[Astraia + Blue] Temná strana měsíce

Blue ohrnul nos nad ohromným puchem z močálů. Ještě tu nebyl, byla to jedna z oblastí, která k Erdenu přibyla teprve nedávno. Přesto mu toto místo připomínalo staré časy, jakoby tu už někdy byl. Ponuré, opuštěné místo, kde se usídlila snad jen smrt. Jako vyhnanství. Pomyšlení na starou éru vyhnanců mu od setkání se Sibiri už nenahánělo hrůzu. V podstatě byl za svoji minulost rád. Každý mrtvý vlk, každá krev, kterou má na tlapkách, mu připomínala, co je špatné a co už nikdy udělat nesmí. Pomyšlení na ty, které ztratil, mu stále otvíralo rány na srdci, ale myšlenka na ty, které má teď, mu je ihned zalepila. Nadšeně přeskočil kmen a pomalu si začal zvykat i na ten příšerný puch.
Jak si tak přemýšlel nad minulostí, napadlo ho, zda je ještě stále přístupný ostrov, na kterém vyhnanci sídlili. Nechtělo se mu jít takovou dálku zpět k loukám, k ostrůvkům a na ten jeden velký ostrov, a tak nad tím jen hluboce přemýšlel. Jsou tu vůbec vyhnanci? Blue se rozhlédl kolem, jakoby na něj mělo z křoví něco vyskočit. Otřásl se nad tím, ale ne strachy, spíš odporem. Pravděpodobně by vyhnanci dal dlouhou přednášku o slušném chování a unudil ho k smrti. Nebo by se v něm probudily krvelačné sklony? Kdo ví. Zabíják kdysi, zabíják teď, jen hluboko v srdci zamčený klíčkem, který má jen Blue a jeho svědomí.

Astraia si oblízla pysky a přeskočila seschlou větev. Černá srst, sem tam slepená krví, jejíž vůně obklopovala celou její osobu. Pohla ocasem a spokojeně zabručela. Líbil ose jí to tady. Žádné zbytečné světlo, puch těch odporných optimistických květin, pouze čistá realita, kterou ti zaslepení vlčci považovali za zlo. Uchechtla se. Zlo pro ni neexistovalo. Jenom spravedlnost a osud, tyhle dvě věci nedbaly na rod, postasvení. Pro každého si společeně se smrtí přišli dřív nebo později. Stejně jako pro její rodinu. Tam byla andělem spravedlnosti ona. Usmála se nad tím, byla hrdá na to co za celý svůj život udělala. Všechno co spáchala bralala jako poctu. Úplně cítila, že by na ní byl její učitel hrdý. Učitel, podle kterého si zvolila své druhé jméno, které se neslo celým světem jako poselství brzkého zatracení. Do černého nosu jí připlul pach jiného vlka. Natěšeně jsem rozklusala za tím pachem, oči u uši měla všude. Rozhodně neměla v plánu nikoho podceňovat. Až nakonec, tam mezi keříky spatřila pochodující postavu vlka. Neváhala a rozhodla se použít proti cizinci svou magii. Otevřela si tedy mysl a nepozorovaně se vloupala do vlkovi mysli. Vnukla mu, že se pohnulo křoví. Přidala k tomu i onen šustivý zvuk. Potřebovala se totiž dostat nepozorovaně před vlka. Když nedával pozor, přeběhla mezi nějakými těmá keříky a posadila se vlkovi přímo do cesty. S ocasem přes nohy vyčkávala na jeho příchod. Stále zahrabaná v jeho hlavě, připravena využít svou magii ve svůj prospěch. Znova si oblízla čumák a potěšeně se uculila. Bude sranda! pomyslela si a dvojbarevnýma očima sledovala prostor před sebou.

