『 deštivý den | As'hara&Arem 』

vlčice naštvaně frkla, v kožichu měla miliony kapek, kvůli kterým se ji srst lepila k sobě. Nesnášela tento pocit, byť déšť si v jiné dny užívala a ráda do plic vdechovala tu překrásnou vůni. Nyní ale ne, spíše ji připomínal válku - ta se taktéž odehrála za deště. Navíc když udělala krok do hlavy ji vystřelovala bolest, jako kdyby měla mít svůj stav. Nechtěla na tomto území vzpomínat a mít své výpadky - vždyť toto byla nová šance kde nikdo nezná její minulost a neusmívá se na ni soucitně! Neskutečně ji ale vztekalo to, že neslyslyší dopad kapek na ty jarní květiny, které po této louce rostly. Tento zvuk, jediný, na který si matně vzpomínala. Nakonec ale vzdychla, tohle nemá cenu - nezmění to, nemůže. Její výpadky si ji najdou ať už je kdekoliv. Secvakla zuby a otočila se, aby spatřila dlouhou jizvu na zádech trošku maskovanou srstí. Ta kdy se jí tu objevila?!

Zhluboka dýchala, zvuk který byl slyšet v její hlavě byl nesnesitelný. Každá část v obleku při dopadu na zem nevydala ani zvuku. Vypadala jako robot, robot s kapkami citu. Musela běžet, utíkala od domova za svým bratrem Sha'nesem. Zhluboka se nadechla a ušklíbla se ještě jednou. Nedařilo se jí poslední dobou vůbec soustředit. Syntetická tkanina uvnitř jejího brnění se napínala a stahovala do rytmu jejího běhu. Nakonec se přeci jen zastavila. Promočený růžový šátek se připlácl na záda. Nebyla tu sama, ale nýbrž tu byla ještě jedna vlčice. Měla by se jí bát, nebo cizinka bude milejší, než by se mohlo zdát? Přistoupila k ní a upírala na ní oči, které nemohla přes růžové sklo vidět. Bylo někdy depresivní mít brnění, ale někdy děkovala bohu, že jej má. Cítila se v něm více bezpečně, než by se dalo poznat. 

Opět se raději otočila a zavřela oči, neměla by stát v dešti jako nějaký blázen, když ví, že zanedlouho ji vystřelí do hlavy bolest a ona se sesype na zem jako domeček z karet, když se do něj foukne. Jenže mohlo to přijít klidně i druhým dnem či při spánku, ve kterém je bezmocná a prakticky uvězněna v tom stavu. Jak moc ráda by se na ně vykašlala, ale nejde to, vždy tu budou, dokud si nevzpomene na vše, co zažila, jaké odpornosti provedla. Zavrčela nad tou myšlenkou, hraje si na hodnou vlčici, přitom ale nezná svou minulost. Co když byla vrahem, který bez přemýšlení těkomu vrazil a dále se nestaral? Kolik vlků zabila při té válce? Přivřela oči a překvapeně vytočila hlavu na podivného vlka před ní. ˝Zdra-vím?˝ Vyznělo to spíše jako otázka, snad jako by si ona sama nebyla jistá, zda-li pře ní stojí vlk z masa a kostí. Střihla ušima, již nyní by se té osobě v čemsi měla omluvit, ale necítila velkou potřebu, protože - může to být předci stroj.

Nebyla nebezpečná, nebezpečný vlk by již zaútočil. Brnění se začalo skládat a objevilo se drobné tělo As'hary. Upřela na vlčici jemně modré oči a pousmála se. "Také zdravím." Kývla na pozdrav. Šála kterou měla na krku stejně jako její srst za malu chvilku navlhlou a víc mokla s každou další kapkou zasahující její tělo. Vlčice vypadala normálně, ne jako všichni ostatní blázni tady. Ne jako její bratr nebo ona. Trošku jí bodlo u srdce, když si vzpoměla na svého bratra. "Mé jméno je As'hara Devil, ale stačí, když mi budeš říkat Ash." Představila se, její tón byl jemný, však to nikdy vlčice neuslyší, jenže Ash to nemohlo dojít. Přátelsky zavrtěla ocasem a usmála se na tu vlčici. Pak stáhla ouška, když se ozval první hrom. Nebem projel i blesk, což jí zase tolik nevadilo, ale její uši byli vě většině případů citlivé na vyšší tóny a takový hrom, to bylo něco pro ní. "Proč si tady?" Zeptala se na další otázku. 

