně více narovnat, ale kvůli ní se pořád krčil. "Já ani křídla nepotřebuji. Umím se přeci jen měnit v poletuchu." Ušklíbl se nad tím faktem a vzpomínal, kdy vlastně naposledy využil svojí magii. Konečně neměla otázky, bylo mu to až divné. Však další otázka jej úplně dostala. Zrudl a vykulil oči. "K-kde se berou vlčata? Víš, to je docela složitý...když se dva vlci mají rádi, tak spolu splodí vlče. Něco jako když včelička opiluje kytičku a její pyl se dostane do druhé kytičky." Zamumlal. Měl jí říct, že vlk a vlčice se spolu v aktu vášně a hormonů vyspí? Ne, nechtěl kazit její nepoškozenost. "Proč se na to ptáš?" Nechápa, proč tak najednou. 

Pozorně poslouchala každá jeho slova. Nad polrtuchou se pozastavila, ale nezeptala se. Stále vyčkávala na dopověď a té se taky dočkala. "Mě jednou včela bodla do tlapky. Ale nemám vlčata." Zamrkala jsem očima a teprve pak jsem si všimla, jak se Nick tváří. "Víš co? Nech to být. S červenou vypadáš jako trouba." Ušklíbla jsem se. Vlastně jsem ani nevěděla, co to trouba vlastně je. Ale bylo to hezké slovo. "Díky, že mi na všechno odpovídáš. Jsi moc hodný. Nikdo ke mně nebyl tak hodný." Sklopila jsem uši a na chvíli si myslela, že začnu brečet. Ale slzy nepřišly. Nebylo proč. Rodinu jsem neměla, nepoznala ji a nebylo proč ronit slzy za něco, co se nevrátí. Přesto jsem dlouze vydechla a ztrápeně se usmála.

ZA NICKOLASE

Zhluboka se nadechl a koul na ní. "Musí být dva vlci. Vlk a vlčice, jen pak to jde." Vysvětlil jí a usmál se na ní. Jednou na to přijde sama, najde si inteligetního partnera a jeho bude brát jen jako toho strejdu, co jí vše vysvětlil. Konečně ho propustila od svých dotazů a řekla mu ještě tak roztomile. "Nemusíš mi za to děkovat, princezno, když tě neměl kdo vychovat, tak to musím udělat já." Řekl klidným hlasem a pousmál se na ní. Ale nelíbilo se mu, že je nějak zkroušená teď. Asi kvůli své rodině. "Nemusíš být smutná, princezno." Zamumlal Nick a přitáhl si jí na svojí hruď packou. Bylo to takové provizorní vlčí objetí. 

Pozorně jsem poslouchala poslední slova k mé otázce. Jistě. Mohlo mě to napadnout, ale na přemýšlení jsem měla mozek moc namožený od vstřebávání nových informací. "Vlastně tu byl vlk, který se o mě chtěl postarat. Ale odešel. Nebo možná já. Nevím. Ty neodejdeš, že ne?" Pousmála jsem se a nechala se vtáhnout do objetí. V citech jsem se nevyznala, ale bylo mi jasné, že mám nového kamaráda, rodinu, známého nebo co dalšího by to vlastně mohlo být. "Nicku, slib mi že se jen tak nesebereš a nenecháš mě tu." Opatrně jsem zvedla hlavu a přitiskla se k němu, jako bych tím mohla zabránit odchodu. "Prosím." Nemohla jsem znít víc zoufale.