Blue se zastavil na jediné suché větvi, která v okolí byla a sledoval vlhkou cestu před sebou, snad jedinou, která tu byla a dala se bezpečně projít. Když se chystal utábořit se tu alespoň na pár hodin, v křoví cosi zašustilo (//ať žijou magie xdd) a jeho domněnky, že tu snad nic žít nemůže, se vypařili. Večeře? Žaludek rozhodně plný neměl, ale něměl hlad a tak nechal pro jednou to stvoření, ať už to bylo, co bylo, nechal žít svůj život. Věnoval křoví poslední pohled a se stálou myšlenkou toho, že nebude mít večeři, se otočil zpět na cestu, aby vyhledal bezpečné místo, kde přespat. Místo takového bezpečného místa se ovšem na cestě objevil vlk, ve stínech stromů, jako přízrak. Blue se stáhl prudce dozadu, že skoro spadl ze stromu a automaticky zavrčel, i když neměl v úmyslu být zlý či bojovat. Nasál pach toho příchozího a srst na zádech se mu zježila. Krev a smrt, vlčí pach a jedině zkáza, nic jiného z toho vlka cítit nebylo. Nedokázal rozeznat, zda to je samice ši samec, protože na něj pořádně neviděl, ale i přes takový "jediný" nedostatek, který nevěděl, si udělal jasný názor o tom, s kým má tu čest. "Co chceš?" Vyprskl a zaryl drápy do země. Aniž by si to uvědomil, kovové obaly se spustily a drápy do země udělaly velké rýhy. Zuby se z téměř bílé změnily na kovově šedou a výhružně se zubily na nezvanou společnost.

Čekání už černou vlčici přestávalo bavit. Snad už si myslela, že se ten vlk vydal do toho křoví něco hledat. Otráveně si odfrkla, když v tom se jí po obličeji rozlil zlověstný úsměv. Vlčík už byl tady a vypadal přinejmenším zaskočeně. Stále seděla jako skála. V očích žádná emoce nebo cokoli, co by mohlo vypovídat něco víc o tom, co se chystá udělat. Už dpoředu si za ním vytvořila svou vlastní kopii, která ale narozdíl od ní stála. "Jsem na procházce," promluvila hrubým hlasem, přesto byl znatelně ženský. Možná neobvyklý, ale za vlčí se zaměnit nedal. "copak je to tady zakázané?" promluvila její kopie za vlkem. Žádné rozdíly v jejich srsti, hlase či lesku v očích. Kupodivu bylo vytvářet samu sebe v téhle magii jednodušší než vymodelovávat cizího vlka. Nakonec se pravá Astraia zvedla, a kupodivu docela ladně přešla k vlkovi. Jako svou kořist ho přejížděla očima zeshora a až po ocas. Nudný, zhodnotila si v mysli a švihla ocasem. "Zaútočil bys na vlčici?" broukla s úsměvem, když spatřila jak vražedně cení zuby. "To by ale správný vlk neměl," promluvila kopie, stále za jeho zády. "Neučili tě snad slušenému chování, vlčku?" promluvila originální vlčice s úsměvem, který nebyl ani tak úsměv, jako spíš cenění zubů. Vlk vypadal silný, bude si na něj muset dávat pozor. Přesto už se setkala se silnějšími vlky. Stačilo otočit hlavu v nesprávnou chvíli a cvak. Zuby v měkkém vlčím masíčku. Už se nemohla dočkat na svou další oběť a možná i nový příběh v podobě jizvičky, která by se jí mohla v černé srsti objevit, pokud by vlk nebyl zas takové budižkničemu. 

Blue se odpovědi dočkal ihned. Přestal vrčet a už přemýšlel nad odpovědí, když se ozval další hlas za ním. Neotočil se. Před ním i za ním měl nositel hlas stejný, hlas vlčice, ačkoliv hrubý a určený spíše pro starší, nemocné vlky, kteří mají chrapot. Blue horečně přemýšlel nad tím, jak je možné, že jsou dvě. Dvojčata? Blue nad tím zavrtěl hlavou. Vlčice tak mohla mít pocit, že vrtí hlavou nad no, i když tomu tak nebylo. Blue si však takové následky neuvědomoval a dál si hlavou kroutil nad každým nápadem, který měl, i tím, který byl správný, ale zavrhnul ho jako všechny ostatní. Nakonec si nechal myšlenku patrona a po dlouhé chvíli mlčení, kdy její řeč moc nevnímal, se konečně rozhodl promluvit.

"Není. Jsem jen ostražitý, nikdy nevíš, co za tvory se tu pohybuje," Blue udělal pár odvážných kroků vpřed, jen natolik, aby si vlčici prohlédl. "navíc jsi se tu objevila jen tak. Trochu jsem se vyděsil, přiznávám se."  Několikrát si ji přejel pohledem. Tady v Erdenu by mohla vypadat jako černá ovce, normální vlk, jen kdyby neměla tak jiný ocas a oči. Blue však žádné černé a bílé ovce nerozlišoval. Koneckonců Arem je také normální vlk a je milejší, než všichni ostatní kolem něj, snad ještě Sibiri. Blue naivně doufal, že i tato vlčice ho uvítá milé, avšak nestalo se tak. I když vlčice neměla žádný zlý podtón, Bluovi se prostě nejevila jako ta hodná. 