Vlčice měla bělostnou srst a modré oči, které jí opět připomněly domov, kde žila po své 'nehodě'. S tichým vzdychnutím se posadila a smutně se pousmála, vlastně neměla sebemenší důvod. As'hara, neobvyklé to jméno. ˝Arem˝ řekla tichým hlasem a povšimla si reakce vlčice. S ní to ani nehlo, nedošlo ji to než uviděla to bliknutí světla a hlavu zvedla k obloze. Asi.. Asi určitě bouřka? Opět pohlédla na vlčici a ztěžklý ocas si přitáhla k tělu, jako by měla na tlapách odhalené své jizvy a nechtěla je ukázat. Ony se daly cítit na dotyk a jen maličko se odhalí při silném větru či nyní - při dešti, jako dnes ta na zádech, o které neměla ponětí. Zjizvené ale měla celé tělo, neexistuje důvod, proč by pod tou srstí vlastně měla mít mladé a překrásné tělo bez sebemenší chybičky krásy. Když se ji vlčka, Ash zeptala na tu otázku, nevěděla jak odpovědět - ale její tělo vydalo signál a Arem se do hlavy dostala bolest. Šla jsi vyčistti myšlenky? Vyhnal ji ven ten příjemný déšť, který se změnil v bouřku? ˝Na ně-co čeká-m˝ přiznala nakonec mírně vyhýbavým, přesto přátelským tónem. 

Déšť, bouřka. Nic nepomáhalo jejímu stavu v tom, aby se mohl někdy zlepšit. Její srdce bilo rychleji, ona však ihned prohnutá v zádech s záchvatem kašle. Kašle při kterém na zem dopadávali rudé kapky krve jako déšť, tohle trvalo chvilku. Než se její srdce sklidnilo. Pořád zhluboka dýchala. "Nechceš jít raději čekat dovnitř? Nechci být nějaká zlá, ale...tohle by mě zabilo." Usmála se na ní mile. Krev nasáklá v jejím kožichu z onoho kašle pomalu mizela i s vodou. Upírala na ní modré oči a mírně se usmívala. Jako by se nic z toho kašle nedělo, však ono se toho dělo hodně. Byla nemocná, nemohla si dovolit takhle stát v dešti. Však vlčici chtěla poznat, proto se jí zeptala vlastně předtím. Modré oči měli ještě míň barvy než předtím, teď se modrá přibližovala spíše bílé. Však již si dávala větší pozor na tep srdce. 

Pozorovala vlčici, na její tváři se objevil bolestný výraz. Neměla co udělat pro vlčku, byla bezmocná tak jako ona zřejmě - spíše jen s ní tiše soucítit, protože ona ten pocit znala. Sic v trošku jiné verzi, byl jí důvěrný - ale o tomto se vlčice nedozví, nechce, aby věděl někdo jiný než Blue o její hluchotě. Střihla uchem a pouze slabě přikývla, nechtěly se ji používat slova, když byla zbytečná. Jemně se o ni přátelským gestem otřela, nevnímající fakt, že možná bělostná vlčka cítila jizvy na jejím těle. Nebylo jí to zase ale jedno, jizvy pro ni byly osobní věcí, které by nejraději skryla před světem a ukázala po nekonečně dlouhém přemlouvání pouze své velké lásce - ve kterou bohužel nevěří. V té chvíli si to ale jednoduše neuvědomila a skryla tento fakt před svou myslí raději. Rozhlédla se sama s tichým, bolestným syknutím a pak se její pohled zasekl na As'haře, na té obyčejně neobyčejné vlčici, jenž s tím obalem na těle vypadala jako robot, ale ve skutečnosti to byla pohledná vlčice. Proč se skrývá pod to šedé cosi, když je ještě mladá a krásná?

