Kývla stroze hlavou, s malinkým úsměvem na pyscích. Mrtvá ona je, uvnitř, jen je pro ni těžké si to přiznat - nikdo se nemůže smířit se smrtí, ať už jeho vlastní či smrtí přítele, vždy bude chtít bojovat. ˝Musíš s tím bo-jovat˝ pronesla po chvíli ve svých myšlenkách jako zkušená matka. Boj, co to vlastně je a kdo jej potřebuje? Vlci se bijí z lásky. Láska je bláznovství a zbytečnost - tudíž i boj musí být zbytečnost. Bylo pro ni lehké takto uvažovat, vzhledem k tomu, že mnoho věcí ji nebylo vysvětlených. Na jeho slova zavrtěla nesouhlasně hlavou a stáhla mírně uši. Co by mohla dělat? Nic, naprosto nic. Byla bezmocná v tomto ohledě, ale přesto se snažila své schopnosti v odezírání samozřejmě rozvíjet, byť už jen to odezírání byl zázrak. ˝Bezmoc, a je to v po-řádku, potka-la jsem zvěda-vější˝ řekla stroze. Blue.. ne, lhala, on byl první, co se ptal na hluchotu, ne na důvod její 'nemoci'. Nad jeho slovy se napnula a v očích se jí objevila maličká jiskička, na tváři dětinský úsměv. Smečka, ano, Blue a ona! ˝Co my d-va?˝ Zeptala se veselým tónem v hlase, snad ani ona sama se nepoznávala. Jak moc by chtěla! Sakra, tohle byla příležitost, které se musela pevně chytit a již nepustit, nebo hrozil zase pád do temnoty tuláctví. Ne, tohle již nechce - patřit na něčí území bez povolení, bez sebemenšího respektu procházet po krajinách. Pro ni znamenal post ve smečce naprosto vše.
/Vlastně i Arem byla vyhnanec, protože v té válce se pokusila zabít člena té smečky, která ji později zachránila c:/