"Divila by ses, čemu všemu mě učili." Uchechtl se. Dobře skrýval nejistotu z její kopie, kterou stále hloupě považoval za patrona. Nebyl ovšem tak blbý, aby se otočil a nechal tak vlčici volný krk pro smrtelné zuby. 

Ukázala zuby v ne moc prátelském úsměvu, když se vlk lekl její iluze. Tohle jí vždycky bavilo, vyvádět vlky z míry. K jejímu neštěstí se ale vlk poměrně uklidnil a nevypadalo to na žádnou rvačku nebo tak. Možná to byla i lepší. Kdo ví, jak by po souboji skonšila. Nicméně stále čekala na příležitost, kterou by si nenechaůa proklouznout mezi drápy. Potvory co se tu pohybuje? Já? přemýtala v hlavě a dokonce se nad tou myšlenkou v duchu uchechtla. "To ano, být ostražitý je dobrá věc," připustila a pohnula ocasem. "Jenomže to někdy prostě nestačí," promluvila kopie a zvláětním smíchem se zasmála. Smích připomínal spíš hyenu, ale to by ji Blue musel někdy spatřit, aby si to mohl spojit. "To je dobře," mlskla, když se vlk přiznal, že se vyděsil. Asi ani sama před sebou nezapírala, že jí děsit vlky přinášelo potěšení. Stále teď vlkovi poměrně blízko, jenožme on už nevypadal moc vykolejeně, což se Astraie moc nelíbilo. Odstoupila tedy od něj a prapodivným ocasem zamávala ve vzduchu. "Myslím, že nedivila," uchechtla se, když vyřkl jednu ze svým posledních vět. A jí snad neučili prapodivným věcem? Neučili jí snad kdym je nejlešpí kousnout, aby vlk co nejdříve vykrvácel, kam kousnout aby to nejvíce bolelo? Tadyhle vlček by s určitě divil. A nebo možná ani ne, s jejím vzhledem a chováním to bylo asi docela logické. Zlým vlkem se koncekonců nikdo nerodí, pouze stává. A tady Astria je tím příkladem. Kdyby se její rodina zachovala jinak, mohla tu teď radostně poskakovat s  dalšími vlky a radovat se ze života. Místo toho teď svou rodinu nesnášela a sápala se po krvy každé dýchající bytosti. Nechápala a ani si nehodlala připustit, že by na tom snad mohlo být něco špatně. 

Nakonec svým chováním dala Bluovi důkaz, že si z něho kamaráda udělat nechce. Neztrácel z toho klidnou hlavu a pozorně pozoroval vlčici před sebou. Očividně byla ráda, že se Blue viděsil, ale nezaútočil. Rozhodl se nepromluvit, dokud svoji řeč nedotáhla do konce. Dala mu za pravdu, že je dobrý být opatrný a vypustila ze sebe jakýsi smích, který snad ani nemohl být vlčí. Blue ji za to ovšem neodsuzoval, naopak mu to přišlo zajímavé a výjimečné. Počkal si pět minut, užíval si nenadálehého ticha, které nastalo, a vymýšlel odpovědi. Vlčici už vlastně neměl co říct, ale bál se se k ní otočit zády, aby si ho nedala k večeři. Hladově si olízl čenich a přiblížil se k ní, jen o jeden krok, ale dost na to, aby si mohla myslet, že ji k něčemu vyzývá.
"Řekneš mi tvé jméno, nebo si budeme hrát na tajnůstkáře?" Pousmál se, spíše z nervozity. Netoužil sdělit vlčici své jméno, ani netoužil znát to její, ale doufal, že když budou vědět, jak své společníky oslovovat, nebude se cítit tak moc ohrožený. Na důkaz míru si sedl a snažil se nedat ničím najevo, jak má napjaté svaly, připravené kdykoliv vrátit úder zuby, které stále měly kovový obal. S čím přijdeš teď? Nepředvídatelná. Jako Blue kdysi.