Něco s ní nebylo v pořádku, něco se s ní dělo. Věděla to, takhle se zdravý vlk nechoval. Povzdechla si a pomalu se se syknutím zvedla. Ono jemné přátelské otření se jí líbilo, však cítila pod tím jizvyčky, ty sama také měla, ale většinou je uměla velice dobře skrýt. Hlavně u ní bylo zjizvené pořádně jen břicho. "Byla si v bitvě, že?" Zeptala se jí s pohledem upřeným kamsi do ničeho a přemýšlením nad tím, kde jinde by vlk mohl dostat ještě tolik zranění, jediné co si ona pamatovala bylo to, jak se jí většinou všichni s prvním prototypem brnění snažili všichni útočit na břicho, až později zjistili, že je to nemožné. To si dokáže ukrýt. As'hara byla někdo, kdo dokázal cítit i maličké nesrovnalosti. "Bitvy jsou kruté, člověk při nich může vše zapomenout." Zamumlala. Sama zapomněla kvůli bitvě a probrala se až u lidí s tímhle brněním na jejím těle. Musela bojovat se svojí smečkou proti lidem, které přivedl její otec naschvál a jejich psům. Tohle jediné se jí vrátilo. Tvář své matky navždy zapomněla v prachu všech zničených vzpomínek. Konečně své skoro bílé oči, kterým se navracela barva upřela na vlčici a pomalu se vydala hledat úkryt čekajít, že ona půjde za ní. 

Když se daly pysky vlčice do pohybu ostře stáhla uši a hlavou ji projela další nepříjemná bolest. ˝Ano˝ zamumlala a sklonila hlavu, aby se mohla packou dotknout svého čela. Vzpomene si ještě dnes, to je jí jasné každou bolestní, která se objeví, ale nechce. Raději se tedy zase podívá na vlčici, která ovšem mlčí. Řekla ještě něco, něco důležitého, co by ji snad mohlo sblížit s Ash? Vzdechla a trošičku se zamračila, když se rozešla a do hlavy se jí dostávala tupá bolest. ˝Při té.. bit-vě,˝ začala, ale pak se zasekla ve vlastních slovech. Chce jí to říci, když si prakticky vlčice odpověděla, jen o tom nemá sebemenší tušení? Spíše by měla mlčet ale, proč vůbec začínala s něčím takovým. ˝..Če-kám na bo-lest˝ pronesla nakonec tiše, aby alespoň jaksi dokončila své nesrozumitelné věty.

Měla pravdu, obě byly nebo spíše bývaly válečnicemi. Praly se za svobodu. "Také jsem byla v bitvě, kvůli které jsem všechno zapomněla. Probudila jsem se až s prvním prototypem brnění a nucená bojovat o svůj holý život s jejich psy. Nakonec se vytvořilo povstání a má skupina vlků utekla...jenže polovina jich nepřežila a já pořád měla na sobě to pitomé brnění." Mluvila srozumitelně, byla jako někdo, kdo se tomu všemu snaží přijít na kloub. Vlčice, byla zřejmně nějak z bitvy postižená, asi ohledně jejího hlasu nebo sluchu. Vypadalo to spíše na ten sluch, protože jeden vlk jí taky odezíral jen ze rtů. "Taky vždy čekám na bolest...moje srdce není jako tvoje." Tohle měly podobné, obě dvě čekaly na bolest a to, co se stane s jejich těly. Však Ash k ní přišla blíže a dala jí packu na hruď. Jako značení toho, že to bude dobré.