Vlk ji překvvapoval, pozvedla (obočí?) nad jeho krokem vpřed a jako odpověď švihla ocasem. Trvalo mu dlouho než odpovědě, což Astraia zase tak moc nevadilo, protože jí to dalo čas si vlka zase pořádně prohlédnout. "Cheš znát mé jméno?" zeptala se černá vlčice, ale z jejích úst to vyznělo spíš jako výhružka. "Mám hodně jmen a hodně příběhů," mlakla nakonec a přivřela oči. Oklepala se, takže se jí srst načechrala a vypadala teď ještě o něco větší. "A žádný příběh není zrovna moc hezký, i když mně se líbí," dodala kopie a odhopkala kamsi mezi keříky. Nechtěla jí nechat se rozplynout, protože by pak bylo jasné, že se jedná o iluzi. Nechtěla teď ale pro nic za nic využívat magii a čerpat si zbytečně energii, jelikož by ji mohla potřebovat. Zůstávala proto v pohotovosti. Když si vlk sedl, odolala usmání. Ach jak jsi hloupí, nestihneš se ani zvednout než to s tebou skončím. Říkala mu v hlavě. Občas toužila tyto myšlenky vyřknout nahlas. Chtěla by vidět výrazy vlků po těhle poznámkách. Zároveň ale věděla, že by se tím automaticky postavila do špatné pozice. A to ona nechtěla. Nepotřebovala nutně zabíjet, neprahala po krvi. Pouze ji bavilo s vlky manipulovat a kdyby jim řekla své vražedné myšlenky, asi by se jí to nevedlo moc dobře. 

Blue si poslechl všechno, co říkají všichni, kteří mají potřebu být zlí. "Víc toho nemáš? Tyhle věty už jsem slyšel snad stokrát." Zakroutil by očima, ale chtěl zůstat slušný. Alespoň trochu. "Tak poslyš, jestli tu hodláš jen tak bloudit po okolí a strašit tu náhodné vlky," zavrčel mezi zuby, překonal těch pár kroků, které ho dělily od vlčice a přitiskl jí pevně hlavu k zemi. "můžeš rovnou odejít." Dodal ke své větě a znovu hlasitě zavrčel. Byl alfou, tak proč by se měl chovat jako miláček k někomu, kdo očividně nemá zájem stát se stejným andílkem, jako je on. "Nestrpím na mém území nikoho z těch, kteří jsou jako ty. Zlí, kteří si užívají bolest ostatních, možná i tu svou. Pro vás," slovo vás vyprskl se značným znechucením. "Je místo na ostrově." Zavrčel, pustil její hlavu a odvážil se otočit. Stála tu přesná kopie jí samotné, ale pochyboval, že je to opravdu ona. Zavrčel pro jistotu i na kopii. "Kliď se odsud, pokud si chceš hrát na zlého vlka." Dodal nakonec a zmizel ve stínech stromů.  Stále ovšem dobře věděl, že není z dosahu jejích zubů.

Vycenila dlouhé špičáky, když začal být vlka na její vkus moc drzý. Co u žale opravdu nečekala bylo, že jí srazí hlavu k zemi. Zavrčela tak mocně, jak jen to dovedla, už si v hlavě začínala přehrávat jak ho zabije. Ale prvně ho dostane na dno. Na dno, které si on sám určil, když jí donutil se mu poklonit. Byl sice silnější ale síla není všechno. Neposlouchala co jí říkal, mohl jí klidně teď sdělovat, že je bůh, ale ona to přes nával vzteku neslyšela. Co ale zaznamenala, bylo slovo alfa. Přesto jí to nijak neuklidnilo. Když jí vlk pustil a odhopkal někam mezi stromy, ani chvilku Ast neváhala a vydala se za ním. Ještě teď jí v čumáku štípal jeho pach, nebylo proto těžkého ho stopovat. Když už zjistila, že se mu hodně blíží, zrychlila tak, jak jí to jen její tělo dovolovalo. Mezi tmou spatřila jeho chlupy a znovu se v ní vzedmul obrovský vztek. Odpíchla se zadníma silnýma nohama a skočila tak, že dopadla těsně za jeho záda. Bez váhání udělal ještě krok a silnou čelistí se mu zahryzla do krku. Aby to vlkovi udělala ale ještě horší, úplně mu z hlavy vymazala okolí. V jeho hlavě teď bilo bílo, taky mu znemožnila, aby cítil pach. Přesto mu hmat ponechala, takže se mohl kdykoli napíchnout na větev, vrazit do stormu nebo spadnout ze skály. Taky mu občas mohla vnuknout, že do něčeho vrazil a nasměrovat ho tam, kam chtěla ona. Tohle bylo ale hodně lsožité, takže jí moc nezbýval prostor přemýšlet ještě o něčem jiném. Takže nějaké složité manévry šly stranou. Podle jejího mínění by je ale stejně neměl potřebovat. Po maličkých kousíčkách přesouvala svou čelist dolů, tam, kde se měla nacházet tepna. Už se těšila na jeho horkou krev, která už i teď ležela na jejím jazyku. Zaplatíš mi!